690. schůzka: Kolik váží čest národa

Starší autoři se pokoušeli Hankovy falzifikátorské snahy (některé mu byly jasně prokázány, například vpisky do slovníku Mater verborum) ospravedlnit jeho vlasteneckým entuziasmem, snahou prospět národu i za cenu "zbožných lží." Novodobé poznání detailů z jeho privátního života svědčí však spíše o tom, že Hankovi šlo více o osobní vavříny a pocty než o národ. Také se díky neúnavnému objevování, vydávání a komentování padělků mnoha poct dočkal. Byl jmenován rytířem řádu svatého Vladimíra, od rakouských císařů i ruských carů dostal celou kolekci vyznamenání, získal čestné doktoráty mnoha evropských universit.

Ve skutečnosti byla Hankova povaha velmi problematická. Sklony k podvodům i k padělatelství měl od mládí. Za studií padělal svá vysvědčení na filosofii, a doporučující list Dobrovského - jak už víme - si vylepšil tím, že se pasoval na absolventa právnické fakulty, jímž nebyl. Ve sporech kolem padělků pak v rozporu se skutečností tvrdil, že Dobrovský mu byl za svědka na svatbě a dokonce že rukou společnou a nerozdílnou činili zásahy do Rukopisu královédvorského. To už byl ovšem učený "modrý abbé" dávno mrtvý a nemohl se bránit.

Rukopis královédvorský

Jestliže Rukopis královédvorský nefalšoval Hanka, tak kdo tedy? Na rozdíl od padělků skotských, ruských nebo slovenských byla česká "falzátorská škola" dovednější. I když - námitky slovesné a historické se proti Rukopisům ozývaly od samého začátku (pravda - spíše plaše a skromně). Josef Dobrovský se však po počátečním souhlasu s Rukopisem královédvorským dokázat ozvat (zejména po "nálezu" Rukopisu zelenohorského dost nahlas. Každý konkrétní "objevený" pergamen ovšem prožíval svoje osobité osudy, ke každému se vázala specifická problematika. Nejčastější výhrady (s postupem času sílící) směřovaly vůči pojmům, slovním spojením a vazbám ve staročeštině nemožným - anebo vůči historickým skutečnostem, vzbuzujícím tak či onak podezření. Šťavnatý příklad je vždycky lepší než sebelepší, leč okoralá teorie, tak tedy kupříkladu třeba pojmy bodr, jarý, jun, plzný, vojvoda, tuča, širý... Ve staročeštině neexistovaly.

Text obsahuje pro tu dobu syntakticky nemožná imperfekta namísto aoristů (pokusím se to vyjádřit v libé mateřštině: v rukopise byl použit skladebně nemožný slovesný čas vyjadřující neukončený děj namísto slovesného času vyjadřující minulý děj již ukončený). A ještě jiný a poněkud srozumitelnější argument: v Rukopise královédvorském jsou dva naprosto stejné verše jako v Milionu Marca Pola. Český překlad (nikoli vydání) pochází až z roku 1400. A v básni Beneš Heřmanov je vylíčena bitva s cizinci. Použijeme raději novou češtinu, i když - pokud o tu starou má taky něco do sebe:

Aj, ty slunce, aj, slunečko,
ty-li si žalostivo?
Čemu ty svietíš na ny,
na biedné lidi?

A tak dále V jazyce nám srozumitelnějším se dovídáme:

Aj, ty slunce, aj slunéčko,
cožpak ty žalost nemáš?
Nač ještě svítíš na nás
nešťastné lidi?
Kde je kníže, kde lid náš branný?
K Otovi v dálku zajel.
Kdo nepřátelům nás vyrve,
sirobná vlasti?
Dlouhým tahem Němci táhnou -
a Sasíci jsou to -
od zhořeleckých hvozdů
do našich krajů.

A tak dále, a tak dál... autor teď vypisuje hrůzy, kterých se Sasíci dopouštěli, jak vypalovali dvory a chalupy, kradli, dobytek odháněli, avšak tu přišla spása: interventům se postavil do cesty statečný český rek:

Rychle změna ponastala.
Aj, to Beneš Heřmanův
tajně lidi shromažďuje
do boje se Sasíky!
Tak se shlukli selští lidé
v lese pod Hrubou Skalou,
Za zbraň měl každý cep
na nepřítele.

Dobře míněný podvrh

Ta poslední strofa usvědčuje pachatele z falzifikace. Třebaže prostudoval mnohé staré listiny, aby nalezl vhodné jméno pro svého hrdinu, třebaže se zamýšlel nad každým slovem, aby mu dal správnou staročeskou podobu, na jednu věc přece zapomněl. Nezjistil si, odkdy se Hrubá Skála jmenovala Hrubou Skalou. Báseň Beneš Heřmanov má stejně jako celý Rukopis královédvorský pocházet ze 13. století. Jenomže ve 13. století hrad, který stál na místě dnešní Hrubé Skály, vůbec neexistoval. Byl založen pravděpodobně až za Karla IV. a jmenoval se Skála. Historik František Michálek Bartoš o tom píše: "Teprve roku 1649 se objevuje Velká Skála a zas až po stu letech Hrubá Skála - to jest pozdější a lidová obměna úředního německého názvu Gross Skal. Toto jméno vzniklo na odlišení od Malé Skály." Jestliže užívá autor básně termínu Hrubá Skála, svědčí to o tom, že verše musely vzniknout až v době, kdy se Skále začalo říkat Hrubá. Tedy v 18. nebo v 19. století. Je to jeden z důkazů (vedle řady dalších), které nám přesvědčivě dokazují, že Rukopis královédvorský je podvrh. I když dozajista dobře míněný.

