546. schůzka: Říkali mu Höllenkind, ano i Teufel

Lidové rčení praví, že čas hojí všechny rány. Někdy dokonce nadobro. Také Trenck se ze svého vážného zranění po explozi šesti sudů střelného prachu v květnu roku 1742 ve sklepení bavorského zámku Diesensteinu uzdravil. Pravda, docela bez následků nezůstal, jeho obličej byl posetý černými tečkami, jakoby kropenatý, ale jinak se ze všech zranění vylízal.

S ještě větší vervou než předtím se pustil do svého řemesla. Sklízel opět úspěchy na poli válečném, ale také stále narůstající závist. Záviděli mu ti dole (protože se jim tak dobře nevedlo), záviděli mu ti na roveň jemu postavení (protože se mu vedlo lépe než jim), a záviděli mu i ti výše postavení (neboť se cítili ohroženi). Úspěch, byť v Trenckově případě jeho úspěch čistotou příliš nevynikal, podobně jako jiné druhy úspěchů se neodpouštěl. Trenck měl mnoho nepřátel, jednoho z nich však přece jen největšího. Jana Daniela barona Menzela. Ti dva se nenáviděli. Co se mezi těmi chlapci přihodilo? Inu, Trenck se pohádal (dost tvrdě) s velitelem armády Neippergem, a za to byl sesazen z velitelského místa. No a to zaujal právě plukovník von Menzel. Důvod byl zcela prostý, jak nakonec dokládá i samotný dopis generála Neipperga určený baronu Trenckovi: Pane barone von der Trenck! Zatím se od dnešního dne nepříteli od vás žádná škoda nestala, zato proti zemi a jejich obyvatelům, jak dokazují četné stížnosti, které dostávám ze všech stran, se staly různé insolence. (Insolence jsou nestoudnosti, což – jak z dalšího vyplývá, je ještě horně mírné slovo.) Lidé byli týráni, ubíjeni a byly na nich vydírány peníze a podobně. Tomu všemu bylo možno jen s minimální zodpovědností předejít.

Takové atmosféře se říká hustá. Spory mezi Trenckem a jeho nástupcem Menzelem se stupňovaly a nevraživost mezi nimi se stále víc a víc vyhrocovala, až nakonec běh událostí získal dramatický spád. Došlo k ostrému sporu mezi oběma rivaly, jenž vyústil ve prospěch plukovníka von Menzela. Ten totiž využil situace a očernil Trencka u nadřízeného generála, jenž celou záležitost posoudil jako velmi závažnou. To bylo ovšem pro Trencka zlé znamení, zvlášť když byl předvolán před vojenskou komisi ve Vídni. Jenomže Trencka štěstí stále neopouštělo, přestože by se dalo zajisté pochybovat o tom, zda si je skutečně zasloužil, píše ve své knize o baronu Trenckovi historik a soudní antropolog doktor přírodních věd Tomáš Dacík. Celé záležitosti se ujala sama Marie Terezie, a výsledek šetření byl pro Trencka víc než povzbuzující. Zásluhy byly shledány většími než přečiny, takže byl odsouzen jen na měsíc vězení, ale i to mělo spíše formální charakter.

To bylo tak: Ukázalo se, že Menzel nebyl zrovna schopným velitelem – alespoň co se týče pandurského sboru. On zkrátka nebyl ty hrdlořezy schopen ukočírovat. Zvládnout a udržet na uzdě početnou hordu těchto profesionálních vrahů dokázal jenom zvlášť tvrdý velitel, který předčil i je samé a mohl být pro ně příkladem. A někdo takový se jmenoval Trenck. Muž toho jména byl ještě téhož roku z vězení propuštěn, vyznamenán zvláštním uznáním za mimořádné schopnosti a opět jmenován a instalován do funkce velitele pandurského sboru. (Dopadl mnohem líp než leckterý dnešní výtečník – ten musí nejprve pracně ulít pár miliard za hranice a pak živořit v nějakém turistickém ráji...) Ihned po svém propuštění rozšířil Trenck svůj sbor na čtyři tisíce mužů. Zrušil i změny, které nastolil von Menzel a zavedl staré dobré pořádky. Panduři zase byli pandury.

