637. schůzka: Vladař na dva roky

„V tu dobu počaly docházeti různé a většinou samé veselé noviny. Nejvíce jich mladý Věk věděl. Měl je z novin, z psaní Šebestiána Hněvkovského, Ignáce Helda i ze zpráv formanů, kteří z Prahy přijížděli. Bylo jisto, že se císař Leopold dá v září korunovati na českého krále. V máji už zaslechli, že se královská zahrada na Hradčanech, dotud dlouho zpustlá, znovu a krásněji zřizuje; nedlouho poté oznamovaly noviny, že dvorský komorní furýr, Lenoble, jako dvorský kvartýrmistr přijel na královský hrad, aby upravil všechny byty pro dvůr i svatovítský chrám pro korunovaci.“

Pramen těchto informací netřeba dozajista zvlášť představovat. Jméno hlavního hrdiny i celého románu se ozvalo už ve druhé větě. Mladý Věk se sice jmenoval ve skutečnosti Hek, ale jinak jsou všechna fakta autentická. Pan Alois Jirásek si v románové kronice F. L. Věk zase tak moc nevymýšlel. „Formani a pocestní vypravovali, jaký je v Praze shon, jak už teď přede žněmi se změnila místem k nepoznání, jak všude čistí, obilují a opravují domy, dláždí ulice, jak už teď páni stavové dávají na svůj náklad poříditi více lamp do ulic, že poblíž Kamenného mostu vystaví se lodní most, jak všecko se v Praze zdražuje, ačkoli ouřadové tomu brání, seč jsou, ale nejvíce že stoupají ceny bytů. Ty že si cizí panstvo již teď zamlouvá. Jeden polský šlechtic sjednal padesát dukátů denně za byt a jeden domácí dostal tři sta zlatých za kvartýr, a to jenom na čas nastávající korunovace, to jest asi na čtrnáct dní. Lidé trnuli nad těmi cenami (ale také se těšili), jak je všecko draho, i světlo, svíčky a olej jsou a budou dražší, protože se chystá taková paráda se světly a ohněm.“

Leopold si to spočítal dobře, že na korunovaci nemůže prodělat. Na korunovacích. S množným číslem. Byla to chytrá taktika nového mocnáře, jak si přátelsky naklonit české stavy. Ale nejenom české. Ono se korunovalo i jinde. Korunovalo se ve Frankfurtu nad Mohanem (to byla říšská korunovace), a na hlavu se koruna nasazovala i v Prešpurku neboli v dnešní Bratislavě (což byla zase korunovace uherská). Pak přišla na řadu korunovace česká, kterou Leopoldův předchůdce Josef vědomě a provokativně zanedbal. Obřad se s velkou okázalostí odehrál v září roku 1791. Před příjezdem císaře putovaly z Vídně do Prahy svatováclavské korunovační klenoty. (My jsme je pěkných pár let neměli doma.) Byly vezeny nádherným šestispřežím a provázené početní strážní eskortou. Cestu lemovaly špalíry dojatých Čechů, zvony vyzváněly, na kopcích plály ohně, zněla střelba z moždířů. V Praze pak byly korunovační klenoty vystaveny v chrámu svatého Víta. (Mimochodem – z té doby pochází tradice sedmi klíčů. Tenkrát byly klenoty uloženy v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí, za železnými dveřmi s pěti zámky. Vyhrazena jim byla zvláštní skříň, opatřená dalšími dvěma zámky, k nimž dostali klíče dva strážci klenotů. I když se později místo jejich uložení měnilo, tradice sedmi klíčů se udržela. Korunní komora v chrámu svatého Víta, v níž jsou korunovační klenoty českých králů uloženy dnes, je nejnepřístupnější místo na Pražském hradě. Dveře, stejně jako pancéřová skříň na klenoty, mají sedm zámků a k jejich otevření a vyzdvižení klenotů se musí sejít sedm držitelů klíčů: president republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský, předseda poslanecké sněmovny, předseda senátu, děkan Metropolitní kapituly u svatého Víta a primátor hlavního města Prahy.)

