539. schůzka: Prusko na kolenou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Útok na pruský tábor v Hochkirchu
0:00
/
0:00

Severovýchodně od Domašova se vypíná protáhlé návrší pokryté Velkým lesem, odkud se dá pohodlně přehlédnout celý úsek cesty mezi městečkem a Novou Véskou, kudy měl ráno 30. června vyrazit pruský zásobovací transport. Žiškovič okamžitě ocenil výhody tohoto postavení, protože mezi cípem Velkého lesa a ostře sledovanou komunikací se rozkládal Malý les, který byl jako stvořeno k přípravě nenadálého přepadu.

Malý les navzdory svému pojmenování poskytl pohodlný úkryt asi sedmistovkám hraničářů i dvěma dělům. Pod krytem Velkého lesa se přesunuly čtyři stovky dragounů, tři stovky husarů a šest děl. Část jízdních granátníků, švališérů a hulánů kryla postavení hraničářů, dragounů a husarů, část jich zůstala v záloze. Všechno bylo připraveno. Teď už zbývalo jenom si počkat. Nečekalo se dlouho. jenom do zítřka, tedy do pátku 30. června 1758. Toho dne dopoledne vyrazilo na 250 pruských zásobovacích vozů pod ochranou necelých pěti tisíc vojáků od Nové Vésky k Domašovu. Císařsko-královští je nechali nerušeně projít. Palbu zahájili na Žiškovičův povel teprve ve chvíli, kdy se objevil hlavní voj pruské zásobovací kolony. Hned první výstřely usmrtily několik spřežení, načež v koloně vypukl nepopsatelný zmatek.

Prusové totiž měli za to, že jim z pravého boku nehrozí žádné nebezpečí. Žiškovič se však nespokojil pouze s tím, že vyvolá zmatek pruských řadách, ale zahájil regulérní bitvu. Nepočkal ani na svého kolegu – Laudonův oddíl vyrazil z Moravského Berouna až v poledne. Pruský velitel Ziethen spoléhal na svoji početní převahu i na větší kázeň svých vojáků. Byl toho názoru, že není třeba posilovat jezdecké krytí ve směru předpokládaného Laudonova pohybu – nařídil proto čtyřem praporům pěšáků a dvěma stovkám husarů, aby za podpory dělostřelectva zaútočily na Žiškoviče. Prusové měli přesilu – ale přesto byli odraženi.

Pruským granátníkům a husarům se sice podařilo prodrat chumlem zásobovacích vozů na levou stranu cesty a na druhý pokus proniknout až na návrší, na které se nacházel okraj Velkého lesa, jenomže v téže chvíli byli napadeni z boku oddílem císařsko-královských hraničářů. Utrpěli značné ztráty a ustoupili až k Domašovskému kopci. Jenom menší část se probila zpátky k hlavním silám, které byly soustředěny na Modřínovém poli.

Památník bitvy u Domašova nazývaný také „Černý kříž (foto uživatel Snek01)

Pruský generálporučík přikázal všem svým dosud pojízdným vozům obrátit, vyjet z úvozové pasti mezi Domašovem a Novou Véskou a utvořit vozovou hradbu. Krytím tohoto obtížného manévru byly pověřeny tři pěší prapory, z nichž dva se těsně předtím zúčastnily nezdařeného protiútoku na Velký les. Pruská pěchota však byla čelně napadena císařsko-královskými pěšími granátníky, zatímco na její křídla energicky zaútočili dragouni společně se saskými švališéry. V beznadějné situaci nezbylo většině Prusů než složit zbraně. Generálmajor Laudon měl tentokrát bojiště tak trochu z ruky. Navíc se rozkládal před jeho pěchotou velmi těžký terén, kterým se musela prodírat. Dělostřelectvo i jezdectvo bylo na místě dřív, zaujalo výhodné postavení na návrší mezi Novou Véskou a Starou Libavou. Laudonovi jezdci nebrali vůbec ohled na skutečnost, že nepřátelská kavalerie je o třetinu silnější a prudkým útokem ji rozprášili. Do jejich rukou padlo velké množství zajatců, málem se mezi nimi ocitl i pruský generál Ziethen (naštěstí měl výborného koně, který mu umožnil uniknout). Pruský vozový tábor byl zbaven posledního zbytku vnějšího krytí. Na zbylé tři pěší prapory, několik jezdeckých eskadron a sedm děl zaútočily čtyři prapory Laudonovy pěchoty, zatímco jeho dělostřelectvo rozbíjelo nepřátelskou vozovou hradbu.

