606. schůzka: Nejpracovitější z císařů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef II.

Josef II. byl na sebe velmi přísný. Chtěl stihnout všechno na světě, reformovat či změnit k lepšímu nejenom věci principiální, ale i detaily všedního dne. Jako by si neuvědomoval, že si klade nadlidské úkoly a že sám sebe tím spaluje.

Běžně prý pracoval osmnáct hodin denně. Nápady, pokyny a instrukce lovil jak kouzelník z rukávu, přičemž nelibě nesl, že členové reformátorského týmu kolem něj nejsou stejně pracovití, stejně výkonní a stejně iniciativní. V náročnosti vůči nejbližšímu okolí dospíval až k jakési exaltovanosti, k nekritickému přehánění, neboť mozkový trust kolem něho měl ve skutečnosti špičkovou intelektuální úroveň i vrcholnou výkonnost, bez níž by k všeobsáhlým reformám ve správním aparátu, armádě, ekonomice země, ve školství, zdravotnictví, komunikacích a ostatní oblastech společnosti vůbec nemohl dojít. „Pokusil jsem se vlít každému státnímu úředníkovi nadšení pro službu. Ke svému zklamání však musím konstatovat, že často musím vše opakovat, že úředníci vykonávají své povinnosti rutinně, že dělají jen to nejnutnější, aby unikli postihu.“

Josef II.

Josef II. sám se pro stát obětuje, proto „se vší přísností požaduji horlivější výkon úředních povinností, více korektnosti ve službě a větší idealismus ve věcech státu.“ Císař ještě doufal, že své zapálení pro věc přenese i na druhé. Rovněž doufal, že svým vlastním vztahem k státu bude inspirovat. A taky doufal, že spolu se svými úředníky jako velká armáda vyhlásí boj zaostalosti, pohodlnosti a hlouposti v monarchii. (Jako by nevěděl, že zejména boj proti tomu poslednímu je věčný a nikdy nekončící...) Nezpozoroval však, že jeho ohnivá výzva zasahuje civilní vojáky, kteří se už dávno skryli v zákopech za ploty a keři, dávno se sbratřili s rozmanitými nepřáteli, zatímco velký vojevůdce stál osamocen s namočeným brkem na opuštěné vyvýšenině Hofburku. „Ve čtrnácti bodech císař předepsal povinnosti úřednickému stavu. Podle nich úředník musí odložit všechny osobní zájmy a zapomenout na všechny ohledy, jedná-li se o obecné blaho. Bez námitek měl dodržovat předpisy. Jeho povinností bylo donášet na své představené.“

Josefova posedlost o všem rozhodovat a všechno sám dělat ale úředníky znejistěla a ochromila jejich vlastní iniciativu. Samotná Josefova vize právního státu byla fikcí. Císař si vymínil, že v jednotlivých případech bude sám měnit nařízení, že se nebude řídit vlastními předpisy a bude zasahovat i do těch nejmenších maličkostí , což se stalo terčem posměchu. Detailní předpisy pro úřednický stav se staly v době, která tolik přála mudrování a klábosení, vděčným námětem společenských klepů. Rakouský historik Hans Magenschnab uvádí ve své knize Josef II. – revolucionář z boží milosti tyto příklady: „V Innviertelu (neboli v Innské čtvrti) dal odstranit oplocení selských usedlostí, aby se ušetřilo na pasácích, kteří dohlíželi, aby se krávy nepásly na cizích pozemcích. Měšťanům a sedlákům bylo zakázáno nechat se najímat na lov, protože je to odvádí od práce. Císař zakázal roku 1786 péci a prodávat perník, protože by si jím občané mohli zkazit žaludek. Na celnicích před Vídní se ženy musely svlékat, aby se zakázané zboží nedostalo do města.“ Zákaz pečení perníku trval krátce, císař jej musel záhy odvolat. Většina si z císařského bolení břicha nic nedělala. Hned nato ale přišel jiný zákaz: ženy nesměly nosit šněrovačku. Protože je to prý nezdravé. Dámám, které se proti zákazu provinily, byly hned na ulici šněrovačky rozstříhány.

