542. schůzka: Mamka všech poddaných, tchyně celé Evropy
Píšou se poslední roky 5. desetiletí 18. století. To znamená, že Marie Terezie se právě dožívá třiceti let. V té době namaloval švýcarský malíř Liotard její snad nejznámější portrét.
Zachytil na něm podobu krásné mladé ženy, její slavnostní dvorská toaleta dává plně vyniknout ladné šíji, půvabně utvářeným ramenům i vznosnému držení těla – přitom bez náznaku jakékoli škrobenosti či nadutosti. Napudrovaný účes souměrně a vkusně rýmuje plný obličej s pravidelnými rysy. Vlídný výraz, upřímný pohled, to vše vzbuzuje sympatii.
Už to není žádná štíhlounká arcivévodkyně. Na této mladé ženě se projevují jisté sklony k nabývání hmotnosti. Ona nebyla nikdy vyslovená krasavice, Marie Terezie (tak jako jí byla třeba její maminka Alžběta Kristina), ale měla nepopiratelný půvab, a také přitažlivost se jí opravdu nedá upřít. Úctyhodná a počestná žena. Ctnostné chování jí nedělalo nějaké potíže. Veškerý svůj volný čas věnovala panovnického údělu a vlastnímu rodinnému životu. Radostem a potěšením se císařovna nevyhýbala, na galantní dobrodružství však v jejím životě nebylo vůbec místo. Velice si cenila vznešených mravů – ty patřily k výbavě dobré Němky. Na německé povaze si cenila především vážnosti a píle, i když připouštěla, že se v ní projevují často i horší stránky, jako třeba určitá těžkopádnost či hrubost. Nikdy se nijak nepokoušela být duchaplná (přiznávala, že nenávidí posměch a ironii, které vůbec nechápala). Výsměch lidí ji jenom roztrpčoval. Namísto smyslu pro humor je třeba milovat bližního svého a přesvědčovat jej dobrými skutky.
Z císařovniny osobnosti vyzařovalo pevné zdraví, píše o ní její životopisec, Francouz Victor-Lucien Tapié. Marie Terezie jezdila na koni a zúčastňovala se loveckých štvanic, Měla krásný hlas a jistý hudební talent, na což byl nejenom její císařský otec, ale později i manžel patřičně pyšný. Rád také využíval příležitosti, obzvláště v přítomnosti zahraničních návštěv, kdy se neváhal muzikálními schopnostmi své ženy náležitě pochlubit. Naléhal na Marii Terezii, aby se uvolila předvést své umění, usedla ke clavicemballu a sama svůj zpěv doprovázela. Marie Terezie si oblíbila zejména italskou hudbu.
V jedenatřiceti letech porodila císařovna své desáté dítě. Ten jubilejní porod byl však nešťastný. Malá arcivévodkyně ještě téhož dne zemřela. Krátce před tímto porodem napsala Marie Terezie své sestřenici, saské princezně: „Obávám se, že budu mít ještě další děti. Pokud by mi však dobrotivý Bůh ráčil zachovat všechny děti, které již mám, byla bych opravdu spokojena, kdyby desáté dítě bylo již mým posledním potomkem.“ Před pár lety, když byla v očekávání se synem Josefem, projevovala značnou netrpělivost, že je teprve v šestém měsíci těhotenství. Teď už se na věc dává mnohem klidněji: „Cítím, že mě jiný stav oslabuje a že tím hodně stárnu. Netrápila bych se tím však, pokud by to nesnižovalo mou schopnost duševně pracovat.“ Císařovna měla silně vyvinutý smysl pro povinnost, který jí diktoval její úděl panovnice. Během svých šestinedělí nesetrvávala na lůžku příliš dlouho a už krátce po porodech se překvapivě rychle navracela ke svým pracovním záležitostem. Panovnice workoholička. Těhotenství jí bránilo pouze v delších a častějších cestách po dědičných zemích či ve výjezdech do zahraničí na setkání s jinými panovníky. Což postrádala, neboť přímým osobním vztahům, díky nimž se mnohému naučila, přikládala přímo svrchovanou důležitost.