K útoku Laudonovy pěchoty se připojily Žiškovičovy jednotky. Po zuřivém a krvavém boji na bodák zůstal ležet na bojišti téměř celý prapor pruského pěšího pluku, složený převážně z nováčků. Výbuch několika muničních vozů přiměl poslední obránce ohrazeného pruského ležení k ústupu. Většina dosud nedotčených zásobovacích vozů padla do rukou císařských, kteří pronásledovali Prusy až k břehům Moravice. Prusům se podařilo zachránit jenom asi 250 zásobovacích vozů – o padesát z nich však přišli u Svatého Kopečku (musili se o něm nedobrovolně podělit s císařsko-královskými hraničáři). Kořisti však leželo v terénu mezi Domašovem a Budišovem takové množství, že vítězové stejně nestačili pobrat ani část. Lidských obětí bylo na pruské straně téměř dva a půl tisíce padlých, půl druhé tisícovky bylo zajatých a padlo přes dva tisíce koní tažných a jezdeckých. Zvláštní položku činily asi dva miliony pruských tolarů. Generálu Laudonovi se z nich podařilo zachránit zhruba polovinu. Ta druhá polovina zmizela v kapsách vojáků. Generál Žiškovič jim (na rozdíl od Laudona) ponechal při plenění volnou ruku. Hraničáři byli mistři v drancování. Nenechali se nikým předejít a šli především po zlatých předmětech a mincích. Stříbrné tolary (a tím spíše drobnější mince) prostě vysypali podél cesty a tak se dostalo i na dragouny a husary a nakonec i na řadové pěšáky. Něco zbylo i na místní obyvatele. Těm vítězové velkoryse přenechali většinu ukořistěné mouky a obilí. Muniční vozy (pokud neexplodovaly už v průběhu boje) byly rozjařenými vojáky odpáleny na oslavu vítězství a oheň byl živen dřívím z opuštěných a vypleněných vozů.

V kronice Kerhartic (dnes už prakticky neexistujících, protože byly zatopeny Kružberskou přehradou) je u letopočtu 1758 tento záznam: „V tento historický den 30. června byli po odchodu Prusů obyvatelé Kerhartic ve velkém vzrušení a strachu. Dunění kanónů a střelba z pušek byly ve vsi dobře slyšitelné. Mnoho lidí uteklo večer ze svých domovů od okolních lesů, bojíce se o svůj život. Plameny hořících statků v Guntramovicích šlehaly vysoko k noční obloze. Strach se ještě zvyšoval, když bylo vidět utíkající pruské jezdce, sedláky s koňmi a vozy, ale nikdo nebyl obtěžován a také noc proběhla už bez větších násilností. Boj u Nové Vésky dal válce jiný směr a přeložil místo bojů z našeho okolí do Čech. Ráno 31. června (kerhartický kronikář měl s kalendářem problém, ve skutečnosti to byl samozřejmě první červencový den) spěchala část obyvatelstva Kerhartic na místo přepadu, pomáhala při odstraňování trosek a mrtví byli pochováni v masovém hrobě pod černým křížem. Mnozí našli také zlaté a stříbrné mince.“