V následujícím roce 1744 utrpěl Trenck opět těžké zranění. V listopadu, kdy se dvěma tisíci pěti sty pandury a s podporou sto třiceti husarů bojoval u Kolína, přerazila mu dělová koule nohu. Údajně. Zda pravou či levou, prameny jednoznačně neříkají, ale i když budeme souhlasit se střelným poraněním, nevíme, jestli šlo skutečně o dělovou kouli nebo zásah jiného druhu. Trenck se léčil ve Znojmě a vypadalo to, že mu tu nohu budou muset amputovat. Měl strach, protože věděl, že by to byl jeho konec. Navíc mu začala hrozit otrava krve, což celý případ značně komplikovalo. Aby zbytečně neriskoval, nechal se převézt k lékaři do Čáslavě. Ten ho skutečně vyléčil. Poté byl převezen zpět do Znojma a v lednu následujícího roku do Vídně, kde se musel ještě nějaký čas zotavovat. Což mu při jeho skvělé kondici netrvalo dlouho. Nějakou dobu sice chodil o berlích, ale při nejbližší vhodné příležitosti je s chutí odhodil a stylově opíral se o dlouhou pušku orientálního původu. Každopádně mu posloužila, aby v pořádku dopajdal opět ke svému sboru, a protože si na nějakou válečnou akci zatím troufnout nemohl, využil zdravotní dovolené, aby doplnil a dokonce rozšířil svůj sbor.

Prameny nám tvrdí, že v roce 1745 měl již baron von der Trenck pět tisíc mužů, což zřejmě vyvolávalo u vysoce postavených osobností odůvodněné obavy a strach. Ano, strach a obavy jsou u vysoce postavených osobností součástí jejich denního metabolismu. Tak početný sbor otrlých zbojníků, kteří se skutečně ničeho nezalekli, naháněl hrůzu i panovnickému dvoru. Na druhé straně však šlo o poněkud delikátní záležitost. Přes veškeré zájmy a problémy a nemalé maléry držela nad Trenckem svou stále zaoblenější ručku samotná M. T. Přímo Její Veličenstvo. Ono si totiž zcela střízlivě a nezaujatě uvědomovalo, jak velké služby monarchii tento pandurský velitel prokázal a bohdá ještě prokáže.

„Dnes 30. listopadu roku 1745. se u vesnice Žďár nedaleko Trutnova (cizí, ale i naši historikové ji urputně, leč nesprávně, nazývají Zárov) rozpoutala poslední Trenckova bitva. Jako vždy se přihnaly hordy pandurů, které s krajní krutostí loupily, pobíjely vše živé, přičemž nečinily žádný rozdíl mezi nepřítelem a domácím obyvatelstvem. Trenck se svým sborem přitáhl na pomoc Prusům a přitom ukořistil mimo jiné 80 000 dukátů a stříbrný servis krále Friedricha II. Celkem jeho lup činil dva miliony zlatých.“

Nehledě na okolnosti, které tuto akci provázely, byl to vojenský úspěch. Byl. No tak – byl. Tedy: mohl by být, ale... Když on průběh oné bitvy nebyl zrovna nejjasnější... Když on vyvolával řadu otázek. Nebyla to snad léčka ze strany Fridricha II., který ponechal Trencka loupit ve svém táboře, aby ho pak lstivě přepadl a porazil? A co když je pravda to, co se šeptem šířilo, že Trenck zajal samotného Fridricha a pak ho tajně propustil? „S určitostí lze konstatovat pouze tolik, že se Trenck z bohatého lupu dlouho netěšil,“ tvrdí historik doktor Tomáš Dacík. „Jednak utrpělo jeho sebevědomí a hrdost, ale především: jeho neúspěchu a tíživé situace ihned využili jeho nepřátelé. Obvinili ho, že se nechal pruským králem podplatit, že celý jeho útok byl jenom jakýmsi zastíracím manévrem, že místo hájení zájmů monarchie dal přednost sprostému loupení. Takto svědčilo i třiadvacet důstojníků, jejichž slovo mělo přece jenom váhu.“

