604. schůzka: O hrbatém synu svobodníka z Chotěborek a jeho krásné paní

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Malostranský hřbitov. Hrob sopranistky Josefíny Duškové a jejího manžela, hudebního skladatele Františeka Xavera Duška

„František Xaver Dušek pocházel ze severovýchodních Čech. Byl pokřtěn 8. prosince roku 1731 v Chotěborkách, což je malá osada na západ od Jaroměře, asi hodinu chůze vzdálená od dnešních známých lázní Velichovek. Rozložená je kupodivu na kopci, s výhledem na Krkonoše, má zhruba deset čísel, z toho polovina slouží k rekreačnímu bydlení. Osadě vévodí pěkný starobylý kostel.“

Nahlédli jsme do publikace Václava Jana Sýkory o životě a díle Františka Xavera Duška, a v ní jsme se rovněž dozvěděli, že jak datum, jak místo jeho narození bývá uváděno mylně. A není to mýlka ojedinělá. Někdejší lidé nebyli v ustavičném styku s úřady, nenosili s sebou po světě fascikly křestních, domovských, vojenských, oddacích a jiných listů. Jejich život byl začasté orámován jen dvěma spolehlivými záznamy: zápisem křestním v matrice jejich rodné obce, a úmrtním registrem. „A tu lidská mysl, neobtěžována krutě chladným úředním svědectvím, ráda si ubírala z tíže let. (I dnešní lidská mysl si ráda ubírá, najmě ta ženská.) Prohlašovali (anebo měli opravdu za to), že jsou mladší, nikdy ne starší. Od počátku musíme být dobře obeznámeni s životními osudy celé rodiny Dusíků, abychom se vyznali ve stálých záměnách jmen Dušek – Dusík.“

František Xaver Dušek (uživatel Zdeněk Pražák)

I místo narození je předmětem omylů. Kolébka Duškova je totiž kladena do daleko větší a známější Chotěboře. To opravdové rodiště, na rozdíl od Chotěboře zvané zdrobněle Chotěborky, leží v královéhradeckém kraji, což je muzikantský kout Čech. Právě tady vykrystalizoval typ českého kantora-muzikanta ve zvlášť svérázné podobě. Dlouhá řada významných hudebníků vzpomínala na severovýchodní Čechy jako na své rodiště. Na rozdíl od svých vrstevníků Bendů a Brixiů a ještě mnoha jiných nepocházel Dušek z rodiny s hudební tradicí. Jeho otec byl sedlák. V Chotěborkách mu patřil grunt, dřevěné stavení s kamenným základem. Byla to dost rozsáhlá selská živnost, na které nevázla žádná robota. Duškovi rodiče patřili k takzvaným svobodníkům. To byl malý zbytek původních svobodných starousedlých (nebo na usedlost svobodně zakoupených) obyvatel, kteří se tam udrželi kupodivu i přes nejhorší doby roboty. Na svém gruntě seděli Duškovi už od roku 1691.

O Františkově dětství se povídaly dojemné romány... jaký to byl opuštěný, nebohý nevolnický sirotek... jen zázrakem zachráněný hrabětem Šporkem z bídy... Nic z toho není pravda. Svobodníci Duškovi nemohli žít bídně – alespoň ne tak, jako mnozí z poddaných. „Jak a zda vůbec nějak podpořilo domácí prostředí rozvoj hochova uměleckého talentu, nevíme. Není známo o žádném z předků nebo sourozenců, že by se též nějak hudebně projevil. Jeho otec nebyl činný na kůru, nevíme, zda si snad jako muzikant nepřivydělával o poutích hudbou. Na svobodníka by se to asi ani neslušelo. A tak první dojmy hudební přinesl asi vnímavému chlapci kostel a první výchovu škola.“ Ale ještě jeden činitel tu hrál roli. A dost podstatnou. Měl jméno, na které jsme už na Toulkách českou minulostí narazili, i když nikoli v souvislosti s Duškem. Jan Karel Špork byl synovcem zakladatele Kuksu Františka Antonína Šporka. Nejenom on, ale celá rodina měla v eminentní oblibě hudbu. Tím se dá taky vysvětlit zájem o hudebně nadaného Františka Duška a o jeho další rozvoj. On se pak totiž mohl pan hrabě chlubit, že mladý umělec pochází z vesnice na jeho panství.

