544. schůzka: Všichni školou povinní

Rakouská monarchie se ocitla v druhém kole významných proměn. Jestli předchozí etapu státních zásahů – ze 40. a 50. let – postihla oblast financí, správy a vojenství, pak v této druhé fázi došlo především na školství, soudnictví, církevní otázky, oblast měr a vah a tak dále. Důvody – proč se do toho monarchie vůbec pustila? Všechny ty reformy měla společného jmenovatele. Copak bylo dole v tom zlomku? Byly vyvolány snahami modernizovat a lépe seřídit státní stroj. To je ovšem hrozná... dovolte mi ten výraz: fuška. Kolik ta již potrápila politiků!... A ještě potrápí... Šlo jim o to z mnohonárodnostní říše vybudovat celek řízený a spravovaný jedním ústředím, v jednom stylu, na základě jedné odstupňované moci a jedné systémové struktury.

r_2100x1400_dvojka.png

Do úsilí Marie Terezie (a ještě víc jejího syna Josefa II.) se promítaly mnohé osvícenské ideje. Ony byly v Evropě tenkrát zrovna v módě. Na všech „lepších“ dvorech byly intenzivně přetřásány. Ve Vídni taky. I když tady bylo filosofování osvícenců pojímáno v poněkud účelově pozměněné, dosti krotké podobě. Jako by dostávaly slušivý obojek na svůj krček, zkrátka byly drženy na vodítku pána, totiž panovníka a státu, který rozhodoval, co je správná pravda, co vhodná disciplína a co kýžený pokrok. My u nás máme takové osvícenství prakticky s menšími přestávkami pořád. Celá století jsme tak nějak na vodítku... Teda: byli jsme, samozřejmě. My ale nebudeme soudit tyto projevy osvíceného absolutismu nikterak přísně. Raději ne. Všechny ty reformy právního systému, školství, poddaných poměrů a tak dále byly slibné. Velmi slibné. Rakousko – kdyby nebylo náhle zastaveno výbuchem Francouzské revoluce – mělo tenkrát naději, že dospěje k liberalismu a „francouzským“ občanským svobodám možná sice pomaleji, ale zato poklidnou cestou vývoje.

Měli bychom si pár dalších reforem z doby Marie Terezie probrat přece jenom podrobněji... Začít bychom mohli u práva, což znamená přebudování justičního systému vůbec. Vůdčí myšlenkou tohoto zásahu byl záměr zjednodušit a sjednotit jak právní normy (tedy zákony), tak i výkonný soudní aparát. Cesta k cíli vedla několik desetiletí, ale na jejím konci byl (mimo jiné) moderní, znamenitý pojatý obecní zákoník občanský i trestní, jakož i nové soudní řády pro občanské a trestní právo. Napříště musili mít soudci zkoušku z právních věd, advokáti se bez doktorátu práv neobešli, a také u nižších soudů, kde se dřív po středověkém způsobu rozhodovalo mnohdy od oka, svévolně a bez právních znalostí, musely právní záležitosti nadále procházet rukama kvalifikovaných justiciárů. Postupně vznikalo klasické tříinstanční soudní uspořádání. Na Moravě bylo zrušeno kolem dvou set malých vrchnostenských, městských a jiných soudů, v Čechách bylo těch zrušených soudů dokonce 365. A byly to soudy, které mohly předtím rozhodovat i hrdelní věci. Soudům první instance byl ponechán jen výkon práva civilního, zatímco hrdelní delikty řešily buď městské soudy. Těch zbylo už jenom 30. Ve Vídni byl pak ustaven Nejvyšší soudní dvůr jako apelační soud nejvyššího, třetího stupně. Abychom se v paragrafech příliš nezamotali: od soudních talárů se dostáváme k uniformám celníků. V polovině 18. století byly sjednoceny celní tarify pro země Koruny české. Až do té doby se kupříkladu jenom v Čechách vybírala rozmanitá cla na více než sedmi stech místech. Roku 1775 vzniklo uzákonění jednotného celního řádu konečně celní unie mezi zeměmi českými a rakouskými. A co Uhři? Proti nim byla cla ponechána.

