638. schůzka: Arcičech

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pomník Františka Martina Pelcla v Rychnově nad Kněžnou
0:00
/
0:00

Na dnešní, v pořadí šestisté třicáté osmé schůzce, ocitli opět na jedné odbočce. Člověk, ocitne-li se na odbočce, najmě na odbočce historické, by měl využít příležitosti, stanout, spočinout, rozhlédnout se kolem, nazpět a taky před sebe, aby zjistil, kdeže se to vlastně nalézá a kam ta odbočka vede a zdali dá velkou práci navrátit se v pořádku zpátky na hlavní komunikaci. Dovolte nám, abychom tak učinili i my nyní a zde.

Abychom opustili hlavní silnici české minulosti a vydali se vedlejší ulicí. Nebude příliš významná, ani zásadní, natož pak podstatná, leč... nebylo by hlavních silnic, kdyby nebylo těch vedlejších.

„Tento zápisník se nedostane jako knihy tištěné do rukou cenzorových, a proto může obsahovat pravdu a vylíčit a potomkům zachovat věc tak, jak jest,“ poznamenal si do svých zápisků jeden z prvních velkých českých historiků z počátku našeho národního obrození. Jmenoval se František Martin Pelcl.

Narodil se 11. listopadu roku 1734 v Rychnově nad Kněžnou v nepříliš zámožné rodině soukeníka. V matrice je příjmení rodičů i jeho zapsáno jako Pelzel. Martin je ale později zčeštil. Nebyla to právě lehká doba, ve které přišel na svět. Na sousedním Opočensku zrovna doznívaly poslední dozvuky jedné z mnohých selských bouří. Pelcla naštěstí nečekalo sukno jako životní úděl, tatík chtěl synkovi zabezpečit lepší budoucnost, proto ho dal na studia k rychnovským piaristům, což byla dobrá volba, protože piaristický řád spatřoval své hlavní poslání ve výchově mládeže na školách nižšího a středního stupně. Od piaristů se vydal k jezuitům do Hradce Králové, a když se mu znelíbilo ranhojičství, kterému se chtěl původně věnovat, odešel na pražskou universitu. Ale i tam přešel od filosofie a teologie k právům, a při pruském vpádu do Čech (tenhle se udál roku 1757) vyměnil Prahu za Vídeň, kde se věnoval estetice, dějepisu a filologii. A když pak nastupuje jako šestadvacetiletý do výhodného místa v domě Šternberků jako vychovatel mladých hrabat Jana a Jáchyma, má už za sebou řadu dobrých životních zkušeností. Zcestoval kus světa, poznal různé nové myšlenky, seznámil se názory osvícených profesorů, prožíval intenzivně první léta tereziánské doby, která se dala charakterizovat rozpadem starého zkostnatělého světa a ideologie. Šlechta už začala ztrácet přímý vliv na správu země, vzniká tu snaha vytvořit silnou absolutní monarchii s mocnými šiky úřednictva, armády a duchovenstva, řízenou nikoli z vrchnostenských sídel, ale z jediného centra. Vláda podporuje růst manufaktur, růst manufaktur pak znamená i rozvoj nových společenských vztahů.

A Pelcl pořád učí u Šternberků. Svoje vychovatelské poslání končí jako pětatřicetiletý. V tomto roce ( to jest 1769) je zakládána soukromá Učená společnost v Praze, která se stává hlavním střediskem osvícenského vědeckého bádání. „Tato Česká soukromá učená společnost,“ zapisuje si František Martin Pelcl, „poslala k císaři Josefovi II. delegáty, kteří prosili, aby ji povýšil na veřejnou učenou společnost. Císaři se ta myšlenka velmi líbila, a tak vydal rozhodnutí, propůjčil společnosti ke shromážděním síň v Karolinu a nazval ji Českou společností nauk. Zvolila si za presidenta knížete Fürstenberka a skládá se z desíti údů. Jsou to hrabě Schafgotsch, Tesánek, Gruber, Strnad, Dobner, Pelcl. Dobrovský, dva Mayerové a Ungar.“

