692. schůzka: Stůj, kde stůj, vlast miluj

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Palacký

Říkává se: nemůže být větší pocty pro písničkáře než ta, že je zapomenuto jméno autora, melodie zlidoví a lidé si ji prozpěvují na ulici. Mozarta kdysi nadchlo a přivinulo k Praze, když uslyšel, jak si po premiérách Figarovy svatby a pak Kouzelné flétny ulice píská útržky z jeho árií. Něco podobného se stalo s jazykovou tvorbou Jana Svatopluka Presla. Chce se dokonce říct: uměleckou tvorbou.

Zatímco zdánlivě velkolepé myšlenky některých obrozenců dávno vyčpěly, zatímco mnohá díla buditelů se nestala ničím jiným než mrtvě narozenými dětmi, zatímco někteří obecně vážení vlastenci neváhali sloužit vlasti prefabrikací literárních nebo archeologických padělků, dílo Preslovo, právě tak nenápadné jako úžasné, rychle a po mozartovsku zlidovělo. Proměnilo se - podobně jako generacemi cizelované národní písně – v součást jazykového pokladu, který nezanikne, dokud bude existovat český jazyk.

S velkým časovým odstupem si uvědomujeme, jak i ti největší z Čechů (potažmo Moravanů a Slezanů, abych nikoho nevynechal), jak byli často i omylní. Dá se říct, že za jejich mohutnými postavami, kterým pak národ vystavěl pomníky, přemýšleli, pracovali a tvořili lidé mnohem méně nápadní, méně halasní, vesměs osobně i méně ambiciózní. Pokud hledáme osobnosti, které vzkřísily skomírající češtinu a rozvinuly její novodobou podobu do košatosti, nemůžeme s úklonou ukázat pouze na Josefa Jungmanna. Byli tu mnozí další a na čelním místě z nich Presl, především starší z nich, Jan Svatopluk, i když ani na mladšího Karla Bořivoje bychom neměli zapomínat.

Karel Bořivoj Presl na portrétu neznámého autora

Jan Svatopluk k nám dennodenně promlouvá, a to mnohem aktuálněji než někteří jeho slavnější vrstevníci. On tak činí, aniž si to uvědomujeme, našimi vlastními ústy. Je charakteristicky českým projevem malosti a neúcty ke skutečným, trvalým hodnotám, že jsme na Presla zapomněli. Vždyť se ani neví, který hrob mu v Praze na Olšanech patří. (Tedy: ono se to ví, ale dávno už tam leží jiný nebožtík Presl, ten tichý, srdečný a slušný člověk se nikdy nepletl do politiky. (Možná proto taky zůstal slušným člověkem.) Tedy – až na krátkou výjimku revolučního roku 1848, kdy se nechal přáteli nakrátko vtlačit do říšského poslaneckého křesla. Vysoká hra politiky ho ale obratem ruky rozčarovala. Ostatně brzy poté, do roka a dne, zemřel. Nikdy nemyslel na osobní kariéru, nehledal pozici na výsluní ani bohatství, ba dokonce zděděné rodinné stříbro po kouskách rozpustil, aby jím "sponzoroval" zdokonalení zanedbané češtiny, vydávání knih a časopisů, pro rodící se českou vědu tolik potřebných.

Opěvovaný otec vlasti

To třeba František Palacký, dodnes opěvovaný otec vlasti, byl úplně jiný typ člověka. Hned po příchodu do Prahy si začal psát svůj Každodeníček, ve kterém zaznamenával, u koho byl, s kým obědval a s kým večeřel - pohyboval se především v německém prostředí a společnost česká ho (zprvu) zajímala pramálo. Pravda – byl mladý, pětadvacetiletý, ještě nezorientovaný. Chodíval často i k bratrům Preslovým. Jan Svatopluk byl v té universitním profesorem, Karel Bořivoj muzejním kustodem. Kromě botaniky oba doslova plápolali pro vážný úkol, který si předsevzali, tím více, že problém vybudování české vědecké řeči narážel na bezpočet úskalí. Ačkoli Palacký věděl, jak významnou a potřebnou věcí se Preslové zabývají, do jeho deníku o společných setkáních neproniklo jediné slovo. Zatímco styky a německou aristokracií a s německými vysokými kruhy byly pro Palackého důležité; vůči zaujaté vědecké a z vlasteneckého hlediska podstatné práci projevoval (alespoň tenkrát) skoro ignorantskou netečnost.

