543. schůzka: Reformy ano. Ale opatrně

Podařilo se jí obnovit prestiž dynastie, méně už moc habsburské říše, jejíž slabiny se za nepřetržitých válek zřetelně vyjevily. Týkaly se zejména tří oblastí: Především se monarchie topila v chronickém nedostatku financí. Za druhé vážně selhávala státní správa, rozdrobená a příliš závislá na dílčích zájmech stavovských sněmů v jednotlivých zemích říše. Do třetice a zejména se ovšem obnažila zaostalost armády, které chyběly velitelské kádry, kvalitní výcvik i výzbroj, přičemž bylo evidentní, že se svými početními stavy nemůže v budoucnosti obstát, zvláště ne vůči vzmáhajícímu se militaristickému Prusku. Jeden závažný problém vedle druhého. Po všech svých tvrdě nabytých zkušenostech teď Marie Terezie chápala, že monarchie víc než na spojence musí v neklidné a nebezpečné Evropě spoléhat sama na sebe. Jak řekl o nějakých 150 let poté jeden spisovatel z Nového světa, přezdívkou Mark Twain: Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene.

Císařovna si uvědomila, že budoucnost nadále už netkví v neustálém rozšiřování habsburských držav neboli v rozpínání, popřípadě v roztahování se, nýbrž ve vnitřní konsolidaci, v komplexní proměně správy, ekonomiky i vojenství. Devět mírových roků, které (po všem tom úvodním válčení) byly Marii Terezii dopřány, vrchovatě využila, aby rozvinula různé, pokud možno všepostihující reformy. Obklopila se novými lidmi. Zahraniční politiky se ujal geniálně prozíravý hrabě Václav Antonín Kounic. Proměnu armády si vzal na starost mladý a schopný hrabě Leopold Josef Daun, který ve svých čtyřiatřiceti letech byl už generálporučíkem. Reformu financí, daňového systému, státní správy a dalších souvisejících sfér začal uvádět v život osobně sice nesnesitelný, ale inteligentní a oddaný dříč Bedřich Vilém Haugwitz.

První tereziánské reformy přišly za klidu zbraní (dočasného klidu, arci). Ty reformy byly tak trochu na truc. Na truc Friedrichovi (tomu pruskému). Měla to být vůči němu taková odveta. Za vším stála vidina příštího triumfu nad Pruskem. Něco jako „My se zreformujem a pak to těm Prusům nandáme!“ Zajímavé přitom je, že v mnoha změnách – tvorbou státního rozpočtu počínaje a reorganizací armády konče – stálo právě Rakousku právě Prusko modelem. Pruský militarismus, tento základ Friedrichovy úspěšné velmocenské politiky, spočíval na prostém základě: čtyři pětiny rozpočtu směřovaly tak či onak do sféry vojenství. Tvrdým drilem vycepovaný pruský voják, držený na uzdě železné disciplíny, byl rozmazlován materiální hojností, vydatnou stravou, dokonce už i nárokem na pravidelnou dovolenou. V těchto věcech byla situace habsburské armády s Pruskem naprosto nesouměrná. Dohnat předstih nepřítele a dosáhnout revanše – takový byl nosný motiv tehdejších reforem.

Ten řetězec souvislostí, ten začínal, no, kde jinde než u peněz. Mozkem a motorem úvodní reformy daňového systému se stal slezský zbohatlík, na hraběte povýšený syn generála, člověk velmi nepříjemný, ovšem zas neobyčejně schopný a pracovitý. Samo nebe nám to seslalo, jásala Marie Terezie. Jeho jméno: Bedřich Vilém hrabě Haugwitz. Přízeň královny získal nejprve tím, že konvertoval ke katolictví, a dále: po pruské anexi Slezska se vzdal úřadu, který tam zastával, a zachoval věrnost Rakousku. Prý byl dost ošklivý. A taky pořád mžoural očima. A hlavou v jednom kuse pokyvoval. A rameny potřásal. A kýchal a kašlal. A třebaže vypadal tak trochu jako blázen (a za blázna ho víceméně všichni považovali), pracoval dnem i nocí (jak se fanatikům myšlenky stává). Nikdo ho neměl rád, ani vlastní rodina. Byl pomlouván a nenáviděn, jenomže se svou neúctou k tradicím a odvahou k novotám tento podivím a ztřeštěnec přišel královně náramně vhod. Její požadavek, aby nalezl způsob, jak získat prostředky na splácení vysokého státního dluhu a vydržování více než stotisícové armády (přesně 108 000 mužů, to měl být mírový početní stav) splnil Haugwitz návrhem radikálních opatření. Ty potom horlivě prosazoval, třebaže přitom proti sobě popudil všechny vrstvy obyvatelstva. Pochopitelně že šlo o daně, ona nás válka s Friedrichem o dědictví rakouské taky něco stála – skoro půl miliardy zlatých.

