466. schůzka: Noví Češi a nový císař pán

Odměnou za zásluhy, protihodnotou za válečné půjčky habsburské pokladně anebo koupí za babku získali skvělá zboží, zabavená povstalců, utečencům, nekatolíkům.

Nikdy dříve nedoznalo složení stavovské elity tak rychlé a důkladné změny. Asi netřeba dodávat, že v doprovodu prominentů přišly i houfy cizích úředníků, komorníků, purkrabí a šafářů. Databáze českých a moravských stavů se proměnila. Namísto starých rodů se v ní objevují, která na první poslech zní cize: Gallas, Marradas, Aldringen, Clary, Paradis, Huerta, Piccolomini, Tieffenbach, Desfours, Morzin, Eggenberg, Trautmannsdorf, Collalto, Fogács, Schwarzenberk. Všichni tito a ještě další lidé byli tací, byli lepší anebo horší, některé charakteristiky však měli společné. Všechny kupříkladu spojovala okázalá oddanost habsburskému domu. A vedle toho právě tak okatě vyjevované, méně už opravdu prožívané katolictví. Velmi zajedno však byli co se týče dalšího poznávacího znamení: Čeština jim byla cizí. A kromě toho – ve vztahu k půdě a k lidem, kteří ji obdělávali, zaujala většina přišlých novousedlíků primitivně účelové stanovisko: zajímala se výhradně o výnosy a zisky.

Obávám se, že se neobejdeme bez čísel. Nově příchozí, to jsou ti, kteří během třicetileté války získali inkolát – tedy něco jako obyvatelské právo (dá se říct, že to byla tehdejší obdoba státního občanství). Jejich počet: 400 osob (rozumějme: 400 rodin). To není zrovna ohromující počet, lépe řečeno: nebyl by, kdyby se nejednalo o příslušníky velmi úzké vrstvy lidé, kterým náležela veškerá tehdy dosažitelná politická práva.

Když skončila válka, žilo v Čechách (myslí se v Čechách, nikoli na Moravě) už jenom 169 starých panských rodů. Těch nových – 128. Co se týče rytířského stavu, ke starým rodinám jich patřilo 457, k novým 116 pánů. A na Moravě? (na vysvětlenou: Morava patří do českých zemích, nic proti tomu, ale Moravu nelze s Čechami ztotožňovat) Na Moravě zbylo všehovšudy 27... ano, pouhých 27 tradičních rodin vysoké šlechty, zatímco během války přibylo 39 cizích. A když si porovnáme starousedlé moravské rytíře s těmi nově přišlými, tak nám vyjde poměr 30 ku 35. Ve prospěch těch nových. Nových rytířů byla na Moravě většina.

Šlechtické rodiny v číslech

Na těchto číslech můžeme sledovat přímo masivní vpád nových vlastníků. Zároveň nepřímo vypovídají o rozsahu konfiskací. Čísla bývají ve větších porcích únavná, proto naservírujeme poslední dávku a pak už s nimi dáme pokoj. Jestli před Bílou horou žilo v Čechách celkem 1132 šlechtických rodin, tak pár let po třicetileté válce jich tu máme jenom 870. Z toho necelé tři stovky pánů a zokrouhleno 570 rytířů. Přitom převážnou část rytířů z tradičních rodů představovali šlechtici už vyloženě zchudlí. Často měli jen několik poddaných a nežili si o moc líp než středně velcí sedláci. Naopak, zatímco na selských gruntech byli i jejich vlastníci zvyklí fyzicky pracovat, pro rytíře znamenala v dobových měřítcích jakákoli manuální činnost s výjimkou bojové újmu na cti a pohanu: práce se rytíř nesměl dopustit! A tak přemnozí rytíři mohli svou krev dokazovat už leda erbem, nikoli stylem života. Vždyť k blahobytu – říkávalo se tenkrát v aristokratických kruzích – bylo třeba vlastnit nejméně třicet vesnic!

870 českých šlechticů... Kolik z nich bylo skutečně bohatých? Sedmnáct. Pouhých sedmnáct rodin. Patřila jim přitom třetina všech šlechtických polností, luk, lesů a pracovních sil. Byly to obrovské majetky, se kterými se ti zbývající 853 šlechtici nemohli srovnávat. A když rozkrojíme celý majetkový koláč, nejenom ten šlechtický, tak po skončení třicetileté války ovládalo vysoké panstvo víc než 60% poddaných a půdy. Duchovenstvo 20%, rytířstvo mezi 10 až 15 procenty. Cizí živel mezi privilegovanými počal být po třicetileté válce vskutku mocný. Tím mocnější, že už leckteré dříve usedlé rody byly původem, jazykem, stylem života i smýšlením německé. Právě k přistěhovalým cizincům se navíc obracela panovníkova milost, například udělováním u nás dříve neužívaných říšských titulů hrabat, knížat a vévodů. To pochopitelně budilo žárlivost staré šlechty. Ve snaze nebýt odstrkována začala se předhánět v poklonkování Vídni. K vřelosti vztahu už jaksi samozřejmě patřilo mluvit španělsky, vlašsky nebo německy, rozhodně však ne česky. Zdůrazňování horlivého katolictví bylo samozřejmě na místě.