Dobrými předsevzetími ale bývá zhusta dlážděna cesta do pekel. "Podobných námitek rozmanité váhy odborníci časem snesli desítky, ba stovky," říká se v knize spisovatele, doktora Miroslava Ivanova Tajemství RKZ. Všemi se samozřejmě zabývat nebudeme, ani nemůžeme. "Síla podezření z falzifikace byla u jednotlivých objevených památek různá, v podstatě však Rukopis královédvorský požíval dlouho té největší důvěry. To se změnilo v 80. letech minulého století vystoupením Masarykovy družiny kolem časopisu Athenaeum. Masarykovci zaútočili v roce 1886 na rukopis z tolika stran a tak fundovaně, že bitva byla skoro dobojována: jde o jasné falzum!"

Proti Rukopisům však byly zvednuty zbraně už 28 let před tímto datem. V roce 1858 začal totiž proces, v němž Hanka žaloval původce útoků na sebe na stránkách německého listu. Ono se tušilo, že útok proti Rukopisům vycházel ze šovinistických německých kruhů. Hanka to ve svém dopise příteli formuloval takto: "Nepřejouť nám Němci a Židé toho pokladu, i přinucen jsem byl je žalovati." Od té doby byla sebenepatrnější pochybnost brána jako útok na český národ, na jeho poklad, na jeho tradice a čest. Stačilo, aby profesor Antonín Vašek (což byl otec Petra Bezruče) napsal drobný spisek o tom, že Rukopis královédvorský a zelenohorský, též zlomek Evangelia svatého Jana jsou podvržená díla Václava Hanky, a byl za to vyobcován z české společnosti. "Budiž mi dovoleno ohraditi se proti způsobu boje, který sobě někteří obhájci Rukopisů oblíbili. Jedni z nich přenášejí spor ten z pole vědeckého na národní a politické: kdo s nimi nekluše v pohodlných kolejích od mnoha let vyježděných, na toho neslušně se obořují, vyhlašujíce jej za nepřítele českého národa, ano za zrádce." (Tato technologie byla v následující době pečlivě propracována a dnes patří k naprosto běžným způsobům politického boje.)

SPOR O PRAVOST RUKOPISU

Z Rukopisů se stala národní modla. Byly uctívány, ale ta úcta obsahovala i politický protest proti Vídni, který přerůstal v nekritický vztah ke všemu, co bylo české. A v této situaci přichází šestatřicetiletý profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který nenávidí přetvářku, faleš a lež, je sebevědomý, zdravě ctižádostivý, má vědecké i politické ambice. Chce rozbouřit českou hladinu, vyprovokovat šosáky a pivní vlastence. To se mu tedy podařilo. Dokonale. "Je bolno věděti," prohlašuje Masaryk, "že se na cizích vysokých školách naše české památky studentům ukazují jako příklady podvrhů literárních, trudno je každému upřímnému Čechu slyšeti, jak všude, mimo Čechy, odborníci a po nich široké kruhy přešli k dennímu pořádku ve věci, která u nás za palladium národa se považuje. (Palladium je milostný obraz či socha, ochraňující země, národy nebo církevní provincie.) To uráží cit každého, kdo dosah věci dovede pochopiti, a proto na tom stojíme, aby se památky konečně vyšetřily, jak toho moderní věda a čest národa vyžaduje."

To byla silná slova do pranice... A přišla ještě silnější: "Nejen čest národa, ale i pravý prospěch národa toho vyžaduje. Copak jsme děti, jež nesnesou rozvahy o životních svých potřebách? Bude se nám pořád ještě to malicherné vlastenectví vštěpovati, vlastenectví záležející v nekritickém přijímání všeho, co nám bůhvíkdo povídá? Jsme skutečně ještě tak malicherní, věříce, že ten zrádcem je národa, kdo nám zdůvodněné své přesvědčení předkládá? Běda národu, který nemá mužů, jimž volno, ba povinno o všech důležitých potřebách národních svobodně rokovati, uvažovati, kritizovati; běda národu, který pro životní své účely není připraven. Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o záhadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzdělaní, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli." Čím to jenom je, že některá slova některých lidí jsou platná a docela živě aktuální i přes propast času, která mezi nimi a námi narostla?...