A máme tu peníze. O ty šlo (a jde) až v první řadě. Reforma mincovní (či měnová) byla započata v roce 1750. Spočívala ve zjednodušení a systémovém sjednocení doposud nesčetného množství obíhajících a platných kovových mincí ze všech možných koutů Evropy. Navíc: přesáhla rámec rakouské monarchie v tom, že vzájemně sladila i měny v sousedních německých státech (s výjimkou Pruska). To by chtělo vysvětlení. Stručně a zjednodušeně: v nové (takzvané konvenční) měně (tento název dostala podle měnové konvence s Bavorskem, ke které došlo v roce 1753), v této nové měně byl na základě světových cen především zakotven poměr zlata a stříbra (přibližně jeden ku čtrnácti), přičemž ve zlatě byl základní jednotkou mincovní soustavy dukát (císařský nebo kremnický), ve stříbře pak tolar. Tolar se rovnal dvěma zlatým. Ano, snad si ještě vzpomeneme: „sekera je za dva zlaté, a topůrko za tolar“ (kdyby na mě hajný přišel, on by mě to všecko vzal – celé dětství se nám vybavilo, celé dětství...). Jeden zlatý – to bylo 60 krejcarů, čili do jednoho tolaru jich bylo 120. Trošku složitější, že. Teda pro nás. Drobnější měnu pak zastupovaly kromě jiného sedmnáctikrejcary, sedmikrejcary, tříkrejcary. Tříkrejcar – to byl troníček. Od roku 1760 byl pro ražbu nejdrobnějších mincí od krejcaru po fenik používán zcela nový, doposud opomíjený kov. Měď.

„Vůbec první papírovým penězům ve střední Evropě se říkalo bankocetle. Toto papírové platidlo v hodnotě nejprve 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých (později i 500 a 1000 zlatých) bylo svou prvotní funkcí vlastně neúročené dluhopisy vídeňské banky, jimiž se stát snažil krýt část svého vysokého finančního schodku. Když držitel bankocetle přišel k bankovní pokladně, mohl papírovou poukázku směnit za kovové peníze jen pod podmínkou, že v hotovosti přijme pouze polovinu vyznačené částky, přičemž místo druhé poloviny dostane novou bankocetli, tedy nový dluhopis. Operace s papírovými dluhopisy vskutku napomohla snížení státního dluhu a po počáteční nedůvěře lidé začali papírky přijímat dokonce dychtivěji než kovové tolary a zlatky.“

A máme tu další reformu – míry a váhy. Sjednocení si vynutil rozvoj manufakturní i řemeslné výroby stejně jako obchodu. Jednotná celorakouská, takzvaná vídeňská soustava byla přijata v roce 1764 a platila 110 let. Byl to poslední předmetrický systém měr, platný pro naše státní území. Dodnes se tyto staré míry semtam vyskytují. Snad nejčastěji palec, zatímco stopa, loket, sáh a poštovní míle mají svoje výhradní místo na stránkách historické literatury. Z plošných měr znají ti starší zejména na venkově dodnes sáh, měřici, korec a jitro, zatímco žejdlík, holba, máz či vědro patří snad už jenom do pohádek. A co teprve kvintlík, lot, libra a centýř... To jsou jednotky hmotnosti. Deset kvintlíků sýra si věru poručí jen málokdo. Kdyby tak učinil, dostal by necelého půlkila eidamu.

Mezi nejdůležitější reformy tereziánské éry náležela komplexní reforma školství. Nešlo v ní o nic menšího než o převratný čin zavedení povinné školní docházky. Systém vzdělávání v rakouské monarchii a zejména v českém státě měl už dříve (a o tom netřeba pochybovat) bohaté tradice a poměrně slušnou evropskou úroveň, o čemž svědčí, že už před reformou fungovalo v šestnácti českých krajích asi 1500 škol. 1500 škol, to už je nějaká výchovně vzdělávací základna... Jenomže ona nám ta základna ve 2. polovině 18. století začala vůči vyspělým evropským zemím nějak zaostávat... Na jedné straně to bylo vinou válek a nedostatku financí (války jsme měli občas, zato nedostatek financí, najmě ve školství, jest trvalým jevem), na straně druhé vězelo to opožďování v tom, že nám chyběla jasná koncepce a jednotné řízení. Školy nejnižšího stupně byly závislé na blahovůli a štědrosti feudální vrchnosti nebo konšelů ve městech. Vyšší vzdělávání takřka monopolně ovládali jezuité, což byli pedagogové sice nároční a zkušení, také však hodně přísní (to by snad nevadilo), a konzervativní a scholastičtí (to už bylo horší).