Z tří nejdříve narozených dcerušek se dospělosti dožila pouze jediná, a to Marie Anna (byla již druhým dítětem tehdejší arcivévodkyně Marie Terezie). Do dějin vstoupila pod přízviskem „učená arcivévodkyně“ – po svém otci byla znamenitou znalkyní mineralogie a numismatiky, ve volném čase se se zjevným talentem věnovala vytváření kreseb a rytin. Stala se první abatyší kapitulního kostela Všech svatých, spojeného s Tereziánským ústavem šlechtičen na Pražském hradě.
Na Pražském hradě ještě chvilku setrvejme - obávám se, že v proudu dalších dějin bychom na to později neměli čas. U Marie Anny je na to nejvhodnější příležitost. Ústav šlechtičen, nesoucí jméno její matky, tu byl založen roku 1755. Nadace, fundovaný výnosy statků Karlštejn, Miličín a Troja, sloužila k zaopatření vždy třiceti osiřelých nebo ovdovělých aristokratických dam. Režim ústavu byl poměrně liberální. Ženy (či dívky) se mohly po libovolné době vdát, odejít do kláštera, nebo také žít v Praze až do své smrti. Podmínky pro přijetí do ústavu byly minimální. Jenom takový detail. Spočíval v tom, že se před přijetím se po nich požadoval prokázaný šlechtický původ do šestnáctého kolena. Velkorysé. Nový ústav dostal do vínku opravdu reprezentativní budovu, kterou adaptoval slavný architekt Anselm Lurago z renesančního Rožmberského paláce v jihovýchodním křídle Hradu. Vzápětí byla odstartována velkorysá přestavba celého sídla českých králů. Podnět k ní dala osobně císařovna. Sdělila českému guberniu, že se rozhodla... „náš královský residenční zámek v našem českém městě Praze dávám změnit, zařídit k pohodlnému bydlení a vybudovat.“ Peníze získala mimo jiné od pražského arcibiskupa Gustava Mořice Manderscheida.
Pan arcibiskup snad ani tak štědrý nebyl, on byl pan arcibiskup především notně zkompromitovaný v době okupace Prahy. On pan arcibiskup chtěl zřejmě tuto skvrnu ve svých kádrových materiálech vymazat. Přestavba Hradu pokračovala až do roku 1775, jenom na jaře 1757 ji zdrželo pruské bombardování Prahy. Úkolu se pak ujal vídeňský dvorní architekt – opět italského původu – Niccolo Paccassi. Vtiskl pražské dominantě pečeť monumentálního a strohého klasicismu. To si dnes už jenom málokdo uvědomuje, že Hradčany vděčí za svůj vzhled panovnici, která jinak Prahu příliš v lásce neměla. Tereziánský Hrad patří k českému hlavnímu městu stejně neodmyslitelně jako třeba Mozartova hudba. Ani nám nepřijde, že oboje k nám vlastně přišlo z Rakouska.
