691. schůzka: Geniální padělatel

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Hanka na portrétu Františka Horčičky
0:00
/
0:00

Rukopis královédvorský je v originále droboučký pergamenový sešitek o rozměrech zhruba 12 x 8 cm, tak malý, že soubor musel být určen dámě, tvrdil František Palacký. Snad z této domněnky vzklíčila pak další, že totiž patřil samotné majitelce Dvora Králové, královně Kunhutě, vdově po Přemyslu Otakarovi II. Na dvanáct pergamenových lístků se vešlo celkem 14 básní: 6 epických, 6 lyrických a dvě lyricko-epické.

Čtěte také

Z původního odstraněného rukopisu nechali padělatelé na pergamenech několik barevných miniatur, zaujímajících vždy plošku asi tak jednoho centimetru čtverečního. Pokud je kdy odborníci zkoumali, zjišťovali, že jsou pravé (nikoli rukopisy, ale několik iniciál). Jednu z nich však písař nemohl v textu uplatnit, překážela mu, proto ji vyškrábal, ale tak nedokonale, že ho to později prozradilo. Veršovaný text je psán nečleněně, jako próza, bez jakékoli interpunkce, zato neobyčejně jemně a čistě. Je otázkou, kdo s takovou bravurou mohl středověké písmo napodobit. Byly vysloveny domněnky, že z lidí kolem Hanky (byť i on sám byl dobrý písař), mohl této virtuozity dosáhnout leda... To jméno si ještě necháme pro sebe. Protože bychom se měli nejprve pokusit určit, kdo ty rukopisné básně mohl složit.

Záviš z Falkenštejna

Záviš z Falkenštejna v představě 19. století

To není vtip, tuto myšlenku nadhodil, ba přímo se ji snažil vsugerovat Václav Hanka už v prvním vydání Rukopisu královédvorského v roce 1819: „Kdo nám nyní poví jména skladatelů? Kdo toho, který je s takovou chutí v jedno sebral? Zdaž nešťastný Záviše Vítkovic, který roku 1292 sťat (Hankova chyba – Záviš přišel o hlavu dva roky předtím), zdaž on u vězení některou částku těchto zpěvů nesložil, aneb snad sebrání toto sám nepořádal? Neviděl-li Hájek a snad i Balbín rukopisy jeho? Proč by Čech německy zpíval?“ Tady dává Hanka podnět, kde hledat autora, buď proto, aby od sebe odvrátil podezření (jestliže by byl falzátorem), nebo z opravdového přesvědčení. V dalším vydání tuto domněnku vynechal, ale ve třetím se k ní zase vrátil, protože ho v ní podpořil František Palacký. „Jelikož kromě Záviše z Rosenberka není nám z 13. století znám jiný Čech, jenž by co básník vynikal – autor musel míti vysoké vzdělání a postavení státní a současně musel nenáviděti Němce-cizozemce. A poněvadž formát Rukopisu neobyčejně malý jest s něžným a drobným písmem, soudím, že byl určen dámě – a v případě Záviše tedy královně-vdově Kunhutě, tím spíše, že ho nalezli v bývalém věnném městě králové.“ Palackého a Hankovy domněnky se však neudržely, osoba Záviše coby poety zmizela v propadlišti.

Josef Linda

Josef Linda

Syn hutníka z Nových Mitrovic u Nepomuku, u kteréhožto městečka se nachází Zelená Hora, kde byl „nalezen“ Rukopis zelenohorský. Na rozdíl od Hanky Linda skutečně práva vystudoval. Psal básně, romány, dramata, nalezl píseň Ha ty naše slunce, Vyšegrad tvrd, neboli Píseň vyšehradskou (která byla shledána jako padělek). Linda byl sice zručnější poeta než Hanka, ale uvěřit bez pochybností v jeho autorství Rukopisu královédvorského nelze. Brání nám v tom jeho vyjadřovací schopnosti. Je totiž tvrdý, těžkopádný a neobratný:

Já přeju k novému roku
kafochlastně každé na nos růži,
závistníku scvrklou žlutou kůži,
práci přeražené hnáty
a lichváři samé škody, ztráty,
skrbci sprahlou vyzáblinu.

Linda chtěl – v dobrém smyslu, arci – obohacovat češtinu novotvary. A tak vymyslel výrazy „bezkozmovice, žůře, mumlot, strašlina, zámina, nahrnutina, zapevnělina, lítán“ a také slovesa „zachlastiti, laskouniti, padoušiti, chřtánovati, čmejleti“. Některým jeho větám není ani při dobré vůli možné plně porozumět: „Pastevci z křovin tropili mnohé vejtřesky na sklaplou svatbu.“ Dost těžké na pochopení. Anebo: „Přestaň, pravím, nedělej ocasaté vláčidlo bahnem!“ Kdysi se tvrdilo, že to byl Linda, kdo napsal Rukopis zelenohorský. Nebudeme daleko od pravdy, že on na to neměl. Zemřel brzy po své čtyřicítce.

