636. schůzka: Kníže míru

30. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Leopold s rodinou
0:00
/
0:00

Setkáváme se po šestisté třicáté šesté a vy jste nás zrovna zastihli na jedné z křižovatek, takových, jakých jsme měli v našich dějinách povícero. Král je mrtev, ať žije král! Josefa, toho jména Druhého, střídá v čele státu, do něhož jsme chtě nechtě patřili i my, jeho o šest let mladší bratr, toho jména na trůně také Druhý, leč pokřtěn jako Petr Leopold. Z těch dvou jmen používal jenom to druhé.

„Josef měl dobrou tělesnou konstituci a dobré zdraví. Jako dítě – nevíme nic o tom, že by v dětství stonal. Jenomže stejně jako jeho bratr a pozdější nástupce na trůně Leopold (jak víme z tajných zpráv cizích vyslanců), nakazil se kapavkou, tehdy velmi rozšířeným onemocněním. V mnoha dopisech si Josef stěžoval na bolesti, které mu na cestách způsobovaly hemoroidy, a to při jízdě na koni i při dlouhém sezení v kočáru. Velice ho trápily.“ Konstatuje Hans Bankl, který důkladně prohlížel chorobopisy členů habsburské dynastie.

Smrtonosné Josefovo onemocnění se však jmenovalo jinak. Byla to tuberkulóza, která se poprvé projevila na podzim roku 1788. Dvorní lékař Alexander von Brambilla předepsal pacientovi dietu s kozím mlékem. Kúra to byla naprosto neúčinná. Ve svém dopise bratrovi Leopoldovi Josef píše: „Kašlu, plivám a těžce dýchám. Piju selterskou minerálku a kozí mléko, nepozoruji však žádné zlepšení. Už to trvá osm měsíců.“ I když byl velice zeslaben celé měsíce trvajícími útoky horečky, snažil se ze všech sil pracovat. Celé hodiny z postele diktoval svým tajemníkům. Takže jeho onemocnění, kterému se říká letální neboli „mající za následek smrt,“ trvalo asi půldruhého roku... Naplno vypuklo v lednu 1790, kdy měl neustále horečku, kašlal, dusil se a trpěl bolestmi na prsou. Nastal celkový tělesný úpadek. Josef věděl, že nebude dlouho žít.

Několikrát se o tom opakovaně zmínil. Svému poslednímu ošetřujícími lékaři, doktoru Josefu Quirinovi (prvnímu řediteli Všeobecné vídeňské nemocnice) udělil ještě 10. února baronský titul a daroval mu větší částku peněz, protože Quirin ho otevřeně informoval o jeho nemoci i blízkém konci. Když zemřela na porodním loži Alžběta, manželka pozdějšího císaře Františka, Josef nařídil, aby nebyla vystavena po tři dny. Důvod: „Protože ji budu brzy následovat.“ Ještě předtím však poslal kurýra se vzkazem pro toskánského vévodu Leopolda, aby neprodleně opustil Florencii a spěchal k jeho úmrtnímu loži. Josef chtěl uspořádat nástupnictví na trůně. Po něm jako bezdětném nastoupí na trůn jeho bratr Leopold a po něm zase synovec, Leopoldův syn František. Svého bratra v dopise datovaném 6. února úpěnlivě prosí: „Zapřísahám Tě při Tvém přátelství ke mně a při Tvé povinnosti vůči státům, které Ti budou patřit a jdou dědičným dílem našich otců a Tvých dětí a právě teď potřebují naléhavou pomoc: Přijeď, jak nejrychleji můžeš. Jen tak budu moci klidně zemřít, když uvidím stát v rukou vladaře... Znáš mé srdce, mé přátelství k Tobě. Sám posuď útěchu, kterou mi udělíš, když Tě před svou smrtí ještě spatřím.“

