205. schůzka: Založení Tábora

Město Tábor kolem roku 1650
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Město Tábor kolem roku 1650
0:00
/
0:00

„Kvésti bude víra. Růst bude spravedlnost. Nebude na zemi nižádného kralování neb panování. Úroky i daně přestanou. Neb všichni budou rovni co bratří a sestry.“

Mohli lidé shrbených hřbetů slyšet líbeznější slova? Brzy začali opouštět to málo, co jim svět ponechal. Novým útočištěm se jim stala pětice vyvolených měst: Město Slunce Plzeň, Klatovy, Louny, Žatec, Slaný a taktéž proroky označené hory. Oreb u Třebechovic, Beránek u Volyně, Bzí u Blovic, Burkovák, Tábor.

„Jeden kněz, řečený Vanček, s jedním zvoníkem Hromadou, první průvodci a pořadatelé oněch poutí na hory, přibravše Jana z Bydlína a Jana řečeného Smolín a jisté množství táborských bratří a sedláků, skrývali se v masopustním čase několik dní a nocí v lesích, aby dobyli města Ústí. A dobyli ho s pomocí svých bratří uvnitř v první středu v postě, což bylo 21. února, před rozedněním, ježto lidé byli opilí a po tancích a jiných radovánkách toho času obvyklých pohříženi v spánek a takřka bez starostí spali. A hned zjímali protivníky pravdy jak světské, tak duchovní, přičemž někteří z nich utekli přes hradby města, některé však vyhnali z města a uvázali se v jejich statky. A do toho města se den ode dne sbíhali ze sousedství přívrženci přijímání z kalicha.“

Koranda podléhá vizionářskému amoku

Kazatelé venkovské kališníky ujišťovali, že konec strádání se kvapem blíží. Představy, co se stane, byly čím dál určitější: Je teď víc než jisté, že k příchodu Vykupitele a tedy i k zániku starého světa dojde o masopustu 1420. Někteří kazatelé vypočítali, že konec světa nastane mezi svátky svaté Scholastiky a svatého Valentiny (to máme mezi 10. a 14. únorem). Kazatel Koranda v Plzni už dočista podlehl vizionářskému amoku. Vzrušenými slovy vyhlašoval, „že v některý den všichni nosem vzhůru budou ležet zemřevší,“ a taky že „více domů zůstane v Plzni než lidí zlých živých.“ Po všech těchto ranách nemělo být vyvoleným třeba žádných knih. Koranda se holedbal, že svou drahou Bibli zastavil za pouhé tři haléře.

Josef Mathauser: Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí z Vítkova na Prahu

A jak to tedy bylo se starým světem? Zanikl, zanikl? Toho 10. února to – jak známo – zrovna nevyšlo. A následující dny taky nic. Ani 11., 12, ba ani 13. a 14. února se nic nekonalo, zbyla ovšem naděje, že se to povede jindy. Původní hluboké rozčarování se proměnilo v novou naději. Kristus chce, aby jeho věrní vzali osud svůj i osud světa do rukou sami! Kdo s tou myšlenkou přišel na jako první? Možná tu výzvu poprvé vyřkl některý z jihočeských kazatelů. Třeba to byl kněz Vanček. Nebo Petr Hromádka. A taky snad kazatel Jan z Bydlína. Anebo Jan ze Smolína? Kandidátů je, jak vidno, víc. Kdo z nich to byl, to se asi nedozvíme. Třeba zrovna ten zvoník Hromada, anebo snad student Petr Hromádka. Hromada a Hromádka, to byla nejspíš jedna a táž osoba. A z těch dvou jeho profesí je nejpravděpodobnější třetí kazatelská. Každopádně víme, že se věci začaly dít přesně na den 21. února.

Znak městské obce Hradiště hory Tábor užívaný až do roku 1437

„Léta Páně 1420 nějaký student Hromádka ještě s některými bratřími založil město Tábor. Pak poslal k bratru Žižkovi, aby mu dal posily, že našel dobré místo a usadil se na něm. Žižka poslal Chvala Řepického z Machovic ještě s dalšími bratřími. A tak tu horu osídlili a nazvali ji Tábor; předtím se jmenovala Hradiště, neboť kdysi před mnoha lety tu také bylo velmi pevné město, ale protože měšťané se protivili svým dědičným pánům, pánům z Ústí, bylo město do základů zničeno. Zůstalo pak po dlouhé časy pusté do tohoto osídlení.“

Mezi námi: na Hradišti už žádné město dlouho nebylo, nejméně dvě stovky let, ale nějaké základy tam určitě zbyly. V každém případě se tam nacházel gotický hrad, vybudovaný na skalnatém ostrohu mezi řekou Lužnicí a Tismenickým potokem někdy ve 13. století. A abychom vnesli do čtenářských hlav ještě větší zmatek, než v nich jsou spletité zákruty naší historie s to vyvolat samy o sobě, tak dodáváme: kopec Burkovák, na kterém se pořádaly poutě a který se naším vyprávěním už několikrát mihl, není prosím vás totožný s místem, na kterém se dnes nachází město Tábor.

