545. schůzka: Život a skutky daleko známého barona Františka von der Trenck, c. a k. plukovníka nad sborem pandurů a slovanských husarů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Baron Trenck

V době tereziánské, do níž jsme dorazili na pouti naší historií, nalézáme ku potěšení svému a jak se zdá i posluchačskému věru pestrou galerii osobností, o nichž by bylo hříchem se nezmínit. Kupříkladu o jednom pandurovi, který vstoupil nejenom do dějin, ale i do legend.

Ještě za jeho života vyšel o něm ve Frankfurtu nad Mohanem spisek s názvem doširoka rozpaženým: Život a skutky daleko známého barona Františka von der Trenck, c. a k. plukovníka nad sborem pandurů a slovanských husarů. My jsme neodolali a tento titulek jsme si vypůjčili pro dnešní schůzku.

Pocházel ze starého rodu původně evangelického vyznání, který sídlil ve východním Prusku, v někdejším Královci, pozdějším Königsbergu a nynějším Kaliningradě, jenž jest součástí ruské enklávy. Později se Trenckové přiklonili ke katolicismu, což posílilo jejich společenské postavení a význam. Roku 1798. byl jejich rodu udělen dokonce hraběcí titul. Leč k vyššímu šlechtickému titulu, tomu hraběcímu, mají Trenckové ještě hodně daleko. Zatím byli freiherrové. neboli svobodní páni. Což platí rozhodně o době kolem prvního dne Léta Páně 1711. Tehdy přišel novorozenec Franz neboli František v Reggiu di Calabria, starobylém a významném městě na jihu Itálie na svět. Ten příchod se mu ale nějak nepovedl. Porodní bábě se zdálo, že se dítě narodilo mrtvé. Je fakt, že dělala, co mohla. Okamžitě ho vykoupala ve víně, aby zapálila jiskru v mladém organismu a zažehnala smrt. Kupodivu zapálila a zažehnala. A nejenom to. Jakoby se té bábě babicí podařilo Františka šťastně uhranout nebo co. V šesti měsících svého věku přežil vážné popáleniny, když nešťastnou náhodou spadl do ohniště. Jako čtyřletý si hrál s otcovou bambitkou a jenom taktak, že se nezastřelil. A jednou zase, když se splašili koně, tak kočár, ve kterém mladý František jel, spadl do propasti. Bez Františka. Ten včas vyskočil. Ani nebezpečným neštovicím nepadl za oběť, a přežil i pád z koně jedoucího tryskem. Taky silné podchlazení vydržel, když se pod ním prolomil led na řece a on na několik nekonečně dlouhých minut ztuhnul v mrazivé lázni. Zkrátka, dítě štěstěny. Někdo se holt umí narodit. Škoda, že mu to nevydrželo napořád. Nakonec si všechnu zadrženou smůlu vybral najednou.

Na to však máme ještě dost času. František z Trencků neboli Franz von der Trenck měl kariéru teprve před sebou. Kariéru. Jakou vlastně? Povaha, výchova a záliby jako by již předurčovaly Trenckovo životní poslání (dočítáme se v monografii historika a soudního antropologa dr. Tomáše Dacíka). Napřed se mu dostalo náležitého vzdělání v Uhrách u šoproňských jezuitů. Ve studiích pokračoval ve Vídni. Když vídeňskou kolej opustil, dosáhl již v sedmnácti letech svého života důstojnické hodnosti. Vstoupil do Pálffyho pěšího pluku v rakouském vojsku, ale ne nadlouho. Za tři roky službu u vojska opustil. Nějak brzy. Musel totiž. Důvod: výstřední chování a nekázeň. Těch nectností měl František ostatně víc. Byl to kupříkladu náruživý karbaník. A taky dobrodruh, který se nezastavil před ničím. Jednou – to mu bylo sotva dvacet let – prohrával při hře v kartách a požádal otcova komorníka, aby mu půjčil peníze. Komorník odmítl tomuto přání vyhovět. Rozzuřený Trenck mu na místě rozťal tasenou šavlí hlavu. Když se tím skutkem uklidnil, pokračoval k hrůze svých přátel ve hře dál. Z otcovy vůle se usadil na rodovém panství v Pleternici (ta se dodnes nachází na území Slavonie v dnešním Chorvatsku).