„Dlouho předtím žila Praha jen korunovací. (To už víme ze slov Aloise Jiráska.) Razily se pamětní mince. Na Konopišti chovali prý oslice, aby měla císařovna oslí mléko, protože jiné kvůli svému zdraví nepila. Všude byla vojenská pohotovost. U hradeb se rozložili komedianti, dokonce přijel i chynézský čili perský cirkus a karavana pravých otrokářů přihnala sto koní, přestrojených za velbloudy. Byl předváděn jakýsi mechanický Švýcar, schopný hrát šachové partie. (A to prosím dávno předtím, než byl sestrojen computer Deep Blue, který poráží i šachové velmistry.) V Bubenči před patnácti tisíci diváky poprvé vzlétl balon slavného francouzského aviatika, pokořitele La Manche, Jeana-Pierra Blancharda. V Klementinu se konala první česká průmyslová výstava. (Nejenom první česká, ale první průmyslová výstava na evropském kontinentě. V letním refektáři Klementina předvádělo české rukodělné výrobky více než 150 vystavovatelů.) Ukazovaly se na ní mimo jiné domácí hedvábné punčochy, umělé květiny, papírové tapety, a členové České společnosti nauk předvedli Jeho císařské Milosti, jak zapálit diamant a jak vypadají cizopasní červi pod mikroskopem.“

Na Leopolda čekala nejenom podívaná, on si také leccos poslechl. „Vyslechl památný projev Josefa Dobrovského o významné, avšak nedoceňované roli slovanských obyvatel ve svazku národů mnohonárodnostní habsburské říše, a na důkaz své velkomyslnosti podepsal statut nově zřízené stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Prvním jejím profesorem se stal František Martin Pelcl. Při té příležitosti Wolfgang Amadeus Mozart připravil a v Nosticově divadle uvedl korunovační operu La Clemenza di Tito o vzpouře proti antickému tyranovi. Bylo nepěkně, pod mrakem, déšť na spadnutí; nicméně ulice oživly již za ranní doby nadobyčej. Většina se ubírala ke Špitálské bráně. Nejzvědavější pospíchali do Libně, kdež na zámku císař Leopold II. nocoval a odkudž po polednách vyjede do domu invalidů, a odtud hne se všechen slavný průvod. Jiní jen k Invalidovně chvátali, aby našli nějaké výhodné místo, aby všechno jak náleží mohli viděti. Hlučno a živo bylo po ulicích. Jen vysoké nákladní a formanské vozy se nikde neukázaly. Ty od sedmé hodiny ranní nesměly nikde Prahou.“

„Bylo již hodně po třetí, když ohlas dělostřelecké salvy z hradeb oznámil, že průvod přibyl do Prahy. V tu chvíli byla okna ve všech palácích na Královské cestě otevřena. Vchod na most střehli policejní strážníci ve černobílých chocholech, aby se nikdo z obecenstva na most nedostal. A bylo zvonění. Zvony všech pražských kostelů hlaholily slavným, mohutným hlaholem. Chvílemi zahřměly výstřely z děl a potom také ohlas hudby a veselých fanfár se ozvaly. Purkmistr krále uvítal u Poříčské brány, pak u radního domu na Staroměstském rynku mu rector magnificus klíče odevzdal. A již se ozvala dlažba cvakotem podkov. Jízda se blížila. V čele hudebníci na bílých koních, za nimi oddíl kyrysníků v třírohých kloboucích, v plné parádě, muži jako hory, vynořili se z temné ulice na volný plácek křížovnický. Zajíždějí k mostu, řada za řadou. Koňský dusot poutichl, rachot kol se ozval. Za jezdci v čele průvodu objevily se dva jednospřežné vozy, pak pojezdní rytířů i pánů, ale bez koní, císařovi pojezdní, všichni ve třpytivých livrejích. Za nimi kráčeli koně z císařských koníren, každého vedli dva pacholci. Zvířata ušlechtilá, krásná, bohatě sedlaná. Pak trubači a bubeníci, kteří troubili a bubnovali, avšak ohlas jásavého, mocného volání nadšených zástupů je přehlušoval. Na ušlechtilých koních seděli jezdci oblečení v gala, potomkové starých rodů domácích i přistěhovalých: Desfours, Pálffy, Nostic, Vlček, Dohalský, Špork, Valdštejn, Šternberk, Vratislav, Černín, Kolovrat. Za jezdci řada nádherných kočárů, nejprve rytířské, pak panské. V nich knížepán Colloredo Mannsfeld, Kinský, Auersperk. Zlatolesklý kočár ohromný, nákladný, bohatý, starožitný, v něm jel olomoucký arcibiskup. A po něm Lobkovic a Lichtenštejn, za ním Švarcemberk. Diváci již ochabující nanovo se vzpružili. Přijížděl dvůr. ve všech oknech nastalo pohnutí, když rozletěl se hlas, že teď přijede královský kočár. Každý chtěl spatřit nového krále; ženské také mnoho o královně mluvily. Hlasité, jásavé pozdravy z hloubi ulice ohlašovaly nového panovníka. Již se objevila v nádherných uniformách garda drabantů, za nimi královský kočár tažený trojspřežením krásných běloušů dlouhých ohonů. Ale kočár – zavřitý! Všechno naklánění, všecko napínání zraku bylo marné. Do zaskleného vozu (jenž prvotně do průvodu nebyl určen, nýbrž otevřený kočár), do něhož panovník usedl kvůli prudkému větru, nebylo viděti.“