„Během války o rakouské dědictví rodila císařovna téměř každý rok. Rok po arcivévodovi Josefovi (budoucím císaři Josefovi Druhém) následovala Marie Kristina, zvaná Mimi, budoucí žena sasko-těšínského vévody. V následujícím roce česká a uherská královna porodila dceru Marii Alžbětu, z níž vyrostla okouzlující a krásná žena, a hned počátkem přespříštího roku spatřil světlo světa arcivévoda Karel Josef, bystrý a velmi nadaný mladík, do něhož rodina vkládala velké naděje. Bohužel ale ve věku pouhých šestnácti let podlehl epidemii neštovic. Za rok po něm se narodila Marie Amálie, pozdější vévodkyně parmská, a v následujícím roce přišel na svět arcivévoda Leopold, jenž po smrti svého otce císaře Františka I. Štěpána vládl ve velkovévodství toskánském a později nastoupil po svém starším bratrovi Josefovi Druhém na císařský trůn.“
Dalším dětem však zdaleka nebyl konec. Předpoklad vyjádřený v korespondenci (ohledně další gravidity) se vyplnil a císařovna slehla ještě šestkrát. Na začátku 70. let se ve dvou po sobě jdoucích letech narodily roztomilé arcivévodkyně Johana Gabriela a Josefa. Ta první však zemřela ve dvanácti, druhá v šestnácti letech. Bez roční pauzy pak přišla na svět další dcera, arcivévodkyně Marie Karolina, které osud určil za kmotry francouzský královský pár, a za manžela krále neapolského a sicilského. Za císaře Napoleona musela Marie Karolina ze svého království uprchnout, což Bonapartovi nikdy nezapomněla a stála se jeho zapřísáhlou odpůrkyní. Jenomže – jak už cesty života bývají podivuhodné – právě ona se stala nakonec babičkou Napoleonovy ženy a francouzské císařovny Marie Louisy, a tudíž, když se roku 1814 navrátila do Vídně, poklekla před svým pravnukem, vévodou zákupským Napoleonem Františkem Josefem Karlem, tedy Napoleonovým synem Orlíkem, někdejším římským králem, který nesl titul - dokud se to ještě smělo uvádět – Napoleon II. Mezitím však stačila provdat svoji dceru Marii Amálii za vévodu orleánského, což byl světoběžník, který se později řízením osudu stal francouzským králem Ludvíkem Filipem Orleánským. To jsou paradoxy! Ale abychom se neztratili v houští vznešených rodokmenů a slavných jmen – vraťme se k porodnímu lůžku naší císařovny. Marie Karolina nebyla jejím posledním dítětem (i když ji měla v pětatřiceti), neboť maminka jí přivedla na svět ještě tři mladší sourozence.
Tak to máme arcivévodu Ferdinanda (ten se později oženil s poslední dědičkou italské Modeny), a ještě – po dalším pouhém roce – porodila Marie Terezie Marie Antoinettu (ano, příští francouzskou královnu, jejíž jméno vstoupilo do dějin v souvislosti s budoucí francouzskou revolucí). Ta dopadla ze všech princů a princezen nejhůř, jak dobře víme. Její půvab sice předčil i krásu její atraktivních sester Amálie i Alžběty Marie, matčinu inteligenci však nezdědila. Byla provdána za francouzského krále Ludvíka XVI. a za revoluce byla odsouzena k smrti a popravena. Po datu jejího narození pouhý rok odstup a habsbursko-lotrinským arcidomem se ještě jednou – naposled – ozývá křik novorozence. Tentokrát přichází na svět Maxmilián František (samozřejmě automaticky arcivévoda) – pozdější kurfiřt a arcibiskup kolínský. A máme je všechny. Během čtyřiceti let manželství se Marii Terezii narodilo šestnáct potomků, sedm z nich se narodilo mrtvých nebo zemřeli v dětském či velmi mladém věku.
Marie Terezie byla skvělou matkou. Třebaže nemohla vyšetřit dost času a věnovat dostatečnost pozornost každému dítěti, obezřele a pozorně dohlížela na utváření jejich povahy a osobnosti. K výchově svých dětí dávala četná osobní doporučení a sama jim písemně připravovala denní rozvrh, na jehož dodržování pak museli dbát příslušní vychovatelé a vychovatelky. Svůj rodinný život však Marie Terezie podřizovala v první řadě státnickým povinnostem, tedy politice, kterou vždy považovala za svou úhlavní povinnost. Někomu bude možná připadat zvláštní a překvapivé, že tato císařovna 18. století, která se tolik odlišovala od svých současníků, korunovaných vladařů (ba i od ruských careven, které byly jejími spojenci), působila dojmem jakési selky či venkovanky. Opravdu ji připomínala. A nejenom tím, jak vypadala, ale on ji život na venkově velice přitahoval.