Laudon po bitvě u Kunersdorfu

„Upřímná radost, již pociťuji nad došlými zprávami ze šťastného operování mých zbraní, je o to čistší a úplnější, o co větší bylo nebezpečí, v němž jsem se spolu s velkým arcidomem nacházela po několik měsíců.“ Radost císařovny a královny Marie Terezie, jakož i celého arcidomu, byla nelíčená. Ani ne před měsícem jí francouzský vyslanec doporučoval, aby svolala poradu generálů kvůli posílení hradeb hlavního města Vídně, jež nejsou v dobrém stavu. Veličenstvo mu tehdy odpovědělo: „Budu bránit Vídeň až do konce. Pak se budu stěhovat z jednoho města do druhého, dokud nedojdu do poslední vesnice v Uhrách.“ A na otázku, co by učinila v takovém případě odvětila: „Vyzvala bych pruského krále, aby se se mnou setkal, přijela bych poštovním kočárem s mušketou, prachem a olovem, a pak bychom střetnutí dobojovali osobně.“ Podle jedné z historek údajně řekla své komorné, která balila věci pro případ rychlého odjezdu z Vídně před pruským nebezpečím: „Vezměte toho více, možná pojedeme dále, než chceme.“

Když ale si byla jista, jak to dopadlo za Olomoucí u toho... u toho... jak se to tam vlastně jmenuje? „Tomaschow?... Ja, Tomaschow.“ Na ja, u Domašova, tak to už se jí pronášely dočista jisté historické výroky: „Domýšlivý nepřítel byl si natolik jist šťastným výsledkem, že sám král napsal zahraničním ministrům (již 10. června!), jak napevno doufá, že město Olomouc dobude během deseti dnů. I sama božská Prozřetelnost s radostí udělala této unáhlenosti pořádný škrt přes rozpočet!“ Pruský král Fridrich II. zuřil. Hrozně zuřil. On uměl zuřit. Jeden z jeho generálů komentoval v důvěrném rozhovoru králův stav: „To špatně dopadne, můj příteli, a nejhorší je, že Jeho Veličenstvo nechce věřit zprávám, které dostává. Rozčiluje se, když mu přinesou zprávy, které se mu nelíbí; namlouvá si, že se jen přehlédl.“ Nakonec však situaci přece jen nahlédl a dospěl k rozhodnutí, že obležení Olomouce musí skončit. „Po takovém hrozném neštěstí (král Fridrich tím myslel poté, co pozbyl u Guntramovic a Domašova prakticky celou zásobovací kolonu) nevidím žádnou další možnost, jak dobýt Olomouc, a protože se tyto potíže mohou nadále jen stupňovat, sděluji Vám pod pečetí mlčenlivosti, že podle mého názoru by bylo nejlépe pochodovat na Hradec Králové, ukořistit Rakušákům zásoby v tamějších skladech a naše prapory zatlačené k Opavě by se měly pochodem přes Nisu připojit k hlavní armádě.“ A kromě toho: „Každý pruský důstojník, který by projevil v důsledku těžkých porážek malomyslnost, bude potrestán citelným peněžním trestem a pevnostním vězením!“

Už 2. července mezi půlnocí a svítáním vyrazila část pruské armády pod Fridrichovým velením přes Konici a Moravskou Třebovou. Další část postupovala k témuž městu přes Litovel. Ústupový manévr byl proveden s takovou rychlostí, že to obléhání měli málem šok. „Díky Bohu, že jsme vyvázli z nebezpečí, že prohrajeme rozhodující bitvu,“ děkovala Marie Terezie. „Pokud se nám nebo Rusům podaří vyhrát hlavní bitvu ještě v tomto tažení, může se našemu namyšlenému nepříteli dařit špatně. Jeho armáda zaznamenala velké ztráty, především však utrpěla jeho vojenská reputace. Nelze mu upřít zaslouženou pochvalu, že nikdo nedokázal lépe a rychleji vykopat obležení. Není ale pochyb, že našel prostředek, jak ztratit dva tři měsíce času, vyčerpat armádu, zbavit pevnosti munice a zničit jezdectvo i slezské povoznictví.“

Plán dokončené bastionové pevnosti Olomouc z r. 1757 se zaplavením, ale hladina ještě nedosáhla maxima

Jakmile si mohla Olomouc vydechnout po tom pruském sevření, začala počítat, nač ji obléhání přišlo. Její tragickou cenu představovalo 25 obyvatel města, 27 důstojníků a 855 vojáků. Ještě krutější daň si vybraly nemoci, podvýživa a hlavně stres. Jenom v matrice kostela svatého Mořice bylo v průběhu roku zaznamenáno víc než 1600 úmrtí. Na druhé straně se ale taky slavilo. Královna Marie Terezie na důkaz vděčnosti povýšila patnáct olomouckých měšťanů do šlechtického stavu, rozdávala medaile a zlaté řetězy. A co Prusové, nacházející se stále na našem území – teď zrovna někde ve východních Čechách?... Ti nikomu nevadili? Daunova armáda se za nimi pustila až 7. července. Dal si na čas, pan Daun – celý jeden týden. Tím se Prusům nabídla možnost celkem pohodlně se zmocnit zásob shromážděných v Litomyšli. Za další týden dorazila ustupující pruská armáda k Hradci Králové, což byla další pevnost, která se mohla ubránit stejně úspěšně jako Olomouc. Mohla, ale neubránila.

Selhala stavidla na Labi a Orlici a okolí města nemohlo být zaplaveno. Císařsko-královští vojáci museli Hradec vyklidit bez boje a Prusové ho obsadili. Hlavní rakouské síly zaujaly postavení jihozápadně od Hradce, zatímco generál Laudon se přesunul k Opočnu, odkud pruské armádě znepříjemňoval život. Velel pouze asi pěti tisícovkám husarů, ale Prusové z něj měli takový respekt, že proti měli poslali dvě početné kolony, složené celkem z asi 27 000 mužů. Aby toho nebylo dost, do čela jedné z nich se postavil sám král. Generálmajor Laudon si snad ani neuvědomil, jakou mu tím protivník prokazuje čest, zato si byl velmi dobře vědom rizika svého postavení. Došlo ke srážce s tou pruskou přesilou. Laudon dokázal byl nejenom rozhodný a iniciativní, ale uměl projevit i rozvahu. S celkem nepatrnými ztrátami se stáhl k Rychnova nad Kněžnou a pruský král mohl tudíž v poklidu odpochodovat do Kladska. Laudon se přesunul do Lužice, pevně se usadil v Žitavě a do Zhořelce připochodoval i jeho nadřízený. Daun jako obvykle volil zdlouhavou, manévrující a vyčerpávající strategii. Kdyby se do věci vložil energický Laudon, asi by to dopadlo pro monarchii jinak. Jeho kvality uznával i sám maršál Daun a doporučoval ho k novému povýšení. Ve svém návrhu uvedl, že si je dobře vědom neobvyklosti postupu, když důstojník povýšený v minulém roce na generálmajora by měl vzápětí obdržet hodnost polního podmaršálka. Stejně neobvyklé jsou ale i Laudonovy zásluhy, zejména z bitek u Guntramovic a Domašova. Ke konci tohoto svého úspěšného roku převzal Laudon jeden z pěti velkokřížů řádu Marie Terezie. Podle písemného zdůvodnění to bylo za vítězství u Domašova. Vyššího vojenského vyznamenání už nemohl v habsburské monarchii dosáhnout.

Pevnost Hradec Králové

„Ledva generál Laudon ustoupil, vjeli ihned poruští husaři jako vzteklice do Opočna, loupili a vyplundrovali všechno, nač jen mohli přijíti, takže strachem a hrůzou většina lidí utekla. V půl hodině potom přitáhly dva nebo tři prapory pěchoty a s nimi sám král; hned byl obsazen zámek a byty úředníků i městské domy. Prusové se zmocnili pivovaru, sklepů i všech komor a vůbec všechno, co se jim poněkud hodilo, mocí pobrali. Pacholci a jiná sběř loupili na všech stranách, takže nebylo koutku, který by nebyli prohledali a proslídili. Hned bylo vypsáno dodávání chleba a jiných potravin, že však ani toho, ani onoho nebylo, byli hned vysláni vojáci s lidmi, kteří, kdekoli koho popadli, nutili ho, aby šel obilí sekati, mlátiti, mlíti nebo péci chléb. To se dělo ve dne v noci, takže za těch osm dní, co nepřítel v Opočně dlel, sehnal 29 000 porcí chleba. Ostatní osení bylo od vojska, tábořícího mezi Opočnem a pohořím, úplně zkrmeno. Dobytek, s kterým se lidé utekli do lesů na míle daleko, husaři většinou vyslídili a přihnali. Co nespotřebovalo samo vojsko, rozložené kolem Opočna, bylo odehnáno dílem do Slezska, dílem k hlavní armádě.“

Takové a podobné svědectví, jaké nám nechal vrchní ředitel opočenského panství Herzig ve svých pamětech, mohli podat obyvatelé všech míst ve východních Čechách, na severní Moravě, i v tom kousku Slezska, které nám Friedrich laskavě nechal. Maršál Daun vytlačil pruského krále k Náchodu, generál Laudon ohrožoval pruskou posádku v Novém Městě nad Metují. Útok byl na spadnutí, to by ale rakouským velitelem nesměl být Daun. Ten měl přezdívku jako Hannibalův protivník, římský vojevůdce Fabius Maximus. To byla dozajista přezdívka lichotivá. Říkali mu Cunctator, což po česku znamená Váhavec. No... nic moc. Daun by si i ve své výborné pozici netroufl na Friedricha zaútočit, kdyby ho k tomu nevybídla samotná Marie Terezie. Maršál se tedy rozhoupal a spolu s Laudonovými oddíly vybojoval 4. srpna bitvu u České Skalice. Fridrich útok sice odrazil, ale raději vydal zároveň rozkaz k všeobecnému ústupu za hranice. A Daun se pustil za ním...

Ke všeobecném překvapení nikoli, protože měl zrovna něco na práci v Sasku. Nakonec však k bitvě došlo. „Počátkem října (vše se odehrává v tom událostmi nabitém roce 1758) se hlavní polní armády Pruska a Rakouska ocitly vzájemně na dosah poblíž hornolužického městečka Hochkirch. Pruský král konečně dostal příležitost, kterou po celé tažení v tom roce hledal, totiž ke střetnutí s maršálem Daunem v polní bitvě. Jeho despekt k váhavému protivníkovi zesílil do té míry, že přehlédl značnou nevýhodnost vlastního postavení stejně jako skutečnost, že proti zhruba třiceti tisícům pruských vojáků stojí více než dvojnásobná přesila.“ Když pruský maršál Keith poznamenal: „Nechají-li nás Rakušáci v tomto ležení na pokoji, zasloužili by pověsit,“ Fridrich II. jenom opáčil: „Moji protivníci mají jistě větší hrůzu ze mne než ze šibenice.“ Tím větší šok připravil pruskému králi maršál Daun rozkazem 14. října 1758 o páté hodině ranní: Všeobecný útok! Za tmy a mlhy se vyrojily stovky Rakušanů a rozsekaly mnoho spících nepřátel ještě ve stanech. Jedna z uliček Hochkirchu se pak začalo říkat Krvavá – pruské jednotky byly v ní namačkány tak, že smrtelně zranění vojáci nemohli ani padnout na zem.

Ernst Gideon von Laudon

Drtivý úder, který dopadl na pruské pravé křídlo, vedl Laudon. Při neúspěšném protiútoku padl pruský velitel Keith, který obléhal Prahu i Olomouc. Pruská armáda utrpěla značné ztráty. Ještě nikdy zavinila Fridrichova chybná rozhodnutí takový debakl jako teď. Svému pobočníkovi mezi čtyřma očima řekl: „Tolik skvělých lidí, jsem, milý příteli, ztratil, až se mi tohle řemeslo, k němuž mne odsoudila holá náhoda při mém zrození, hnusí.“ Prusko bylo na kolenou, ale jeho král se už za dva dny otřepal: „Dostal jsem tu pořádnou facku – protože jsem měl v noci zaútočit. Ale za pár dní bude zase vše v pořádku.“ Vše tak docela v pořádku nebylo, to tedy ne, ale vyřízen nebyl. Snad z tohoto příběhu plyne jakési poselství i pro nás: Němci ze svých porážek vždycky dokázali vzpamatovat. Češi se nedokázali kolikrát vzpamatovat ani ze svých vítězství.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.