465. schůzka: Bilance dlouhé války

Představa, že v kotli války zůstali čtyři lidé z pěti, je příšerná. Dostatečně krutý je však i předpoklad, že zahynul jeden ze čtyř obyvatel. Jsou ovšem důvodné obavy, že procent lidských ztrát v našich zemích bylo přece jen vyšší než 25%. Že se historici nemohou shodnout na počtu válečných obětí, to nepřekvapuje. Historici se málokdy na něčem shodnou. S nadsázkou se dá říci, že kolik je historiků, tolik máme dějin.

I my jsme na tom stejně – opíráme se o víceméně dílčí údaje. Když jsme se jimi probírali, nutně jsme museli narazit především na velký úbytek obyvatelstva. Zasažena byla prakticky celá střední Evropa, ne však všechny země stejnou měrou. Byly oblasti, které válka nezasáhla nebo je zasáhla málo – mezi ně patří těžce dostupná horská údolí, která ležela stranou spojovacích cest, to ale byly jenom výjimky. Nejvíce lidí, kteří přišli za dlouhé války o život, bylo mezi obyvateli vesnic a měst. Mnozí přitom podlehli epidemiím moru. To byly také oběti války. Mor byl jedním z průvodních jevů této války. Kromě toho mnoho lidí bylo ve městech i na vesnicích zavražděno žoldnéřskými tlupami, nebo zemřeli hladem. Týká se to především zemí Koruny české, ale k podobně postiženým oblastem patřilo i Německo (tam byla na tom nejhůř Falc, Alsasko, Meklenbursko, město Magdeburk, také Braniborsko na tom nebylo o nic líp, stejně jako Würtembersko a Pomořany, svoje si vytrpěly i Franky, Bavorsko, Duryňsko, Hesensko a Trevír).

Německý historik Jürgen Kuczynski uvádí: Poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války (Kuczynského údaje se týkají území Německa) byl nejméně 15krát vyšší než za druhé světové války. Počet obyvatel Falce se zmenšil z jednoho sta tisíc na pouhé 2000, které zbyly po válce (to znamená, že zůstala jen 2 procenta obyvatel). Město Mannheim bylo tak postiženo, že dlouhá léta nebylo vůbec obýváno. Kaiserslautern – tady žilo před válkou 3200 obyvatel. Po válce zbyly pouhé dvě stovky. Nahlédneme-li do Alsaska, zjistíme, že skoro všechna zdejší města byla po válce liduprázdná. Uvádějí se jména měst a velkých vesnic, které byly po válce buďto neobydlené a opuštěné, nebo v nich žilo osm obyvatel... dvanáct... tři rodiny... dva rolníci.

Na územích, nacházejících se na východ od Labe, byla spousta vesnic, ve kterých žili nanejvýš dva zemědělci. Byly tedy prakticky opuštěné. Ve městech v této oblasti bylo jen 13% domů obýváno, 87% bylo opuštěno nebo pobořeno. Ve vesnicích na cestě z Norimberka do Erfurtu bylo 95% hospodářství opuštěno. Ještě v roce 1650 byla každá desátá vesnice vylidněná a v roce 1658 ležela zhruba jedna třetina polí ladem. Teprve 200 let po válce (tedy v polovině 19. století) dosáhl počet obyvatel panství Eisfeld a Heldburghausen předválečného stavu. Před válkou to byla jedna z nejhustěji osídlených oblasti v Evropě, žilo tu přes 50 lidí na km2. V Braniborsku a na pobřeží Baltu činily ztráty na lidských životech 50%. Německo potřebovalo dvě stě let, aby dosáhlo té hospodářské úrovně, jakou mělo na počátku třicetileté války.

„V Čechách a na Moravě se ztráty dají s těmi německými srovnávat,“ zjišťujeme v knize historika Arnošta Klímy Dlouhá válka. Čechy měly před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po válce zde zbylo už jenom něco přes 900 000 lidí. Pro celou zemi se dá hovořit o ztrátách ve výši čtyřiceti procent. Morava měla před válkou 800 000 obyvatel a po válce jen půl milionu, takže ztráty zde nebyly o mnoho nižší. Podle odhadu průměrný počet obyvatel na 1 km2 klesl z původních dvaceti devíti na dvacet jednu osobu. V českých zemích bylo na 6000 obcí zcela zničeno. Jeden ze švédských velitelů, plukovník Adam Pfühl se chlubil, že dal sám vypálit na 800 vesnic.