Už tu padla zmínka, že milovala lov (proto ji lákal pobyt na zámcích v okolí Vídně). Ráda se zdržovala v Schönbrunnu, Laxenburku a později ve Schlosshofu. Poněkud venkovskou mentalitu připomínala i oddanost, kterou Marie Terezie chovala k jádru své říše, k dědičným zemím a k Uhrám. A zbytek monarchie? Ten byl v jejích očích jakýmsi abstraktním pojmem. Nedokázala si k němu najít vztah. Poněkud rustikálně působila i císařovnina mravopočestnost, její úcta k vlastním předkům, přísná zbožnost i zalíbení, jaké nacházela v poutích a návštěvách posvátných míst. K rysům venkovanství patří také její praktický úsudek, zdravý selský rozum, a také samozřejmá lehkost, se kterou se dokázala přizpůsobit jak slavnostním, okázalým ceremoniím, tak posezením v úzkém rodinném kruhu. Ozdobena perlami a diamanty se Marie Terezie účastnila různých obřadů, jezdeckých průvodů a banketů, aby hned v zápětí servírovala v soukromí svým blízkým čokoládu a kávu s mlékem. Ona si svoje poslání sama nezvolila, bylo jí určeno, přijala je však přijala beze zbytku za své, stala se zcela oddanou údělu politika. Je to jedna z nejvýznamnějších politických osobností v dějinách střední Evropy.
Historik Václav Vladivoj Tomek podotýká, že „Marie Terezie byla paní velkých vlastností ducha, kterými převyšovala mnohé mužské předky své.“ V čem byla císařovna veliká – kromě tedy svých fyzických rozměrů? Dokázala si najít a udržet spolupracovníky. Nebránila se nutným změnám, i když nebyla vždy vnitřně přesvědčena o jejich nutnosti. Dva citáty z jejich dopisů vyjadřují zásady Marie Terezie, které uplatňovala při komunikaci s nejbližším okolím: „Nikdy jsem neměla sluhy. Vždy to byli přátelé.“ To napsala kdysi ruské carevně Kateřině Druhé. A svému synu Ferdinandovi vzkazovala v jiném dopise: „Člověk si připoutá jiné lidi svým citem, a ne dnes tak moderní filosofií!“
Neradi a jenom zřídka nahlížíme do nejtajnějšího soukromí osobností, jež hýbaly našimi dějinami, ale některým pohledům se přece jenom nevyhneme. Takže se dáme pozvat do manželství Marie Terezie? Ale ne... to přece... Dobře. Nedáme. No, kdyby se nahlédlo jen trochu a diskrétně... Manželství Františka Štěpána Lotrinské a Marie Terezie Habsburské bylo šťastné. No tak to víme toho tolik, jako na začátku. Manželství bylo šťastné, nikoli však ideální. Které nakonec je, že. Pan manžel měl náramnou slabost pro ženské pohlaví. Největší náklonnost projevoval hraběnce Coloredové, manželce vicekancléře - provdala se podruhé za sardinského vyslance. Často pro ni tajně pořádal večeře a zábavy, ale dlouho to netrvalo. Císařovna mu ztropila několik žárlivých výstupů, a tak s těmito dýchánky (se skřípěním zubů, arciť) přestal. Jakmile Marie Terezie zpozorovala, že se dvoří nějaké ženě, nechala ho sledovat a pak ho zahrnula nejméně tisícem výčitek.