Logo

Ostatně vztah k svobodníkovi byl asi společensky únosnější než o synka z rodiny „robotíře“. Při jedné vizitaci ho ten kluk zaujal a tak mu dal šanci. Což znamená, že synek mohl odejít na studia, a to na nejbližší ústav, jezuitské gymnasium v Hradci Králové. Ze šlechtické moci se vykupovat nemusel, jako například Jan Křtitel Vaňhal. Tato škola dala dobrý základ několika generacím českých skladatelů a hudebníků. To je pravda – na jezuitské škole studoval Koželuh (v Březnici), také Stamic (v Praze), a Jiří Benda (v Jičíně), jakož i Brixi (v Kosmonosích), kromě četných dalších i Dusík (v Německém Brodě). Hliník odešel jak známo do Humpolce. „V jezuitských gymnasiích stála hudba v popředí výchovného plánu a hudební nadání bylo obzvláštní rekomandací pro přijetí.“ Neboli doporučením. „Bylo zde postaráno i o vyučování hře nástrojové. Poskytovali je instruktoři z řad žactva, stanovení profesory a zapisovaní do zvláštního seznamu. Možno si domyslit, že prvnímu soustavnému vyučování klavírnímu se Dušek podrobil právě v gymnasiu a že snad byl ustanoven i instruktorem, aby poprvé zkusil síly jako pedagog.“

Jenomže mu nebylo dopřáno, aby studia dokončil. Copak? Snad nepropadl? Nepropadl, ale pravděpodobně spadl... nebo upadl. Mravně? Ne. Fyzicky. Úraz. Stalo se to „durch einem unglücklichen Fall“ – skrze jakýsi nešťastný pád. Nic přesnějšího známo není. Tradice praví, že Dušek kulhal. Jako kulhavého ho vykreslil i Alois Jirásek ve svém F. L. Věkovi: „Podívej, podívej! František viděl sličnou, asi třicetiletou dámu, krásně oděnou, ztepilou, elegantní, v napudrovaném, vysokém účesu, a vedle ní mužíka v bílé vlásence s copem. Před palácem kočár zastavil, sluha otevřel dvířka vozu, a mužík pozdraviv dámu odešel do paláce, nápadně kulhaje. Dáma pak odjela. Choralisté byli dosti blízko a dobře všecko viděli. To je Dušek, ten kulhavý mužíček, a ona, to je paní Dušková, Josefina. Krásně zpívá. Teď jede na procházku v kočáru hraběte Clama a muž jde učit komtesy Kinské na klavír a vydělávat dukáty. Za každou hodinu dva!“ Dušek jako chlapec prý spadl v zimě v přítmí ze schodů, vedoucích na kostelní kůr, a zlomil si pravou nohu. Podle jiného podání byl zraněn při pádu z vozu či z koně. Dokonce se vyskytly i romantické dohady, které spokojovaly tento úraz s jakýmsi soubojem Duška a barona Bretfelda – o Josefinu.