Rodný dům Františka Martina Pelcla v Rychnově nad Kněžnou

Pelcl už nedělal soukromého učitele, rozhodl se jít po skončené službě u Šternberků na medicínu. V pětatřiceti. Tedy – nakonec si to rozmyslel. Na hofmistrovské místo ho získal do svého domu hrabě František Antonín Nostic – pro výchovu svých čtyř synů. Hrabě byl osvícený muž, vzdělaný na lipské universitě, se smyslem pro nové věci. Třeba nechal očkovat své děti na důkaz toho, že je proti každému předsudku. A na svém zámku v Měšicích dal zřídit první hrotový hromosvod v českých zemích (ten byl instalován roku 1775 pražským profesorem medicíny a fyziky Janem Tadeášem Klinkošem). Dodnes je tato technická zvláštnost funkční. Nachází se na hlavní věžičce zámku a je připojená k moderní bleskosvodné ochraně budovy. Sbíral staré mince, obrazy a měl vybranou knihovnu, salon v jeho domě byl střediskem nejlepších učenců i nejznámějších pražských osvícenců, a my už víme, že vystavěl nové velké divadlo, Nostické, dnešní Stavovské, na Ovocném trhu. A právě k Nosticům Pelcl nastoupil a strávil zde třiadvacet let spokojeného a šťastného života. Třicet nejlepších tvůrčích let svého života prožil František Martin Pelcl v domech významných šlechticů, horlivých mecenášů vědeckého bádání a ještě horlivějších zastánců osvíceného liberalismu. Bylo by podivné, kdyby také všecky jeho názory, jak je uložil do svých odborných historických děl i do svých Pamětí, nebyly zřetelně poznamenány obdivem k mocným příznivcům a chlebodárcům. Ať otevřeme kteroukoli z jeho knih, kteroukoli z jeho článků v Pojednáních České společnosti nauk, kteroukoli stránku jeho Pamětí, všude můžeme vyčíst jeho oddanost české osvícené šlechtě, obdiv k jejím staletým tradicím plným slávy. Pelcl je nesporně velkým českým vědcem, velkým zakladatelem moderního českého dějepisu; je však zároveň i skutečným šlechtickým hofmistrem.

Mohlo by se říct, že všechno, co Pelcl zkoumal, co pozoroval a o čem psal, viděl z oken panského domu. Nelze se divit, že to bylo v souhlasu a se zájmem těch, kterým vděčil za léta bezstarostného života, naplněná prací na odkrytí cenných stránek našich dějin. Tak je tomu i poté, kdy byl slavnostně uveden v březnu roku 1793 jako první profesor na stolici české řeči a literatury na pražské universitě. Tehdy přednáší svou známou akademickou nástupní řeč O užitku a důležitosti českého jazyka, která je velkou obranou českého národa a české řeči. Je však i naléhavým apelem k české šlechtě, aby si byla vědoma významu a staré slávy svého mateřského jazyka. Opakovaně v ní zdůrazňuje, jak je pro pány důležitá schopnost hovořit s poddanými v jejich rodném jazyku. Pronáší ji tehdy devětapadesátiletý muž statné postavy, stále pěkné tváře, výrazného nosu, bystrých očí v dobové bíle pudrované paruce, vzadu s nezbytným copánkem ozdobeným černou mašlí. „Páni zažijí teď často, jak s radostí a láskou jim slouží myslivci, sedláci a sluhové, umějí-li s nimi mluvit. Když tito lidé přijdou domů, vypravují to svým dětem s nadšením a praví: Jak budete jednou šťastni, neboť váš budoucí pán umí mluvit česky, a když vás bude úředník utiskovat, budete moci své žaloby sami přednést svému pánu; vyslechne vás, porozumí vám a zjedná vám spravedlnost.“

Vraťme se ale v čase nazpátky. Když bylo Františku Martinovi přes pětačtyřicet, nebyl ještě příliš starý na to, aby se pouštěl do svých pamětí, ale on se do nich pustil. Nebyly to ovšem žádné osobní memoáry, ale zápisky z let josefinské vlády, přičemž cílem bylo, řečeno Pelclovými slovy „zaznamenat v této knize jeho veliké činy a vše, co se v Čechách za jeho vlády stalo.“ Tyto záznamy člení do kapitol podle jednotlivých let a zpravidla uvádí přesná data událostí, o kterých píše, někdy zase jenom stroze informuje, často však připojuje osobní komentář nebo delší poznámku k souvisejícímu tématu. Své Paměti začíná zprávou o úmrtí Marie Terezie, a při této příležitosti jako „jedno z mnoha opatření a změn, království českému škodlivých“ jí vyčítá ožebračování venkovského lidu: „Když Marie Terezie nastoupila na trůn, platil český sedlák daní 20 až 30 zlatých; ona je zvýšila na 60 až 70 zlatých. Ze stejného důvodu kritizuje zavedení loterie: Celé rodiny chodily žebrotou a bídně hynuly, poněvadž veškeren svůj majetek prosázely v loterii.“ Současně však odmítá i opatření, které mělo být sedlákům ku prospěchu – příslib zrušení roboty: „Roku 1774 slíbila císařovna českým sedlákům svobodu, takže již nemuseli pánům robotovat jako dříve. Čeští pánové namítali, že prý si jednak koupili to právo se statky, jednak že je pravoplatně zdědili a že jest jejich vlastnictvím. Její povinností prý je daleko spíše hájit jejich majetek než brát jim jej bez provinění. Zatím se sedláci, kteří se nemohli svobody dočkat, proti pánům vzbouřili a způsobili jim několik milionů škody.“

