495. schůzka: Chtíc, aby spal

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Noty (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Jenom málokdo tuto písničku nezná. Jenom málokomu ji kdysi dávno nezpívala maminka nebo babička. Vešla natolik do povědomí lidí, že ji leckdo pokládá za lidovou... jako třeba Narodil se Kristus Pán. Ozývá se výlučně v čas vánoční, neboť právě k němu patří, je slyšet z rozhlasu, televize, z kazet a kompaktních disků, je slyšet i tam, kam dozajista snad ani nepatří – uvnitř hradeb nákupních pultů v supermarketech. (Kdyby to pan skladatel slyšel...)

Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi,
matka, jež ponocovala miláčkovi:
Nynej, rozkošné děťátko, synu boží,
nynej, nynej, nemluvňátko, světa zboží.
Tobě lůžko jsem ustala, Spasiteli,
a tvory k tvé chvále svolala, Stvořiteli.
Nynej, kráso a koruno svrchovaná,
nynej, milujících ceno vinšovaná.

Ale: on vlastně chtěl, aby se jeho písně hrály a zpívaly všude. Dozajista by neprotestoval, kdyby zjistil, že jeho skladby jsou vydávány bez uvedení autorova jména, jako anonymní, přijaté lidmi za vlastní. V jednom sborníku najdeme 75 prací našeho skladatele a básníka, v dalším je jich už rovná devadesátka. Antonín Koniáš (nelichotivé pověsti) přejal do svého kancionálu 25 jeho písní. Právě to si autor přál: Aby se moje písně zpívaly i v nejsprostějších městečkách. (Rozumí se nejprostších.) Chtíc, aby spal – to je dodnes nejznámější hit, o němž jen málokdo ví, že jeho autorem neboli hitmakerem byl varhaník žijící v 17. století v Jindřichově Hradci.

Portrét Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic

Adam Václav Michna z Otradovic byl potomkem šlechtické rodiny Michnů z Otradovic, o jejíž osudech však nelze téměř nic zjistiti, konstatuje historik dr. Jan Muk: Odborná literatura uvádí pod heslem rytířů z Otradovic vesměs šlechtice, pocházející z Otradovic, ležících mezi Voticemi a Jankovem – a to jednak rod z Červených Otradovic (zvaný též Jankovští), jednak rod Škopků z Bílých či také Neústupovských Otradovic. Z Otradoviců vynikají nad průměr – ale opravdu jen málo: Petr, který pomáhal králi Jiřího z Poděbrad dobývat Prahu, a pak ještě Jiří Škopek z Otradovic – ten si zakoupil Pecku, kterýžto hrad vydržel ve vlastnictví rodu jenom dvě generace, protože Škopkův vnuk ji prodává Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, který se díky této transakci může nyní psát „na Pecce“. Jindřichohradečtí Otradovicové užívali ve svém erbu člun – ten zřejmě dostali za pomoc při dobývání Prahy – patrně se na tom člunu nepozorovaně do hlavního města přeplavili. Z latinského textu královského majestátu vysvítá, že král Jiří udělil Petru z Otradovic a jeho legitimním potomkům šlechtický erb šafránové barvy uprostřed s černým člunkem, aby po velikých bouřích dostal se do klidného přístavu.

Adam Michna z Otradovic

Prvního Michnu objevujeme v Jindřichově Hradci (tehdy používal tento hrad a město ještě jedno jméno, latinské Nova domus, německé Neuhaus, česky se mu říkalo Nový Dům) uprostřed 16. století, nikoli však jako rytíře, nýbrž jako hudebníka. Konkrétně – varhaníka. Tento první jindřichohradecký Michal se uplatnil jako učitel zámeckých věžních trubačů. Další známý Michna byl rovněž Michal a taky hudebník. Jméno Michal se zřejmě v rodě dědilo, nikoli však profese. Další Michal Michna byl už purkrabím na Jindřichově Hradci. Ten si dal šlechtictví, udělené jeho rodu králem Jiříkem z Poděbrad, potvrdit od jindřichohradecké městské rady. Jeden z jeho vnuků, nikoli však Michal, jak bychom předpokládali, nýbrž Jan: tak ten se vyskytuje v seznamu žáků jezuitské koleje v Hradci. A není v ní sám – v jakémsi seznamu studentů ve třídě zvané principie nalézáme i jméno: Adam Michna z Otradovic, Novodomensis, Bohemus.