Dobytí Sezimova Ústí

Onu středu 21. února se jihočeští kališníci vynořili ze svých lesních úkrytů a rázným útokem se zmocnili Sezimova Ústí. Všechno se to stalo, jak dokládá svědectví, před rozedněním na 21. února. Byla to závěrečná noc masopustního veselí, kdy i stráže v Sezimově Ústí zřejmě vyspávaly. Bratři uprostřed hradeb patrně přemohli hlídku jedné ze dvou bran a napomohli tak svým spojencům vtrhnout do spícího města. V sutinách zaniklého Sezimova Ústí byl po staletích nalezen hromadný hrob (čistky všeho druhu rozhodně nejsou vynálezem 20. století). Řadě katolických měšťanů, faráři i zdejším dominikánům se ale podařilo ve zmatku uprchnout; řeholníci dokonce stačili odnést archiv i knihovnu. Právě v Sezimově Ústí vznikl první Tábor – když nepočítáme shromaždiště na Burkováku, kde však nic nestálo.

Husitské vraždění

„Ke kterémužto městu den ze dne plynuli z okolí stoupenci přijímání kalicha,“ zpravuje nás kronikář Vavřinec z Březové. Jenomže v tom Ústí byl Tábor jenom nakrátko. Měl takovou dost závažnou vadu. Nikoli že kališníkům nepatřil, to by jim příliš nevadilo, ale – když on se nedal bránit. A tak hned koncem dalšího měsíce, tedy března všichni bratří Sezimův hrad opustili (zapálili přitom všechno, co nešlo pobrat), no a přestěhovali se. To stěhování ale nebylo příliš na dlouhé lokte – sotva tři kilometry na sever.Vyhlídli si na první pohled nedobytný sráz nad Lužnicí, kde leželo jak už víme v rozvalinách bývalé panské sídlo, Hradiště. Jenomže na blízkém hradu jménem Hradiště fungovala silná posádka a odtud hrozilo velké nebezpečí. Proto ho bratří během několika dnů oblehli kolem nechráněného západního předpolí a vzápětí také dobyli. Myšlenka přenést sídliště na Hradiště a založit tady jakousi vzornou obec vznikla někdy začátkem března. Proč právě tam? Protože to byl kopec. Tedy: poněkud vznešeněji řečeno hora, a právě na hoře očekávalo zcela jistě usedlíky proměnění Páně. Hora se pak dostala i do pečetního znaku a do názvu: Obec hory Tábor.

A teď už konečně přichází řada na to, co se stalo s městem Sezimovým Ústím. Chystala se doba pomsty a odplaty, ve které bylo zhynouti celým městům. Takže nezbývalo ni jiného, než aby šli Ústečtí příkladem. V tu sobotu 30. března 1420 chiliasté zapálili celé město i s předměstím a zaskočili tak všecky své skryté odpůrce i váhavce, které už v minulých dnech pro všechny případy zakopali své úspory. Oheň postupoval tak rychle, že ženy nestačily dopéct chléb a v řemeslnických dílnách na Novém městě vzalo za své nemálo užitkových předmětů, včetně keramiky a železného nářadí. Všichni kazatelé i vojenští vůdci se mezitím shromáždili na Hradišti.

Založení Tábora

„Na vysokém výsadku, obklíčeném hlubokými údolími a vodami na způsob poloostroví, našlo se tam dosti prostranství pro město, které spojeno jsouc s pevnou zemí jedinou úžinou zšíří několika kroků, dalo se snadno učiniti nedobytným. Byla dána o tom zpráva do Plzně Žižkovi, jenž důležitost věci takové uváživ, kázal osaditi se tam a poslal houf statných bojovníků k jeho ochraně. Takto povstalo rychle město nové, které brzy na slovo vzato jest.“

Eneáš Silvius Piccolomini – papež Pius II.