Abychom nezamluvili ta hrabata a knížata a vévody...Tedy říšské šlechtické hodnosti. Ano. Od kdy u nás platily? Od roku 1627. Zač byly? Za zásluhy, pochopitelně. Za zásluhy ve vojenské nebo státní službě. Čestné tituly. Velice čestné. Ovšem muselo se za platit. Jak platit? No v hotovosti. Přece si nikdo nemůže představovat, že takové císařsko-královské kuře by hrabalo zadarmo. To jsem si vskutku myslel. Špatně! Muselo se sázet na dřevo, nejlépe dubové. Nejnižším stupínkem na žebříčku byl sám prostý titul „šlechtic“. Ten se uděloval kupříkladu za bezúhonnou třicetiletou vojenskou službu. Jenom za službu? Rozumí se důstojnická, samozřejmě. No proto.

Titul šlechtice za peníze

Titul šlechtice byl spojen s poplatkem 1050 zlatých. S DPH? Prosím? To mi jenom tak ujelo. Kdo byl víc než pouhý šlechtic? Rytíř. Rytířský titul se dal získat za obdobné zásluhy o stát nebo o dvůr plus poplatek. Kolik? 1500 zlatých. A jsme u kategorie třetí, byla-li taká. I byla. Jakpak se jmenovala? Baroni neboli svobodní páni. Oni se nemohli ženit? Mohli. I když byli ženatí, tak byli svobodní, ovšem pouze, když měli zásluhy. Ale pozor – ty zásluhy bylo nutno dokázat ve více generacích. A samozřejmě museli platit. Kolik se po nich chtělo? 3150 zlatých. Tučná sumička.

Až do roku 1879 se baroni neboli svobodní páni počítali mezi takzvanou nižší šlechtu, po tomto datu k vyšší. Můžeme ještě výš? Ovšemže. Čekají tam na nás hrabata. Hraběcí titul ovšem nebyl jenom tak pro kdekoho. Uděloval se lidem s „dlouhým rodokmenem“, dědil se a vztahoval se na všechny příslušníky rodiny. Hm... A taxa? No... 6300 zlatých. Na víc se už asi nikdo nezmohl...Ale zmohl. Na co se moci zmoci? Na knížete přece. Titul knížete náležel původně suverénům, to znamená vladařům, kteří nad sebou neměli (s výjimkou císaře) žádného pána. Kupříkladu pár Přemyslovců předtím, než získali královský titul.

Později začaly být některé staré rody do tohoto vznešeného stavu povyšovány. Například Kinští. Nicméně rozdíl mezi knížetem titulárním a tím, který vlastní říšské léno, se vnímal opravdu ostře. Zkrátka nebyl kníže jako kníže. To tedy nebyl, knížecí kvalita se rozlišovala. Titul knížete se vztahoval buďto k „okněžněné“ osobě (v tom případě stál 12 600 zlatých), nebo se taky mohl vztahovat k rodu. Co to znamenalo? Když byly povýšena rodina, užíval titul knížete její pán a ostatní byli princové a princezny. Latinsky „princeps“ totiž znamená „kníže“.

Tak, a náš krámek s tituly budeme zavírat. Ještě než zamkneme, utrusme pár slov o vévodech. Dobrá, trusme. Titul vévody – to byla taková specifická hodnost. Původně i vévoda byl zeměpánem podléhajícím jedině císaři. Aby se privilegovanost zachovala i u pozdějších čestných titulů, udělovala se hodnost i s kusem země, s lénem. Kolik jsme u nás měli vévodství? Na historickém území Čech byla čtyři. Ze všech první bylo vévodství frýdlantské (speciálně zřízené pro Albrechta z Valdštejna). Jako druhý můžeme uvést Český Krumlov (ten patřil Eggenbergům). Mnohem později bylo založeno vévodství vznikly Zákupy (pro Orlíka, syna francouzského císaře Napoleona a rakouské arcivévodkyně Marie Louisy). No a zbývá vévodství lobkovické 2 se sídlem na Roudnici.