Baron František Trenck

Oženil se s krásnou Josefinou, dcerou petrovaradinského velitele generála Tilliera, ale nebylo to šťastné manželství. Trenck si z Josefiny udělal otrokyni a ona na následky drsného zacházení zanedlouho zemřela. Stačila mu však porodit čtyři děti, ty však před Trenckovým odchodem do Ruska zemřely. Roku 1737 vypukla válka s Tureckem a Trenck toho chtěl náležitě využít. Jeho ctižádostivý duch válečníka toužil po slávě a úspěchu. Nabídl své služby s tím, že vytvoří sám sbor o čtyřech tisících dobrovolníků proti Turkům. Byl odmítnut, ale protože byl mužem činu, sestavil ozbrojenou družinu o síle asi tří set mužů, s nimiž vtrhl do Ruska. Přidal se tam k vojsku, bojujícímu proti turecké armádě. Jeho odvaha byla neskutečná. Nedostižné válečné úspěchy (a snad i skutečnost, že manžel ruské carevny Anny, vévoda z Kurlandu, byl údajně vzdálený příbuzný Trenckovy matky) způsobily, že Trenck byl v sedmadvaceti letech jmenován kapitánem ruské armády.

Netroufám si odhadnout, jak dlouho Trenck na tomto postu vydržel. Nepříliš. Na druhé straně jeho válečnické kvality naháněly protivníkům hrůzu. „Při jednom bojovém střetnutí,“ jak uvádí sám František Trenck ve svých pamětech, „mi jeden Turek vrazil kopí do břicha. Dalo se tušit, že takovou ránu nepřežiji, že je se mnou amen, avšak ani takováto příhoda mě nevyvedla z míry. Vytrhl jsem si v mžiku kopí z břicha, zlomil jsem je, mrštil jím po překvapeném nepříteli a ujel jsem. Rána se mi pak zahojila bez jakýchkoli dalších komplikací.“

Horší problémy než s Turky měl Trenck se svou vlastní výbušnou povahou. Neustále se dostával do konfliktu s vojenskými řády. S disciplínou byl na štíru, mnozí z velitelského sboru si na něj stěžovali, dokonce se s ním odmítali vůbec bavit. Ale pořád mu všechno nějak procházelo, až svého velitele (který měl hodnost plukovníka a velmi mu vytýkal jeho chování), až tohoto svého velitele hrubě zpolíčkoval. Vyžádalo si to dokonce čtrnáctidenní léčení. Plukovníkovo. A co si vyžádalo Trenckovo jednání? Soud. A rozsudek? Ten nejtěžší. To znamená? Trest smrti. Za pár facek... Byl to vojenský soud. „Vyřčeného ortelu se Trenck nezalekl a chladnokrevně se pokusil o záchranu, spoléhaje přitom na svoje příslovečné štěstí a především na své schopnosti. Navrhl proto maršálu Münnichovi, který velel ruské armádě, aby mu dal milost, pokud srazí při nejbližší bitce třem Turkům hlavy. Münnich nabídku přijal. Štěstěna Trenckovi opět přála a ten se po prvním střetnutí s Turky vrátil, maje u sedla uvázané ne tři, ale čtyři useknuté zkrvavené hlavy tureckých nepřátel. Všechny jímal děs, když je Trenck se smíchem házel maršálovi k nohám.“