Martin van Meytens: Císařská rodina

Zdá se, že Josef měl k Leopoldovi skutečně blízko. On k němu ano, ale opačně to nefungovalo. Leopold neměl svého bratra příliš rád, vnitřně se od něj odpoutal už dávno. Byl to zdravý otec velké rodiny, který se uprostřed svých drahých stal respektovaným zeměpánem. Do psychiky velkého samotáře v Hofburku se vcítit nedokázal. Čím horší zprávy o Josefově zdravotním stavu Leopolda ve Florencii stíhaly, tím pevněji byl rozhodnut, že svého bratra už nechce vidět živého. Domníval se, že stačí, když u císařova lože dlí jeho nejstarší syn František. Leopold se vymluvil na nevolnost, která ho už několik dnů poutá na lůžko, a nepřijel. Také chtěl mít po Josefově smrti volné ruce – obával se, že by na něm umírající bratr mohl vymámit nějaký slib. 20. února 1790 Josef II. zemřel. Nebylo mu ještě ani padesát let, ale už dlouho se cítil jako stařec. Místo smutku projevovalo obyvatelstvo nad jeho smrtí spíše ulehčení. Ve Vídni vládl zrovna masopust. V Uhrách měli z jeho konce radost. Uspořádali veliké oslavy. Pešť byla slavnostně osvětlena.

„Když dosedl na trůn Petr Leopold (jako Leopold Druhý), byl to už zralý muž středního věku – v té době téměř třiačtyřicetiletý.“ Jeho manželka byla o dva roky starší. „Byl devátým z potomků Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, jejich druhým nejstarším žijícím synem uprostřed početného kruhu dcer. Od smrti otce, císaře Františka Štěpána v roce 1765, vládl v habsburské sekundogenituře.“ Což byla vedlejší država, rezervovaná pro druhorozené syny. „Ta se nacházela ve vévodství toskánském s hlavním městem Florencií. Nedlouho před úmrtím otce se Leopold oženil s dcerou původně neapolského (později i španělského) krále Marií Louisou (neboli Ludovikou Bourbonskou).“ Na chvíli, kdy převezme císařské žezlo Habsburků, čekal následník trůnu velmi dlouho. Čtvrt století. V mramorové nádheře Florencie se věnoval vládnutí, pochopitelně, jinak se ovšem plně soustředil na plození dětí. (Příjemné soustředění.) Leopold se mu věnoval systematicky. Během jedenadvaceti let jich přivedl toskánský manželský pár na svět požehnaně. Otec se řídil příkladem svých rodičů: šestnáct. Z toho dvanáct synů. Celkem třináct dětí přežilo raný věk. Po Josefově smrti přenechal vládu v Toskánsku svému synu Ferdinandovi a po více než pětadvaceti letech opustil Florencii.

„Toskánsko, zemi mramoru, vína a Macchiavelliho, proměnil vévoda Leopold ve vzorovou zemi s tolerantní, osvícenou správou a na svou dobu s mimořádně vyspělým právním systémem. Například toskánský trestní zákoník z roku 1786 už neznal trest smrti, mučení, vězení pro dlužníky, dokonce ani paragrafy pro urážku majestátu.“ Do Vídně provázely vlídného, vzdělaného, pohledného (byť v té době již poněkud zavalitého) Leopolda dvě tisícovky jeho lidí. Zprvu se proslýchalo, že míní kompletně vyměnit dosavadní dvůr. Díky svému instinktu (a osvědčenému oportunismu) tak posléze neučinil. Naopak, snažil se v rozbouřených poměrech, hrozícím rozvratem monarchie, získat na všech stranách podporu, klid a čas. Dávno předtím, než se Leopold sám ocitl v Josefově roli, kritizoval bratra za snahy změnit tvář říše naráz, bleskovým tempem a ve všech oblastech současně. Uvědomoval si, že rasantní tlak na změnu tradičních struktur sociálně-politických musí vyvolávat odmítavé reakce, neboť každé, i zjevně zastaralé uspořádání společnosti má svou setrvačnost a jeví sklon spíše k zakonzervování daného stavu než k permanentní změně. Rozeznal hlavní slabinu Josefovy praxe: bratr nechtěl nic špatného, chtěl toho však příliš mnoho najednou. Výhrady vůči svému předchůdci vyjádřil mimo jiné paradoxem: „Josef měl příliš mnoho vynikajících vlastností pro vladaře naprosto nevhodných...“