Politická vůle té doby se uplatňovala prostřednictvím parlamentů. tehdy se jim tak pochopitelně neříkalo, byly to zemské sněmy. na nich panstvo vedlo dialog se dvěma dalšími stavy. Především se stavem duchovním, který byl v době husitství účasti na sněmu zbaven, po Bílé hoře se však do rokovací síně vrátil, reprezentován arcibiskupem, biskupy a představiteli vysokého kléru. Třetím partnerem, naprosto diskvalifikovaným, byl stav městský. Veškerému měšťanstvu království, všem královským městům náležel jeden jediný společný mandát.

Všichni královští měšťané dohromady měli právě tolik vlivu jako kterýkoli chudý zeman – jeden hlas. Zpravidla jím disponoval delegát Starého Města pražského jménem šesti takzvaně privilegovaných měst, mezi která patřilo Staré a Nové Město pražské, Malá Strana, Kutná Hora, Plzeň a České Budějovice. Zástupci těchto měst mohli sledovat celé jednání sněmu, zatímco všechna ostatní královská města vysílala pouze pozorovatele, kteří směli stát v pozadí sněmovny na katedře, když se četly panovníkovy směrnice. Vytvářeli tak jenom zdvořilou stafáž a kulisu rokování. Takovým pádem do bezvýznamnosti zaplatila města svou někdejší zpupnost vůči panovníkovi Ferdinandovi Prvnímu po povstání v roce 1547.

V té době, jestli se nemýlím, se projednávaly v parlamentě anglickém všechny nejdůležitější věci veřejné. V Londýně zasedal už moderní parlament, ve kterém měli hlavní slovo měšťané. Zatímco český a obdobně i moravský sněm byl jakousi parodií na parlament. Tehdy se skládal asi z tisícovky lidí oddaných Habsburkům a feudálním pořádkům. Nejméně celou jednu třetinu mandátů drželi Němci a Vlaši (tedy Italové), cizinci svým jazykem, s velmi vlažným vztahem k zemi, a s vůbec žádným vztahem k jeho obyvatelům, k poddaným. Takže všichni členové zemských sněmů byli bez výjimky katolíci, zastoupení Čechů bylo oslabeno ve prospěch cizinců a městský stav byl prakticky umlčen.

To by snad už stačilo... Nestačilo. Bylo třeba pravomoci sněmu ještě víc omezit. Napříště se už nekonaly společné takzvané generální sněmy, nýbrž odděleně sněmy zemské, zvlášť český a zvlášť moravský. To byl přímý útok na vědomí o tradiční sounáležitosti korunních zemí. Vyhlášením práva na dědičnost českého trůnu výlučně v habsburském rodě přišli čeští stavové o starobylé, i když jenom formální právo takzvanou svobodnou volnou panovníka přijímat. Pro budoucno nemohli stejně starobylým aktem takzvaných "volebních kapitulací" ani vymáhat na vladaři ústupky a privilegia.

Všechna moc v rukou císaře

Ústavní zákony se nadále nerodily ve sněmech, teď o nich rozhodoval císař. A co jmenování státních úředníků? Počínaje jmenováním nejvyšších zemských úředníků a konče jejich pravomocemi všechny kompetence se odstěhovaly do Vídně. Nad dosavadním zemským soudem stanul jako poslední odvolací instance panovník. Zákonodárná, výkonná i soudní moc se rukou stavovské reprezentace přesunula do rukou císaře a jeho ústředního byrokratické aparátu při vídeňském dvoře. Převodovou pákou pro České království se stala česká dvorská kancelář s nejvyšším kancléřem v čele.

Už od roku 1628 vykonával tuto funkci oblíbenec Ferdinanda III., někdejší pražský místodržící Vilém Slavata. Ten, co ho vyhodili roku 1618 z hradního okna. „České království i po vestfálském míru zůstalo formálně samostatným státním útvarem. Tvořilo personální unii s rakouskými alpskými zeměmi a s Uherskem – tedy s tím kusem Uher, který nebyl zabrán Turky. Ovšem ústřední vídeňský aparát dál přitahoval otěže. Praha jako by se stále víc a víc posunoval na periférii politického života.“

Už máme nějakou dobu mír, vestfálský mu říkáme, poměry v našich zemích se změnily, náboženské vyznání je povoleno jenom jedno, všechno je jinak než bývalo, a my jsme si v tom víru událostí ani pořádně neuvědomil, že nám nějaký ten rok vládne jiný panovník. Ferdinand toho jména Druhý zemřel v roce 1637. Dožil se 59 let. Byl dvakrát ženat, děti se mu narodily jenom v prvním manželství. Původně ho měl vystřídat na trůně syn Karel, jenomže ten zemřel v roce, v němž se narodil. Ani druhorozený Jan Karel se nedožil dospělosti, odešel jako čtrnáctiletý, v roce, kdy jeho otec, český a uherský král dosáhl císařské hodnosti.