Pověst o nové obci bez pánů a poddaných přilákala na horu Tábor stovky a tisíce lidí. celé plochy patnácti až sedmnácti hektarů budoucího města si ústečtí zakladatelé pro sebe vybrali nejvýhodnější parcely. Po dvou, po třech měsících se však už městišť nedostávalo, a tak se musel využít každý kousek volné plochy. A využíval se, kde to jenom šlo, takže se nakupilo velké množství malých parcel sdružených do bloků. Stavitelé je s důvtipem vyměřili ve výplních hlavních ulic od náměstí až k hradbám. Takové nudličky to byly. Že se v Táboře stavěly domy na místech původních stanů, to si vymyslel Eneáš Silvius Piccolomini, a i když to byl holý nesmysl, traduje se dodnes. Husité ovšem nebudovali jenom město, nýbrž taky pevnost, a to na místě, kde už stálo jakési hradiště možná v době pravěké, ale určitě za starých Keltů. Za časů Přemysla Otakara II. tady vyrostl gotický hrad a husité proměnili jeho zbytky v pevnostní komplex. Z hradeb vyčnívaly dělostřelecké bašty, které u nás byly první stavitelskou odpovědí na rozvoj palebných zbraní, a ta byla natolik účelná, že baštám s posty pro děla se pak říkalo „tábor“.

„Pravilo se, že ono consumatio seculi neboli konec věků, kde všecko zlé na zemi vypleteno býti má, již jest ve dveřích. Zachovala se i některá psaní z doby této, jimiž učení takové hlásáno a hojnými texty biblickými Starého i Nového zákona tvrzeno bylo. Pospěšte, praví se tam, a chvátejte utéci zprostředka zlých jako z ohně, a nepochybujte žeť jest vůle Kristova, abyste se shromáždili s božími vyvolenými v tom času velikého zarmoucení. Kristus dí: Kdokoli opustí dům, bratří, sestry, neb otce a mateř, neb zemi a roli pro jméno mé, stokrát více vezme a život věčný obdrží. Protož bratří a sestry! Kdež víte, ano tělo Kristovo rozdává se všemi kusy pravd božích, tu se shromažďte v čas pomsty a zármutku největšího!“

Společná pokladnice

Je doloženo nejméně 150 vesnic, jejichž obyvatelé odešli na Tábor anebo se připojili k táborským houfům, se vznikem Tábora se uvádí 13 zaniklých vsí a 2 města. Největší procento lidí, kteří směřovali do Tábora, připadalo na pacholky, čeleď a podruhy. „Vyznávám, že jsem vídal, jak s nimi bývají a s nimi se toulají a lidem škodí Harant, Toman z Březovíka, Mařík z Ktiše, Květoň z Plánské, Řehoř z Miletína, Petr z Ostré Hory, Klich, Jindřich Kříž, Martin rychtář...“ Ti všichni a ještě mnozí přicházeli se svým málem na Tábor a tady se setkávali s názorem, že všechno patří všem a že společné potřeby budou ukojovány ze společných zdrojů. Aby byly však byly vůbec nějaké společné zdroje, musel se dát dohromady veškerý majetek. Každý přinesený grošík byl vhozen do společné pokladnice. Vlastně to byly kádě, do kterých bratří a sestry vhazovali své skromné majetky. „Jakož na Hradišti neb na Táboře není nic mé a nic tvé, než všecko v obci rovně mají; taktéž všem všecko vždycky má v obec býti, a nižádný nemá nic zvláště míti; jinak kdož co má zvláště, hřeší smrtelně. Item také jsou pravili, že mají býti všickni zároveň bratří a pánů aby nebylo a jeden aby druhému poddán nebyl; a z toho vzali sobě jméno bratří, a že již přestane daň, úrok a nebude, kdo by nutil k tomu.“

Řecky se „tisíc“ řekne „chilii“. To slovíčko to použili historici a udělali z něj novotvar „chiliasmus“. „Chiliasmus“ sice je poměrně nové slovo, ale učení, které pojmenovává, je pár století staré. Představuje víru o brzkém návratu Ježíše Krista na zem a o založení jeho tisícileté říše. Chiliasmus nebyl vynálezem husitů, jenom oživil dávné představy křesťanů i Židů o příchodu Mesiáše. „Slova modlitby, jež věřící denně opakuje, totiž Přijď království tvé se vbrzku naplní. Kristus se dostaví nejprve tajně, jako zloděj, aby opravil své království.“

„Již není tento čas časem milosti a smilování, ani milosrdenství nad zlými lidmi, zákonu božímu odpornými! Tento čas jest časem pomsty a odplaty nad zlými lidmi mečem aneb ohněm, takže všichni protivníci zákona božího mají být zabiti mečem nebo ohněm, neb jinak usmrceni býti! Tento čas již Pána Krista nikoli v smilování a tichosti bude třeba následovati, ale v horlivosti, zuřivosti a spravedlivé odplatě! Světští i duchovní lidé povinni jsou rukou svých v krvi zlých posvěcovati! Jest zlořečen a proklet budiž každý, aťsi třeba kněz, kdo by váhal prolévat krev protivníků! Božím nepřátelům má být všecko zboží odňato aneb spáleno aneb zkaženo! Ten každý, kdo na hory nevyjde, zahyne s městy, vesmi a hrady od boží rány! Nižádný tento čas nemůže spasen býti, ani se od božích ran zachovati, než na horách! Tento čas pomsty všechna města, vsi i hrady mají od dobrých lidí uprázdněny býti a opuštěny! A pak nižádný dobrý v něm již nevejde! Po tom spuštění Praha jako veliký Babylón se všemi městy, vesmi i s hrady již má spálena a zkažena býti! V Čechách nemá zůstati než pět měst – první město Plzeň, kteréžto nazváno jest Slunce, Žatec, Louny, Klatovy, Slaný.“

Jan z Plané: Plzeň v roce 1480

Na města vlastně došlo v zimě, protože v zimě bývá zpravidla zima a na horách a kopcích mrazivě profukuje. Byla to jedině ohrazená husitská města, která mohla vyvoleným poskytnout záštitu. Těch pět, jak jsme o nich zrovna slyšeli – těch pět, ale dost možná, že i některá další byla na kandidátní listině. Uvádí se většinou Písek, a později i Tábor, zatímco o jiných, které byly také baštou husitských rebelů, nepadlo ani slovo. Byly to Domažlice, Sušice, Hradec Králové. Přední místo patřilo bezkonkurenčně Plzni.

Tábor jako ohrada husitství

„Není pochyby, že Jan Žižka z Trocnova měl úmysl z města tohoto pevného i lidnatého, jež noví blouznivci Sluncem nazývali, udělat střed i hlavní ohradu husitství; proto hledaje spojiti tam veškerou brannou moc svou, vyhnal odtud všecky katolíky a dav opraviti a doplniti hradby městské, kázal zbořiti nejen všecky kostely, domy a dvory v předměstí, ale i uvnitř města několik klášterních stavení. Příměří ve jménu královny Žofie jemu podávané zamítal stále, i cvičil v umění válečných své bratří, mezi nimiž pan Břeněk Švihovský a rytíři Jan Valkoun z Adlar i Chval Řepický z Machovic zejména se připomínají. Také Mikuláš z Husi snažil se ve stejném čase osaditi se na blízkou Zelenou horu, kterou po biblicku nazývati chtěl horou Olivetskou. Válka, od obou oněch mužů hledaná, nedala na sebe dlouho čekati.“

Erb pánů ze Švamberka

Možná že tak dočista oficiálně a zcela veřejně ještě ne, ale ona ta válka už stejně propukla. První husitskou bitvou totiž nebyla srážka u Sudoměře, jak se všeobecně traduje, ale u malé vesnice severozápadně od Plzně jménem Nekmíř (pokud samozřejmě nepočítáme oboustranně nepovedenou melu u Živohošti). „Když byl Žižka v Plzni, vedl z tohoto města mnoho bojů s panem Bohuslavem ze Švamberka, o kterých by bylo dlouho co psát,“ povzdychl si kronikář Starých letopisů českých; a my dodáváme, že se této zajímavé postavě husitské doby rozhodně nevyhneme. „Ten pan Bohuslav vedl válku pro krále Zikmunda a dostával za to veliké peníze. Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekmíři s necelými třemi sty pěších a se sedmi sty vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí, dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdných i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všecky na hlavu potře. Ale Žižka ho odrazil od vozů a zabil Hynka z Nekmíře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze.“

Polovina února přinesla notné zklamání. Plánovaný konec světa se jaksi nekonal a tím pádem se všem odpůrcům husitů dostalo silného zadostiučinění. Poněkud s rozpaky předtím Plzeňští sledovali zbožnou vdovu Kateřinu Pabiánkovou, jak ze svého patricijského domu vynáší nábytek, cennosti i svršky, aby je jako nepotřebné na náměstí spálila. Její příkladu následovali i další plzeňští měšťané, ale dobře přitom cítili v zádech posměšné pohledy jinak smýšlejících sousedů. Zatímco v Plzni však bylo venkovských husitů jenom málo, Písek se jimi jenom hemžil. Kazatelé se tu činili velice pilně, takže se do tohoto opevněného královského města uchýlilo značné množství husitů z okolních i vzdálených vsí. Ke společnému užitku odevzdali potraviny, našetřené peníze i přebytečné svršky. Právě tady se objevily společné kádě, do kterých svůj majetek bratří házeli - od nich tento nápad pak přejal Tábor.