Když Marie Terezie vydala patent, podle kterého měl být proveden statistický soupis obyvatelstva pro účely správní a vojenské, byl v něm zachycen i Dušek: „Franz Dussek, musicus z Hradce Králové, hrbatý.“ A k tomu byla připojena klasifikační značka znamenající, že pro tento tělesný neduh je neschopen vojenské služby. Více než 20 let po úrazu jeví se Dušek nemilosrdnému vojenskému zraku jako mrzák. Když se Dušek uzdravil a mohl chodit, odešel do Prahy. Hrabě Špork ho poslal studovat teď už jenom výhradně hudbu. Jeho volba padla na muže, který v Praze vytvořil skutečnou skladatelskou školu – na Františka Václava Habermanna. Byl ve své době natolik populární, že se mu říkalo „český Händel.“ Studoval u něj i Mysliveček. Co ale Duškovi v Praze chybělo, to byla odborná vyšší nástrojová výchova. Chtěl se především naučit hrát na cemballo. Proto odešel do Vídně, a jelikož cemballové školení bylo tehdy naprosto neoddělitelné od studia všech kompozičních nauk, začíná se učit, jak skládat. „Když dostudoval, nikdy – jako první svého druhu v Čechách – nevstoupil do žádného služebního poměru. Odvážně provozoval praxi svobodného umělce, pedagoga a skladatele. Byl zajisté závislý na přízni pražské šlechty, nebyl však za své umělecké činy odpověděn šlechtici jedinému. Svými církevními skladbami slouží církvi, a přece nevyužívá příležitosti k chrámové kariéře, jež v oné době vrcholila nejvyšším českým hudebním úřadem, kapelnictvím svatovítským. Uskutečňuje ve svém domě pravidelné akademie, na nichž jsou účastni příslušníci různých vrstev.“

V jeho domě? Zatím to byl kulhavý a poněkud nahrblý syn svobodníka z Chotěborek... a teď by měl mít svůj dům v Praze... On se František mezitím stačil dobře oženit. Však už měl na to věk. Na scénu vstupuje krokem na divadelní prostředí zvyklým – Josefina. „Jeho sňatkem vstupuje vskutku na scénu žena, která strhává všechen zájem na sebe. Zatímco až dosud se naše líčení mohlo opírat jenom o několik drobných údajů, musíme se nyní probírat literaturou, jejíž téma zní buď Bertramka nebo Mozart v Praze, přičemž vše je nakonec vyřízeno konstatováním, že Dušek byl manželem Josefiny Duškové, něžné přítelkyně Wolfganga Amadea Mozarta. A za tím, jakoby na samém okraji osvětleného kužele, ale ještě docela ve tmě, stojí dále nepoznáno hudební dílo významného českého mistra. Jeho lidské rysy bývají jen občas a jakoby mimochodem osvětleny odrazem z oslnivé postavy Mozartovy a jeho pražské přítelkyně Josefiny. Po pravdě řečeno, není druhého českého skladatele 18. století, s jehož jménem bychom se ve světové hudební historiografii častěji setkali než se jménem Duškovým. Ale právě jenom se jménem.“

Josefina Dušková na portrétu Jana Vilímka

V rubrice oddaných u Panny Marie před Týnem se dočteme o svatbě, která se konala jistého říjnového dne roku 1776. „Mládenec František Dušek, hudebník“ – že byl hrbatý, popřípadě kulhavý, to už v matrice pochopitelně není – „bral si za ženu pannu Josefu Hambacherovou." Mezi třemi svědky figuruje i jméno slavného týnského varhaníka a skladatele Josefa Segera. Josefina se narodila v rodině lékárníka, původem ze Sušice, narozená v domě U Bílého jednorožce na pražském Staroměstském náměstí. V něm byla i lékárna. Její otec však brzy zemřel a tak se vdova odstěhovala s mladou osiřelou dcerkou kousek odtud do Celetné ulice, do domu U Černého slunce. My to víme právě ze svatebního zápisu. Mnohé souvislosti se tak vykládají a skládají jako by samo sebou. Jaké souvislosti? Jak se to mohlo stát, aby si pětačtyřicetiletý, tělesně postižený starý mládenec, vzal za ženu dvaadvacetiletou krasavici... I takové pády se stávají. A nemusejí být nešťastné, jako u Duškova úrazu... Ono šlo vlastně o jakési dovršení staré dobré známosti. Dušek se ujal Josefiny hned po úmrtí jejího otce. Její matka musela mít značné starosti se svým majetkem – ještě tři roky po smrti manželově držela jeho lékárnu. Když se přestěhovala do Celetné ulice, chtěla být asi blíž tomu, kdo jí poskytoval svou radu a pomoc v nejhorších chvílích (František Dušek totiž bydlel v domě U Černého slunce). Josefinu přitom počítal mezi své žáky. Nevyučoval ji však jenom hře na klavír. Byl také jejím prvním a rovněž jediným – učitelem zpěvu. My to víme hlavně z nepříznivé kritiky Leopolda Mozarta, který činil Duška odpovědným za hlasový vývoj Josefiny. Stejně je zvláštní, že i když měl hodně žáků, jedinou Josefinu učil zpívat. A lze se podivit tomu, že pro svou bezesporu fenomenální zpěvačku (a manželku v jedné osobě) jako skladatel nikdy nic nenapsal.