František byl dobromyslné povahy – nechtěl, aby nějakou ženu vystavoval něčemu tak hroznému, jako byly pomstychtivé nálady císařovny. A ta jen zřídkakdy zapomínala na takovou urážku. Měla dobrou paměť. A protože František měl vůči ženám opravdu slabost, tak ho jeho choť hlídala vlastně neustále. Někteří tvrdili, že císař jezdí na zálety pod záminkou, že se chystá na lov. On vlastně ani tolik nelhal... Kupodivu do řečí se dostala spíš Marie Terezie. Do řečí o sexuálním apetýtu. Nebylo na nich zbla pravdy. Jenom takové oplzlé řeči. Marie Terezie byla ve skutečnosti vzorná matróna, která si tyhlety pomluvy opravdu nezaslouží. „A čím byla císařovna starší a osamělejší, tím byla také přísnější vůči mravnostním přestupkům svých poddaných a podřízených,“ píše historik doktor Milan Hlavačka, v knize o ženách a milenkách českých králů, a pokračuje: „Pověstnou se stala především jí zřízená mravnostní komise, která měla původně špehovat jejího manžela. Po smrti Františka Štěpána však rozšířila svoji činnost na celé město, Mravnostní policisté slídili v noci po vídeňských hospodách a lokálech a zavírali mladé ženy, nalezené ve společnosti mužů.“
Zvlášť jedna profese stárnoucí panovnici iritovala. „Trnem v oku se jí staly mladé číšnice, které šmahem považovala za padlé děvy.“ V roce 1774. spatřil světlo světa dokonce „zákon, podle něhož žádná mladá žena nesměla pracovat v hospodě. Hospodským, kteří toto nařízení nehodlali respektovat, hrozila ztráta koncese; přistiženým dívkám zase bičování a vykázání do blázince. A tak noční Vídeň obcházeli nenávidění mravnostní komisaři, kteří prováděli okulární vizitace (jakože se přesvědčovali na vlastní oči), zda tam nejsou ženy, které nerespektují nařízení panovnice. Jestliže nějakou nebožačku objevili, dovlekli ji před soudce a ten ji obratem odsoudil ke krutému trestu: strčení do pytle, ostříhání dohola a polití lebky térem.“ Což ještě nebylo všechno. „Takto nastrojena byla dotyčná ´číšnice´ vystavena v neděli před kostelem, kdy během mše svaté na ní dílo pomsty dokonala místní lůza. Pak byla nešťastnice ještě jednou zmrskána, dovezena na hranici města a doslova vykopnuta z obce počestných měšťanů.“ A kdyby té nešťastné hříšnici napadlo, že by se třeba vrátila... „a kdyby ji chytila mravnostní policie, tak by ji čekala už jenom deportace. Do Banátu.“ Tedy na území dnešního Rumunska.
„Dvakrát ročně byly tyto ženy odváženy po Dunaji lodí do Banátu, kde je čekala nucená práce v lese. Mnoho žen volilo během transportu raději dobrovolnou smrt ve vlnách Dunaje než beznadějné vyhnanství.“ Kvůli mravnostní policii a jejím rozsudkům se panovnice dostávala často do sporu s prvorozeným synem, spoluvladařem a novým římským císařem Josefem. Josef připadl na myšlenku soustředit po vzoru Paříže služebnice lásky do uzavřených a kontrolovatelných domů. „V případě Vídně bych ovšem musel překrýt střechou celé město.“ Dá se říct, že všechny nechutné povídačky ohledně intimního života Marie Terezie měly svůj zdroj zřejmě tady. Lid, který se cítil přímo sešněrován kuratelou ctnostné panovnice, se jí po pomstil po její smrti tím, že znevažoval velkou výkonnost této „matky všech poddaných a tchyně celé Evropy“.
Související
-
541. schůzka: Exodus
Tolerance Habsburků k Židům se zrodila z nezbytnosti: potřebovali mít ve válce židovský obchod a finance na své straně. To platilo zejména za třicetileté války.
-
543. schůzka: Reformy ano. Ale opatrně
Těžký, mnohaletý zápas o záchranu ohroženého dědictví učinili z Marie Terezie zralou, ostřílenou ženu s bohatými politickými zkušenostmi a soudnou střízlivostí real...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.