Monarchie se ocitla na pokraji zhroucení státních financí. A další a další peníze chtěla především armáda. Její početní stav přesáhl sto tisíc mužů. Náklady na její vydržování přesáhlo roční částku 14 milionů zlatých. Z toho na Čechy připadalo přes 5 milionů, na Moravu necelé dva miliony a na rakouské Slezsko čtvrt milionu. Současně se nebývale zvýšily požadavky na finanční zabezpečení státem placeného úřednictva, jehož počty neustále rostly (ty rostou pořád) i na umořování státního dluhu. Chtělo to nějaký nápad. Nějaký plán. Haugwitz ho měl. Nejenže mžoural očima a hlavou pořád pokyvoval a rameny potřásal a v jednom kuse kýchal a kašlal, ale stihl mít ještě nápady a plány. Celý komplex jich měl. Pět. Pět Haugwitzových kroků: Stanovit pevnou sazbu berně. Přimět stavovské sněmy v jednotlivých zemích, aby berni odsouhlasily na dlouhou dobu dopředu. Napříště inkasovat daně centrálně, a to skrze nově zřízenou instituci státních výběrčích. Zdanit navíc i vrchnostenskou půdu. Dosáhnout, aby poddaní přednostně a povinně odevzdávali daň státu. Na dvoře se setkal Haugwitz s aplausem, na rozdíl od stavů v jednotlivých zemích. Ty přijaly Haugwitzovy návrhy s krajní nevolí.

Reforma daňového systému znamenal očividně posílení centra. Dosud byla habsburská říše spíš spolkovým státem. Země si v něm zachovávaly relativní samostatnost, vyjádřenou ústavami i existencí vlastních politických reprezentací i výkonných institucí. Zatímco teď se podstatných pravomocí zmocnilo vídeňské ústředí. Za pár let to už bylo naprosto jasné, protože reforma daní si vyžádala reformu státní správy jako celku. „Hluboké zásahy do uspořádání státu se ale vůbec nedotkly Uher. Hrál tu na jedné straně roli vděk za to, že Uhry pomohly Marii Terezii ve válečné krizi; zdrženlivost vídeňského však byla ještě víc posilována obavou z možného otevřeného konfliktu s touto věčně rebelující zemí. A tak skutečnost, že tereziánské reformy se nakonec prosadily jenom v zemích českých a rakouských, zároveň znamenala nastartování dvoucestného vývojového procesu, který o více než sto let později dospěl až k státoprávnímu vyjádření v rakousko-uherském dualismu.“

Podařilo se Haugwitzovi pro armádu sehnat těch 14 milionů zlatých? On je pro Marii Terezii vyždímal. Ročně? Ročně, a to jenom z českých a rakouských zemích – co se placení týče, stály Uhry jaksi stranou. 14 milionů, to byla částka potřebná na rozběhnutí dalších částí reformy. Což znamenalo hlavně reorganizaci armády. Ta tkvěla v početním růstu ozbrojených sil, rovněž v podstatném zlepšení výcviku mužstva, ale zejména v převedení nákladů na výživu, výzbroj a výstroj vojska na bedra státu. Rakouská armáda byla posílená také tím, že bylo vybudováno vojenské školství, což znamenalo vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, vojenskou polytechniku ve Vídni a kadetku pro děti chudé šlechty. No a ještě bylo zásadně zreorganizováno dělostřelectvo. Horlivý organizátor posledně jmenovaného druhu vojska, kníže Václav z Lichtenštejna, rakouskou artilerii zprofesionalizoval, sjednotil dělostřeleckou techniku i munici a postaral se o založení první dělostřelecké školy (byla v Rudolfově u Českých Budějovic) a také stálého výcvikového centra (v Týně nad Vltavou). Psal se rok 1748 a teď by měly sněmy českých i rakouských zemí povolit daně na deset let dopředu. To nebylo špatně vymyšleno. A nebylo to špatně ani provedeno. Odvody (těch daní) měly být pravidelně jednou ročně a měly je shromažďovat nově vzniklé úřady, kterým se nejprve říkalo „zemské deputace“, brzy nato „zemské reprezentace a komory“. Jako jejich nadřízený orgán byla ve Vídni ustavena „tajná dvorská komise“. V čele s Haugwitzem. A bylo vymalováno.