Za svoji odvahu a neohroženost, které se nikdo nevyrovnal, byl Trenck brzy nato jmenován obristwachmeisterem. Tedy majorem. A hned nato byl vyznamenán za statečnost při přechodu řek Bugu, Dněstru a Prutu. A teď už mohl jenom stoupat po jednotlivých příčkách skvělé kariéry. Na to, že byl před nedávnem odsouzencem na smrt, se mu vedlo docela dobře. Jenže nevyvázl nadobro. Zase incident. Tentokrát zbil svého velitele. A co víc – urazil jeho manželku. On si opět koledoval o nějaký tvrdý trest... Ten nejtvrdší. Tentokrát si Trenck uvědomil, že trestu smrti neujde. Nemohl počítat s lítostí ani s pochopením. Nešlo o nějaký omluvitelný přestupek nebo výstřelek - v sázce byla čest velitele a jeho paní. Byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Byl vyvlečen na mráz a sníh, v roztrhaných hadrech a bez bot. Připoutali ho ke kůlu a důstojník mu připínal na prsa záměrný kříž. Chvilku se čekalo na kněze, který měl Trencka připravit k cestě na onen svět. Ten se však opozdil a to zachránilo odsouzenci život, neboť v té již se blížil kurýr, přinášející pro Trencka milost. „Otázka trestu a milosti je nejasná. Mohly zasáhnout vyšší zájmy, ale zákulisí neznáme. Dobrých vojáků bylo všude stále potřeba. A nejenom v Rusku – zkušené vojáky a velitelské kádry potřebovala i rakouská monarchie. A právě do ní se Trenck po svém vyhoštění z Ruska a zákazu návratu rozjel.“

Rakouský pandur z roku 1760

Kam teď? Do jiné armády? Nejprve domů. Tedy k příbuzným, do slovenské Levoče, a pak na své panství, do chorvatské Pleternice. Už to skoro vypadalo, že se ten dobrodruh nadobro usadí, jenomže taková perspektiva se k němu vůbec nehodila. Navíc zemřel císař Karel VI. a na trůn usedla jeho dcera Marie Terezie. Při té příležitosti přijal Trenck takový... závazek. Tehdy se tomu tak pravda neříkalo... Dejme tomu, že to bylo předsevzetí. Předsevzetí, že vyřeší problém zbojníků. V té době byla Slavonie už půl století od Turků osvobozená až za řeku Sávu, ale pořád tam ještě zbývalo velké množství zbojníků, kteří vylupovali a vypalovali osady. Tyto zbojníky vedli jejich velitelé, kterým se říkalo harambaši. Měli vypracovanou docela výnosnou metodu - nechali si od pánů platit za bezpečnost. Který pán zaplatil, v osadách jeho panství se neloupilo. (Organizovaný zločin používá podobnou technologii dodnes.)

„Trenck ale odmítl zbojníkům platit výpalné a navíc si předsevzal, že je vyhubí jako škodnou,“ dočítáme se v knize doktora Tomáše Dacíka. „Začal bandity krutě pronásledovat, zpočátku jenom s dvacetičlenným oddílem, později byl tento trestný oddíl mnohem početnější. Počínal si s krajní bezohledností. Boj byl oboustranně nelítostný. Když dal zbojníka, chyceném ve Slavonském Bodě narazit na kůl (to byla jeho oblíbená poprava), podpálili mu ostatní zbojníci v Pleternici stodoly a chlévy. Dobytek a koně sice zachránil, ale i tak byly škody na majetku veliké. To si Trenck nenechal líbit. S nepřáteli neměl slitování. Na místě ubil několik polapených zbojníků jednoho po druhém k smrti. Svoji krutost stupňoval. Raněné zbojníky buďto dobíjel na místě, nebo pro ně měl připraveny naostřené kůly, na které je dal narážet, popřípadě je nechal lámat kolem.“

Musel mít děsivou pověst, ten František Trenck. Taky že měl. Říkali mu Divoký tygr anebo ještě případněji Pekelník či rovnou Ďábel. Nebyl žádným zastáncem zákona. zasahoval v případech, ze kterých měl nějaký zisk. Jeho hrabivost neznala mezí. Často se nedalo rozpoznat, jestli loupí různé bandy nebo Trenckovi hrdlořezi. „Když vypukla válka mezi Rakouskem a Pruskem, dovedla panovnice ocenit Trenckovu cenu a využít ji. Trenck vytušil svou šanci a nabídl Marii Terezii své služby. Chtěl naverbovat tisíc dobrovolníků, vyzbrojit je a sám se postavit do jejich čela.“ To byla velmi velkorysá nabídka... Značně velkorysá, ale přece jen trochu zvláštní. A nebezpečná. Jenomže situace pro Rakousko byla taky dost nebezpečná. Proto Marie Terezie vyslovila v únoru 1741 souhlas, že se „obristwachtmeisterovi baronu Trenckovi (bylo mu tehdy právě 30 let) povoluje naverbování jednoho tisíce dobrovolníků v Slavonii, Syrmii a v pohraničí Dunaje a Sávy.“ Tenhleten sbor měl být složen z bojovníků a dobrodruhů, kteří by svou novou, Rakousku prospěšnou činností odčinili své poklesky vůči vrchnostenským zákonům.