Logo

Tuto skutečnost bychom mohli nakonec pominout... mohli bychom ji považovat za bezvýznamnou epizodu v životě muže teprve dozrávajícího. Jenomže Palacký se vůči českým vlastencům choval rezervovaně a obojace dlouhá léta. Pracoval raději na své kariéře, zatímco obrodné snahy Čechů ho příliš nevzrušovaly. Když například redigoval Časopis České museum, přijímal statě českých přispěvatelů natolik s nevolí, že většina z nich se postupně od spolupráce distancovala. Odmítal text, ve kterých se vyskytovalo slovo Slovan nebo Slovanstvo. Nechtěl ani překlady ze slovanských jazyků. Je fakt, že nakonec v kruhu obrozenců úplně ztratil prvotní důvěru i oblibu tak dalece, až o něm František Ladislav Čelakovský napsal příteli Kamarýtovi: „S tím člověkem se nadělalo více vřesku nežli je vlny. Žádný ze Staročechů toho větrníka ani cítit nemůže.“ Že se naši slavní předkové mezi sebou hádali, škorpili a napadali, to je skutečnost, před kterou marno zakrývat oči. My jsme tuto odbočku učinili vlastně jen proto, že Palacký je věčný a Presl zapomenut. A že bychom ten nepoměr měli v rámci možností aspoň trochu napravit...

V září roku 1791 bylo v Praze rušno. Syn Marie Terezie a bratr zemřelého Josefa II. Leopold, od příště s pořadovou číslovkou Druhý, byl korunován na českého krále a české a moravské stavy mu přísahaly věrnost. Ten večer se nad městem držela bílá záře – ulice tonuly v záplavě světla, jakou dlouho nezažily a ze Střeleckého ostrova duněla ohlušující střelba z moždířů. V ulici Sirkové (dnes Melantrichově) měli však jiné starosti. Tedy alespoň v domě, který sousedil s tiskárnou Jiřího Melantricha a později jeho zetě Daniela Adama z Veleslavína. V tom domě se narodil toho dne syn a dostal jméno Jan. Jeho pradědeček se přistěhoval do Čech z Alsaska. Novorozenec přibyl do rodiny poměrně zámožné, i když se jeho otec zabýval něčím tak titěrným, jakou jsou jehly a špendlíky.

Preslovo mládí

Špendlíkářská dílna však nevyráběly jednom špendlíky, popřípadě jehly, ale také jehlice a háčky, špendlíky zavírací i ozdobné, dráty pletací čili štrykovací, kroužky, řetízky, drátěné mříže a jiné drobné zboží. Práci usnadňoval jednoduchý stroj s brusem, na kterém byly ostřeny špičky a který byl poháněn šlapacím kolem. Denně mohl zručný dělník vyrobit až tisíc kusů špendlíků. Což stačilo k prosperitě, bylo to docela výnosné. U Preslů nakupovali ševci, čalouníci, sedláři, krejčí, švadleny. Špendlíky a jehly vydělaly rodině na postupnou koupi několika domů. Jan se narodil otci už poměrně v letech, bylo mu už přes šedesát a v chlapci vítal toužebně vyhlíženého mužského dědice, neboť Jan byl sice už pátým dítětem v pořadí, ale teprve prvním synem. Za tři roky po něm přišel na svět ještě benjamínek Karel. Časem se však mělo ukázat, že ani jeden z nich nezdědil tatínkův podnikatelský talent.

Z příbuzných docházel do rodiny strýc, matčin bratr, kněz, který zastával úřad v arcibiskupské konsistoři. To on přemluvil svého švagra, aby dal nadaného syna Jana studovat na gymnasium. Matka se přimlouvala, že dítě je na práci v dílně ještě slabé a chatrného zdraví, což ovšem byla záminka. Chtěla mít ze svého syna kněze. Jenomže Jan velice brzy projevil neobyčejné nadání ke studiu a k tomu veliký zájem o přírodu, o rostliny, brouky, o všechno živé i neživé. Všichni obdivovali jeho paměť a mimořádné vědomosti, které si neustále doplňoval četbou a vlastním pozorováním. Matka mu proto přestala vnucovat kněžskou kutnu a otec špendlíkářskou živnost. Začalo se uvažovat o dráze lékaře.

Logo

Karel se narodil 17. února v roce 1794. Otci byla toho roku 64 léta. Nejstarší sestra Anna byla přitom už slečna na vdávání. Také Karel se měl čile k světu. Učil se všemu rychle, ale nebyl tak průbojný jako Jan. Všichni benjamínka bez rozdílu hýčkali, ale on nejvíc přilnul k bratrovi. Byl jako školák pod jeho ochranou, sdílel s ním první objevy, asistoval při každém odvážném klukovském podniku, až se nakonec stal rovnocenným spolupracovníkem vážného filosofa Jana. Rodina ve své úplnosti však zůstala jenom do Janova třináctého roku. Tehdy Presl senior zemřel.