Josefina pocházela z národnostně smíšeného manželství. Její matka se narodila v Salcburku. Dědečkovi bylo dokonce uděleno salcburské šlechtictví a zastával funkci starosty města. „Brzy po svatbě v létě roku 1777 vydali se oba manželé Duškovi na cestu do Salcburku. Tehdy se Dušek seznámil s rodinou Leopolda Mozarta. Nevíme, zda Josefina tuto rodinu neznala už dřív, jistě však teprve nyní se spřátelila s Wolfgangem. Bylo to v době, kdy došlo ke známé roztržce mezi arcibiskupem a jeho koncertním mistrem Amadeem Mozartem. V srpnu 1777 vznikla první ze dvou árií, věnovaných paní Duškové, recitativ (rečitatyv) a árie pro soprán Ah, lo previdi.“ Bylo navázáno přátelství, ze kterého vzešlo mnoho dobrého a plodného nejenom pro Prahu, ale i pro Mozarta. Po návratu Duškových domů vzniká mezi rodinou Leopolda Mozarta a Duškovými souvislá korespondence. Ta se nedochovala, ale my se o ní dovídáme oklikou z dopisů Leopolda Mozarta synovi: „Psal jsem panu Duškovi a to velmi obšírně a dodal jsem, že najdeš příležitost a během své cesty mu jednou napíšeš. Madam Dušková mi na mé psaní opětovně odpověděla a oznámila mi, že ji právě zastihla zpráva o naší salcburské mrzutosti a že on i ona mají nejvřelejší účast a přáli by si viděti naše zásluhy odměněny. Ať jen ten nyní ještě nezbednější Wolfgang přijede do Prahy, přímo nebo oklikou, bude vždycky přijat s nejpřátelštějším srdcem!“

Mozart a Josefina Dušková

Po sedmi letech manželství stala se Josefina Dušková majitelkou Bertramky, za kterou zaplatila 3525 zlatých rýnských. Což bylo hotové jmění, a ani zámožná Josefina si zřejmě nemohla dovolit vysázet ty tři a půl tisíce zlatých hned na stůl. Zaplatila 900 a zbytek se zavázala splácet během dvou let. Současně však koupila pozemek sousedící s Bertramkou, čímž rozšířila podstatně své košířské nemovitosti. Ke svému majetku připojila zahradu Piletku i se stavením a ovocnými stromy - od Bertramky byla oddělena jenom cihelnou. Pak zakoupila ještě pozemek v Jinonicích. Majetek Josefiny Duškové byl v té době jistě značný, když mohla v tak krátké době za sebou investovat do rozsáhlých nemovitostí. Sňatkem s ní získal Dušek skvělou hmotnou základnu, která se ztenčila až ke konci jeho života. „Takových letních sídel, jako byla Bertramka, bývalo v okolí Kolbovského vrchu v Košířích více. Nejenom zámožní měšťané, ale i šlechta stavěla své lusthausy v nejbližším krásném okolí Prahy, kde bylo možno často a rychle střídat pobyt v Praze s pobytem na venkově. Lze připomenout Klamovku, kdysi luxusní sídlo rodiny Clam-Gallasů. Tam, v blízkém sousedství Bertramky a takřka na hranicích městského obvodu pražského, chovali v oboře medvědy, vlky i jinou divokou zvěř. Lusthausy ve vinicích a ovocných zahradách lemovaly pražské okolí půvabným kruhem kolem dokola.“