Dnes už taky jezdí mocní v zavřitých limuzínách. I když nikoli kvůli prudkému větru, jak nám to vylíčil mistr Jirásek, ale z úplně jiných příčin. Vlastní korunovační obřad, při němž Leopolda II. a jeho ženu pomazal arcibiskup Příchovský (prý již zcela senilní) proběhl 6. září 1791. V Praze v té době začala řádit cholera a kolovaly fámy, že neznámí atentátníci usilovali o život císařského páru.

V korunovační Praze pobyl Leopold měsíc. Opustil ji začátkem října 1791. Jeho početný průvod jel přes Hradec Králové, odkud panovník vykonal inspekci nejdůležitější protipruské pevnosti Josefova. Ostatně právě při této návštěvě padl návrh, který se poté ujal, totiž aby se pevnost Ples dostala nové jméno Josefov. Cestou do Vídně se zastavil ještě v Olomouci a v Brně. Tam ho začaly trápit ukrutné bolesti žaludku a střev. Už se jich nikdy nezbavil. Jeho organismus se ještě na několik měsíců zotavil, avšak pak se dostavila nová ataka tajuplné nemoci. Během doby, která mu zbývala, stihl toho poměrně dost vykonat. Aby si uvolnil ruce, snažil se Leopold nejprve vyřešit zahraničně-politické konflikty. Rozhodující roli zde hrálo zlepšení vztahů s Pruskem, které podněcovalo prostřednictvím svých agentů rebelie v Nizozemí a nespokojenost v Uhrách. Leopold poslal pruskému králi Fridrichu Vilémovi Druhému smířlivý dopis, který přispěl ke sblížení obou států a nakonec i k uzavření smlouvy. Podařilo se mu také ukončit válku s Tureckem. (To jsme si stačili říct už minule.) V Uhrách zvolil nový panovník smířlivá gesta a různé ústupky. Latina se tam znovu stala namísto němčiny úředním jazykem a zrušena byla nenáviděná josefinská organizace policie.

Korunovace Leopolda na uherského krále ukončila alespoň prozatím spory s uherskou šlechtickou opozicí. Ještě tu ale bylo pořád Nizozemí... Tam postupoval Leopold energičtěji. Počátkem prosince 1790 obsadily rakouské jednotky bez boje Brusel a obnovily svrchovanost habsburského domu v zemi. Moudrý politik nevyužil svého vítězství k ponížení protivníka. Dodržel svůj slib a vyhlásil amnestii pro povstalce, obnovil stará stavovská práva a odvolal josefinská nařízení v oblasti církevní politiky. Zůstávaly ještě české země, ale i tam si poradil. Obnovil stavovskou ústavu a odvolal některá opatření svého předchůdce. Když císař v zemi tak významné pro habsburský dům odstranil z cesty všechny neshody, byl korunován na českého krále. Se vší parádou. Byla to působivá událost, která se stala vyvrcholením Leopoldova života. Za tu krátkou dobu, kterou měl k dispozici, zrušil jako ústupek církvi generální semináře, zlepšil výkon trestů, uložil vypracovat nový policejní řád pro Vídeň, a nařídil některé změny ve školství. Tyto reformy se týkaly především gymnasií a universit. Leopold chtěl ve vzdělávání nastoupit na úplně novou cestu. Hodlal decentralizovat školství a zvýšit kvalitu učitelů mimo jiné také tím, že pedagogické řízení gymnasií svěřil učitelským sborům. Při diskusích o problémech škol se objevily stížnosti na přetěžování žactva učivem. Už tenkrát. Už tenkrát, a od té doby pravidelně. Chudáci mladí všech dob... Zdá se, že některé pedagogické problémy jsou neřešitelné. Nejenom pedagogické.