Jan absolvoval piaristické gymnasium, pak filosofii a po ní se přihlásil na lékařskou fakultu. Medicínu úspěšně dokončil a ve své disertační práci poprvé připojil ke svému křestnímu jménu ještě vlastenecké spisovatelské jméno Svatopluk. Nenastoupil však výnosnou lékařskou praxi, ani nemocniční, ani soukromou, on neléčil. Už jako student navštěvoval (nerozlučně se svým bratrem Karlem) botanické přednášky, které se konaly v Kanálské zahradě za Koňskou branou (tedy nad dnešním Václavským náměstím). Zahrada byla založena hrabětem Canalem, postavou poněkud rozporuplnou. Na jedné straně proslul skvělou zahradou, pražskými hudebními večírky a lidumilnými činy jako bylo kupříkladu zřízení chudobince a sirotčince, na straně druhé vešel do povědomí cedulí, kterou dal připevnit na vrata své veřejné zahrady. Stálo na ní: „Židům a psům vstup zakázán.“ Židé mu to opláceli po svém. Říkali: „Zahrada je to sice krásná, ale Kanál tam smrdí.“

Promocí se pětadvacetiletý mladý muž ocitl na počátku cesty, která se svou vnější fádností vymyká každému pokusu o atraktivnější popis. Starší Presl se pustil do nekonečné práce, u které setrval dvaatřicet let. Obětoval jí soukromí, osobní štěstí, ba do značné míry hmotné statky rodinné i vlastní. Učarovala mu botanika, kterou se se svým mladším bratrem Karlem zabýval od dětství. Proto rád přijal místo asistenta v Ústavu speciálního přírodopisu na lékařské fakultě, aby se tu kromě mineralogie a zoologie zabýval především kytičkami. Jeho bratr Karel šel v jeho stopách. Vystudoval také medicínu, byl promován o dvě léta později než Jan (při té příležitosti si i on připojil ke svému jménu druhé, vlastenecké – Bořivoj), ale lékařství se nevěnoval a svou disertační práci zasvětil sicilským travám.

Binomický systém (což česky znamená dvouslovná soustava) vynalezl Švéd Carl von Linné roku 1753. Podstatné jméno v něm označuje rod, zatímco přívlastek druh rostliny: například fialka vonná. Josef Dobrovský, jazykozpytec, matematik a ve volných chvílích také botanik se ale pustil jiným směrem. Navrhl novou rostlinnou soustavu podle čísel a poměrů. Chtěl najít cestu k absolutně přirozenému systému za pomoci matematiky. Tvrdil, že existuje vzájemná číselná příbuznost mezi rostlinami, jestliže uvedeme jejich základní čísla ve vzájemný poměr. My už o tomto pokusu víme, že (řečeno cimrmanovsky) tudy cesta nevede. O nový český systém pojmenování rostlin se pokusil i Dobrovského přítel, jinak básník a překladatel Antonín Jaroslav Puchmajer, který se zabýval rovněž bylinářstvím. Ve volných chvílích. Bylo to tehdy zřejmě oblíbenou kratochvílí národních buditelů. Puchmajer shromažďoval česká jména rostlin, stromů a hub. Pochopitelně, že nebyl nadšen, když Preslové vydali svou Floru čechiku, kde dvojslovnými jmény mlčky (aniž se kohokoli dovolili) určili cestu pro budoucnost. Což si troufli opravdu hodně, a pan Puchmajer to nezapomněl v dopise Josefu Dobrovskému zdůraznit:

„Z obyčejných, každé kořínkové bábě známých jmen specifických, nadělali jmen generických. Mladí lidé všechno ničí, namísto aby stavěli. Se živou řečí nelze přece toho činiti, co Linné provedl v řeči mrtvé.“ A ještě dodal, že preslovská jména „na věky věkův neprojdou uchem kořínkové báby, aby v její paměti se uchovala.“ Všechno bylo ale jinak, než předpověděl Puchmajer. Historie dala za pravdu těm dvěma bratrům ze špendlíkářského rodu.

Spis Carla von Linné

Česká květena

V roce 1819 vydali Jan a Karel Preslovi společně první velké botanické dílo, Floru čechiku - zatím ještě latinsky psanou Českou květenu. „Květenu českou úmysl vydati dávno jsme v sobě potlačili, přesvědčeni jsouce, že jsme k takové práci nedostatečnými,“ píše se v českém překladu předmluvy. „Přemítajíce ale o potřebnosti její, nerozpakovali jsme se déle vypočítávání rostlin na půdě české rostoucích a hojně sázených na světlo vydati. Nižádné rostliny jsme v počet nepřijali, než které putujíce sami jsme nalezli a pozorovali; žádnéť jiné než viděné neuvádíme.“ Do své Květeny zařadili 522 rody a 1498 druhů rostlin. Většinu z nich používáme dodnes v původní podobě.