Z Prahy se k Bertramce dostal člověk docela snadno... možná snadněji než dnes v hustém městském provozu. Věhlas Duškův jako dobrého učitele sem vábil žáky, a když bylo po vyučování, tak vybrané návštěvníky. V osmdesátých letech 18. století zde Duškovi pořádali v létě a na podzim každý týden akademii, při kterých seznamovala Josefina vyvolené obecenstvo se svým virtuosním uměním a se svými novými klavírními díly František. Nejslavnější návštěva se jmenovala Mozart, jak jsme si i v tomto seriálu již byli ověřili. „Duškův život však nebyl tak docela omezen jen na Prahu a na Bertramku. Umělecké úspěchy jeho ženy mu umožnily, aby se znovu podíval nejen do Vídně, ale aby poznal řadu evropských měst a panovnických residencí. Sám při těchto cestách však nevystupoval – jeho výkonné umění bylo zcela vyhrazeno Praze.“ Josefina Dušková je z profesionálního hlediska zvláštní zjev. Nikdy nevstoupila do stálého angažmá. Dosavadní převaha italských zpěváků tomu snad v opeře bránila. Josefina však nalezla svůj triumf v činnosti koncertní a svůj repertoár opřela o árii a o právě se rodící útvar – píseň. Jako koncertní a chrámová zpěvačka měla v Praze zcela bezkonkurenční postavení. Říkalo se jí „česká Gabrieliová“ podle slavné italské koloraturní zpěvačky.

Usedlost Bertramka

Známe malou Josefininu podobiznu, vyrytou do mědi. Duškův portrét se žádný nedochoval. Muzeum na Bertramce má však ve svých sbírkách nůžkovou siluetu muže, pod níž je napsáno: „Věrný kontrfekt mého milého Duška, v Praze v roce 1787 vyhotovený.“ Kontrfekt je portrét. A pravost Duškovy siluety je nepochybná. Stejně tak je nepochybný zápis v úmrtním registru u svatého Mikuláše na Malé Straně, kde čteme v oddíle k roku 1799: „12. únor. Na Vlašském náměstí, číslo domu 42. Pan František Dušek, skladatel, katolík, ženatý, starý 68 let. Vodnatelnost plic. Farář Rudolf Fischer.“ Nové pražské noviny přinesly zprávu, která Duškův život uzavírá: „Byl to muž, jenž u nás zlepšil vkus v hudbě, zvláště v klavírní hře a který první v Praze zaváděl a učil správnému prstokladu, jemnosti a výrazu v přednesu. Proto bylo jeho vyučování velmi hledané a on vychoval velké množství žáků, jejichž jména sama nyní rozmnožují slávu naší vlasti. Jeho kompozice dýchají něžným duchem, kterým se on sám vyznačoval po celý život. Byl přítelem a rádcem každého umělce, který se na něho obrátil. Velký Mozart ho ctil a přicházel k němu jako do svého otcovského domu. Tyto zásluhy o umění dávají pociťovat jeho ztrátu právě tak, jako jeho poctivost, dobročinnost trpícím nouzi, jemnost povahy a zbožnost, jež ho provázely životem a činily ho hodna obecné úcty.“

Josefina zemřela za čtvrtstoletí po své muži. Bylo jí sedmdesát let. „Do posledních chvil si uchovala jasnost ducha a svoji dávnou velkomyslnou ušlechtilost.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související