Reforem svého předchůdce v humanitární oblasti se Leopold naproti tomu v podstatě nedotkl. V každém případě za dva roky své vlády ochránil habsburskou monarchii od nejhoršího. Svým trpělivým vyčkáváním, energickým jednáním a vytrvalou cílevědomostí podal mistrovský politický a diplomatický výkon. Ovšem do radostného poháru úspěchů spadlo přece jenom pár hořkých kapek, které Leopolda zarmoutily, leč neotrávily. Na zdraví mu však nepřidaly. V jeho milovaném Toskánsku došlo k nepokojům, které ohrožovaly jeho tamní velké reformní dílo. Toskánský velkovévoda v této situaci ukázal, že dovede zasáhnout docela tvrdě. Osobně odejel do Itálie, obnovil trest smrti a nasadil vojsko k obnově klidu a pořádku. V červenci 1790 se vzdal velkovévodského trůnu ve prospěch svého druhorozeného syna. A máme tu další kapku. Ještě více hořčejší než ty toskánské. Ty kapky byly francouzské. Překotné události ve Francii působily císaři stále větší starosti. Byl v pravidelném písemném styku se svou sestrou Marií Antoinettou, s níž ho nespojovala ani duševní, ani sourozenecká náklonnost. Její prosby o intervenci bral trpělivě na vědomí, ale zprvu nic nepodnikal. K zásahu ho přiměl teprve nezdařený pokus francouzského královského páru o útěk. Leopold vyzval okružním dopisem ostatní evropské mocnosti ke společnému jednání. Na zámku Pillnitz u Drážďan uzavřel s pruským králem obranné spojenectví, v němž se oba panovníci zavazovali ke vzájemné pomoci v případě, že některého z nich Francie napadne. Nakonec Leopold s těžkým srdcem dospěl k názoru, že v nejhorším případě povede válku. „Jestliže Francouzi chtějí mít válku,“ prohlásil, „budou ji mít, a pak uvidí, že mírumilovný Leopold dovede vést válku, když to musí být. Náklady zaplatí oni.“

Začátku války s revoluční Francií mírumilovný císař ne zůstal ušetřen, nedožil se ho. Jeho onemocnění trvalo tři dny, a propuklo náhle. 28. února 1792 ve dvě hodiny ráno probudily Leopolda prudké bolesti na levé straně prsou a v oblasti sleziny. Kolem deváté byl nemocný nalezen s červeným opuchlým obličejem, silně se potící, těžce dýchající a se silnými bolestmi v krajině břišní. Přivolaný lékař usoudil, že se jedná o revmatický záchvat. Naordinoval teplé nápoje. Odpoledne mu pustili žilou, dvakrát mu pustili žilou i další den, a pak ještě jednou dopoledne 1. března. Mimo to dostal četné klystýry. Jeho stav pak vypadal, že se poněkud lepší, ale vzápětí následoval rychlý konec, že ho ani nemohli zaopatřit svátostmi umírajících. Po krátkém odpoledním spánku se probudil, zvracel a poté zemřel v náručí manželky. Nebylo mu ještě pětačtyřicet let. Pitva prokázala, že „nejlepšího z panovníků sklátil během několika dnů zcela náhlý zápal.“ Dnes by lékaři napsali do protokolu, že příčinou smrti byl levostranný zápal plic a zánětlivý zápal pohrudnice.

Od samého začátku však o ní kolovaly různé fantastické fámy: Byl otráven svobodnými zednáři! Byl otráven jezuity! Otrávil se omylem sám, když si namíchal lektvar lásky (měl se předávkovat afrodisiaky). Na tomto klepu nesl Leopold určitou vinu, protože počet jeho milostných dobrodružství byl přímo legendární. Proto se také objevila verze, že jeho smrt má na svědomí jedna milenka, kterou vyměnil za jinou, za což se dotyčná pomstila. Hovořilo se i o agentech francouzské revoluce. Ať už však šlo o jakoukoli nemoc (a nejpravděpodobněji to byl zřejmě zápal plic a pohrudnice), léčba byla naprosto nesprávná. Čtyři puštění žilou znamenalo ztrátu dvou litrů krve, a to stěží vydrží i zdravý člověk. Čeho – nebo koho – se stal Leopold obětí? Šlo o politický atentát, milostné drama, nešťastnou náhodu, nemoc? Zbyly otázky, na něž chybějí odpovědi.