605. schůzka: Sen o velké daňové reformě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pomník Josefa II. stával před Německým domem na dnešním Moravském náměstí v Brně

„Zatímco společnost vřela, kritizovala i chválila, zatímco si uprostřed bezpočtu rozporů zvykala na zcela novou atmosféru občanské volnosti, připravoval Josefův reformátorský tým další radikální krok vpřed. Léta ovšem nemilosrdně běžela, a když bylo konečně vše nachystáno a Josef II. se k novému odvážnému kroku odhodlal, ukázalo se, že je pozdě.“

„Na smrt nemocen a upoután na lůžko se už mohl jen smutně a bezmocně dívat, jak se jeho největší reformátorský čin pod náporem bouřlivých odsudků rozpadá v trosky. Ze strany mocných a privilegovaných takovou reakci samozřejmě čekal. Jenom nemohl vědět, že mu zdraví už nedovolí útokům kritiků úspěšně čelit.“

O co vlastně šlo? O nic menšího než o definitivní a úplnou likvidaci feudálního robotního systému, a tudíž o skokové zlepšení ekonomických i životních podmínek poddaných. Na samém sklonku svého života se Josef II. pokusil prosadit myšlenky, k jejichž uskutečnění došlo vlastně až v roce 1848, to znamená se zpožděním šedesáti roků. Tolik času do zrušení roboty skutečně uplynulo – přes polovinu století. Pokud si vzpomínám, tak se o tom moc v dějepisu nepsalo... Skoro vůbec ne. Semtam nějaká zmínka, ale ten pokus se nijak nezdůrazňoval. Proč? Snad proto, že se vymyká poněkud z obrysů ustáleného obrazu o císaři jako despotickém, absolutistickém vládci a germanizátorovi, možná i proto, že uskutečňování nesporně pokrokového plánu bylo předčasně zastaveno, že se ten sen prostě zhroutil a na dlouhou dobu z něj nezbylo. My se však snažíme vymalovat Josefův portrét pravdivými barvičkami, a tak se u této kauzy musíme pozastavit.

„Klíčovým problémem rakouské monarchie bylo zaostávání ekonomiky – při srovnání s vyspělejšími státy Evropy poměrně znatelné. Ve shodě s názory tehdejších takzvaných fyziokratů (fyziokrati, to byli pantátové, kteří byli stoupenci národohospodářské nauky vzniklé ve Francii – pokládali půdu a zemědělství za jediný zdroj blahobytu) i Josef II. věřil, že veškeré bohatství a hmotné statky povstávají z plodivé síly půdy. Půda byla podle nich hlavním pokladem člověka a hlavním zdrojem hospodářského růstu. Obděláváním půdy (už to samo o sobě se považovalo za nepřímý důkaz) se tehdy živilo až osmdesát procent obyvatelstva. Středoevropská společnost zůstávala pořád ještě společností vesnickou.“

Typický vesničan však ani po vydání patentu o zrušení nevolnictví nebyl zcela svobodný. Pořád ještě existovala robota... Ano, stále přetrvával tento naprosto neefektivní způsob organizace práce, likvidující iniciativu jedince svým kolektivismem a donucovacími praktikami. Což pamětníkům (kterých je mezi posluchači většina) dozajista něco připomene, i když pravda nikoli v 18. století. Ono bohatě stačilo žít ve století dvacátém, že. Bylo vypočítáno, že průměrná hodnota pracovního výkonu za jeden robotní den se rovnala ceně pouhých jedenácti kilogramů tehdy velmi levného chleba. Císař o téhleté mizivé produktivitě robotního systému věděl. Nemohl mu uniknout... ba dokonce znal cestu, jak tuto nejzaostalejší, přežilou formu feudální renty nahradit. Jeden z možných modelů byl vyzkoušen hned po nevolnickém povstání roku 1775 směřujeme k panu Raabovi a k jeho reformě. Už jsme se jí letmo dotkli.

Titulní list Patentu o zrušení nevolnictví

Dvorní rada František Antonín Raab – tak ten byl autorem metody, která tenkrát (ještě v časech Marie Terezie) mohla být uplatněna jen na panstvích, kde byl vrchností sám panovník, a na velkostatcích, podléhajících státnímu dozoru. Takovými zbožími byly statky komorní, městské, klášterní, nadační, bývalá jezuitská panství a podobně. „Princip raabizace (tedy Raabovy koncepce) spočíval v tom, že hospodaření na velkostatcích a poplužních dvorech vrchnosti (v tomto případě panovníka, kláštera atd.) bylo zrušeno, přičemž půda panských statků se rozparcelovala mezi drobné rolníky a ti ji mnohem efektivněji začali napříště obdělávat sami. Namísto dosavadní feudální renty v úkonech (tedy roboty) odváděli teď vrchnosti rentu v penězích, naturáliích, či jejich vhodné kombinaci. Tím, že se včerejší robotou povinní nevolníci stali bezprostředními držiteli půdy a zároveň samostatnými výrobci, produktivita jejich práce několikanásobně vzrostla, neboť iniciativa a úsilí rolníka začaly bezprostředně souviset i s jeho osobní hmotnou situací a prosperitou. Rolník získal motivaci k vysokému pracovnímu výkonu.“

Experiment s raabizací dopadl dobře, překvapivě úspěšně. Skvělé. Zbývalo jenom, aby se nám to pěkně rozšířilo a země mohla rozkvétat do netušeného blahobytu... Ono to ale nešlo. Neexistoval způsob, jak z zavedení této metody přimět i ostatní feudální vrchnosti. Velkostatkáři nemínili vlastní půdu dobrovolně rozparcelovat a rozdat. Přitom panovník (respektive stát) mohl pouze doporučovat (učinil tak zvláštním patentem z roku 1777), aby feudálové ve vlastním zájmu následovali osvědčeného příkladu. Jenomže pokus, ve velkém provedený pouze v dosahu vrchnostenských kompetencí panovníka, neměl širší ohlas – cestu raabizačního modelu zvolilo jenom pár jedinců. Nebyl jaksi zájem. Byly tu ale raabizační vesnice, které ukazovaly, jak rychle, doslova skokem je možné zemědělskou výrobu převést na nový, vyšší stupeň, k vyšší produktivitě a co já vím ještě k čemu... Těch nově vzniklých vsí byly desítky a bez výjimky směřovaly k prosperitě, ale na toho, na koho to mělo zabrat, tak to nezabralo. Sobectví šlechty a její strach z novot proces prostě zastavily.

„Proto brzy po vydání patentu o zrušení nevolnictví začal císař se svými spolupracovníky připravovat novou koncepci agrární reformy. Jejími pilíři byly dva manévry. První se skrýval za reluicí, což bylo vykoupení se z roboty a nahrazení renty v úkonech rentou peněžní. Druhý tak vězel v novém systému danění, který byl rovnoměrně rozprostřen na veškerou plodivou půdu bez ohledu na to, komu patřila, jestli to byl dominikál (ten patřil vrchnosti), nebo rustikál (tato půda byla v trvalém nájmu poddaných). Přitom výše zdanění neměla být nadále závislá na prastarých individuálních smlouvách mezi poddaným a feudálem (leckteré sahaly až kamsi k Přemyslovcům a ke kolonizaci země), ale na přesně definovaných zásadách. Šlo o trojjediné kritérium: daně měly být napříště jednotně stanoveny v závislosti na výměře obdělávané půdy, patřící k hospodářství, na bonitě půdy a na průměrném hrubém hospodářském výnosu.“

Robotní patent z r. 1717

Ono se řekne vybírat daně, ale leckterý finanční úředník by mohl doložit, že to je hotová věda a technika dohromady. A jako taková by měla být objektivní. Jasně: spravedlivá. Aby se v této věci dosáhlo co nejvyšší objektivity a spravedlivosti, tak dal Josef pokyn k vypracování nového berního katastru. Přesný josefinský katastr, dílo nepředstavitelně náročné, se rodil přes pět let. 1784 až 1789. Pracovala na něm početná, dobře řízená armáda zeměměřičů, geodetů, laických vyměřovačů i vrchnostenských úředníků. Sbubnovat dostatek kvalifikovaných inženýrů a geodetů – to byla otázka z nejsvízelnějších. Ukázalo se, že k měřičským pracím bude třeba přizvat i amatéry. Jinak by vyměřování půdy trvalo snad celá desetiletí... A tak se přistoupilo k takzvanému „selskému vyměřování“, které práce zrychlilo a přišlo přitom lacino. A kromě toho se potvrdilo, že venkované jsou daleko chápavější, než fámy a anekdoty tvrdily. Neškolní „geometři“ dostali instrukce a bylo jim svěřeno zejména vyměřování parcel pravidelného tvaru. Výpočty ploch prováděli už vrchnostenští úředníci. Měřily se jenom plodné půdy a užitkové plochy, tedy nemovitosti, s vynecháním skal, hor, močálů, řek a jezer. Měření v obtížnějších terénech, například v lesích, bylo svěřeno geodetům.

„Za základní územní a tedy i berní jednotku byla stanovena takzvaná katastrální obec.“ Jak veliká? Musela zahrnovat nejméně 40 až 50 domů, i s polnostmi a ostatními pozemky. Proto počet katastrálních obcí byl posléze mnohem menší než faktický počet vesnic. Kolik bylo tenkrát u nás vsí? Jenom v Čechách činil jejich počet 11 284. Z nich bylo vytvořeno pouhých 6050 katastrálních obcí. Konečný výsledek byl přes všechny průvodní zmatky vynikající. Josefinský katastr svými hodnověrnými údaji znamenal ohromný pokrok v popisu naší krajiny, poprvé v dějinách začala být k dispozici opravdu přesná čísla. I když se říká, že statistika je přesný součet nepřesných čísel... „Vyměřením půdy ovšem celá akce neskončila, to spíše začínala. Ještě složitější bylo totiž stanovit hrubý výnos zapsaných ploch polí, luk, lesů, pastvin, vinic a tak dále. Tento průměrný výnos, vynásobený průměrnými cenami za jednotku produkce, se pak stal základem pro zdanění, pro výpočet berně.“

Josef II. už při veřejné prezentaci chystané daňové reformy slíbil, že se v žádném případě nezvýší ani úroveň daní, ani celková berní kvóta. Tak oč mu tedy šlo? O to, aby daňové břemeno bylo rovnoměrněji rozvrženo (chvályhodný záměr... i dnes chvályhodný), přičemž pro rodící se myšlenku občanské rovnosti bylo charakteristické, že vrchnost tentokrát neměla mít žádná privilegia. Poprvé v historii měli bohatí platit víc než chudí, neboť jejich daně konečně podléhaly téže výpočetní formuli jako daně poddaných. (Pozoruhodná myšlenka. I dnes oslovuje.) Poté, co byly pořízeny katastrální mapy a soupis výměr, poté, co byla oceněna bonita půdy a zjištěny hrubé výnosy, se průměr berního zatížení vypočetl už docela snadno. Jak pro koho. Pro ty, kteří si nejsou schopni sesumírovat své daňové přiznání, asi těžko... Aby byla získána fixní celková výše daní, plynoucích do státního rozpočtu, ukázalo se, že je třeba vybírat průměrně 12 % a něco z hrubého výnosu. (12 %? Ach, jak rádi bychom to dnes brali...) Josef II. zároveň stanovil mantinely, které chránily pod-dané před nouzí. Protože berně odváděné státu nebyly zdaleka jediným poddanským břemenem, byla zde přece ještě a zejména dávka vrchnosti plus poplatky církvi, určil stát strop daňového zatížení. (Teď to začíná být zvlášť zajímavé.) Každé poddanské rodině mělo po zaplacení berně a dávky vrchnosti zbýt nejméně 70 % hrubého výnosu, a to na běžnou výživu. na provoz hospodářství, na obecní, školní a církevní poplatky. O zbývajících 30 %, tvořících daňové maximum, se měl podělit stát a feudální vrchnost. Pro velkostatkářské panstvo tedy zbývalo necelých 18 % hrubého výnosu poddanského hospodaření.