H. Tröndle: Portrét Josefa II.

Všeobecně platí, že takzvaní motorici chtějí všechno dělat sami. Jenom oni jsou schopni vykonat práci dobře, důkladně a svědomitě. Takoví lidé nemohou svou práci delegovat na jiné - jejich chování reaguje na dva podněty: na sobectví a nedůvěru. Považují se za intelektuálně nadřazené a ostatním upírají schopnosti a dobrou vůli, že mohou dokázat totéž co oni. „Josef od sebe požadoval, aby byl na vyšší duchovní úrovni než jeho poddaní a dokonce i rádci,“ píše Hans Magenschnab. „Důstojenství jeho povolání vládce, vštípené mu výchovou, se u něj vystupňovat v představu, že se vládcem nestal jen vhodným narozením, ale že k tomu má zvláštní předpoklady, které ostatní lidé postrádají. V tomto duchu i filosofoval, jakmile mu na mysli vytanuly úkoly, které musí udělat.“ Svému příteli Josef napsal: „Nejsem-li prozřetelností vyvolen, abych nesl královská diadém se vší tíhou závazků, které jsou mi uloženy, potom by mými jedinými pocity musela být neradostnost, nespokojenost s osudem a přání zemřít. Znám však své srdce. Z jeho hloubi jsem přesvědčen o upřímnosti svých úmyslů...“ Prozřetelnost... Pořád znovu se u něj objevuje jako původce svého povolání k vládě: „Jako mne Prozřetelnost určila k tomuto povolání, musela mne vybavit i následujícími vlastnostmi. Vládce potřebuje pouze armádu ochotnou pomoci; umět ji správně vést a využívat je však věcí jeho hlavy.“ Považoval se za nepostradatelného. Ale nejenom to. Stále více nabýval dojmu, že jenom on má správný přehled o říši a jejích potřebách. Považoval se sice za prvního mezi úředníky, ale právě proto tomuto prvnímu úředníkovi Věděl o všem, co bylo v monarchii nutno udělat. Zdálo se mu, že nejlépe bude, když se o všechno postará sám.

„Josefinská éra byla dobou zrodu novodobého byrokratického státního aparátu. Císař navázal na reformy tereziánské, dobudovala a sjednotil třístupňové profesionalizované řízení – ústředí ve Vídni, gubernia v zemích, krajské, respektive městské magistráty. Na místech dříve stavovských úředníků se ocitli státem placení a vyškolení byrokraté s konkrétně stanovenými kompetencemi i povinnostmi, s perspektivou služebního postupu, zároveň však donucovaní k přesného plnění úkolů, často kontrolovaní a prověřovaní.“ Důvěřuj, ale prověřuj bylo sice formulováno mnohem později, ale do práce prorazilo už tenkrát, za Josefa. Tenkrát se tomu říkalo konduitní listiny a byl to vynález samotného panovníka. V nich vedoucí úřadů v půlročních intervalech hodnotili práci a loajalitu svých podřízených (něco jako komplexní hodnocení v úplně jiném režimu...) Stejně jednoznačně byly stanoveny úřední hodiny. Ten Ordnung... jako poržatek... muss sein! Úřadovalo se od osmi do dvanácti dopoledne a od tří do sedmi odpoledne. A to i v neděli. Služební předpisy však nutily úředníky i k bezplatné práci přes čas, vyzývaly je k horlivosti a stanovovaly sankce za jakékoli selhání. Například úředník, kterému bylo prokázáno přijetí úplatku, byl na hodinu propuštěn a ztrácel nárok na penzi. (To by dnes bylo u nás nezaměstnaných a ještě k tomu bez penze...)

Úřady začaly vskutku fungovat, třebaže to bylo často fungování těžkopádné, liknavé a bez nadšení, tím pomalejší, čím více rostla tajená nenávist úředníků vůči císařskému tyranovi, který je věčně zavaloval novými úkoly, urgencemi, výčitkami i hrozbami. Přes veškeré obtíže se však c. k. rakouský šiml, napříště příslovečný, začal postupně zmocňovat problémů, které vesměs dříve nikdo systematicky neřešil. „Úřady začaly kontrolovat, zda se udržují městské brány a zdi, zda je zachovalá dlažba, zda se města v pravidelném cyklu zbavují odpadků, jestli jsou v dobrém stavu vodovody, hasičské potřeby, zda se dodržují protipožární a hygienické předpisy. Začaly být regulovány otevírací hodiny hostinců a kaváren. Městská policie se ujala dozoru nad bezpečností občanů. Úřad krajského inženýra měl za povinnost bdít nad všemi stavebními zásahy do organismu měst. Úřad krajského lékaře pečoval o rozvoj zdravotnických služeb, o růst kvalifikace zdravotnického personálu až po ranhojiče a porodní báby. Roku 1786 byly zrušeny veřejné pranýře. Zlepšila se péče o vzhled ulic – například v Praze byly početně slabé čety metařů posíleny o trestance, kteří pak zametali s okovy na nohou. Poté, co byly očíslovány domy, se v řadě českých a moravských měst začalo s označováním ulic a náměstí německo-českými nápisy na nárožích. Zlepšilo se veřejné osvětlení ulic. Na střechách budov se počaly v hojnějším počtu objevovat nedávno vynalezené hromosvody.“