V Čechách byly oblasti, kde (podobně jako v Německu) převyšovaly ztráty daleko celkový průměr. To platí především pro úrodné Polabí, které bylo po válce skoro liduprázdné. Právě tato úrodná oblast byla často vyhledávána vojskem. Švédský generál Banér rozbil v Brandýse nad Labem svůj hlavní stan a šest jeho pluků zde mělo svá zimní ležení. Nedaleko odtud zřídil zimní ležení svých vojsk i císařský generál Gallas. Také generál Torstensson si vybral toto území pro ležení své armády. Celá oblast byla dlouho obsazena Švédy, kteří odešli z Brandýsa nad Labem teprve v září 1649. roku. Zdejší obyvatelé opouštěli své vesnice i městečka a táhli jinam, aby unikli řádění žoldnéřů. Odcházeli do méně úrodných oblastí, které neležely při cestách, kudy táhlo vojsko, často do Posázaví. Tam žili do konce války a pak se zase vrátili do úrodného Polabí. Čekala je ladem ležící půda. Mohli si dokonce vybrat lepší domy i s poli, kterých bylo všude dost.

Úbytek lidí i hmotná bída však nebyly jedinými důsledky války. Mnohem horší byla degradace lidství. Obyčejní lidé vyrostli za dlouhé války beze škol, bez náboženství, uprostřed ekonomického i správního chaosu. Za celý svůj život nepoznali nic jiného než krev a loupežení. Nebylo divu, že duchovně zpustili, zesurověli, stali se tupými ke všemu lepšímu. Jednou z úhlavních postav této války byl švédský král Gustav Adolf. Když viděl, jak se žoldnéři chovají na obsazeném území, řekl: „Válka není řekou, ale mořem všech zločinů.“

Válka není řekou, ale mořem všech zločinů.

Spisovateli Janu Jakubu von Grimmelhausenovi nebylo v době, kdy jeho rodné město bylo dobyto císařskou armádou, ani čtrnáct let. Jako dospělý muž napsal o svých vlastních zážitcích knihu Siplicissimus, a v ní výčet toho, v čem spočívala ta dlouhá válka: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.“

Z kronik té doby se dočteme „o lidech, zvěři podobných, po vše těle a obličeji zarostlých, kteří těkají po lesích živíce se bylinami a kořínky, nemajíce ponětí o lidské mluvě a lidském způsobu života.“ Mnozí zchudlí venkované utíkali ze svých zničených nebo předlužených majetků do hor a lesů, aby se společně živili loupežemi. K témuž řešení sahala i obhroublá městská chudina. Takovou početnou zdivočelou tlupu skrývaly po několik desetiletí skály za pražským Petřínem. Zbojníci přepadali bohaté kupce i šlechtice, obírali je a kořist zčásti rozdávali chudým. Praha, ba celé Čechy si o takzvaných Petrovských vyprávěly legendy. Zásahy vůči nim byly bezzubé.

Jméno, které jim lidé dali, nevzniklo – tedy údajně – náhodou. Na zpustlém a neobývaném hradě Kokoříně se v těch zlých časech měla usídlit tlupa loupežníků. Jejich náčelník se snad jmenoval – Petrovský. Jiná tlupa „Petrovských“ se usadila na opuštěném hradě Housce. Tu zase vedl někdejší švédský velitel Oront. Ten loupil v Čechách jako voják, a když válka skončila, pokračoval ve svém řemesle dál, domů do Švédska se mu nechtělo. Jeho příběhy vešly do pověstí, ale on a jemu podobní se tenkrát u nás vyskytovali a nebylo jich zrovna málo.

Ti, kteří si nakradli, ti, co loupili a drancovali, ti si přilepšili, ale zdaleka ne všichni. Ať už to byli žoldnéři nebo civilové, decimovaly je hlavně zimy. Jedny i druhé rovněž mořil hlad. Lidé byli zesláblí a nedokázali vzdorovat epidemiím. Pole ležela ladem, protože hodně sedláků zemřelo a nezůstal, kdo by je obdělával – následkem toho ceny potravin stoupaly. Bylo jen málo těch, kteří si mohli chléb, obilí nebo dokonce maso koupit. Augsburský kronikář uvádí dokonce i ceny, které se platily za maso koček a psů. Hlad vedl k tomu, že někteří lidé dokonce prodali své domy za pouhý bochník chleba.