Václav Alois Svoboda

Václav Alois Svoboda Navarovský

Jeden z blízkých přátel Václava Hanky, a možná i člen kroužku padělatelů. Narodil se v Navarově v severních Čechách v majetné rodině - jeho otec byl sládkem. Byl to prý neuvěřitelně talentovaný básník, který už za studií uměl volně improvizovat verše v latině a v několika dalších jazycích. Když přišel ze svého rodného severu do Prahy, pustil se s přáteli do ochotnického divadla. V Klicperově prvotině Blaník hrál roli zlého Zbyhoně. Šlo o naivní rytírnu podle staré předlohy. Zbyhoň unese mládenci dívku a uvězní ji. Ta je pak za pomoci blanických rytířů osvobozena. O pouhé dva roky později se v Rukopisu královédvorském objevuje báseň velmi příbuzného obsahu. Změna tkví jenom v tom, že unesenou krásku osvobodí její milý sám, bez výpomoci rytířů z Blaníka.

Podezřelou indicií se však stalo jméno Zbyhoň. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že vůbec poprvé se toto jméno objevilo v Klicperově hře, že si je autor vymyslel. Hankův věrný přítel Svoboda o tomto detailu nevěděl. Byl skvělý filolog, nadaný básník, postavu Zbyhoně sám hrál. Navíc se brzy stal jedním z nejtvrdších obhájců Rukopisů... Asi takový je půdorys, že něhož vzešlo podezření, že právě on se mohl na tvorbě padělků autorsky podílet.
„První, kdo postřehl zradu, byl Josef Dobrovský. U Rukopisu královédvorského si ještě ničeho podezřelého nevšiml. Proto nález přivítal a označil za výjimečný. Když se vzápětí objevil Libušin soud, pozvaný Rukopis zelenohorský, čili památka dokonce až z 10. století, jak měl zdánlivě dosvědčit charakter písma, začal být skeptický. Autor psal předložky a spojky dohromady s ostatními slovy, takže ani zkušený Dobrovský nečitelný text nerozluštil.“

Zato Hanka s Jungmannem byli – jak známo – s rébusem hotovi během několika dní. Když žáci svému učiteli obratem přinesli přepis básně do novočeštiny, začalo Dobrovskému svítat. Brzy nato napsal jednomu svému kolegovi: „Rukopis ten, jejž horlitelé sami složili, jistě podvržen a nově na starém pergameně napsán, jakž já hned z textu, než jsem ho viděl, soudil.“ A o kus dál v tom dopise stojí: „Jednoho z těch pánů, aneb oba (myslel Hanku a Jungmanna) já za skladatele, a pana Lindu za písaře držím.“ Jakmile tato (navíc neprokázaná) obvinění vyšla na veřejnost, začalo pro Dobrovského pravé peklo. Stal se odrodilcem, starým bláznem, dokonce zrádcem a škůdcem národa. Trest doživotní společenské izolace byl pro Dobrovského o to těžší, že všichni ostatní „vůdcové národa“ (včetně Šafaříka, Kollára a Palackého) zůstali nadále přesvědčenými obhájci pravosti Rukopisů. Bolestnou úlohu vyvrhelů si po Dobrovském vyzkoušeli, jak už víme, Antonín Vašek, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Gebauer, Jaroslav Goll a řada dalších osobností.

Padlo tu už hodně jmen, a to jsme jich ještě řadu vynechali, protože nestála ve středu zájmu tehdy ani nyní. O jednom jménu jsme se však zmínili, i když pouze jakoby mimochodem, což nebylo nedopatřením, ale záměrně. Tak jako v detektivce se během děje začasté objeví vrah coby nenápadná postava, o které by nikdo neřekl, že by mohla spáchat nějaký zločin, a teprve v závěru knížky nebo filmu se ukáže, jak skvělý motiv ke svému činu měl, a také že měl čas jej provést, jakož i schopnosti. Není to člověk, který Rukopisy složil ( autorství se totiž už asi nikdy nepodaří nikomu „přišít“). Měl však všechny vlastnosti a především kvalifikaci, a taky talent, i když ve spojení s falzem zní slovo „talent“ poněkud falešně. Byl to (jelikož se nikdy sám nepřiznal, tak dodejme: takřka vše nasvědčuje tomu, že to byl)