Pro žebráky, tuláky a nezaměstnanou chudinu se začala organizovat práce v takzvaných špinhausech - to byly chudinské pracovny, zpravidla manufaktury na zpracování vlny, hedvábí nebo bavlny. Na jedné straně šlo o to, aby líné a kriminální živly byly někde koncentrovány a naučily se aspoň primitivní práci, na druhé straně bylo lidem ve špinhausech poskytnuto minimální sociální zabezpečení, totiž jídlo a střecha nad hlavou. Zatímco pokusy o řešení nejtíživějších otázek sociálních přinášely jen dílčí zlepšení (například v Praze se prostřednictvím špinhausů a jiných chudinských ústavů podařilo sotva třetinu chudinských či asociálních živlů), kvalitativní skok vpřed učinilo josefinské zdravotnictví. „Hned v roce 1781 vydal totiž Josef II. závazné direktivy, jimiž stanovoval zásady pro celoplošné budování specializovaných zdravotnických ústavů. Péči o matky a opuštěné děti měly sloužit porodnice a nalezince, o chudé nemocné měly dbát všeobecné nemocnice a ústavy choromyslných, práce neschopní měli nalézt útočiště v chorobincích.“

Všeobecná nemocnice na Dobytčím trhu

Josefinské křídlo pražské všeobecné nemocnice vzniklo přestavbou z někdejšího ústavu šlechtičen, takzvaného Damenštiftu na novoměstském Doytčím trhu (nynějším Karlově náměstí). Bylo otevřeno krátce po císařově smrti. Nemocnice byla na svou dobu velká, disponovala třemi sty lůžky. V pavilonu na zahradě vznikl blázinec pro 66 pacientů. Krajně šetrný císař prosadil zásadu adaptace, která však nakonec přišla dráž, než kolik by stál nový účelový komplex. (Tohleto pravidlo platí u jakékoli adaptace a rekonstrukce dodneška...) Od těch dob se zdejší interiéry přes dvě stě přebudovávaly takřka nepřetržitě. Tato nemocnice snad bude sloužit i ve třetím tisíciletí... „Stát poprvé v této míře a vlastně poprvé v dějinách vzal na sebe i náklady na nemocniční pobyty zcela nemajetných: pro začátek byla stanovena denní taxa 5 krejcarů stravného. Uzákoněné minimum pro vězně bylo 4 krejcary.“ Za takových podmínek se u nás špitály a podobná zařízení musely rozrůstat... Doslova jako houby po dešti.

Majestát císaře Josefa II. brzy po svém nástupu na trůn – v r. 1781 – vydal tzv. direktivní pravidla, v. nichž bylo stanoveno, jakým způsobem mají být vybudovány zdravotní ústavy. Všeobecné nemocnice měly pečovat o chudé nemocné, v porodnicích měly rodit nemajetné rodičky. Součástí nemocnice měly být i nalezince, sirotčince, chorobince pro chudé, chronicky nemocné pacienty a blázince. Nejdříve byla otevřena nemocnice ve Vídni, poté v Brně a Olomouci. Otevření nemocnice v Praze zápasilo s finančními i právními problémy, spojené s vytvářením jednotného nadačního fondu ze zrušených klášterů, nevyhovujících špitálů, chudobinců a dalších. Z těchto financí měl být hrazen provoz nemocnice. Na konci 18. století bylo jenom v Čechách kolem tří set špitálů, i když je pravda, že jejich lůžková kapacita byla poměrně malá. Takřka ve všech našich velkých městech byla za vlády Josefa II. vybudovány nové a vesměs dodnes fungující zdravotnické ústavy. Řadou dekretů a opatření se podařilo dosáhnout i kvalitativního skoku v odborné či klinické přípravě chirurgů, ranhojičů, porodních bab, takže v relativně krátkém čase se i české lékařství zařadilo svou celkovou úrovní k vysokému průměru nejvyspělejších evropských států.

Dobový portrét Josefa II.