Vrchnosti i obce si škol vesměs příliš nehleděly. Neexistovaly učitelské ústavy. Na vsích běžně působili jako kantoři vysloužilí vojáci, kteří sotva uměli psát a číst, když dovedli násobit a dělit, tak už byli považováni za pedagogy s nadprůměrnou kvalifikací. Na rozdíl od nás v řadě jiných států (například v nepřátelském Prusku) došlo ve školství ke kvalitativnímu skoku vpřed proto, že se úkolu vzdělávání občanů programově ujal stát. Důležitý krok postátnění školství se stal východiskem reformy také v rakouské monarchii. Prozíravá Marie Terezie nejprve poručila diplomatům na velvyslanectvích, aby ve svých zemích systematicky sledovali opatření na podporu studií a později si vybrala i vzorový model: pozvala do země významného reformátora pruského školství, pedagoga, klášterního opata (a také biskupa) ze slezské Zaháně Johana Ignáce Felbigera. Tento pan Felbiger proslul svou takzvanou písmenkovou a tabulkovou metodou výuky. Písmenková neboli literní a tabulková čili tabelární metoda spočívala v tom že učitel podle článků z učebnic sestavoval tabulky, ze kterých se pak děti učily nazpaměť jednotlivé věty i delší naukové texty. Tabulkový zápis neobsahoval nic víc než začáteční písmena slov z příslušné pasáže učebnice, takže vznikaly jenom jakési primitivní mnemotechnické pomůcky, jejichž osvojení se neobešlo bez drilu, rákosky a klečení na hrachu. A tenhleten důstojný pán Felbiger přijel roku 1774 do Vídně a ještě v průběhu téhož roku připravil Všeobecný školní řád. Byl vydán 6. prosince 1774, kteréžto datum lze považovat za počátek povinné školní docházky u nás.

„Felbigerův školní řád byl inspirován duchem osvícenství a filantropickými idejemi tehdy proslulého týmu pokrokových vychovatelů kolem desavského pedagoga Johanna Bernarda Basedowa. (Jeho jméno žije dodnes v názvu choroby, kterou on sám trpěl.) Školní řád Felbigerův se skládal ze sedmdesáti devíti paragrafů. Rozlišoval školy triviální, hlavní a normální.“ Jedno nebo dvoutřídní triviální školy byly zřizovány v sídlech farních a filiálních kostelů. (Triviální: od latinského pojmu trivium, což znamenalo tři základní předměty už na středověkých školách.) Učilo se v nich čtení, psaní a čtyři základní početní úkony – včetně schopnosti řešit jednoduchou trojčlenku. Kromě toho měly děti nabýt znalosti pracovních a hospodářských znalostí, přizpůsobených povaze, zvykům a ekonomickým potřebám místa bydliště. Hlavní předmětem zůstávalo náboženství. Tělocvik nebyl připuštěn. Žádné: v zdravém těle zdravý duch. On stačil jenom ten duch. Děti od devíti do dvanácti let, pokud žily na vesnici a pomáhaly v hospodářství, měly mít v čase senoseče a sklizně úlevy. Ve městech se vyučovalo znalostem, potřebným pro průmysl, a pro děvčata tu bylo ještě šití a pletení. Felbiger preferoval oddělené vzdělávání dívek a chlapců.

Kolik let se chodilo za Marie Terezie do školy? Školní docházka byla šestiletá. Povinná výuka se doporučovala, ale fakticky a důsledně vlastně povinná nebyla. Jednak se sankce za porušování školní povinnosti zpočátku nevyměřovaly, jednak se tolerovalo (například ve šlechtických rodinách) domácí vzdělávání dětí. Vyšší stupeň vzdělání poskytovaly trojtřídní, později čtyřtřídní hlavní školy, zřizované v krajských městech. Jejich pedagogický sbor už tvořil ředitel, katecheta a tři nebo čtyři další učitelé. Kromě trivia se vyučovalo navíc latině, zeměpisu, dějepisu, přírodovědě, slohu, kreslení, geometrii a základům industriálního vzdělání. Zatímco péči o triviální školy musely pod státním dozorem nadále zajišťovat obce a vrchnosti, hlavní školy byly financovány státem z nově zřízeného zemského školního fondu. Třetím typem škol (zřizovaných ovšem pouze v hlavních městech jednotlivých zemí říše) byly takzvané školy normální. Nabízely čtyřletý cyklus s rozšířenou osnovou školy hlavní a k tomu takzvaná preparandu (což byl zvláštní přípravný kurs pro učitele škol nižšího stupně). Reforma se dotkla i tradičního typu dřívějších vyšší škol latinských, totiž gymnasií. Což platí tím spíše, že tyto ústavy byly dřív v rukou jezuitů, a tento řád byl těsně před reformním zásahem (roku 1773) zrušen. Gymnasií bylo v okamžiku likvidace jezuitského řádu v českém státě 57. Větší část byla zrušena – zbylo jich jenom pětadvacet. Student nyní mohl přejít do gymnasia až poté, co absolvoval nejméně tři ročníky školy hlavní nebo normální.