„Co se mne týče, jsem jen napolo zdráv,“ citujeme z dopisu, který poslal své manželce Agátě praporčík jménem Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku. „Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření. Jak jen musím trpět... Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty... Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů. Nepřítel nás pronásledoval, obklíčil a zahnal na útěk. Nemůžeme táhnout ani dopředu, ani dozadu. Ležíme zde ohroženi na těle i životě... před městem, pod širým nebem. Po tři měsíce jsem nesvlékl šaty. Kéž bych měl pod sebou aspoň slámu. Mé věci, i s mým sluhou a koněm, jsou pryč. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyřmi dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.“

Na rozdíl od starších dob existuje o třicetileté válce řada svědectví. Zanechali je domácí kronikáři, lidé znalí písma, duchovní nejrůznějšího vyznání. Jeden z nich byl český jezuita Bohuslav Balbín. Ten o těch časech píše: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.“ Poctivý jezuita Balbín jako misionář prošel celou zemí a napsal pak, co viděl.

Kromě domácích svědectví se však dochovaly i dobové zprávy těch, kdož se k nám v době války dostali zvenčí. Například jistý francouzský úředník jménem Balthasar Monconys. Ten k nám zajel na návštěvu (do Čech a do Prahy) v době, která byla pro turistiku nejméně vhodná: „Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.“

Ojedinělou, pouze zdánlivě bezvýznamnou zprávičku čteme v Dějinách královského města Kolína nad Labem. Vztahuje se ke konci dlouhé války a říká se v ní: „Rodičky rodily tehdy plod slabý a neduživý, takže ani přebytkem porodů nad úmrtími nevzrůstal počet obyvatel. Důkazem toho jest, že mládeže ve věku od 9 do 14 let bylo v Kolíně v tu dobu jen 59 hlav, kdežto při počtu komunikantů (komunikanti byli ti, kteří přijímali svátost oltářní) dle nynějšího poměru mělo dětí býti ne 59, ale 108 hlav.“ Strasti války, hlad a přímo neskutečná bída ovlivňovaly tehdejší porodnost. Byl to začarovaný kruh.

O hospodaření se nikdo nestaral, protože bylo málo lidí. Lidí bylo málo, protože byla zoufalá nouze. Nouze byla, protože se nikdo nestaral o hospodaření. Nebylo z toho úniku. „O úpadku průmyslu ve městech,“ píše francouzský historik Ernest Denis, „svědčí zánik četných cechů. Ve zbylých zůstává jen nepatrný počet mistrů. Všecko pravidelné učení se řemeslu bylo přerušeno a chatrnost výrobků svědčí jak o špatném vkusu kupců, tak o nedovednosti řemeslníků.“ A tentýž autor o venkovu: „Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618. zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků. Skoro všude hospodářské nářadí bylo pobráno a dobytek odveden. Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřahování i po čtyřech a po šesti. Na mnohých panstvích sami sedláci a ženy jejich tahají pluk. A jestliže přece obilí uzraje na této tučné a úrodné půdě, sklizeň se neprodá.“

A do třetice nám ještě jednou profesor Ernest Denis potvrzuje hrůzný příznak doby – všeobecné zpustnutí: „Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených. Opilství je módou a sportem. Velmi časté souboje jsou pravými vraždami. Nakažlivé nemoci se šíří. Nevědomost a pověra přesahují všechny meze obrazotvornosti.“

Ještě však nebylo řečeno zcela vše. Ještě se lze ponořit hlouběji. Několik válečných zim z těch třiceti bylo výjimečně krutých, zvláště ta v roce 1634. Máme o to další svědectví od Petra Lehnsteina: „Jak uboze vypadají nová velká města! Tam, kde byly dříve stovky ulic, není jich dnes ani desítka. Jak ubohá jsou malá města a otevřená místa – jsou vypálená, pobořená, rozbitá. Není tam vidět střechy, dveře ani okna. A jak se zacházelo s kostely – byly vypáleny, zvony odvezeny, kostely byly proměněny v záchody, maštale pro koně, příbytky pro markytánky, kouty pro kurvy, a na oltáře byly dávány výkaly. Ó bože, jak uboze vypadají naše vesnice! Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.“

Stávalo se, že lidé nejedli jen psy a kočky. Stávalo se, že lidé, kteří zemřeli, nebyli pochováni. Stávalo se, že živí se živili mrtvými, že jedli jejich maso a vnitřnosti. „Lidé nehynuli jen na frontách, v bojích, ale také v týlu. Násilím, hladem, podvýživou, epidemiemi. Jiným závažným momentem, který tvrdě a nadlouho oslabil populaci v českých zemích, byla masová emigrace nekatolíků. Dostavila se v několika vlnách. Odchod do emigrace se nezastavil ani po vestfálském míru, neboť zásada koho vláda, toho víra, prosazená mírovými podmínkami, vyhnala do ciziny všechny, kdož se povinnému katolictví nemínili podvolit.“

A jsme zase u čísel. Jakkoli s nimi nezacházíme zrovna rádi, přece jen se jim nevyhneme. Do exilu během třiceti let po Bílé hoře bylo vyhnáno asi 36 000 rodin. Tedy 120 000... možná 150 000 lidí. Některé odhady bývají i vyšší. Jednalo se o desetinu obyvatel Čech a Moravy (do tohoto počtu však nejsou zahrnuti poddaní: jejich pohyb není možné v pramenech nijak zjistit). Ti museli zůstat doma, protože byli bezprávní, a pokud se rozhodli emigrovat, činili tak ilegálně. Během třicetileté války počet obyvatel poklesl, ano, to už tu o tom byla řeč, jsou pouze různé názory, zda to bylo o čtvrtinu, o třetinu, nebo až o čtyři pětiny.

