395. schůzka: První, prostřední i poslední věci člověka

Obáváme se, že v celém tom očekávaném mumraji české války nebude příliš ohledů na všední osud jedinců, a tak si jich všimněme teď. teď, dokud je ještě čas a ještě se z okna nevyhazuje a ještě se nebuntuje proti císaři a u letohrádku Hvězda se ještě nehoufují válečné šiky a na náměstí před námi stále ještě nesviští dobře nabroušený katovský meč. Pojďme si vyprávět o Prvních, prostředních a posledních věcech člověka, jak je znali před čtyřmi stovkami let.

„Za výraznými rysy krajiny, nástroji a stroji, za těmi zdánlivě nejchladnějšími texty, i za institucemi, jež jsou zdánlivě nejvíce odděleny od těch, kdož je zřídili, chce historii zachytiti lidi. Komu se to nepodaří, bude přinejmenším nádeníkem historické erudice. Dobrý historik se podobá obrovi ze známé pověsti. Ví, že tam, odkud cítí člověčinu, je jeho kořist.“

My jsme věru daleci toho, abychom se pokládali za nefalšované historiky, a aby nás snad někdo měl za obry, to už vůbec ne. Leč snažíme se věru v pachu dávných foliantů i mezi stránkami ještě čerstvě vonícími tiskařskou černí čichat tu člověčinu, neboť i ona je naší kořistí, nejenom francouzského dějepisce Marca Blocha, které se uvedené myšlenky dopustil již v polovině minulého století. Lidský život lze rozdělit do několika etap. Což není výmysl století dvacátého nebo našeho, o to se pokoušeli naši předkové již před věky. S výsledky různými – došli od trojky až ke třináctce. Nejčastěji se rozpočítalo do tří: Dětství. Dospělost. Stáří. Byly však pokusy označkovat lidský život na pět etap: Děti do sedmi let, mládež do 14 let, po nich se dospělo do věku mladického adolescentia, a to do do 24 let; po nich zralí muži do padesátky. Decrepiti – to byli ti od padesáti nahoru. Moudří a spravedliví.

A jsme v renesanci: V té době se těšilo rozdělování lidské existence na deset sedmiletých cyklů. Dohromady sedmdesát let. V té době požehnaný věk. „Všech dnů a let člověka jest 70, neb – jestli kdo silnějšího přirození – 80 let.“ Tohleto přesvědčení se objevilo i na rakvi Karla staršího ze Žerotína, a podobného schématu se přidržel i Jan Amos Komenský ve svém obrázkovém slovníku Orbis sensualium pictus: „Člověk jest nejprve dítě, potom pachole, za tím mládenec, odtud jinoch, k tomu muž, potom zatím starší muž, naposledy starček.“ Na rozdíl od předešlých katalogizátorů si Komenský všímal i pohlaví ženského: „Na druhém pohlaví jsou to děvčátko, děvečka, panna, žena, stará žena, a baba – ostaralá žena.“ Na nejvyšší stupeň postavil učitel národů společně mladého muže a mladici.

Třinácte tabulí věku lidského – sepsal Bartoloměj Paprocký z Hlohol a z Paprocké Vůle, rodem Polák z Mazurska, který notný kus života prožil u nás a jež byl hostem na naší minulé schůzce. Ve své knize dělí život nezvykle do třinácti etap. Dvě z nich – narození a smrt – se neoznačují trváním, ale pojmenovávají pouhé stavy ohraničující lidský život. Dětství a dospívání rozdělil do tří fází, ale od dvaceti už pokračuje po desetiletích. V kolika že skončil? Paprocký umřel. neměl ani pětasedmdesát. Ale pokud snad někdo myslí lidský věk v jeho pojetí, tak – u devadesátky. Zatímco všem ostatním etapám lidského života zasvětil dvě tištěné strany, poslední věnoval víc než padesát. Podle něj je vlastně celý život pouhou přípravou na smrt. Proces umírání je dlouhý a začíná vlastně okamžikem, kdy se člověk narodí.