Školní docházku měl Adam s přestávkami, protože v Hradci zrovna řádil mor. Do gramatiky na gymnasiu však postoupil, ze všech Hradeckých je uveden na třináctém místě, v dalších ročnících jako první. Celé gymnasium však nedokončil, protože po defenestraci v roce osmnáctém museli jezuité z Hradec utéct a kolej byla uzavřena. Podle údajů v seznamech žáků jindřichohradecké jezuitské koleje by bylo možno počítat s narození Adamy Michny někdy kolem roku 1600, i když někteří badatelé píší o možnosti posunout toto datum k roku 1594, když žil ještě pan Adam z Hradce, a to z toho důvodu, že tehdy rodičové rádi dávali svým dětem jména podle vládnoucích panovníků nebo vrchností.

Leč vskutku nepochybné datum, týkající se života Adama Michny, je rok 1633. Právě tehdy se stal varhaníkem proboštského kostela Nanebevstoupení Panny Marie v Hradci. To v jeho době nebylo povolání nikterak podřadné – varhaníci platili za osoby požívající vážnosti a úcty a zaujímali význačné společenské postavení. Michna byl však nejenom varhaníkem, ale také učitelem hudby a zpěvu, měl za sebou řadu hudebních děl a básní, jako starší působil na literátském kůru. Jeho učitelský a varhanický plat – to nebyla žádná sláva. Nějakých 140 zlatých – vedle honorářů ze svateb, pohřbů a sypaného deputátu z fary. Při vánoční rybí nadílce dostával Michna dva kapry, jednu štiku, 2 okouny a 2 líny, v pořadí podarovaných hodnostářů je přitom uveden na jedenáctém místě za proboštem, františkány, doktorem, poštmistrem, primasem, sklepníkem, radními, rychtářem, obročním a písařem. Když se ženil, poslali mu páni ke svatební hostině na počest celé tele.

Titulní list České mariánské muziky z roku 1647

Adam ovšem věděl, jak si k penězům pomoci. Poctivá práce však nebyla tou nejspolehlivější cestou k výdělku. Již tenkrát. Pomohl si sňatkem. Adam si našel partii. Jmenovala se Zuzana Cimmrmannová a byla to zámožná měšťanská dcerka. I když zrovna vřela třicetiletá válka, nežili si Michnovi špatně. To se ukazuje na výši válečné kontribuce, kterou museli platit – vyměřili jim rovných 400 zlatých. Ve městě jim patřila řada nemovitostí – dokazuje to výpis z berních knih. Měli nejprve dva domy, pak zřejmě tři, přičemž u jednoho z knih najdeme i údaj o majitelově povolání: Adam Michna, varhaník, šenkuje víno. Ano, Adam Michna z Otradovic, vladyka, byl šenkýř. Neslo to totiž. Svědčí o tom zápis o jeho domě: Dům má mírný a dobrý. Co ale s penězi – v době války? Samozřejmě že je nezakopával do země. On je investoval. Ukládal své úspory u vrchnosti ve formě půjček a bral z nich pololetně úrok. (V zámeckém archivu se našla spousta kvitancí na jeho jméno.) Ze jmění, které si Michna s manželkou nahospodařil, založil nadaci ve výši jednoho tisíce zlatých rýnských. Ty peníze byly určeny pro tři studenty hudebníky. Jako podmínku si kladl, aby oni studenti – diškantista, altista a tenorista – byli nejlepšími žáky a dovednými houslisty, kteří by mohli podporovat choralisty a trubače, aby se tím pozvedla úroveň kostelní hudby v Jindřichově Hradci. Stejnou sumu pak odkázal Michna ve své závěti jindřichohradeckému kostelu, kde byl varhaníkem.