Stavy byly odblokovány od každoročního povolování berně čili od svého hlavního nástroje nátlaku na panovníka. Daňových operací se teď na jejich úkor zmocnil úředník. „Po daňové reformě ihned následovala další, de facto postátnění správy jednotlivých zemí. Až dosud byl český stát reprezentován čtyřmi institucemi s rozdílným stupněm pravomocí: Zemským sněmem jako vrcholným shromážděním stavů, Českou dvorskou kanceláří a domácí exekutivou – pražským místodržitelstvím plus dvojicemi hejtmanů v krajích. Veškeré funkce v těchto úřadech byly obsazovány z vlastních zdrojů, příslušníky českých stavů. Česká dvorská kancelář s nejvyšším kancléřem v čele sídlila ve Vídni a představovala vlastně ministerstvo pro České království, tedy nejvyšší správní úřad: skrze tuto instituci proudily příkazy vídeňského dvora do Prahy, na ni se naopak ve všech věcech obracely nižší české úřady. Pražské místodržitelství s jedenácti nejvyššími úředníky zemskými bylo pak vrcholným orgánem domácí zemské exekutivy, zatímco krajští hejtmané představovali výkonnou a řídící moc na druhém, nižším regionálním stupni.“

Přišel však rok 1749 a všechno bylo jinak. Tohleto uspořádání se od podstaty změnilo. Česká dvorská kancelář – byť ve Vídni – už nebyla, byla zrušena. Pražské místodržitelství bylo nahrazeno už zmíněnou zemskou reprezentací a komorou. Ale nepropouštělo se. Místo místodržitelství tu sice byla nějaká reprezentace a komora, ale nejvyšší úředníci zemští zůstali na svých postech. To je vynikající tah. Hodil by se nám leckdy i v současnosti. Úřad je sice zrušen, ale úředníci zůstávají ve svých funkcích. Přesně takto to proběhlo. Těm úředníkům byla ponechána jenom omezená soudní agenda. Aby se neřeklo, že berou svůj plat zadarmo. Podobný proces jako v Čechách proběhl i na Moravě a také v ostatních zemích monarchie. Všude? I v Rakousku. Pro Uhry to ovšem neplatilo. Na Uhry se nesmělo sáhnout. To znamená... když si to tak přeberu... to znamená, že rokem 1749 (tehdy Marie Terezie zrušila Českou dvorskou kancelář) tím de facto administrativně sloučila české země s rakouskými, zatímco autonomie Uher zůstala nedotčena. Souhlasí. No a nebyl to vlastně konec ústavní existence starého českého státu? Vždyť tím byl pád našich zemí do habsburského područí dokonán... Vypadá to tak. A není to tak? Takový výklad správní a organizační reformy je snad příliš přísný. Lze říct, že v případě českých a rakouských zemí byly učiněny zřetelné kroky k nastolení opravdové unie.