Panduři

Během dvou měsíců měl Trenck k dispozici skoro 900 mužů. Byli to ti největší zabijáci a vyvrhelové, jaké mohl sehnat a kteří mu byli ochotni sloužit. Každý je hned poznal podle uniformy: nápadný červený plášť s kapucí. Říkali jim proto „červení kapucíni“. Pohled na valící se hordu Trenckových vojáků byl impozantní. Široké bílé nohavice, sandály, okrouhlé čapky bez střechy a vlající pláštěnky dotvářely vzhled, ale budily i strach. Jejich velitel baron Trenck nosil pod červeným pláštěm s kapucí černý dolomán (dolomán nebo též dolman – to byl vojenský plášť) se širokými rukávy doplněný bílými širokými podvázanými nohavicemi, na nohou opánky. Na hlavě pak čapku z červeného sametu černě prýmkovanou se zlatou kytajkou visící na bok. (Kytajka, to byl střapec, zdobící čepici.) „Na prsou nosil černý, stříbrem vybíjený řemen, na němž byla zavěšena těžká šavle. Za opaskem nosil handžár a dvě pistole, další dvě pistole měl ukryty v oděvu tak, aby nebyly vidět.“ Takhle tedy vypadali panduři a jejich velitel. Mimochodem – odkud se vlastně vzalo to slovo „pandur?“ Je odvozen z výrazu „banderium“. A banderium je prapor... Nebo taky ozbrojený doprovod. V jihoslovanských zemích i v Uhrách byl pandurem označován také úřední sluha nebo u velmože ozbrojený soukromý sluha. Jenom taková drobná poznámka na okraj: slůvka jako „banda“ a „bandita“, to jsou řekl bych blízcí příbuzní banderia, a taky pandurů.

„Trenck cvičil pandury v boji sám. Měj svoji taktiku boje. Panduři však nebyli v tomto řemesle žádní nováčci. Mnozí z nich byli trestanci a zkušení zabijáci, které musel baron držet pevnou rukou. Stalo se prý jednou, že bývalý zbojnický velitel, který se posléze stal členem pandurského sboru, začal navádět ostatní pandury ke vzpouře. A nejenže provokoval, sám při nejbližší příležitosti strhl pandury k atentátu. Jeden oddíl začal při cvičení po Trenckovi střílet, ale k překvapení všech spiklenců se mu všechny kulky vyhnuly. Zabily však jeho koně a sluhu. Trenck byl značně rozzuřen, a aby nastolil znovu železnou kázeň, srazil každému třetímu pandurovi v oddíle hlavu a podněcovatele vzpoury nechal utlouct na místě k smrti. Samozřejmě těmi pandury, kteří přežili. A ti tloukli, co mohli, aby se baronovi opět zalíbili.“

Roku 1741 vtrhl Trenck se svými pandury do Bavorska, kde sice prokázal Rakousku jisté platné služby, ale stejnou měrou se dopustil četného bezpráví loupením, pálením a vražděním. Když se domluvilo příměří, uspořádala se – jak bývalo zvykem – hostina. Jelikož baron Trenck měl kvalitní informační službu, doneslo se mu, že má být na té hostině otráven jedem ve víně. Ani okamžik neváhal s protiakcí, při které dal povraždit všechny Bavory s výjimkou manželky zámeckého pána a jeho dcery. Co se dalo vyrabovat, to bylo vyrabováno. Trenckovi panduři byli krutí, bez jakýchkoli morálních zábran. Pro Marii Terezii měli však přesto přese všechno jednu nespornou výhodu: nic ji nestáli. Válčili jen ve vlastní režii – za kořist. V každém případě z nich šel hrozný strach. Když v roce 1742 dobyli bavorské městečko Cham, upálili zde nebo utopili dvaačtyřicet lidí. Nikoli vojáků, ale civilistů.