„Mnozí svá zboží lacino prodávali, a s ženami a dětmi ubírali se a peníze k nohám kněžským jakožto před apoštoly metali. A tak kněží a hejtmané žertovali, neb jim peníze do kádí sypali – jedna káď byla postavena na Písku, druhá na Táboře, třetí ve Vodňanech. Také pravili, že žádného ovoce již nebudete požívati. Protož kázali, aby lidé nic nedělali a stromy aby kazili, stavení, kostely, kláštery bořili. Také pravili, že nebude spasení, jedině na horách.“

Jan Žižka z Trocnova (vlevo)

Hned na počátku dubna byly na Táboře volby. Ze všech vojenských oddílů byli vybráni čtyři hejtmani. Důraz se klad na válečnickou zkušenost, ale taky na urozenost. Na první místo se dostal Mikuláš z Husi, který se přesunul se svou družinou z Olivetské neboli Zelené hory na Tábor ještě předtím, že tam dorazil Žižka, takže i z tohoto důvodu mu připadlo jakési formální prvenství. Mikuláš zřejmě odstrčil do pozadí pana Prokopa z Ústí, který se vrátil na Kamenici jako jeden z prvních spojenců táborské strany. Západočeští husité nejvíc důvěřovali Janu Žižkovi a také jeho hejtmanství v konkurenci ostatních plně obhájili. Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova, kteří tu čtveřici doplňovali, byli spíš pobočníky, popřípadě hejtmany hradních posádek než samostatnými veliteli. Žižka s Chvalem brzy nato přeložili svou posádku do Písku, zatímco Mikuláš ze Zbyňkem zůstali na Hradišti hory Tábor.

Erb pánů z Dubé

„Odesláním rytíře Chvala zemdlil se Žižka v Plzni znamenitě (jako že tam byl najednou oslaben), ano vojsko královské obléhající jej nyní pod velením pana Václava z Dubé co do počtu i síly denně se vzmáhalo. I poněvadž stejnou dobou počala se také vyskytovati znamení nepřízně u měšťanstva (František Palacký tím jemně naznačuje, že v městě Slunce měli Žižky tak nějak dost a že by byli raději, kdyby si šel dělat revoluci zase někam jinam, třeba na Tábor), uznal i přesvědčil se vůdce husitů brzy, že mu sotva bylo lze udržeti se navždy ve městě. Proto uvolil se konečně slyšeti některé pány pražské, poslané k němu, aby umluvili příměří mezi ním a Václavem z Dubé. Asi dne 20. března ustanovil opustit Plzeň pod výminkou, aby pojištěna byla městu svoboda kalicha; jemu pak a všem, kdož by s ním jíti chtěli, volný a bezpečný odchod do nového Tábora. K obojí výmince svoliv Václav z Dubé, uvázal se v město Plzeň, jež vráceno byvši katolickým obyvatelům svým, od té doby mezi nepřátele husitů silou a horlivostí předčilo.“

Smlouva královských s husity byla ve skutečnosti cárem papíru neb snad pergamenu (kdoví, nač ji tenkrát psali) už v okamžiku, kdy byla podepsána. Noví páni Plzně totiž okamžitě (a samozřejmě tajně) zpravili kutnohorského mincmistra Divůčka a pana Petra ze Šternberka, jakož i velmistra strakonických johanitů Jindřicha z Hradce, kteří operovali v píseckém kraji, aby plzeňskou výpravu někde na cestě k Táboru zlikvidovali. Dráhy jízdních houfů landfrídu a strakonických řádových rytířů se s husitským hloučkem, sestávajícím ze čtyř set pěších osob obojího pohlaví, devíti jezdců a dvanácti vozů protnuly na hrázi rybníků jménem Škaredý a Markovec za soumraku 25. března. Vesnice na dohled odtud se jmenuje dodnes Sudoměř.