Bratří především určili každému rostlinnému rodu i druhu české pojmenování. Vzali si na pomoc starou češtinu i lidová pojmenování. Tak byl „oficiálně“ uznán například název sněženka, jakož i pupalka, sporýš, zběhovec, kýchavice, bojínek, kakost, protěž. Protože dodržovali zásadu, že rodová jména musejí být vždy jednoslovná, zařadili do své Květeny hadímord, psáno dohromady podobně jako kozíbrada, kuřínoha, vlčínoha. Lovili i ve vodách slovanských jazyků. Z ruštiny si vypůjčili a kvůli charakteru češtiny poněkud přizpůsobili mochnu, šeřík, orobinec, tařici, čilimník, šťavel, proskurník, klikva, laskavec, furman, tavolník, kavyl. Hojně jmen jim poskytla blízká polština. Například léčivou bylinu mařinku, nebo pupečník, a také kukuřici. O kopretině by opravdu jen málokdo hádal, že je původu polského.

Také ve slovinštině se daly najít poklady. Kupříkladu brčál, a také ochmet a smilka. Ilyrsky se mluvilo na území dnešního Chorvatska a Albánie. Právě odtud máme třeba hrachor, a taky biku. Rovněž přímo z řeckého a latinského slovního kmene si Preslové přeložili několik názvů: Odtud pochází bledule, stolístek, písečnice, rožec, ježatka. Nehýbali se ani němčině: Německé názvy jim v češtině zněly jako kamzičník, užanka, huseník, pumpava. Největší práci si ale dali s vlastní tvorbou. Začali dávat rostlinám jména podle jejich charakteristických vlastností, a tak nám u nás najednou začaly růst bramboříky, dřevičníky, vrbky, ořešáky, dymnivky. Nutno však dodat, že Květena česká je dílo o rostlinách kvetoucích. Nejsou v něm tedy zahrnuty kapradiny, přesličky a plavuně. Slovo květena (které si Preslové sami udělali překladem latinského výrazu flora) vystihuje přesně obsah knihy.

Spojeni pouty přírody i vědy, hlásá latinský nápis na náhrobku bratří Preslových na vyšehradském hřbitově

V roce 1819 se ocitl mladý Jan Svatopluk nakrátko v Olomouci. Získal tu místo profesora na zdejším lyceu. Zlákal ho slušný plat (800 zlatých ročně), ale ještě víc pracovní úvazek: měl učit pouhých 8 až 10 hodin týdně. Nicméně už za rok nato se s Olomoucí loučí, protože byl císařem jmenován profesorem zoologie a mineralogie na lékařské fakultě v Praze. Což byla značná pocta, vždyť mu teprve bylo devětadvacet let. Byl všestranně vzdělaný, obětavý, nekonečně pracovitý, navíc vlídný a přívětivý, a protože nedovedl druhým říkat ne, množící se úkoly a povinnosti ho postupně zahltily.

Universitní profesor Jan Svatopluk Presl se stal ředitelem Přírodopisného kabinetu v Klementinu, brzy nato výkonným redaktorem první české vědecké revue (časopisu Krok), ocitl se v komitétu pro vydávání české encyklopedie, spoluorganizoval založení Matice české, jejímž byl pak nějaký čas i jednatelem, pomáhal zakládat Jednotu pro povzbuzení průmyslu v Čechách, učil a přednášel na její nedělní řemeslnické škole ve Zbraslavi, redigoval a z větší části naplňoval sborník Jednoty - Časopis technologický, a tak dále, a tak podobně. Po celá ta léta vykonával Presl valnou část úkolů simultánně, tedy seděl na několika židlích současně.

Na rozdíl od našich politiků z toho neměl nehorázné příjmy, spíše naopak. Když v tom či onom vlasteneckém podniku chyběly peníze (a tak tomu bylo skoro neustále), sáhl do svých. Říkáme-li třeba šeřík, čmelák, kyslík, břidlice, zeměkoule, buchar, mluvíme zcela samozřejmě česky, nicméně před rokem 1800 byl nám sotvakdo rozuměl. Tato slova, a ještě několik tisíc dalších, vesměs krásných a libozvučných, pro nás vymodeloval a národu i jazyku odkázal Jan Svatopluk Presl. Ten, jehož životním krédem bylo možná trochu patetické a dnes jaksi nemoderní, ale bezpochyby upřímné: „Stůj, kde stůj, vlast miluj.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 691. schůzka: Geniální padělatel

    Rukopis královédvorský je v originále droboučký pergamenový sešitek o rozměrech zhruba 12 x 8 cm, tak malý, že soubor musel být určen dámě, tvrdil František Palacký.