Portrét Františka Martina Pelcla

O Josefových krocích při zrušení nevolnictví se zmiňuje velmi stručně, proti tomu zřejmě výhrady nemá. Císařovy snahy o zrušení roboty však opět komentuje kriticky: „Přinese-li však zrušení roboty zemi užitek či škodu, ukáže budoucnost.“ Kromě ekonomické situace venkova si opakovaně všímá náboženských poměrů, zvláště jak se venkovský lid odklání od katolictví. O protestantech, tak řečených husitech, poznamenává: „Na venkově je takových lidí velmi mnoho. Každý Čech, který čte jenom knihy české a zná dějiny své vlasti, je trochu husitou...“ A hned kritizuje nedbalé vedení katolických mší a zvláště málo kázání v češtině, což podle něho vede ke zvýšenému odpadání věřících k protestantismu. Velmi pochvalně komentuje odstranění jezuitských kontrol zakázaných knih, při nichž „byly staré české knihy brány a páleny, čímž misionáři způsobili písemnictví více škody, než kdyby byli zemi po mnoho let pustošili Tataři nebo jiní barbaři.“ Podobně vítá i císařský zákaz zvonění na mraky: „Byl to také jeden z podvodů našich popů, kteří lidem namlouvali, že posvěcené zvony odhánějí bouři.“ Vzdělaných kněží si Pelcl vážil, ale na některé mnichy měl spadeno. Za všechny to odnesli kajetáni. Když přišel z dvorní kanceláře dekret, že tento řád (další z řádů) má být rozpuštěn, nezapomněl si Pelcl k tomuto údaji přičinit poznámku: „Kněží kajetáni byli vesměs šlechtici a docela neužiteční darmožrouti. Jejich zakladatel ustanovil, že nemají chodit žebrotou, nýbrž že si mají dát almužnu přinášet domů. To je věc velice pohodlná, pokud totiž lid byl tak hloupý a nosil jim žrádlo až k hubě.“

Celý svůj život se zabýval učitelstvím, i když se jím původně zabývat nechtěl. Proto se ve svých spisech (především v Pamětech) neustále vrací ke škole, přemýšlí nad tím, co jí schází a co zase přebývá.

„1. září byla opět otevřena normální škola. Poněvadž jsem ji letos sledoval, dospěl jsem k poznání a přesvědčení, že celé toto začřízení jest dílem mnišským. Zapomnělo se docela na zdraví dětí neboli na výchovu fyzickou. Co pomůže učená hlava, je-li tělo v mládí neduživé a zkažené?
Za prvé: chlapci ve třetí třídě musejí být ve škole již v sedm hodin ráno, vstávají tedy každého dne v šest hodin. Nevyspí se a to škodí jejich zdraví a vzrůstu, neboť děti musejí hodně spát, mají-li růst.
Za druhé: sedí pak ve škole od sedmi do desíti hodin, tedy tři celé hodiny za sebou. Každý ví, jak je dětem nezdravé to dlouhé sedění.
Za třetí: Škola jest přeplněna; je nízká, dveře a okna jsou v zimě zavřena. Tak musejí děti opět vdechovat časté výpary svých těl, vzduch je zkažen.
Za čtvrté: většina dětí nemůže vydržet celé tři hodiny, aby nešla na stranu. Chtějí ven. Ve třetí třídě je vidět jenom ruce nahoře, neboť děti se hlásí na potřebu. Ale učitel toho nedbá. Jak zlé následky může mít příliš dlouhé zadržování přirozené potřeby, ví každý, jenom ne duchovní představení. Tycho Brahe měl z toho smrt.
Za páté: potom musejí děti na kolenou poslouchat mši. Ten, kdo cítil potřebu již ve škole, musí ji zdržovat ještě dobré půl hodiny. Stává se často, že děti onemocní anebo přijdou domů s plnými kalhotami.
Za šesté: není nepřirozenější a nezdravější polohy lidského těla nežli při klečení. Mnozí při něm již padli do mdlob. Děti by mohly poslouchat mši stojíce, ale mniši to nedovolují.
A čemu se za ty tři hodiny, od sedmi do desíti, učí? Většinou náboženství a počtům. Tedy každého dne katechismus! Mniši nechtějí uznat, že vzniká nebezpečenství, že tímto častým opakování se vštípí dětem k náboženství nechuť. Nechme děti hrát každého dne karty, nuťme je k tomu, a ve zralém věku budou mít ke kartám odpor. Nebyl jsem té zkušenosti při svých chovancích. Neměli bychom právě téhož se obávat také pokud se týče náboženství? S aritmetikou se spěchá, jako by chlapci již příštího roku měli obdržet místo ve společné pokladně nebo v účtárně. Je pravda: postoupí tak daleko, když řeší nejspletitější úkoly trojčlenkou a budí tím velkou pozornost při veřejných zkouškách. Zapomenou to však zase tak rychle, jak se tomu naučili, a stálé opakování je zbytečným mařením času.
Odpoledne je vždycky od dvou do tří psaní. Nepomyslí-li se, že chlapci přicházejí právě od oběda, opřou se při psaní o žaludek a překážejí tak svému trávení. Mluvil jsem o těchto nedostatcích velmi často s pány řídícími. Ale odpověděli: Je to nařízení z Vídně, od kterého se nemůžeme odchýlit. Ale z Vídně ještě nepřišlo nikdy nic moudrého. Již za Eneáše Sylvia to bylo (jak kronikář píše) sídlo hlouposti, a zdá se, že podnes tomu není lépe.“