František Horčička

Přesné datum jeho narození se nepodařilo ověřit, snad 29. červen 1776. Zemřel 5. dubna 1856. Horčičkova manželka se za svoboda jmenovala Pelclová, jejího otce známe jako slavného českého profesora a historika Františka Martina Pelcla. Horčičkovi předkové byli chudí lidé, dědeček byl zahradník v královské zahradě za Jelením příkopem, tatínek měl (snad) totéž povolání. Kde se v jeho synovi Františkovi vzalo malířské nadání – kdoví. Každopádně už v deseti letech byl žákem Ludvíka Kohla v jeho malostranské kreslířské škole, později vystudoval gymnasium a dal se zapsat na práva. Na vysvědčení měl ze všech předmětů na všech školách „eminenter“ (tedy výborně, výtečně), ať už to bylo z heraldiky, technologie, matematiky, dějepisu, logiky, z přírodních věd. Výjimečně nadaný chlapec. V květnu roku 1800 vstupuje na právě zřízenou pražskou malířskou Akademii a stává se jejím čtvrtým žákem. Jako student práv měl stipendium, proto nějaký čas pokračuje (aby nepřišel o podporu) v právnickém studiu, ale všechno ho táhne k malování.

Byl to nesporný talent, to se ukázalo už v následujícím roce, kdy dostává cenu za kopii Škrétova obrazu. Už na škole patřil k nejzručnějším kreslířům a sám se ve své nepochybné ješitnosti považoval za nejlepšího evropského portrétistu. Když obdržel stipendium od Společnosti vlastenských přátel umění, nechal právničiny a věnoval se už jenom umění. Jako Pelclův zeť měl možnost dostal se mezi generaci obrozenců. Portrétoval například filosofa Bolzana, profesora Gerstnera, abbého Dobrovského, profesora Purkyně, bibliotékáře Hanku (tomu byl na jeho svatbě jako svědek). „Když František Horčička dokončil Akademii,“ dozvídáme se od historika umění dr. Antonína Novotného, „stal se inspektorem obrazárny knížete Rudolfa Colloreda, jemuž náležela panství opočenské a dobříšské. Do paláce, který leží k Karlově ulici kousek od Karlova mostu, přestěhoval kníže z Vídně svou obrazárnu a svěřil její správu malíři Horčičkovi. Ten obrazy nejprve rozvěsil a potom přibral k obrazárně sousední vytápěný pokoj, určený pro kopisty, takže uměnímilovní mohli knížecí galerii navštěvovat.“

Václav Hanka na portrétu Františka Horčičky

V této obrazárně pracoval Hankův přítel jako její vedoucí víc než deset let. Měl zde klid, mohl studovat staré mistry, restauroval středověké obrazy, pokoušel se přijít na kloub složení jejich barev, dělal pokusy, nikým neobtěžován, stále pilný a hledající. Jeho zaměstnavatel kníže Rudolf Colloredo měl bratra Jeronýma, a tomu náležel zámek na Zelené Hoře u Nepomuku. Tak se stalo, že Horčička zavítal i na Zelenou Horu – měl totiž vytvořit pro oltář kaple svatého Vojtěcha v nedaleké vesnici Vrčeni obraz. A přibližně v té době došlo zde (tedy na Zelené Hoře) v komoře, kde byl uložen starý archiv, k senzačnímu nálezu. Důchodní Josef Kovář tu objevil rukopis Libušina soudu, o němž později profesor chemie Vojtěch Šafařík prohlásil, že je mu záhadou, jak a čím byl psán.

„Inspektor colloredovské obrazárny malíř František Horčička jezdil všech zámcích, které patřily rodině Colloredů, kontroloval sbírky svého panstva a některé restauroval, odevšad svážel cenné obrazy do Prahy. V roce 1810 to bylo na 200 obrazů,“ říká v knize Tajemství RKZ její autor doktor Miroslav Ivanov, a vzápětí se táže: „Je další náhodou, že se Horčička pohybuje na Zelené Hoře v kritické době objevu? A co nástropní malba na tomto zámku? Tu namaloval Horčička a představuje bitvu před Olomoucí a vítězství Jaroslava ze Šternberka. Je to opět náhoda, že v hlavním zámeckém sále mají nástropní obraz, který se shoduje s básní Jaroslav z Rukopisu královédvorského?“ Kromě toho se Horčička velice zajímal o slovanské a staročeské literární a umělecké památky. Zachovaly se Horčičkovy dopisy, psané Hankovi neumělou staroslověnštinou.

Pomalu, ale jistě před námi vyvstává hypotéza. Možná to byl společný plán Hankův a Horčičkův (a ještě básníka, jehož se nám stěží kdy podaří identifikovat) – plán dát dohromady sbírku, která by potvrdila starobylost českého písemnictví... Hanka sám by některé podvrhy nikdy nedokázal provést. Neměl na to, zato Horčička ano. Ovšem František Horčička byl malíř. „Jenom“ malíř. Ovládal ale to, co právě Hankovi chybělo: léta studoval techniku a technologii starých mistrů, léta se zabýval působením času na středověké památky. Každé století zanechává na plátně, pergamenu, barvě a inkoustu svou stopu, a právě zkoumáním těchto stop byl Horčička přímo posedlý. „Jistě ne náhodou navštěvuje na technice přednášky o chemii a o barvách. Dělá vlastní pokusy, své výzkumy si zapisuje, ale tají je a nepublikuje. Ještě za Horčičkova života se tvrdilo, že dokonce odkoupil od neznámého holandského malíře jakousi tajnou recepturu o balzámu copaiva, se kterým prý pracoval Rubens a jeho škola.“

Horčičku-chemika lákala také další záhada: Enkaustická malířská metoda, kterou se malovalo až do konce 14. století. Enkausticky se maluje pomocí horkého vosku. K vosku, smíchanému s mořskou vodou s přísadou sody, balzámu a kapkou olivového oleje, přidávaly se podle potřeby různé barevné prášky, což dohromady dalo pastu způsobilou k nanášení na plochu. Když byly tóny naneseny, malíř svou práci dokončil tím, že nad omalovanou plochou pohyboval ohřátým želízkem nebo pánvičkou, naplněnou rozžhaveným uhlím. Čili jinými slovy urychloval určité procesy, které probíhaly v barvě. K plnému objasnění této techniky došlo až v roce 1888, jenomže na to Horčička nečekal (ani nemohl), sám zatoužil přijít na kloub tajemství, rozluštit je a použít pro vlastní činnost. A tak podniká nekonečné pokusy, zkouší, mísí, zahřívá, znovu všechno opakuje, dává jiné poměry látek, možnosti inspektora colloredovské sbírky jsou takřka neomezené, a konečně má úspěch. Maluje enkaustickou metodou... dokonce na jakousi výstavu posílá podobiznu provedenou tímto způsobem. Hlavně má příležitost restaurovat stará malířská díla, a to i ta běžně veřejnosti nepřístupná.

Mistr Theodorik: sv. Lukáš

A tak se dostává i k restauraci deskových obrazů na hradě Karlštejně od slavného malíře Theodorika, jakož i obrazů z inventáře Pražského hradu. „Byl to jedinečný malíř, dodnes plně nedoceněný,“ řekl o Horčičkovi jeho kolega, akademický malíř a restaurátor Jiří Josefík. „Jako správce colloredovské obrazárny tam měl svou soukromou pracovnu, kde učil sebe i své žáky kopírovat staré mistry. Znal různé techniky maleb z dřívějších let, studoval je a právě o tom svědčí jeho návrh na restauraci Theodorikových karlštejnských obrazů. Ve svém elaborátu podrobně popisuje techniku celé práce. Podrobné recepty ale nezanechal a my nevíme, kam až došel, co všechno objevil. Pouze podle jeho návrhu na restaurační práce můžeme soudit, že znal mnoho, velice mnoho.“

Vytváření falz nebylo u Horčičky motivováno peněžním ziskem (své padělky nezpeněžoval), ale spíše touhou vyrovnat se kvalitou svých prací starým mistrům. Například obraz Madona s dítětem, což je nijak vynikající renesanční dílo z dílny Lorenza di Credi upravil Horčička tak, že byl obraz znalci považován za dílo Raffaelovo. Pravda byla odhalena až roku 1976 při restauraci Petra Bareše. Takovýchto zásahů do „restaurovaných“ děl provedl Horčička velké množství. Je pravděpodobné, že dosud nebyly všechny jeho padělky odhaleny. Zajímavý je i případ obrazu Panna Marie s Ježíškem (se svatou Alžbětou a malým Janem Křitelem), který byl původně považován za dílo ferrarské školy. Ukázalo se však, že jde o původní Horčičkovo dílo na starém plátně – obraz nevznikl přemalbou jiného obrazu, ale byl Horčičkou celý vytvořen. Ve všech směrech odpovídají informace o tomto faustovském muži naší představě člověka, schopného zajistit technologickou i technickou stránku výroby podvrhů. Nic víc. Ale také nic méně.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související