Každopádně počet českého a moravského obyvatelstva nebyl v roce 1700 vyšší než v roce 1600. Což znamená, že z populačního hlediska jako by se vývoj na celé jedno století zastavil, či se dokonce vrátil zpátky. Kdo odešel v největším počtu do exilu, to byla duchovní elita národa. Nastal zřetelný odliv mozků, vyprazdňování kultury, útěk politických špiček. Dlouhá válka neměla jenom materiální důsledky. Ty duchovní znamenaly nemenší pohromu. Tehdy – a platilo to až do 18. století – představovala tzv. politicky oprávněná vrstva (tedy ti, co v domácí politice prostě něco znamenali) – zhruba kolem jednoho tisíce osob. A tato skupina rozhodujících lidí (valná část evangelických stavů a inteligence) navždy zemi opustila.

„Do vzniklého vakua pronikl cizorodý živel, z hlediska národnostního německý a vlašský, nábožensky pak katolický. Jestli asi tři čtvrtiny majetku změnily v oněch dobách držitele, pak nejméně jedné třetiny se zmocnili cizí přistěhovalci.“ Z čehož plynulo víc důsledků, než nás napadá. Například? Obnovení zřízení zemské – tato pobělohorská normalizační ústava – pouze zrovnoprávňovala němčinu s češtinou jako možný a povolený úřední jazyk. Příchod cizinců však z této jazykové klauzule a normy učinil vlastně realitu. Ve vyšších vrstvách (a to původně i českých) se pozvolna stalo módou hovořit při společenských příležitostech italsky a úředně jednat v němčině. A ještě nějaký jiný příklad? Vynuceným odchodem nekatolického duchovenstva vzniklo katastrofální vzduchoprázdno v církevní správě. Chyběli kněží, dvě třetiny farností najednou neměly svého pastýře.

Podstatné je, že se tak stalo v době hlubokého mravního úpadku, navíc ještě v časech, kdy habsburská administrativa zatroubila k mohutné rekatolizační ofenzívě. Pražský arcibiskup kardinál Harrach sice narychlo otevřel seminář, ale kněží rychlokvašky z něho vycházeli naprosto nepřipraveni. Neměli dobré vzdělání. Měli je povrchní, taky tonsuru si odmítali holit, k roztrpčení venkovanů chodili k muzice i do hospod, a vůbec vedli pohoršlivý život. „Faráři jsou tak nevědomí,“ čteme v dobových pramenech, „že nedovedou rozeznat kacíře od pravověrného, skoro nikdo z nich neumí kázat, nanejvýš přečte na kazatelně řeč natolik neobratně, že tomu nikdo nerozumí.“

V kněžské kvalifikaci vězel hlavní důvod, proč se misionářské práce mezi lidmi ujali místo kněží řeholníci, hlavně vzdělaní příslušníci Tovaryšstva Ježíšova. Nastal toužebně vyhlížený mír. Po válce trvající déle než tehdejší statisticky průměrný život zmlkly konečně zbraně, i když – ještě ne tak docela. Boj končila generace znající víceméně jenom krev a pustošení, generace otrlá i zubožená, vyrostlá takřka bez škol, bez víry a ideálů. Její oběť bude celoživotní. Dokud tato generace neopustí svět, bude atmosféra v naší zemi poznamenána zostřenou surovostí a bezcitností. Prostředky duchovní obnovy budou dlouho dosahovat jen hubených výsledků, protože se budou obracet k vyprahlým srdcím a otupělým mozkům.

Co ještě čekalo tu obětovanou generaci? Jaký život? V jakém světě? Silnice budou krajně nebezpečné. Práce na polích se na léta stane riskantní. V kdejakém temném zákoutí bude číhat smrt. V loupežích, v organizovaných přepadech povozů či samot, ve vraždách kvůli košili nebo ovci a ještě v dalších projevech devastovaného lidství, v tom všem bude doznívat drsná třicetiletá zkušenost války jako všedního dne.