Poslyš, Ježíši, vzdychání,
z pouhého jest milování!
Žádost tobě mou předkládám,
mou prosbu na tebe skládám!
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Ranils před lety Františka,
serafinského Františka,
z těch ran znamení zůstaly,
jenž se stále červenaly.
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Nápodobně Kateřina
z města Senys Kateřina
(ač tajně), byla raněná
a tak velmi zvelebená.
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Miloval jsi Kláru pannu,
z hory Falko pošlou pannu,
na památku milování
chtěls tvé v ni mít malování.
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Luthgardys, svatá panenka,
tvá stálá milá milenka,
v tvém srdci našla hostinu
a přesladkou stredovinu.
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Ach závidím (však bez pychu,
bez malého také hříchu),
ač nesmím toho žádati,
co jsi těm všem ráčil dáti.
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Toliko se mne dotknouti
račiž a se mnou pohnouti,
bych tě věčně miloval,
tebe věčně vychvaloval!
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

A to jest, Kriste, vzdychání,
z mého pošlé milování.
Mimo lásku nežádám nic,
mimo lásku nedávám víc.
Ach miluji, ach miluji.
můj Ježíši, tě miluji!

Kolik nám toto Michna zanechal?... nemyslím peníze ani kvitance... ale muziky? Jsou to vlastně tři soubory, které byly vydány v autorově zralém věku: Česká mariánská muzika, radostná i žalostná, ve tři díly rozdělené. Ke cti nerozdílné jediné Trojice, nejsvětější rodičky a všech svatých. Hezký název. Takový snadno zapamatovatelný. O tom druhém to platilo taky? Taky. Loutna česká, v svátek, v pátek, v kostele, při stole, jak se líbí, v každou chvíli radostně, žalostně, spasitedlně znící. Poslední třetí sborník měl oproti minulým dvěma docela stručný titul. Svatoroční muzika aneb Sváteční kancionál ke cti a chvále svatých milých božích. Jaká je to muzika, může laskavý posluchač rozeznat buďto v úryvcích v tomto pořadu, nebo ještě soustředěněji při poslechu celých skladeb, ale – čím zní jeho poezie? Je to kupodivu (na dobu, ve které vznikla), ale – je to poezie erotická. To snad ne...? Ale ano. Říká se jí duchovní erotika. Michna má zvláštní zálibu v popisování tělesné krásy biblických osob a přitom si všímá vysloveně světských momentů, dokonce samy postavy z bible v jeho verších chválí svou krásu... tak je tomu v básni Panenská láska, ve které Maria zve k milování a šlechetným mládencům přitom říká:

Chtíc, aby spal

Snad vás milé zamžikání
libě přivabuje,
černých očiček skákání
mocně roznicuje.
Snad i kadeřavé vlásky
a zlatem otočený
vaše zejskávající lásky,
láskou přemožený.
Má krása Boha ranila,
jemuž jsem se zalíbila.

Kdybych nevěděl, že jde o poselství Panenky Marie, troufal bych si myslet na milostně roztouženou dívku. On dokázal opravdu mistrně zakrývat světský podtext v duchovní skladbě. Nikdo mu na to nepřišel? Nikdo. Všechno mu to prošlo, zabaleno do líbezné muziky.

Nermuť se víc, Magdaleno,
setři slzy z svých očí,
potěš se, truchlivá ženo
již se vše jináč točí!
Minul čas žalostný,
již nastal radostný.

Tohle sdělují andělé Maří Magdaleně, někdejší hříšnici, nyní však neodvratně spějící ke svatosti.

Kristus Ježíš umučený,
hledáš v hrobě,
dnes vstal z mrtvých oslavený,
skví se v velké ozdobě,
tělo jeho krásné,
jako slunce jasné.

A ona, tedy Marie Magdalena, jim odpovídá:

Ach, neníť mi potěšení
z vašich slov, andělé!
Jest příčina zarmoucení,
dím pravdivě a směle
čím víc mi mluvíte,
tím žalost množíte!
Co je celý svět bez tebe?
Já na ten svět nevražím.
Bez tebe nechci mít nebe,
nic je sobě nevážím.
I nad samou sebe
tak miluji nebe!

Ach, šťastnější jsem prve byla,
neb jsem mrtvého měla.
Již i toho jsem ztratila,
jakž bych žalost neměla?
Již nemám mrtvého,
též ani živého.
Pročež budu tě hledati
po vrších i oudolích,
o lesích buduj běhati.
po lukách a také polích,
abych našla tebe,
ó má lásko z nebe!

Ježíši, mé potěšení,
kdež mám tebe hledati?
Ó lásko má, ó mé jmění,
jak tě mohu dostati?
Kde jsi, můj Ježíši,
ó poklade duší?

Dej k sobě, lásko, přijíti,
ukaž mi svou tvář milou,
nechci já bez tebe býti,
vší tě miluji silou!
S tebou býti věčně -
to žádám srdečně!

„Michnova manželka Zuzana zemřela po třiceti letech manželství. Po její smrti se Michna znovu oženil přes – anebo snad právě pro – svůj vysoký věk: bylo mu už před sedmdesát. Potřeboval do obchodu nějakou pomocnici a ve svém stáří také dobrou ošetřovatelku. V témže roce, kdy ovdověl, se stala jeho ženou Terezie Kateřina Eppinaurová. Její příbuzný šenkoval ve svém domě mírném a obstojném pivo a pálený na dva kotle – nová paní snad byla sdostatek zběhlá v profesi šenkýřky.“ Stárnutí Michnu poznamenalo – svědčí o tom rukopis na jeho finančních kvitancích – stvrzenka na příjem kapitánu z června 1676 je psána už jinou rukou a Michna ji pouze podepsal – mezi tímto datem a 22. zářím roku 1676 zemřel. Varhaníkem byl do posledního okamžiku svého života. Na všech papírech se až do konce vytrvale podepisuje: „Adam Václav Michna z Otradovic, varhaník.“

Co pomáhá světská sláva,
an pomíjí jako tráva?
Dým v povětří větrem hyne,
život náš dnes, zejtra mine!

Co spomáhá krásným býti,
třebas tvář anjelskou míti?
Nejpěknější zprchá růže,
v hrobě hnije tělo, kůže.

Co trůn pánův, berla králů,
co koruny potentátů?
Všecko někdy vezme konec,
smrt poslední chce mít tanec.

Měj i oči křišťálový,
měj i pysky korálový,
buď vlas žlutý víc než zlato –
v brzkém čase bude bláto.

Měl zlatohlav neb hedvábí,
a cokoli oči vábí,
zlato země jest červená,
marná jest u lidí cena.

Co červ z sebe vyhazuje,
velice člověk šacuje,
v tom se sadí a nadýmá,
své kochání, rozkoš mívá.

Co jest roucho šarlatové?
Krev jest, lejno hlemejžďové!
Pejše musí sloužit moře –
bude někdy těžké hoře!

Měj se dobře, marný světě,
kratičký dým, jarní květe!
Nedám se tobě mámiti,
volím věčnou rozkoš míti!

Co choditi v aksamitě?
Ošaťte se, jak umíte!
Pošlo z červíků přediva,
nač se světa pejcha dívá!

Čiň, jak tě tvá vede libost,
já nestojím o tvou milost!
Vzdychám, dychtím po věčnosti,
časně sahám k pobožnosti.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?