Gymnasiální studia zahrnovala tři třídy gramatické, dvě humanitní plus dva roky filosofické přípravky. Už svými osnovami představovala gymnasia přechod k universitnímu studiu, a vzhledem k tomu, že v josefinské době (ve které panoval syn Marie Terezie Josef II.) bylo zavedeno placení školného, tak tento typ ústavu zůstal výsadním vzdělávacím zařízením, kam v naprosté většině přicházely děti z bohatých rodin. „Jestli před reformou bylo naše školství poměrně vyspělé, což lze ilustrovat číslem půl druhého tisíce škol jenom v Čechách, pak od roku 1775 nastal prudký rozvoj zvláště nižšího školství. Během prvních deseti let vzrostl počet triviálek asi o čtvrtinu a před rokem 1790 jich už bylo jenom v Čechách 2600. Přitom povinné školní docházce se podrobilo v průměru 75 až 80 procent dětí. Dá se říct, že jenom výjimečně – například na Berounsku, kde školní síť svou hustotou zaostávala ta ostatními regiony – to bylo méně, kolem 60 procent.“

Po pravdě – tereziánská velká reforma školství (i ta, kterou pak navázal Josef II.) – nemá u nás zrovna dobrou pověst... Pokud se dřív nějak hodnotila, tak jenom záporně. Důvod byl jasný: byla považována za součást záměrné germanizace národa. Na školách hlavních i normálních byla vyučovacím jazykem němčina, přičemž i původně latinská gymnasia přešla na německou výuku. Jedním z důvodů těchto reforem byla snaha unifikovat správu všech zemí habsburské monarchie. Za cenu jednostranného zvýhodnění německého jazyka. O školách nejnižšího stupně to však neplatilo. Nebylo to možné už proto, že děti v Čechách ani na Moravě by německy prostě nerozuměly. Ostatně předpisy pro tyto školy ani němčinu nevyžadovaly: doporučovaly naopak výuku v mateřském jazyce. Germanizovalo se sice, to popřít nelze, zároveň však platí, že školská reforma (hlavně zavedení povinné výuky) byla veskrze pozitivním činem.

Za podpory státu – a můžeme si dovolit malé upřesnění: za podpory osvícenského státu – se ustavil obecně platný vzdělávací systém, vybavený vnitřními předpisy včetně učebních osnov a metodiky. Poprvé v dějinách českého státu i školství byly otevřeny brány ke vzdělání – omezenému sice, ale přece jenom to bylo nějaké vzdělání pro všechny mladé lidi. Což muselo mít vliv na vzdělanost a kulturní úroveň národa... Taky že mělo. A stalo se tak na základě oficiálně uznané a vyhlášené myšlenky rozšíření vzdělání na všechny občany patří k nejzákladnějším povinnostem státu. V té době to nebyla myšlenka úplně samozřejmá, a leckde ve světě není samozřejmostí dodnes.

„Ačkoli je zřejmé, že hlavním přínosem školské reformy bylo povznesení vzdělávací soustavy nejnižšího stupně, významných zásahů se dočkalo i universitní studium. Reformy vysokoškolského studia začaly dokonce se značným časovým předstihem už ve 40. letech 18. století. Byly spojeny zvláště se jménem vynikajícího porodníka, osobního lékaře císařovny i její početné rodiny Gerharda van Swietena. Jeho zásluhou byl prosazen nový vysokoškolský studijní a zkušební řád. Promoce, dříve konané jednou za pět až šest let, začaly být organizovány každoročně, byť i nadále se doktoráty udělovaly výhradně jen katolíkům. Tradice přednášek, spočívající v diktování látky slovo od slova, ustoupila vydávání vysokoškolských učebnic a přece jen volnějšímu výkladu. Na medicíně se konečně začaly učit i předměty dříve neznámé jako chemie, fyzika, matematika, botanika. Pokusy dostaly konečně přednost před dogmatickými poučkami. Na právnické fakultě se daleko víc začalo přihlížet k praktickým potřebám výchovy státních úředníků. Filosofická fakulta se stala přípravkou pro budoucí studenty práv, medicíny či bohosloví. A university postupně začaly věnovat pozornost samostatnému vědnímu bádání, vlastně se proměnily v první oborové vědecké ústavy.“

Školská reforma, to nebyla žádná jednorázová akce. Kdepak, jak jsme si už minule řekli: Reformy ano. Ale opatrně! Ve skutečnosti probíhaly celá desetiletí – pokračovaly ještě za vlády Josefa II. Věci se měnily: Pomalu, dost pomalu, ale přece jenom jistě měnily.