Leopold II. se svým bratrem Josefem II., obraz Pompea Batoniho

Teď šlo o to, zda Leopold měl dostatek vlastností pro vladaře vhodných... Měl jich dost, ale co do počtu ještě víc měl problémů, které zdědil. Byl to dlouhý seznam. Především: otevřená válka s Tureckem. A potom povstání v habsburském Nizozemí neboli v budoucí Belgii. Do krajnosti vypjatá situace v Uhrách. Číhající Prušáci na severu. A také hlasitě se ozývající opozice v Rakousku i v českých zemích v čele s rozezlenou feudální šlechtou, která útočila především na nedávnou Josefovu berní a urbariální reformu. K tomu ke všemu přicházely ze západu první hrozivé závany vichru Francouzské revoluce. Co s tím vším? Kde začít? Nový panovník se rozhodl pro všeobecně smířlivý kurs. Především rychle ukončil válku s Tureckem. I když Rakousko po posledních Laudonových vítězstvích zprvu žádalo, aby Turci platili „za rozbité hrnce“ (pěkná metafora), pod nátlakem Pruska své požadavky poněkud zmírnilo, takže kromě zisku znovudobytého Bělehradu a několika drobných územních posunů říše na válce nijak nevydělalo. Velkorysými ústupky ve věcech státoprávních i samosprávních Leopold pacifikoval i Maďary. I domácí opozicí usmiřoval. V očích duchovenstva tak učinil především zrušením generálních seminářů, takže péče o vzdělání kněžích byla opět navrácena z rukou státu církvi. Kromě toho – strohá josefinská nařízení o bohoslužbě, zákazu poutí, dalekých procesí. žehnání chleba, vína, vody, svíček, koledování (a tak dále) byla zčásti odvolána také. Praxi pohřbívání nebožtíků v plátěných pytlích a v jedné obecní rakvi s odklopným dolním víkem už dříve zrušil sám Josef.

Nařízeními z dubna a května roku 1790 uspokojil Leopold hlavně feudály: anuloval berní a urbariální reformu v českých zemích, čímž byly obnoveny nedávno zrušené poddanské robotní i jiné povinnosti. Situace se tím fakticky vrátila k tereziánskému robotnímu patentu z roku 1775. Jaký měl Leopold důvod k tomu, co udělal? Věděl, že by ho jinak čekal tvrdý zápas. A chtěl se na trůně uvést raději gestem povolným a velkorysým zároveň. Což se povedlo. Ale vinou tohoto kroku (i když objektivně byl asi nutný) robotovaly pak na vrchnostenském ještě dvě další generace. Přece jenom však zůstala zachována jedna josefinská novota. Rovnoměrné zdanění šlechtické i poddanské půdy. Ostatně vrchnosti, už tak dost vyděšené zprávami z Francie, si netroufaly jitřit zlobu poddaných. Každopádně selský lid přišel o velkou naději... Musel se vrátit k nenáviděné bezplatné práci na polích velkostatkářů.

„Jakmile stavovská opozice zjistila, že nový vladař je ochoten k rozmanitým ústupkům, rozpoutal se velký boj o bezpočet dalších úlev. Leopold se teprve zabydloval v Schönbrunnu, a v Praze už se hádal a rámusil zemský sněm plný knížat, hrabat, svobodných pánů a baronů, tedy feudální elity, toužící po restauraci starých poměrů. Aristokracie se rozhodla zdvihnout hlas proti všemu, čím ji v posledních letech takřka denně bombardoval Josef. A ke sboru reptajících se přidal stav duchovní i stav městský - všichni se cítili nějak poškozeni, všichni potřebovali hodit kamenem po zemřelém císaři a přiložit polínko na ohýnek výhod pro sebe.“ (Taková polínka přihazuje leckdo rád. V době království i v době republiky. I té naší. ) Těch požadavků bylo ale fakt hodně. Napříště prý nepřichází v úvahu, aby muže modré krve vyšetřoval a soudil kdokoli z nižšího stavu jen proto, že získal titul doktora práv. Žádáme obnovit stavovské soudy! A vůbec – jak se mohla manželská nevěra stát pouhou soukromoprávní záležitostí?! Nechť jsou zrušeny příslušné paragrafy, lehkomyslně nahrávající kriminalitě nestoudných žen! (O muže zajisté nešlo...) Pojem „občan“ v Josefových zákonech je zavádějící, ba horší než pojem lid v dílech osvícenských filosofů! Proč? Protože z něho vane rovnostářství. Budiž zrušen ten výraz!