„Haugwitzova reforma zasáhla i regionální stupeň řízení. Čechy byly rozděleny od roku 1751 na 16 krajů. Kouřimský, Berounský, Rakovnický (ten poslední se sídlem ve Slaném), Litoměřický, Boleslavský, Hradecký (od něhož se později oddělil Bydžovský kraj), dále Chrudimský, Čáslavský, Táborský a Budějovický. Prácheňský kraj měl sídlo v Písku, od Plzeňského kraje se později oddělily Klatovy, a konečně Žatecký a Loketský. Posledně jmenovaný vznikl z části Žatecka a zahrnoval i západočeské oblasti, jež se původně těšily zvláštnímu statutu – kromě Loketska též Chebsko a Ašsko.“ Tenkrát byly české kraje rozkouskovanější než dnes. Jak dopadla Morava? Na Moravě vzniklo šest krajů. O jeden víc než dnes. „Olomoucký, Přerovský, Brněnský, Jihlavský, Znojemský a Hradišťský.“ A ten kousek Slezska, který nám zbyl a který sám o sobě byl zhruba tak velký, jako největší mezi českými a moravskými kraji? „Od poloviny 18. století až do roku 1848 zde přežívalo prakticky tradiční členění na knížectví – opavské, krnovské, těšínské a nisské plus statutární města Bruntál, Frýdek, Bohumír a Fryštát, i když – podle práva – zde byly jen dva kraje: Opavský a Těšínský.“

Stejně to vypadá, že jsme na tereziánské reformy jenom doplatili. Ale to ne. My jsme si i užili. Ty reformy sice začaly změnami v daních a ve správě, ale postupně postihly všechny oblasti veřejného života. Nejenom však život veřejný byl jimi poznamenán. Taky soukromý. Velmi kuriózním způsobem začal stát zasahovat do privátních záležitostí Vídeňanů – dříve velmi svobodomyslných a rozmařilých. Při právě budované městské policii (ta vznikla v roce 1747) byla ustavena zvláštní komise pro mravnostní otázky, vybavená kompetencemi zatýkat či konat dokonce domovní prohlídky, byla-li ohrožena mravopočestnost. Agenti pronásledovali zejména herečky. A taky zpěvačky a cizince, rovněž i muže, kteří navazovali styky s „pochybnými ženštinami“. Promiskuita (dosud běžná) začala být stíhána. Stávalo se, že na udání sousedů byla zatčena žena pro cizoložství – dokonce i přes protesty manžela. Vlastního. A kdo za tím bojem s prostopášností stál? Marie Terezie.

Ona ovšem nebojovala pouze s prostopášností, ale i s nebezpečným šířením pohlavních chorob. Dala vyhostit kupříkladu zpěvačku a tanečnici Santiniovou, žhavou Italku, kterou zbožňovala celá mužská část Vídně. Vypovězen byl i anglický učitel jízdy na koni – prý pro přílišnou oblibu u žen z aristokratických kruhů. Copak říkali na tereziánskou mravnostní komisi Vídeňané? V oblibě ji neměli, to dá rozum. Na tu vnucovanou mravnost reagovali čím dál peprnějšími anekdotami, a také smyšlenými historkami o Marii Terezii jako o nymfomance, která měla střídat (prý) jednoho milence za druhým. Pověsti císařovny velmi uškodila i jedna karikatura. Anglická. A na ní je Marie Terezie v postavení poněkud choulostivém. Je prostě vidět polosvlečená... s nahýma nohama a odhalenými prsy... přičemž muži kolem jí pomáhají od dalších kusů oděvu. A Marie Terezie se takových pochybných hrátek účastnila? Ale vůbec ne. Vždyť říkám, že to byla karikatura. Svlékání královny mělo symbolizovat rvačku evropských panovníků o její dědictví. Což lidi vůbec nepochopili. Byl to pro ně jen důkaz o nemravném životě císařovny. Zase jedno z historických nedorozumění. Jako bychom jich i tak neměli dost...

„Právě tenkrát, v pauze mezi druhou a třetí válkou o Slezsko, se v rakouské monarchii vlastně zrodil státní byrokratický aparát, k moci se dostal c. k. úředník, odborně vyškolený, chladně racionální a věcný, také však pomalý, akurátní, přísný a pyšný. Z oněch dob k nám dodnes doléhají pojmy málo už srozumitelné, představující však tenkrát žebříček služebního postupu byrokrata pod penzí: expeditor – registrátor – kancelista – koncipista – sekretář – guberniální rada. A dosavadní soubor teritorií, jednotlivých relativně samostatných politicko-historických částí se propojil v celek rakouského mocnářství, definovaný už nejen personální unií, (tedy osobou společného panovníka), ale také společnou státní správou, byrokratickou mašinérií c. k. Rakouska.“