V případě rukopisného sporu nešlo už jenom o samotné Rukopisy - ty byly pouhou záminkou k vyčištění ovzduší. My se k tomuto boji - původně rukopisnému - vrátíme ještě jednou, až na své cestě dorazíme k 80. letům 19. století. Stojí to totiž za to. O změnách ve společnosti však obhájci nemluvili - pouze o Rukopisech. A Masaryk se svým míněním tvrdě narazil. On si o to svými ostrými formulacemi přímo říkal. Ve třech bodech stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost či podvrženost. "Za prvé. Nejméně rozhodují výklady estetické a historické, kulturní. Více (za druhé) paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly, a nejvíce (za třetí) gramatický. Ke konečnému soudu však souhrn všech vyšetření je nutný." Odborníkem v chemii Masaryk nebyl, ale neváhal nadhodit možnost, že za jistých okolností by se mohl rozklad inkoustu urychlit tak, aby kupříkladu za 70 let se jeho složení proměnilo úplně stejně jako za jiných okolností inkoust starý 500 let. Paleografie (neboli věda o historickém písmu a písemnictví), ani ta spor nadobro nerozhodla. Takže zbývá - gramatika.

"Gramatika staročeská, myslím, pomůže nám nejvíce. Rozumí se samo sebou, že mohou býti v rukopise rozmanité odchylky od současné řeči, ale nesmějí tam býti chyby." Předem si jisti, doporučili masarykovci ve jménu objektivity, aby byl Rukopis královédvorským posouzen nejprve zcela exaktní , na lidské subjektivitě nezávislou metodou. To znamená zkoumání chemickému. Došlo k němu hned v roce 1886 a 1887. Provedli ho dva špičkoví chemici té doby, syn slavnějšího otce profesor Vojtěch Šafařík a renomovaný profesor Antonín Bělohoubek. Očekávalo se, že závěr bude pro Rukopis královédvorský znamenat už jenom ránu z milosti. Ve skutečnosti byla zpráva obou profesorů čímsi na způsob blesku, který sjel z čistého nebe. Jejich expertiza potvrdila naopak pravost Rukopisu královédvorského. V očích uctívačů byla svátost zachráněna.

V čem vlastně spočívala ta překvapivost Bělohoubkovy a Šafaříkovy chemické analýzy? "Oba chemici vycházeli ze správného a ověřeného poznatku: čím starší je inkoust na pergamenu, tím hůře jej lze vymýt destilovanou vodou, eventuálně jinými, agresivnějšími chemikáliemi. Navíc barva inkoustu jako klasického psacího prostředku stárne pomalu a rezaví přitom. Při rozboru se však písmo ukázalo nejenom příslušně a dostatečně rezavé, ale vskutku nešlo obligátního reakcemi odstranit. Padělatel (a musel to být geniální padělatel) pro každý z pergamenů vyzkoušel a pak úspěšně použil jiný pevně ulpívavý roztok, schopný patinu i barvu ´stáří´ úspěšně předstírat. V případě Rukopisu královédvorského to byl roztok železité soli, u Rukopisu zelenohorského směs solí mědi a železa, u Písně vyšehradské rostlinné nebo živočišné barvivo, u Milostné písně krále Václava šlo o suspenzi sazí." Což se ale odhalilo až kriminalistickými expertizami, provedených v letech 1966 až 1970. Tyto expertizy s použitím všech tehdy dostupných metod a nejmodernějších technických prostředků odhalily, jak padělatelé Rukopisů postupovali.

Paleografickými a chemickými analýzami, zkoumáním pod mikroskopem, pod rentgenem, za osvícení ultrafialovým i infračerveným světlem (a ještě dalšími metodami) bylo zjištěno, že falzátoři ve všech případech volili obdobný postup, odlišný jenom v detailech. Nejprve nalezli (obvykle ve starých knižních vazbách) zaručeně pravý středověký pergamen. Například v případě Rukopisu zelenohorského (jak se ukázalo), posloužil rukopis latinských Šalamounových žalmů. Poté z něj co nejdokonaleji vodou, chemikáliemi a vyškrabáváním odstranili staré písmo. Ponechali ovšem v původním stavu pár indicií, které měly sloužit za klamné stopy. Jako o třeba některé výrazné znaky, obvykle kolorované iniciály, anebo velká písmena, takzvané majuskule. Na takto připravený podklad pak kdosi opatrně a cvičenou rukou vepsal staročeské texty. Falzátoři tak ovšem činili s určitými chybami, které je nakonec prozradily. Neovládali staročeštinu dokonale, dokonce ani jejich historické znalosti nebyly - nemohly být - na té úrovni, jaká je nám k dispozici dnes. S usvědčující dokonalostí rentgenu a dalších novodobých detekčních prostředků, schopných odhalit i neviditelné, tvůrci té vykonstruované české slávy nemohli počítat.

A tak přes veškerou dokonalost provedení, přes přímo mistrovský způsob zametání stop, přes smělé konstrukce, zdůrazňující náhodnost nálezů ta krásná a slavná bublina s českými literárními památkami, pocházejícími jakoby z úsvitu našich dějin, přece jen nakonec splaskla. Na jedné straně konec legendy, na straně druhé ten případ jaksi pořád ještě nemůžeme definitivně založit do archivu. Cosi nám schází... To cosi je jméno, bez kterého se poslední stránky žádné detektivky neobejdou. Pachatel. Padělatel. Falzátor. Jak se český génius jmenoval?