Nespornou předností pandurů byla jejich rychlost a odvaha. Hodili se k přepadávání nepřátelských a zásobovacích kolon, k různým záškodnickým akcím – v regulérní bitvě však byli většinou pohromou. U slezských Molvic (tedy na břehu řeky Odry, kde Rakušané prohráli jednu ze svých bitev s Prusy) – v této bitvě sice panduři obratně pronikli do pruského ležení, ale pak tady začali klidně krást a pruská pěchota zatím nastoupila ke zdrcujícímu útoku. Baron Trenck se projevil víckrát jako náramně zištný a hrabivý jedinec. Jeho bratranec Bedřich na něj později vzpomínal: „V jedenatřiceti letech vlastnil za dva miliony jmění a neutratil za den jediný zlatý. Nechal své lidi, kam přišel, bezohledně loupit, pak od nich skupoval kořist za nízkou cenu a posílal ji na své statky ve Slavonii. Důstojníky, kteří mu svůj podíl nenabídli ke koupi, posílal do nejtěžších bojů, a když padli, dědil po nich.“ No, pěkný ptáček, ten náš pan baron. I na něj však jednou došlo. Ono na něj došlo víckrát. Před bavorským zámkem Diesensteinem to bylo poprvé vážné.

„Zámek ovládali bavorští střelci, navíc v něm bylo umístěno i velení nepřátelské skupiny vojsk. Obránci byli v přesile, ale Trenck dal zámek z blízkého návrší bombardovat z děl. Těžké koule odvedly své ničivé dílo znamenitě a vyvolaly na zámku nepředstavitelný zmatek. Žádné podmínky k vyjednání, pouze bezpodmínečná kapitulace. Na dvě stovky zajatých střelců, čtyři důstojníci a jejich velitel. Baron Trenck si jako přemožitel nechal předvést trofejní zbraně, množství munice a zásobovací sklady. Procházel všemi místnostmi a chodbami, až se dostal do zámeckého sklepa. Korbelem piva nepohrdl, ale bdělost ho neopustila. Zaregistroval otvor ve zdi, který zakrývala slaměná rohož. Velitel obránců mu sdělil, že to je zdejší žalář, ale Trenck si myslel svoje – měl za to, že tam je ukryto bohatství, velké bohatství, mnoho tisíc zlatých. A skutečně – v té místnosti stálo pět sudů. Trenck poručil přinést hořící louč, aby si jejich obsah mohl dobře prohlédnout.“

Fotomontáž: Vzpomínka na barona Františka von der Trenck z brněnské hrobky u kapucínů

Když se přiblížil k nejbližšímu sudu, otřásl podzemím obrovský výbuch. Střelný prach napěchovaný v sudech detonoval s takovou rasancí, že se zámecké sklepení začalo hroutit, výbuch mrštil s Trenckem až na práh sklepa. Neskončilo jen u jedné exploze, vybuchly i další sudy se střelným prachem. Baron Trenck měl v celém tom neštěstí ještě smůlu navíc: měl ve zvyku nosit v každé kapse dva růžky střelného prachu. Horko, které ve sklepení sálalo, je zahřálo a Trenck už neměl sílu růžky odhodit. Střelný prach se v jeho kapsách vzňal a vybuchl. Baron se ocitl v ohni, celý bok měl popálený, zasažen byl i jeho obličej – byl úplně zčernalý. Také ruce měl popálené, vlasy sežehlé, oděv na něm hořel. Strhli z něho stejnokroj a v tu chvíli Trenck ztratil vědomí. Lazebník nepřátelského vojska, kterého sem dovedli, jenom bezmocně pokrčil rameny. Ošetření považoval za zbytečné. „Zatímco těžce zraněného velitele chystali k převozu, podřezávali panduři na nádvoří zámku Diesensteinu poslední zajatce. Trenck, který se z bezvědomí probral, se na ta jatka díval z vozu se slámou, přikrytý houní. Vrchní velení rakouské armády tuto akci ocenilo a osobně (generálem Ludwigem Andreasem Khevenhüllerem) bylo baronu Trenckovi vysloveno poděkování, načež byl povýšen do hodnosti plukovníka císařské a královské armády Jejího Veličenstva.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.