Paprockého devadesátka – to ovšem nebylo nic proti rovné stovce, ke které dospěl luterán Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Ten zveršoval divadelní hru s příznačným názvem Věk člověka a v ní rozdělil lidský život do deseti dekád. V dramatu tom spolu rozmlouvají Poustevník, Svět, Ďábel a Smrt, a nenechávají na člověku nitku suchou. Když tak postupujeme od mládí do zralejších let, tak jsou to lidské neřesti jako zbytečný přepych, příliš bujarý život, frej, karban a holdování alkoholu, ve stáří k tomu všemu přistupuje ještě lakota, paličatost a touha po světských úřadech. „Pachole v desíti letech. Mládenec ve dvacíti. Jinoch ve třicíti. Muž ve čtyřiceti. Dospělý v padesáti. Lakomec v šedesáti. Starec v sedmdesáti. Kmet v osmdesáti. Mrzák v devadesáti. Kůže kostí ve stu letech,“ říká autor dost natvrdo a ještě to rozvádí: Od útlého mládí je lidský život plný radovánek a rozkoší, pro něž nezbývá čas zamyslit se nad smyslem života. Teprve tváří v tvář Smrti se světské radosti promění v trápící starosti, jak o tom mluví na konci hry Stoletý:

Auve, auve, dobře to pociťuji,
a teprv hříchů svých želím, lituji,
které jsem spáchal za života svého,
a posavad jen přidržel se zlého.
Ó Bože! Kterak před tebou obstojím
a všecky rozkoše světa vyslovím,
jichž jsme užíval s pejchou, nádherností,
s tyranstvím, nevýmluvnou ukrutností!
Protož ležím teď, v ouzkosti čekaje
a hrozného ortele se lekaje,
kterýž na mne Bůh vyřkne v zuřivosti,
ó bych se nenarodil v mladosti!

A už je na světě. Dítě. Pokračování života. Naděje rodu. S neplodností měli tehdy problémy především šlechtičtí manželé. Některé rody dokonce kvůli ní vyhynuly – nikoli na válečném poli, nikoli v důsledku morových epidemií. Například Rožmberkové. Platilo to o předposledním i posledním pánu z Růže. Příčinou byla zřejmě mužská neplodnost, protože když se vdova po Vilémovi z Rožmberka, paní Polyxena, znovu provdala, a to za nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, nakonec otěhotněla. Trvalo to sice šest let, ale povedlo se. Matce bylo už dvaačtyřicet, otec byl o rok mladší. „Pocity těch šťastnějších šlechtičen v průběhu těhotenství umožňuje poměrně dobře sledovat jejich korespondence,“ to jsme se dočetli ve Věku urozených, společném díle historiků Václava Bůžka, Josefa Hrdličky, Pavla Krále a Zdeňka Vybírala. „Ženy byly ve svých dopisech většinou mnohem intimnější než muži. Velmi pestrým souborem korespondence v tematice rodinného života jsou dopisy příslušnic rodu pánů z Hradce. Jindřichohradecké ženy nazývaly počátek těhotenství nadějí – to ukazuje, jak toužebně se na dítě těšily. S napětím každý čtvrtý týden očekávaly pravidelnou menstruaci, jejíž přerušení bylo obecně považováno za nezvratný počátek gravidity.“ „A tak mi pan purkrabě pravil, že jest vždy ještě v naději,“ zmiňovala se Anna Hradecká z Rožmberka o toužebném očekávání potomka Viléma z Rožmberka. „A ten že jest jeho velký nepřítel, kdo by řekl, že toho není. A tak já již porozumívám, že té naděje vždy budou každé čtyři neděle.“ Další příznaky, podle kterých lékaři soudili, že žena počala, byly vedle bolestí hlavy i těkavé oči, bolavá a tvrdnoucí prsa a střídání nálad. Sama paní Anna Hradecká z rodu Rožmberků se svého jiného stavu dočkala: „Z toho daru Pána Boha se všichni dobře máme a zdrávi jsme. I já se svým břichem zdráva a čerstva jsem, i to děťátko ve mně." Když za dva roky Anna znovu otěhotněla, psala bez rozpaků o svém břichu, že již co těsto kyne.

„Smutek a rozhořčení přicházely, když naděje na potomka byla zmařena ztrátou dítěte – potratem. Přes veškerou péči věnovanou matce nebyl potrat ani ve šlechtickém prostředí vzácným jevem.“ O osudu plodu rozhodovalo jeho stáří. Podle středověkých teologů začínal život dítěte před narozením až vstupem duše do jeho těla. K tomu podle učení Tomáše Akvinského a dalších církevních autorit docházelo u mužského plodu 40. den po početí, zatímco u ženského plodu 80. až 90. den. Slavný francouzský lékař Ambroise Paré, přezdívaný otec chirurgie, posunul okamžik vstupu duše do dívčího těla na padesátý den po početí. Tento pán rovněž tvrdil, že žena, která čeká chlapce, je čilejší a zdravější, má hezčí pleť a plod nosí na pravé, tedy vznešenější straně. Ani když vše pokračovalo tak, jak mělo, nebylo vyhráno. Příliš často zavládlo ve šlechtických sídlech namísto radostného křiku novorozence smutné ticho, které doprovázelo smrt rodičky nebo dítěte, popřípadě obou. „Narodil se mně vnuk, a má radost je o to větší, že jsme prožili velkou a nikoli bezdůvodnou starost, abychom neztratili matku a dítě zároveň – tak zle to s nimi vypadalo,“ to jsou slova z dopisu novopečeného dědečka Karla staršího ze Žerotína. U porodu pomáhaly porodní báby. Pověst některých byla vyhlášena a šlechtici si vzájemně vyměňovali databázi o jejich schopnostech a snažili se pro zdárný průběh porodu svých manželek získat tu nejlepší. A co muž – tedy lékař, porodník? Něco takového bylo nemyslitelné. Ještě roku 1521. byl v Hamburku upálen jakýsi doktor Viet, který se v ženském převleku vetřel k lůžku rodící ženy.

Francouzský král Ludvík XIV. sice povýšil do šlechtického stavu svého chirurga, který pomáhal při porodu potomka jeho milenky, ale na druhé straně vyšlo v téže zemi ještě roku 1707. pojednání O tom, jak je neslušné, aby muži ženám při porodu pomáhali. Porodní báby se samozřejmě ve svém oboru vyznaly, a kromě toho musely mít před městským lékařem a některou svou zkušenou kolegyní vykonány zkoušky. A kdyby jenom to – už ve století 16. musely studovat. Jejich skripta se jmenovala Zpráva o naučení ženám těhotným a babám pupkořezným netoliko prospěšná, ale také potřebná. Za bezpečný a přirozený porod byl považován pouze takový, kdy dítě vycházelo z mateřského lůna tak, že „nejprve hlava, potom hrdlo a plece s rameny, tak že ruce stažené mají být dolů, podle boků, a tvář nahoru k nebi aneb proti pupku mateře své.“ V „lepších“ rodinách se rodilo ve zvláštních křeslech s proříznutým sedadlem, ve kterých žena seděla. Připouštěl se i porod vsedě nebo v dřepu. Naproti tomu porod vleže se nedoporučoval – matka byla příliš pasivní.

„Vysoká dětská úmrtnost a následné zoufalství rodičů a nejbližších často přiváděly porodní báby do svízelných situací. Mnohé z bab propadaly pod vlivem zážitků z těžkých porodů alkoholu. Jindy musely báby babicí čelit více či méně oprávněným obviněním, že pro svou neopatrnost a nešikovnost nezajistily zdárný průběh porodu a zavinily smrt dítěte či matky. Není bez zajímavosti, že porodní báby byly v průběhu velkého honu na čarodějnice, který v 17. století zachvátil velkou část Evropy, často usvědčovány ze spolků s ďáblem, jenž jim místo poskytnutí pomoci rodičkám nakazoval nemluvňata usmrcovat, a řada z nich také skutečně skončila na hranici. Pověsti porodních bab nepřidalo, že některé pomáhaly při potratech a obstarávaly ženám zakázanou antikoncepci. V zoufalství ze smrti dlouho očekávaného potomka totiž nebylo daleko k rychlému hledání viníka a obvinění báby z černé magie. Inkviziční tribunál a mučicí nástroje se pak postaraly o kajícné přiznání postižené a o její příkladné potrestání.“

Jelikož se ve století sedmnáctém nechodilo rodit do zdravotnických zařízení k tomuto účelu určených, tak děti přicházely na svět v doma, v rodinném prostředí, a v rodokmenech se tak otrocky neopakovaly adresy okresních porodnic... Matka odcházela slehnout doma do kouta. Což platilo nejenom pro šlechtičnu. Tím koutem byl skutečně roh místnosti, ve kterém bylo speciálně připravené a ohraničené lůžko pro rodičku. Matka v něm zůstávala i v šestinedělí. Pro šestinedělčino lůžko platila zvláštní magická pravidla: nesmělo se s ním hýbat ani na ně usedat. Matka by mohla přivolat temné síly, pokud by je opustila.

„První velkou událostí novorozence byly křtiny. Ve šlechtickém prostředí se odehrávaly v rozmezí tří dnů až tří týdnů po porodu. Kněz ponořil děťátko do nádoby se svěcenou vodou a tradiční formulí ho očistil od prvotního hříchu zplození, přiřkl mu jméno a uvedl ho do křesťanského světa. Od 10. století stačilo pouze pokropit hlavu novorozence.“ S těmi křtinami má hodně společného i vysoké procento dětské úmrtnosti, i když na první pohled ta souvislosti není zřejmá: „V českých a moravských šlechtických rodinách, které byly dobře zabezpečeny hmotně i výživou,“ uvádí historik doktor Josef Petráň o době na začátku novověku, „nepřežilo dobu od 29. týdne těhotenství do prvního týdnu po porodu asi sto dětí z tisíce. V prvním roce života zemřelo asi 250 dětí a patnácti let se nedočkalo dalších 160 dětí. Dospělosti se tedy nedožila víc než polovina šlechtických potomků.“ Křtiny a s nimi spojené slavnosti byly třeba urychlit tak, aby dítě nezemřelo nepokřtěné. Pokud zemřelo nepokřtěné dítě, považovalo se to za největší možné neštěstí. Úmrtí pokřtěného novorozence už nebylo vnímáno s takovou bolestí a zármutkem. Takové dítě mohlo odejít rovnou do nebeského království, bylo ušetřeno světských starostí a zajištěna mu věčná blaženost, zatímco dítě bez křtu směřovalo podle učení svatého Augustina přímo do pekla.

Urazili jsme už notný kus na své pouti prvními věcmi člověka, a vlastně jsme ho ani nestačili poprvé uložit k spánku. Do kolíbky. Byla dřevěná a byla dědičná. Všichni novorozenci v ní byli bez výjimky zabaleni do plen, které měly být podle dobových zvyklostí co možná nejvíc utaženy, aby došlo k požadovanému narovnání a vytvarování končetin. Lékař Jan Kopp dokonce radil použít opravné prostředky ke správnému zformování hlavy: „Jestliže by pak hlavička delší byla, nežli by býti měla, tehdy mohlo by se na vrchu něco tvrdého proti ní položiti a tak by zase v okrouhlost rostla.“ Potěš pánbůh. Řídil se někdy někdo podle této rady? Není známo. Malý Ludvík z Pernštejna, vyobrazený v uvedeném spisku páně Koppově v bílé peřince se zlatou stuhou, si však každopádně hned v úvodu svého naučení stěžuje:

Aj teď ležím v plénkách tiše,
utažen jsa, ledva dýše,
pro nezbednost svého dětinství,
jináč mě nedají na rukojemství.
Ten žalář snášeti musím,
leč když povyrostu, tuť se vyprosím.

Ještě něco na Ludvíčkovi vidím... Nojo, cumlík. Byl hadrový, namáčel se do medu nebo lektvarů a odvaru různého druhu. Nechtělo-li dítě spát, tak i do odvaru z makovic. Ale nejlépe se mu usínalo po dobrém jídle. To neobstarávala samozřejmě maminka, ale kojná. Profese dnes již prakticky neznámá. Tehdy však byla kojná hojná a žádaná, pochopitelně zejména v urozených rodinách. Už tenkrát lidé cosi tušili o antikoncepčních účinkách laktace. Kojení vlastního dítěte by ohrožovalo přirozenou snahu manželského páru přivést na svět dalšího potomka. Hojná a žádaná ta profese byla, ale taky se na ni kladly mimořádné nároky. „Správná kojná má mít spaní v nenávisti,“ říká se v jedné takové dobové osvětové brožurce. A důvod? „Aby mohla dítě kdykoli nakrmit.“ Což ještě zdaleka nebyla všechna kritéria na modelovou kojnou: „Musí bedlivý pozor dávati, když dítě zvedá a pokládá, aby je kvůli své neopatrnosti neuhodila. Smědé barvy by býti měla, veliké a široké žíly, široké prsy a veliké a ne masité ani měkké ani slabé by je mít neměla, než plné žil aby byly. Jejíž mléko ne řídké ani židké, ani také velmi husté aby bylo, než aby dobrý šmak a vůni, též i bílou barvu mělo.“ No, požadavky jak na špičkového vinného degustátora. Citovaný lékař měl za to, že kojit by se mělo čtyřikrát denně.

Kojením se ostatně zabýval i Jan Amos Komenský. Zavedl snad do svých osnov učební obor „kojení?“ Bude se to zdáti divné, ale skoro to tak bylo. Učitel národů totiž velice horlil proti najímání kojných, které se začalo šířit i do zámožnějších měšťanských rodin. Co měl proti tomu počestnému povolání? Takové odkládání dětí je podle něj nejenom proti božímu záměru, ale také škodlivé pro matku a dítě. Byl přesvědčen, že mateřským mlékem jsou kojenci předávány charakterové vlastnosti a kvality vlastních rodičů. Tím, že byly zaměstnávány kojné, mohla tudíž dojít naplnění noční můra mnoha šlechticů – zprznění vlastního rodu. „Kdo odtud nevidí, že dítky cizím mlékem chované cizích, ne rodičů, povah nabývají? Jestližeť manželé cizím semenem zahrádky své obsívati nedopouštějí, proč sobě rostlinky své cizím deštěm zavlažovati mají?“ Tím, že nekojí své potomky, si prý matky zkracují vlastní život a připravují se o krásu a zdraví. Komenský věřil tomu, že kojené děcko odsává z matčina těla nebezpečné tekutiny. „A když si dítě plínky znečistí, aby se hned bez meškání jiné daly a nijakž aby v mokrých plenkách neleželo.“ Na rozdíl od dnešních výrobců plenkových kalhotek, kde je to snad úplně jedno. „Jakž by se umočilo, hned se má odvíti a zase čistými plenkami povíti.“

„Dítě bylo požehnáním. Bylo splněním toužebného přání rodičů. Zatímco v mnoha odvětvích lidského konání došlo postupem času k obrovským změnám, samotný biologický vývoj člověka se téměř nezměnil. Z novorozenců se stávali chlapci a dívky v zásadě stejně rychle jako dnes, rodiče při výchově ratolestí zažívali podobné pocity jako dnešní otcové a matky. Radost nad zdravými dětmi se nesčíslněkrát vystřídala s bolestí a starostmi v průběhu nemoci., Přesto je možné vysledovat jisté rozdíly mezi dneškem a dobou před čtyřmi stovkami let. A jeden je velmi zřetelný. Stačí se podívat na portréty šlechtických chlapců a dívek. Od útlého věku se jejich oblečení neodlišuje od oděvu rodičů. Období dětství se z dnešního pohledu zdá být mnohem kratší. Děti byly totiž velmi brzy vnímány jako malí dospělí.“