A kromě toho je třeba obnovit úctu ke stavovským výsadám a odmítnout novotářské principy rovnosti lidí, zakotvené v rozpracovaném občanském zákoníku! Jak si mohou být lidé rovni, když se jedni rodí ve špinhausu a druzí pod nebesy s baldachýny? Je přece evidentní, že jde o neuskutečnitelný princip. Tedy – podle těch nahoře. A dále: je nezbytné vrátit se k mnoha jiným, dávno osvědčeným praktikám! Konzervativci všech zemí, spojte se! Nechť je vrchnostem opět přiznáno monopolní právo na vaření piva a poddaným nařízeno, aby je povinně kupovali. Nechť jsou sedláci zase přinuceni mlít své obilí ve vrchnostenských mlýnech. Znovu je třeba zavést výhostní listy, vrchnostenské svolení při poddanském stěhování, svatbách a tak dále. Ještě se nám neozvali měšťané... Je nutno vrátit se k cechovní regulaci! Jak se mají naši mistři ševcovští, pekařští, řezničtí uživit, když jejich výrobky teď může prodávat pomalu kdo chce, dokonce i Židé, a přitom nikdo není schopen zákazníkům nařídit, aby kupovali víc obuvi, housek či uzenek?

Max Barack: Portrét Leopolda II.

Oporou králů jsou srdce poddaných

Tažení proti josefinským reformám, proti individuálním občanským svobodám, proti tržním mechanismům (a to jsme prosím už v časech zakladatele klasické ekonomie Adama Smithe!) a ještě také kampaň za obnovení stavovských, cechovních a jiných ochranářských privilegií – to vše bylo vskutku velmi masivní. Částečně tu bouřlivou reakci vyprovokoval sám Leopold. Při svém nástupy stavy sám vybídl, aby uvážily a formou takzvaného desiderat přednesly, co všechno je pálí. To samozřejmě neměl dělat, vybudit takovou všelidovou, chci říci všepanskou diskusi... Čeští, moravští i slezští páni situace využili měrou vrchovatou. Na vídeňský dvůr se snesl déšť nekonečných protestů i požadavků. Panovník ovšem rychle postřehl, že panstvo umí mnohem lépe kritizovat a rámusit, než se na něčem dohodnout. (Platí dodneška.) Leopold zvolil taktiku, která se mu už dříve mnohokráte osvědčila. Nechal své vznešené poddané, aby se vypovídali a vylili si žluč. Když věci došly tak daleko, že rytíři vznesli malicherný protest, aby měšťané (s nestoudností sobě vlastní!) nadále neoznačovali na veřejnosti své dcery za slečny (neboť toto oslovení náleží jen šlechtičnám!), nechal všechny ty horlivce dál kdákat s mírumilovným příslibem, že všechny laskavé prosby časem posoudí... (Na hloupost je třeba reagovat klidně.) Předem kalkuloval s tím, že sněmovní diskuse zabřednou do rozporů a on nebude nikterak spěchat s rozhodnutími.

Tato politika nesla Leopoldovi ovoce. Oproti drsnému a nepříjemnému Josefovi se jeho nástupce jevil jako dobrotivý, i když poněkud pomalý a ne-rozhodný otec všech vrstev společnosti. Z Itálie si přinesl lichotivou přezdívku „kníže míru“. Jeho osobním heslem pak bylo: Oporou králů jsou srdce poddaných.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související