Aha... Nešlo by to podat ještě nějak jinak... srozumitelněji? Jestliže sedlák za výsledky své celoroční práce stržil dejme tomu 100 zlatých, pak asi 12 zlatých odevzdal státu v podobě pozemkové daně a asi 18 zlatých zaplatil ve formě dávek vrchnosti. „Právě popsaný – trochu zjednodušený model – se stal jedním ze dvou pilířů proslulé berní a urbariální reformy.“ Berní rozumí se daňové. Urbariální, tak ta se týkala povinností poddaných vůči vrchnosti. „Tuto reformu Josef II. řadu let chystal a nakonec vyhlásil patentem z února roku 1789. Druhým jejím pilířem se stalo několik rázných, ale kardinálně důležitých vět, oznamujících, že robota je tímto jednorázovým a obecným vládním aktem jednou provždy zrušena. Urbariální povinnosti budou poddaní napříště plnit výhradně dávkami v penězích.“ Tenhleten patent byl zřejmě nejrevolučnějším zásahem Josefa II. do společensko-politických poměrů v habsburské monarchii. Určitě – vždyť podstatným způsobem zvýšil zdanění feudální šlechty – zatímco poddaným přinesl berní úlevu ve výši někde čtvrtiny, někde i třetiny daní. Co však především: rozhodl, že selský lid bude zbaven nenáviděné feudální renty v úkonech. Že nebude muset na robotu.

Leopold II. se svým bratrem Josefem II., obraz Pompea Batoniho

„Zatímco chudý venkov přijal výnos s nesmírným nadšením, feudálové proti němu zostra vyrukovali jako jeden muž. Reforma vstoupila v platnost v listopadu roku 1789 - to býval počátek takzvaného vojenského nebo berního roku – s přechodnou jednoroční lhůtou, v níž měli poddaní ještě robotovat, ale už za mzdu. Sedláci se proto 1. listopadu 1790, kdy měly roboty ustat natrvalo, nemohli dočkat.“ A také se nedočkali. Šlechta na tento revoluční tah Josefa II. zaútočila se vší nenávistí a ze všech pozic, a že pozice byly pořád silné. Nenávist taky. Císař Josef – naneštěstí upoutaný na lůžko posledním stadiem tuberkulózy (a pravděpodobně i syfilidy) byl vší tou tragickou shodou okolností těžce diskvalifikován. A jako takový se ocitl v nejostřejší palbě velice zlobné kritiky. Stěží bránil svůj prchající život, natož aby mohl ubránit svůj nejvýznamnější čin. 20. února 1790, rok po vydání patentu, byl devětačtyřicetiletý Josef, největší reformátor mezi Habsburky, mrtev. A s ním byl mrtev i výnos, likvidující robotu. Císařův bratr a dědic trůnu Leopold II., pokud chtěl svoje nástupnictví před opozicí vůbec uhájit, musel před rozezlenou feudální šlechtou kapitulovat. Berní a urbariální reformu vzápětí po příchodu z Toskánska odvolal. A to byl definitivní konec éry tereziánských a josefinských osvícenských reforem. Trošku jsme ale předběhli sami sebe, protože jsme ani zdaleka ještě nemluvili o všech. Ale co... na své maratonské pouti českými dějinami máme před sebou ještě nepředstavitelně času...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.