Na Trencka dopadlo vážné obvinění. Rovnající se prakticky velezradě. Trenck se měl dostavit před vojenskou komisi, sestavenou samotnou Marií Terezií. Tentokrát to vypadalo bledě, leč komise kupodivu došla k překvapivému závěru. Zprostila Trencka viny? Úplně ne. Tak co dostal? 120 000 zlatých pokuty. Což byla pro něho maličkost, když jenom poslední kořist činila jak jsme slyšeli dva miliony. Jenomže – Trenck se k placení jaksi neměl. Za tím rozkazem, že musí vysolit sto dvacet tisíc, ale stála sama císařovna... Jistěže, a to byl taky důvod, proč barona opět předvedli před vojenskou komisi. A začal sekat dobrotu. Naopak. Místo toho, aby svoje jednání vysvětlil, vztekle se rozeřval. Choval se velice nevybíravě, odmítal svoje chyby napravit, že by zaplatil pokutu, nechtěl ani slyšet, a především se nesklonil před majestátem císařovny. A poslední kapka do poháru trpělivost přetekla...

Tak z toho poháru už to bryndalo delší dobu. Trenck byl ihned uvězněn – dokonce byl spoután železným řetězem – a šup s ním do vojenského arestu ve Vídni. A dobře hlídat! Wachsam! Jakože ostražitě. „Jenže on se stejně dostal brzy na svobodu.“ Jak? „Lstí. Existuje několik verzí, jak se mu to povedlo. Ta první je nejjednodušší a pravdě nejpodobnější. Baron von der Trenck byl uvězněn v prominentní cele s okny nízko nad zemí a nebyl snad ani ve skutečnosti příliš dobře hlídán.“ Takže žádné „wachsam...“ „O nějakém řetězu ani nemluvě. Šlo vlastně o jakési domácí vězení.“ A ta druhá verze? „Je poněkud romantičtější. Měly zapracovat půvaby a samozřejmě i peníze Trenckovy údajné milenky baronky Lestockové. Uprchl s ní do Holandska.“ A máme nějakou případnou další variantu? „Trenck údajně podplatit důstojníka a s jeho pomocí měl uskutečnil tento plán: Požil omamný prostředek, který ho uvedl na čas do stavu zdánlivé smrti. Poté měl být převezen na místo vyhrazené poslednímu odpočinku, přičemž u jeho hrobu měla být pouze jeho milenka, nám již dobře známá baronka Lestocková plus kůň a sluha. Zbytek už známe: útěk do Holandska.“ Proč zase do toho Nizozemí? „Trenck se do této země vskutku dostal, jenomže – on do ní neutíkal, nýbrž tam odjel zcela legálně. Pokuta mu totiž byla odpuštěna, jelikož přislíbil účast na vojenském tažení právě v rakouském Nizozemí. S oddílem šesti set pandurů zde úspěšně zasáhl a s gloriolou vítěze se vrátil do Vídně.“

Teď bylo na místě vyjádřit své císařovně vděk za to, jak byla shovívavá. Nejlépe tak, jak to Trenck uměl. Slíbil zorganizovat a doplnit pandurský pluk a znovu s ním zasáhnout na evropském kolbišti. Jeho nepřátelé však nespali a obratem milého barona obvinili. Že vlastně chystá povstání proti Marii Terezii. Císařovna něčemu takovému snad nevěřila... Inu, nevěřila svým uším... Chvilku byla vyděšena... Poté se usmála... A prohlásila, že jde o intriky. Komise pod vedením Trenckova zapřísáhlého nepřítele hraběte Gossaua si za takového stavu věcí netroufla barona zatknout a tak mu jenom udělila domácí vězení. „Ten se však rozhodl rozkaz ignorovat – demonstrativně, tak, aby se to dověděli u dvora. Nechal zapřáhnout a vyjel si do divadla, kde byla přítomna i samotná Marie Terezie se svým doprovodem. Možná, že všechno by nakonec proběhlo v klidu, kdyby Trenck nespatřil v hledišti předsedu komise, který ho vyslýchal a vzápětí trestal, hraběte Gossaua. Baron se v ten okamžik samou zuřivostí neovládl a ještě než skončilo první jednání, vpadl k hraběti do lóže. Uchopil ho do svých mohutných rukou, začal jím cloumat a hrubě mu nadával. Hrabě tasil kord a hodlal se bránit, což Trenckovu zuřivost vystupňovalo. Vytrhl hraběti kord z rukou takovou silou, že ho zranil. Když se chystal, že hraběte vyhodí z lóže do přízemí, bylo náhle představení přerušeno a panovnice se svým doprovodem popuzeně z vídeňské opery odešla.“