Proto se dostal ke slovu v pořadí třetí syn, který byl pokřtěn podle svého otce – Ferdinand. Tatík mu ještě během svého života zajistil nejprve trůn uherský (na ten ho posadil jako sedmnáctiletého), za dva roky nato i český. Se vším všudy, tedy i se slavnostní korunovací. Účastnil se třicetileté války, po Valdštejnově smrti byl jmenován vrchním velitelem císařských vojsk. Prokázal docela slušné velitelské schopnosti, když společně s generálem Gallasem zvítězil na Švédy v bitvě u Nördlingenu. Na trůn nastoupil nejprve jako římský král v devětadvaceti letech, poté i jako císař. Podepsal vestfálský mír.

Na první pohled se svému otci moc nepodobal. Fyzicky myslím. měl jemnější rysy, namísto taťkova nakrátko střiženého, poněkud ryšavého účesu nosil svoje černé vlasy až po ramena, kolem pusy neměl střízlivý knír a bradku, ale něco stěží popsatelné, nicméně to působí dost švihácky. Stejně jako se lišil od svého otce co se podoby týká, nebyl mu podoben ani svou povahou, jakož i politikou. I on sice byl sice horlivým katolíkem a nepřítelem protestantů, zachovával však míru, volil méně tvrdé postupy. Lišil se taky určitou uvážlivostí a schopností kompromisů. Kterýsi dějepisec ho označil za „symbol unavené doby.“ A byl takový... tedy: unavený? No, byl... už do narození. Unavený, neduživý, nesnesl věší námahu, působil na okolí trochu jako neživý panák.

Všechna další svědectví nám však přinášejí obraz docela sympatického člověka. Habsburk, a sympatický? Proč ne? I Habsburk je člověk. A tenhleten Habsburk jménem Ferdinand III. byl bezesporu kultivovaný a vzdělaný, uměl italsky, španělsky, německy, francouzsky a latinsky. A co česky? Čeština mu šla docela slušně. Miloval umění, komponoval čtyřhlasé sbory, vystupoval velmi neokázale, byl doslova opakem svého otce v šetrnosti. Ano, zachovala se nám jedna anketa, v níž se praví,že svou mimořádnou zádumčivost jednou otci vysvětlil slovy: „Na co myslím? Jak dokážu jednou splatit všechny dluhy, které děláš.“ Faktem je, že hned po nástupu na trůn opravdu snížil režii vídeňského dvora na polovinu.

„Ferdinand nezdědil otcovu zášť vůči tomu kacířskému plemenu husitů a snažil se naší devastované zemi, na kterou plně dolehly zvláště závěrečné peripetie třicetileté války, ulehčit těžký úděl. Ovšem v otázkách víry byl jako oddaný propagátor mariánského kultu zcela jednoznačný. Měl rád Prahu, protože za švédského vpádu se statečně bránila, a taky Brnu věnoval svou přízeň. Oběma městům polepšil jejich znaky – na tom pražském se díky němu objevila v bráně ruka s mečem; brněnský znak dostal dvouhlavého orla ještě písmeno F a římskou trojku, což znamenalo Ferdinand III.“

Zasloužil se o obnovu Pražského hradu. V roce 1638 vyňal z pravomoci jezuitů obě fakulty pražského vysokého učení – právnickou a lékařskou, a svěřil jejich správu světské pravomoci. O šestnáct let nato naopak spojil Karolinum s jezuitskou kolejí v Klementinu v jedinou, tak zvanou Karlo-Ferdinandovu universitu. Pod tímto názvem se tato vysoká školy dožila roku 1920.

„Roku 1652., v nervózní snaze vážně nemocného člověka se Ferdinand III. pokusil pojistit včas římskou korunu svému mladičkému synovi Ferdinandu IV. Zorganizoval proto do Prahy jednání říšských kurfiřtů. Sám se rovněž do české metropole dostavil, a protože kalkuloval se synovou následnou korunovací v Řezně, zapomněl na svou vyhlášenou šetrnost a vzal s sebou dvořanskou suitu snad o třech tisících osob. Praha po mnoha letech zase jednou zažila, jak chutná moc a jak se třpytí císařský lesk. Dvůr nakonec v Praze pobýval a hýřil od července až do prosince. K volbě Ferdinand IV. na římskoněmeckého panovníka a posléze k jeho korunovaci opravdu došlo, následoval ještě říšský sněm, takže se celá výprava do Vídně až na jaře příštího roku. A vzápětí dospěl celý zdlouhavý a nákladný manévr s římskou korunou do tragického vyústění. Nově ustavený, teprve jedenadvacetiletý římský král Ferdinand IV. se nakazil černými neštovicemi a 9. července roku 1654. zemřel.“