„Ústřední role císaře dodávala celému reformnímu pohybu (jím vyvolanému) vysokou míru riskantnosti. Kdo by po Josefovi zaručil nezvratnost všech proměn, kdyby se s ním něco stalo? Dvojnásobný vdovec dědice neměl a dával najevo, že ani mít nemíní. Přitom jeho předurčený následník, mladší bratr Leopold, vévoda toskánský, se co do aktivity a reformní horlivosti s císařem měřit nemohl, třebaže i on byl nesporně přívržencem osvícenských myšlenek. Hrozba, že se zběsile rozjetý vůz přeměn nečekaným nárazem osudu náhle zastaví či převrhne, byla tím větší, čím méně sloužilo Josefovi zdraví.“

Už jsme si říkali, že jeho kondice silně pokulhávala za jeho vůlí... První vážné příznaky opotřebovanosti trvale přepínaného organismu se ozvaly hned po císařově čtyřicítce.Od roku 1782 trpěl Josef podivnými závratěmi. Brzy nato onemocněl jakýmsi silným a vleklým očním zánětem. Pak vyrážka na hlavě způsobila, že takřka přišel o vlasy. Naštěstí se tenkrát nosily ještě pořád paruky. Jeho nepřátelé roztrušovali, že šlo o následky špatně léčené pohlavní choroby, kterou se nakazil při svých promiskuitních známostech. Ať už ale všechny ty klepy zrcadlily pravdu nebo nikoli, zdraví panovníka bylo podlomeno.

Josefinské paradoxy jako by nám ilustrovaly bytostnou konfliktnost samotného lidského života. Snílek, věčně se rozbíhající proti zdi chmurné reality, nakonec umdlel, vlastně pokořen a vláčen hlavně těmi, kteří slova o obecném prospěchu nebrali stejně vážně a sebeobětavě jako on. Přitom jeho upřímné zaujetí pro nadosobní úkoly právě oni prohlašovali za přepjatost a tyranství. Jestli Josef zlomen na duchu i na těle chrlil krev a přál si, aby mu už dali všichni pokoj – „dám cokoli, jen ať mě nechají v klidu zemřít...“ nebylo asi pouhou shodou okolností, že se zpožděním necelých dvou let prožíval obdobnou tragédii, vláčen a pokořován, ještě výraznější veleduch doby – Wolfgang Amadeus Mozart. Svět ve skutečnosti nemiluje své velikány. A když, tak mrtvé. „Josef sledoval dobro a plodil zlo. Myslel na vznešené cíle a mířil k nim mnohdy po špatných cestách. Pozdvihoval lid a div mu při té snaze neutrhl hlavu. Neustále měl na mysli svobodu občana jaké svéprávného jedince, přitom mu však nasazoval svěrací kazajku bezpočtu zákonů a nařízení. Nikdo nevybočí z řady. Každý se stane poslušným nástrojem přestavby.“

Revoluce bude krutá, jestli se na ni nepřipravíme

To jsou myšlenky z konce 18, nikoli z konce 20. století... „Ženy nebudou nosit šněrovačky a velikonoční vajíčka se nebudou barvit. Koledy jsou zakázány, vystavování svatých ostatků také, zato rozvody stát povolí.“ Takových a jiných, mnohem závažnějších nařízení, vydal Josef II. v průběhu necelých deseti let – jak už víme – na 6000. A sám se v té záplavě výnosů utopil, neschopen dohlédnout, zda a jak se co plní. Všechno myslitelné bylo započato, skoro nic dokončeno. Státní loď při cestě za novým rájem uvízla v půli trasy na mělčině, a to v téže chvíli, kdy ztratila kapitána. Marie Terezie, Josefova matka, zastávala princip: „Quieta npon movere!“ Česky něco jako: „Tím, co je v klidu, raději nehýbat.“ I ona se vyznačovala poměrně rozsáhlou reformní činností, nesáhla však na základy feudalismu. Zato Josef poznal realitu mnohem lépe než ona. Při svých cestách viděl špitální špínu, sfáral do šachty, chutnal šlichty v chudobincích, nechal se na zkoušku zavřít do vězení, zvizitýroval kasárna, spatřil dobytčí epidemii na Klatovsku a hladomor v Čechách.

Osobně nazřel pravý stav věcí a učinil závěr: „Revoluce bude krutá, jestli se na ni nepřipravíme!“ Ve francouzské variantě se brzy mělo ukázat, jak předvídavě viděl do budoucnosti. A nutno uznat, že se rozhodl strategicky správně: pokusí se ve své říši předběhnout vývoj - provede revoluci sám, shora. Ten projekt, zdálo se, jako by snad neměl chybu. S výjimkou jedné... bohužel rozhodující. Císař zůstal na uskutečnění záměru sám...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související