Trenck se dopustil urážky majestátu. A byla to urážka, která byla tou nejlepší záminkou, aby mohl být uspořádán nový hon na nenáviděného barona. „Pokusil se opět uprchnout do Holandska, jenže tentokrát byl brzy vypátrán a zatčen. A začal soud, který na hromádku všech Trenckových hříchů přihodil ještě oživenou otázku údajné zrady, ba velezrady v bitvě u Žďáru. Což barona Trencka rozzuřilo k nepříčetnosti, vmetl předsedovi senátu ty nejhrubší urážky do tváře, dokonce ho i fyzicky napadl. A to tak, že s ním smýkal po celém sále a úderem o zeď zakončil jeho pouť před zrakem vyšetřujícího tribunálu. Tím pádem se z něj stal nebezpečný zločinec, který musel být spoután řetězy. O tu starou epizodu ve Žďáru už nešlo. Všeobecný odpor vyvolalo jeho počínání u soudu. Tribunál ho nakonec odsoudil k trestu smrti s tím, že rozsudek bude vykonán do půlnoci příštího dne.“

Trenck ale popraven nebyl, dokonce požíval jakés takés svobody, proč a jak, to raději ani rozebírat nebudeme, jelikož raději cestičky, jimiž se ubírá spravedlnost (ať už v jakékoli době), nechceme zkoumat. Pobýval sice v kasárnách pod dohledem, ale jídla i pití měl co hrdlo ráčilo, i návštěvy mohl přijímat bez omezení a pořádat večírky. I nad jeho hlavou se však začalo smrákat. „Marie Terezie podle případu a potřeby do procesů zasahovala (a v případě barona Trencka nejednou); na druhé straně však byla tentokrát velmi pobouřena jeho troufalostí, takže se dalo očekávat, že příliš tolerantní nebude. Ať tak či onak, nebylo radno otálet, co kdyby si zase císařovna všechno rozmyslela a proces ze své moci zrušila, a tak byl 28. srpna roku 1747 urychleně vynesen rozsudek. Ortel byl, jak se dalo, očekávat tvrdý – smrt.“ Císařovna však zasáhnout stačila. Rozsudek absolutního trestu změnila na doživotí ve vězení v Brně na Špilberku. Zase úplně ho zbavit trestu nemohla. Jak to, že ne? V minulosti se to už párkrát stalo... Jenomže tentokrát soud uznal Trencka vinným i ze znásilnění mlynářovy dcery Anny Gerstenbergerové z Vratislavě a navíc z podvodu s erárními penězi. Za tyto prohřešky nemohla panovnice (už vzhledem ke svému morálnímu a náboženského postoji) udělit milost. Inu... snad... možná... později. Jenomže o tu milost by musel požádat Trenck sám. V tomto směru byl však natolik hrdý, že tato možnost byla prakticky vyloučena. „Černý uzavřený kočár se čtyřspřežím s ozbrojeným doprovodem opustil Vídeň. Uvnitř seděl Trenck s pouty na rukou i nohou a dva strážní. Čekalo ho nejenom doživotí na brněnské pevnosti, ale i tisíc zlatých, které měl zaplatit rodičům mlynářské dcery a 15 000 dukátů c. k. dvorní kanceláři.“

Vypráví se, že Trenck byl na Špilberku uvězněn v podzemních kasematech. V malé vlhké kobce bez oken. Dokonce snad měl být držen v těsné kleci, v níž napolo stál a napolo visel na železném kruhu, který jej obepínal v pase a vzadu byl přikován ke zdi. Navíc měl mít na rukou i na nohou údajně pouta, spojená řetězy s železnou tyčí, která vedla nahoře všemi kobkami a ztrpčovala odsouzencům život tím, že svými pohyby je vyrušovala ze spánku. Hrůzná představa. Co z toho byla pravda? Nic. Na Špilberku se dostalo plukovníku Trenckovi docela privilegovaného postavení. Pouta mu byla při příjezdu okamžitě sundána. Nebyl uvržen do podzemních kasemat, ale putoval do jejich nadzemní části, v cele poblíž strážnice, s oknem, s prostou postelí, truhlou, stolem a lávkami na sezení. Dokonce mu bylo dovoleno mít sluhu, nějakého Rottera, který měl vyhrazenu vedlejší celu, a protože nebyl vězněm, mohl kdykoli vycházet ven. Trenck mohl přijímat návštěvy (ba i dámské návštěvy), pořádal v cele bujaré pitky, přičemž hostil své dozorce i jejich nadřízené. Trenck všechno platil a pro stravu chodil jeho sluha, protože pan baron vězeňskou stravu striktně odmítal.

„Zahálčivý způsob života, alkohol, bohatá masitá strava, cela, která byla přes všechno vybavení přece jenom chladná a vlhká, nedostatek pohybu...“ věru, nezdravý způsob života. Taková špilberská reality show. Však na ni vězeň doplatil. Stále zřetelněji cítil bolesti kloubů a zad, přidávaly se i další neduhy. Trenck se snažil bojovat, ale během čtrnácti měsíců, po které byl vězněn na Špilberku, začal prohrával. Když se mu velmi přitížilo, vyslovil ve své závěti přání, aby jeho tělo bylo pohřbeno v kryptě brněnského kláštera bratří kapucínů, ve vší prostotě, položeno na obyčejném rubáši. Oblečen měl být do kapucínského hábitu a před smrtí mu měla být na hlavě vyholena mnišská tonzura . Testament o dvaaosmdesáti paragrafech podepsal před sedmi svědky. Ani ne týden nato umírá. Nedožil se ani devětatřiceti let. Pár legend se o něm povídalo už během jeho života. Po jeho smrti se jich vyrojilo ještě víc. Údajně měla být jeho smrt fingovaná: když se prozradilo, že z pevnosti nebyla vynesena mrtvola, vypil procitlý Trenck dávku utišujícího léku, po kterém usnul navždycky. Podle jiné pověsti mu patříval jeden výstavný dům v Králově Poli u Brna. Každou noc se tu zjevoval přízrak velitele pandurů na černém koni, který se odtud bez hlesu řítil ke středu Brna ke kapucínskému klášteru, jenomže nemohl do něj vstoupit dřív, než na Petrově odbila půlnoc. V předvečer svátku Všech svatých klečela (a snad dodnes klečí) v kapucínské kryptě za Trenckovou rakví takřka průhledná ženské postava a až do rána se modlí.

Baron Trenck straší samozřejmě i na samotném Špilberku. Noc co noc leze prý chodbami po kolenou, hrůzně kvílí a vleče za sebou příšerně rachotící řetězy. Ve skutečnosti nebyl v Brně přikován a taky jiná fakta o něm tradovaná se jaksi rozcházejí s pravdou. „Historické prameny o něm vypovídají jako o cholerikovi a násilníkovi – mlčí se však o tom, že to byl muž velmi vzdělaný, hovořil plynně sedmi jazyky, vyznal se v hudbě a také dobře hrál na housle. Je autorem Trenckova pochodu. Mimoto údajně pěkně zpíval, což vzhledem k jeho tělesné konstituci okolí velmi udivovalo. Byl mohutné a vysoké postavy – měřil 180 až 190 centimetrů, vynikal velikou tělesnou silou. Když někomu stiskl hlavu, praskaly dotyčnému lebeční kosti. Na široký hrudník a vypracovaná rameny navazovaly dlouhé a svalnaté paže. I ruce měl údajně hrubé a velké. Jediným švihnutím šavle prý dokázal přetnout volskou šíji a Turkům stínal hlavy jako řepy. Ve společnosti se choval Trenck noblesně a příjemně, pokud ve své prchlivosti a nevypočitatelnosti nevybuchl hněvem. Pak se ovšem rázem změnil v ďábla.“ Anebo v pekelníka. Tak mu také nejčastěji říkali: Höllenkind, tedy Pekelník. Anebo rovnou Teufel. Ďábel.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.