Za Vídeň lze samozřejmě dosadit jméno jiného hlavního města a můžeme se dobrat podobně skeptického náhledu, jakým se vyznačoval František Martin. Pelcl sice komentoval leccos, kus obrovské práce však vykonal především v české historiografii. Původně chtěl psát jakýsi výtah z českých dějin pro své hraběcí žáky, ale nakonec se pustil do většího spisu. Tak vznikly jeho Stručné dějiny Čechů, které se dočkaly několika vydání. V té době to byly první soustavně vykládané české dějiny. Objevila se v nich sice spousta omylů a přejatých vymyšlených zpráv, ale patrná hrdost nad nejlepšími epochami českých dějin získávala této knize neobyčejnou přitažlivost. Vydána byla ovšem v němčině, zatímco Nová kronika česká vyšla ve třech svazcích česky. Čeští vlastenci ji uvítali jako důležitou náhradu za oblíbenou, ale velmi nespolehlivou Hájkovu kroniku českou. Dalším činem, kterým vešel Pelcl ve známost, bylo vydání Balbínovy Obrany jazyka slovanského obzvláště českého. Úřadům se zdála být zvlášť nebezpečnou, prodej knihy byl brzy zakázán a zbylých 500 exemplářů zabaveno.

Pomník Františka Martina Pelcla v Rychnově nad Kněžnou (foto uživatel Manka)

Pelcl si vysloužil přezdívku Arcičech. Nedal se však zastrašit a přišel s Příhodami Václava Vratislava z Mitrovic s předmluvou, ve které ukazuje na přednosti a slávu české řeči a ve které ji přímo doporučuje českým spisovatelům. Toto vydávání starých českých knih pro české čtenáře je velkou zásluhou Pelclovou, zrovna tak jako jeho vydávání starých pramenů českých dějin. Byl to on, kdo strhl Dobrovského k zájmu o české dějiny. Ale stejně jako Josef Dobrovský se díval na budoucnost Čechů a češtiny skepticky. Zaznamenává sice buditelské úsilí českých vlastenců, českého divadla, českých novin, a říká, že „nikdy nevycházelo tolik pěkných a užitečných českých knih jako nyní,“ jenomže to všechno podle něj znamená „plout proti proudu. Tímto proudem je německá normální škola. Tato škola poněmčí v druhé generaci Čechy tak, že se bude za padesát let v Chrudimi, Klatovech, Kouřimi v ostatních českých městech mluvit víc německy než česky, ba stěží se tu bude lze dopídit nějakého Čecha. Za to let zanikne čeština úplně a nakonec nezbude zde jako v Brandenbursku, Míšni a ve Slezsku ze slovanské řeči nic víc než jména měst, vesnic a řek.“

Taková slova musela na české vlastence dopadat jako studená sprcha. Působila velmi tísnivě. Však mu je také vyčítali a zazlívali. Vědec se nerad mýlí, a leckterý ani svůj omyl nepřizná. Kdyby se však František Martin Pelcl ocitl ve své vlasti za dvě stě let po své smrti, uznal by, že neměl pravdu. A byl by tomu velice rád. Tedy aspoň doufám, že ano.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová