494. schůzka: Muž z domu U zelené lípy

12. prosinec 2004

Před sebou máme další výpravu do doby, v níž nad námi panoval (i když již nikoli u nás) Habsburk Leopold, toho jména První. Jelikož však dějiny jedné země ani zdaleka netvoří skutky jednoho, byť sebevýš postaveného člověka, přebíráme se – a dlužno dodat, že tak činíme rádi - v osudech jeho současníků, kteří též zanechali stopu v naší historii. Kdoví, zdali tyto stopy nejsou výraznější než kročeje potentátů.

Tentokrát se budeme snažit přiblížit vám život a dílo lékaře, fyziologa, matematika, fyzika a astronoma Jana Marka Marci, řečeného z Kronlandu.

Vedle latiny, jejíž znalost byla tehdy samozřejmá, ovládal Marek hebrejštinu, ale plynně hovořil i psal řecky a italsky, domluvil se francouzsky, španělsky a samozřejmě i německy. Každý vědec, má-li mít prestiž, musí publikovat. Platí to dnes a nepochybně to platilo už tenkrát... Platilo. Jak první z řady svých prací napsal a dal vytisknout spisek, jehož předlouhý latinský název by se dal stručně přeložit jako Teorie tvůrčích idejí. Stručné... leč i tak poněkud nesrozumitelné. Tak tedy přidáme vysvětlující podtitulek: Aneb předpoklad a odhalení oné skryté síly, která semena oplodňuje a z nich ústrojná těla vytváří. Šlo o rozmnožování, o problematiku oplodnění a vývoje plodu. Ta práce má vysokou literární úroveň a je humanistickou oslavou pozemského, života, prodchnutou vírou v jeho věčné trvání:

Když Bůh ve své slávě tento pozoruhodný svět stvořil, nehodlal ho stvořit na krátko, ale na věčnost. Avšak bytostem smysly obdařeným, jež svou pestrostí tento svět podivuhodně zkrášlují, odepřeno bylo trvání věčné. Moudrý Stvořitel poskytl však těmto bytostem smrti podléhajícím schopnost, aby dříve, než zemřou, plodily jiné, sobě podobné, aby tak nepřetržitým plozením sobě podobných jako by samy se znovu rodily a věčné trvání světa bylo tak zachováno.

Podle Marka se spojují dvě semena, ke kterému dochází v děloze. Je to látka, která má v sobě ve tvaru jakéhosi plánu ještě neurčenou ideu těla. Zkusme to říci dnešním jazykem: Každá buňka (nejenom ta, která je určena k rozmnožování) má v sobě v sobě zabudovaný genetický kód (ten je uložen ve šroubovici kyseliny DNA). O které neměl Jan Marek Marci ovšem ani tušení, ale o „plánu“ neboli o „programu“, podle kterého vznikne nový život, o tom všem už psal. Velmi však ironizoval představu, podle níž by semena měla být obdařena nesmrtelnou racionální duší. Co by se pak stalo s dušemi semen, mužů a žen, která spolu nesplynou a ze kterých nevznikne plod, jenž se stane novým člověkem? „Cožpak bude tolik myriád duší při onom vzkříšení těl jako vyhnanci bloudit, nebo budou do jiných těl vtěleny? A do kterých?“ S takovými myšlenkami to tehdy nemusel mít zrovna lehké... Taky to lehké neměl. Jeho spis byl okamžitě napaden jezuity. Nebýt toho, že za Markem stál kardinál Harrach, který neměl jezuity v lásce a těšil se dobré politické pozici v Římě, byl by cely tento spor dopadl pro něj špatně. Byl dokonce označen za „kacíře zlé pověsti.“

Z knihy "De proportione..."

O Velikonocích roku 1667. byl Jan Marek Marci z Kronlandu raněn mrtvicí. Nemohl mluvit a jeho stav byl vážný. Okamžitě k němu vystartovala mise jezuitských otců, která zjistila, že umírající se sice vyjadřovat nemůže, „přece však k sobě přišel tak, že s našimi o věčné blaženosti pojednával a příležitosti využil k slavnostnímu složení jednoduchých slibů.“ V prohlášení Jan Marek poníženě děkuje za to, že představení řádu projevili ochotu přijmout ho do řad Tovaryšstva Ježíšova, a co hlavního: odříká se všeho, co kdy napsal a co by bylo v nesouladu s učením jezuitů a čím by Tovaryšstvo mohlo být znectěno. Stvrdil to svou pečetí a otiskem své ruky. Nepodepsané prohlášení se dochovalo. Je na něm pečeť a vpravo od ní nažloutlá skvrna. Čtyři dny před svou smrtí byl profesor Marek postižen ucpáním mozkové tepny – vzhledem k tomu, že kromě ochrnutí končetin došlo i ke ztrátě řeči, byla pravděpodobně postižena levá mozková hemisféra. Pokud vůbec nabyl vědomí, nenacházel se v takovém tělesném a duševním stavu, aby byl schopen právoplatně skládat řádové sliby a potvrzovat prohlášení, které by bylo v naprostém rozporu s jeho předchozím životem. Nebyl ani schopen se podepsat. Ale jak se zdá, zřejmě to nevadilo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio