396. schůzka: První, prostřední i poslední věci člověka (2. zastavení uprostřed toku času)

Tuto zprávu máme z čilé korespondence, jež panovala mezi manželi, pány na Jindřichově Hradci, jimž se narodila dcerka Anička. Termín oné radostné události: 2. polovina 16. století. Nemáme žel žádných bližších zpráv o tom, zda starostlivá matka využila „odborných rad“ tehdejších lékařských knih. Ty doporučovaly ke ztišení bolesti potřít dásně mastí ze slepičího sádla a zaječího mozku. Když byl Aničce rok a půl, byla odstavena, a už tehdy začala dostávat stravu dospělých, na niž si údajně rychle zvykla. Nijak zvlášť se ve svém vývoji neopožďovala. Sama začala běhat, když jí byl rok a tři čtvrtě. O tom svědčí i zpráva z pobytu u tety Mandelíny, jež v dopise mamince suše poznamenala: „Čím dál tím čistší blázinec to tady jest.“ Což je věta nadmíru srozumitelná i leckterým dnešním prarodičům, není-liž pravda. Aničce se však po rodičích náramně stýskalo. A tak, když jednoho dne poznala otcova úředníka, sebrala kus papíru, svinula ho do ruličky a poručila poslat svému otci. Snažila se napodobit počínání dospělé paní z Hradce, která udržovala se svým manželem kontakt právě prostřednictvím do ruličky stočených dopisů.

V rodině Černínů zase měli Zuzanku, říkali jí Zuzrlička. Její matka brzy zemřela a tak péče přešla na babičku Zuzanu Černínovou z Harasova. Otec byl voják a trávil valnou část roku na nějakém tom evropském bojišti. „V Zuzrličce má pan syn převeliké zalíbení a tak se jí hrubě těší, že jest tak přemilá, než ještě nic nemluví pořádně, leč některé slovo řekne, až jí Pán Bůh svazeček jazyka jejího rozváže.“ Paní Zuzana Černínová nebyla zřejmě babičkou o nic méně starostlivou, než jsou její současné kolegyně. Když se vnučka krátce po prvních narozeninách rozstonala, babička div neumřela starostí o její život. „Již jsme všickni odtušili, že živa nebude, ani již od chůvy nemohla píti, v tom milosrdný Pán Bůh paní Homutové ráčil to vnuknutí dáti, a ona vzkázala, abychom jí kozí mléko vlažné dávali píti, tak jsme jí ho dali a perlové vody, tu hned jako by se ze sna probudila a byla hnedle čerstvější.“

Ne vždycky to dopadlo tak dobře. Vnučka Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic svůj souboj s neštovicemi prohrála. Tu smutnou událost si pan Harant poznamenal do rodinných pamětí, a nám ten truchlivý zápis leccos prozradí o životě té holčičky, neboť dědeček nacházel ve všem tom smutku útěchu v tom, že si vzpomínal, co všechno jeho malá Anna Alžbětka už dokázala. „Byla poslušné děvčátko, ráda se modlila, též ráno i na večer bez odpornosti. K tomu chytrá a rozumná, uměla povědět, ještě jí tři léta nebyla, kdo jest, že jest Harantova dcera, sama od sebe. Mimoto uměla vyjmenovat i velitele vojska, s nímž spolu se svým otcem vojákem, mým synem, putovala, pamatovala si na pobyty v lázních a bez ostychu opakovala naučené věty o tom, že ve Westfáli jídají a v Brunšvejku knakwurst a špek. A ruku tak uměla s poklonami libě a spanile se postavíc podati, jakoby velká panna byla.“

Maminky měly ke svým dětem přece jenom blíž, protože s nimi byly každý den. Tatínkové je vídali mnohem řidčeji. A vůbec – vřelejší vtah měli otcové ke svým synům. Kluk byl přece jenom dědicem rodu, zajišťoval pokračování majetku a prestiže. Po několika letech přecházel do přímé otcovy výchovy, během níž se citová pouta mohla ještě upevnit. Není však pravda, že by dcery byly na šlechtických sídlech nějakou nevítanou přítěží. Tak třeba Karel starší ze Žerotína, když odjel po smrti své ženy do Normandie, aby se tam zúčastnil bojových akcí, nechal doma v opatrování 18měsíční dcerku Bohunku. Mnohokrát nabádal v listech opatrovnici, aby se o Bohunku starala, vyptával se na zdraví své malé „Bůžičky“, strach o dceru zdůvodňoval svým „otcovským srdcem“. „A vás ještě jednou prosím, abyste na pozoru měla, aby ji některá mrcha chůva k nějakému neštěstí nepřivedla.“ Kromě Bůžičky se dochovaly i další zdrobněliny křestních jmen, kterými častovali rodiče své potomky. Příslušníci poslední, dvanácté rožmberské generace, budoucí velmoži Vilém a Petr Vok z Rožmberka byli „pan Vilémek“ a „pan Petříček“. Matka Petra Voka dala svému nejmladšímu synovi dokonce německou přezdívku „Junge Welt“. Po česku „Mladý svět“.

O Aničce a Zuzrličce už byla řeč. Pro budoucí šlechtice, ale nejenom pro ně, bylo velkou výhodou, když vyrůstali v dvojjazyčném prostředí. Dobrá znalost češtiny a němčiny jim usnadňovala život. Často svazky české a rakouské a později i německé aristokracie vedly k tomu, že velké množství velmožů v dospělém věku mezi rodnou češtinou a němčinou nedělalo rozdíl. Tato praxe platila na obou stranách zemské hranice: češtinu totiž v osobním korespondenci s českými a moravskými přáteli používala i řada rakouských šlechticů.

Na naší důkladné pouti za věcmi prvními, prostředními i posledními nemůžeme pochopitelně vynechat tresty. Aby bylo jasno: fyzické tresty. Věc na začátku 21. století věru nepřijatelná, leč v dobách před čtyřmi stovkami let běžná. Ovšem pokud se týká dětí z prostředí šlechtického, tak právo trestat tělesně si vyhradili pouze rodiče. Já bych rád uvedl vskutku dojímavý příklad, kterak si malý Ludvíček z Pernštejna sám prosím, z vlastní iniciativy, vyžaduje příkladné trestání sebe sama:

A hned pravím, že by mi nebyla laskavá máti,
kdyby mi nechtěla v čas metlou dáti.
Nebť se každému dobře hodí,
kohožť metla, když roste, provodí.

Pádnou ruku při výchově synů doporučoval Jan Hasištejnský z Lobkovic ve svém naučení pro syna Jaroslava. Vyplývá z něj, že když se děti netrestají, tak přerostou rodičům přes hlavu, no a potom je těžké dále je vychovávat: „Událiť se míti syny, tresci je za mládí a nedej jim vůle. Mrskej metlou, bičem za času, abys nad nimi potom žalosti své neuzřel a nedočkal.“

Jinak ale bylo rané dětství v klidu a bezvětří rodinného života většinou bezstarostným obdobím her a objevováním okolního světa. Myslí se pro synka a dcerky ze šlechtického prostředí – děti těch ostatních musely hry a objevování světa střídat s pomocí celé rodině – a to byla dost těžká práce. Z náboženského hlediska nebylo dítě v prvních letech života ještě považováno za plnohodnotného křesťana. S výjimkou křtu se jedinec v raném dětství nezúčastňoval dalších forem církevního života. Tak třeba pražská synoda z roku 1605, která se snažila uvést zásady tridentského koncilu do života v českých zemích, vyžadovala, aby děti přišly k první zpovědi a přijímání až ve dvanácti letech. Dost těžko se na obrazech z té doby poznává, jestli jde o chlapečka nebo o holčičku. Bylo to tak. Pohlaví toho či onoho urozeného dítka neprozrazoval kupříkladu účes, ale – rozlišovací symboly.

Důležitou roli sehrávaly dětské hračky. A také charakteristické součásti oděvu. Pokud šlo o chlapce, byl zobrazován s koníkem a taky s bičíkem, bubínkem nebo se psem, popřípadě se šerpou, s ptačím pérem a rosetou vlevo na čapce. A když šlo o holčičku, tak držela panenku, měla rosetu uprostřed nad čelem nebo zavěšený přívěšek. Aby to bylo ještě složitější, byli malí šlechtičtí chlapci občas oblékání do ženského oblečení. Takže nejen mladý Jára Cimrman, který nosil šaty po své starší sestře Luise, ale i česká šlechta? Ovšemže. S tím rozdílem, že mladí aristokraté po nikom nic nosili. Nicméně do ženského se oblékali. Tak je kupříkladu zpodobněn na obraze kupříkladu malý Albrecht z Fürstenberka. Má klasické dlouhé ženské šaty španělského střihu, ovšem s atributy mužství – s kopím v pravé ruce a mečem po levém boku. Celek musel působit impozantně. O tom nelze pochybovat.

Leč nejenom metla, popřípadě bič slavily své žně. Renesanční dítě si taky umělo hrát. Mnohé imaginární bitvy spolu sváděli chlapci s koníkem na hůlce a s bubínkem, s bičíkem v ruce honili káču, které se říkalo někdy vlk, a pochopitelně existovaly i míčové hry. A dívčí způsob hraní? U toho nesměla chybět panenka, vybavená nejrůznějšími oblečky. O chlapeckých hrách zanechal neocenitelné informace Jan Amos Komenský ve svém Svět v obrazech nebo v Orbis sensualium pictus. Komenský je doprovází spoustou obrázků. Na nich samozřejmě nejsou pouze synkové z urozených rodin, protože šlechtičtí potomci si hráli i s chlapci a děvčaty z nižších společenských vrstev a nezůstávali uzavření za zdmi zámku nebo tvrze. Bylo ovšem zapotřebí dodržet, aby při dětské hře zůstala zajištěna stavovská nadřazenost urozených účastníků. Prostě: odsud až posud. Správně. Proto také malý Ludvík z Pernštejna požaduje , aby jeho dětskému skotačení s jinými dětmi byl přítomen dospělý:

Děti mladí ať před mnou hrají,
než, prosím tebe, ať nade mnou moci nemají:
ať já s nimi nechodím sám na procházku
pro potomní tvou žalostnou nesnázku.

Za ty nepříjemnosti s pozdějšími žalostnými nesnázkami toto míchání lepší a sprostnější společnosti opravdu nestálo. To konstatovala začátkem 17. století i Polyxena Lobkovická z Pernštejna, která měla starost, aby si její Václav Eusebius nepouštěl společensky podřízené chlapce k tělu. Důvod? Oni by ho pak v budoucnu jako pána nerespektovali. Tak, tak. Leckterý nadřízený si myslí, že by si mohl s plebsem zadat. Dodnes

„Mezi nejoblíbenější zábavy patřila hra s kuličkami. Chlapci mohli cvrnkat hliněné kuličky nebo s pomocí velké koule se snažili srazit co největší počet kuželek. Dnešní kriket připomíná počínání při další zábavě, kdy se hráč pokoušel umístit holí dřevěný míček do kroužku. Téměř výhradní zábavou šlechty, později mnohokrát zúročenou při lovu a při honitbě, byla střelba z kuše či foukačky na terč. Neznámá nebyla ani chůze na chůdách a ve chvílích odpočinku přišla vhod houpačka zavěšená mezi stromy. Mezi další oblíbené hry patřilo běhání o závod. Buď chlapci běželi k předem nakreslené čáře a vítězem se stal ten, kdo doběhl první, ale čáru nepřekročil, musel se zastavit u ní, nebo jenom závodili o to, kdo dřív dosáhne vytčeného cíle. Postupem času šlechtičtí synové při této zábavě přibrali kopí a snažili se jím zasáhnout zavěšený kroužek, čímž se připravovali na budoucí turnajová klání.“

Ani zima nezůstala v kalendáři her stranou. To se zase naskýtala možnost dovádět na zamrzlém rybníku a taky při sáňkování. Což bylo velmi oblíbeno i mezi dospělými během masopustu. „Dnes jsem jedl doma a vozil jsem se na sáňkách a moji synové se mnou,“ zapsal si v lednu 1616 Adam mladší z Valdštejna. A ještě byly sporty pod střechou, které se daly provozovat, i když venku sněžilo. V zámeckých sídlech se začaly míčovny budovat na začátku 17. století, a právě v nich se hrál zárodek dnešního tenisu. Jeu de pomme se jim říkalo po francouzsku, hra s míčkem. „V míčovně se hraje s míčem, jejž jeden hází a druhá chytá i zpátky hází pletenkou.“ Pletenka je prababička tenisové rakety. „A to jest hra šlechtická k pohýbání těla i pro dospělé.“ Používal se i nafukovací kožený míč, se kterým se provozoval jakýsi druh volejbalu. Další ryze šlechtické hry a zábavy, které byly brány ovšem velice vážně, se zase odehrávaly v šermírně. Tady mladí zápasníci bojovali meči a kordy, které však byly na konci ovázány kusem látky, aby nedošlo k nebezpečným zraněním. Chlapci také mohli bojovat holýma rukama a snažili se soupeře podrazit. Spíš k uvolnění a zasmání byl souboj „slepotepců“. Dva soupeři se zavázanýma očima se snažili jeden druhého udeřit pěstí.

„První léta života trávili chlapci i děvčata na šlechtických sídlech společně v uzavřeném prostředí nejužší rodiny. Šlechtické děti přibližně do sedmi nebo sedmi let obklopovaly převážně ženy. Po zvládnutí základních pohybových a mluvních dovedností začaly být děti vychovávány a vedeny k činnostem, které měly později zúročit v praktickém životě. Osvojovaly si základy společenského chování a náboženství, učily se základům čtení a psaní. Po staletí se nic nezměnilo na touze rodičů mít bystré a vzdělané děti. I ve šlechtických rodinách se našly děti nadanější i méně nadané. Paní Eva Pětipeská musela v roce 1616 odmítnout přehnaný požadavek rytíře Šťastného Václava Pětipeského z Chýš, abych svého syna Adama učila každé ráno a večer dvě hodiny v abecedě, ale Adámek se mi zdá příliš malý k učení, neb není mu víc než jen tři léta, na čtvrtý rok mu teprva jde, aniž ještě dobře mluviti umí.“ S tím, aby se tříletý Adámek učil abecedu, s tím to pan Štastný Petipěský opravdu přehnal... Se vzděláváním se začínalo od sedmi. Tatínek sehnal soukromého praeceptora anebo ratolest poslal do šlechtické či městské školy. Již citovaný Ludvíček z Pernštejna prosil v sedmi letech svou maminku o přímluvu k tatínkovi:

Ať ráčí o mne tak pečovati,
v ničemž nenadúc času mrhati,
ať jsem poddán člověku rozumnému,
kterýž by se uměl hoditi k věku mému.
Nejprv abych se naučil čísti a psáti,
a což potřebného sobě znamenati.

Při získávání vědomostí byla - abychom opět citovali Ludvíka z Pernštejna - nejdůležitější výuka jazyků.

Rač popříti k mému dobrému
též také i k utěšení svému,
k jazyku českému, k kterému jsem přirozen,
latině a německy ať jsem naučen.

Roku 1527. vyšla na Moravě první česky tištěná kniha, a za dvacet let nato tu byl vytištěn vůbec první český slabikář. Slůvko „slabikář“, i když zní bezpochyby česky, má svého pradědečka v latině. „Syllaba“ totiž znamená „skládání“. Člověk, který se učí ze slabikáře, si skutečně začíná skládat z hlásek slabiky, ze slabik slova, ze slov věty. Česky se tak u nás poprvé stalo v Prostějově. Knížečka, kterou nám v prostějovském muzeu ukázal historik doktor Pavel Marek, se dnešnímu slabikáři moc nepodobá. Vlastně to byla jakási... no, brožurka.

Zpočátku to šlo. Zpočátku bylo učení pro žáčky docela radostí. Hlavní bylo zvládnout abecedu. Stejnou radost jako děti měli z prvních písmenek i jejich rodiče. Dnes se mu žáčci prvních ročníků základní školy musejí abecedu nadřít písmenko od písmenka. Před čtyři sty a více lety si ji zapamatovávali podle tohoto říkadla: „A bude celé čeledi dáno dědictví ej farář jenž jest hospodin i král lidí lákán mnoho měl nás někdy on pokoj rád řádem sloužil šlechetný tak tělesný ukázal velikost v sobě věčnou za život.“ O pocitech hrdosti na nově získanou schopnost zaznamenat první psaná slova a posléze i myšlenky leccos vypovídají dodnes dochované dopisy. Kluci se v nich chtěli honem honem pochlubit čerstvě nabytými vědomostmi. Konkrétně například 8letý Petr Vok z Rožmberka, který se v dopise staršímu bráškovi Vilému napsal: „Tento lístek proto k Tobě jsem napsal svou rukou vlastní, abys porozuměti mohl, jakou hrou a kratochvílí v tomto mém mladém věku se zaneprazdňuji.“ Sedmiletý Adam z Hradce byl na své pokroky v psaní tak pyšný, že na předem nalinkovaném papíře prosil otce o zhodnocení svých dovedností: „Protož Vaší Milosti svou rukou píši, abyste ráčili věděti, že se pilně učím a píši s panem Vranovským, kdo lépe Vaší Milosti napíše, prosím, že mi ráčíte voznámiti.“ Jeho Milost taťka to určitě voznámil. Co, to nevíme, ale zcela jistě to bylo pochvalné.

Vydáním prvního českého slabikáře si Prostějov v české kultuře náramně šplhl. Takovým prvenstvím se žádné jiné centrum knihtisku u nás pyšnit nemůže. A což teprve, kdyby i tím autorem byl prostějovský rodák. Byl to jistý Kašpar Aorgus, česky zvaný též jako Neděle.