204. schůzka: Protož nechoďte se zbraní, ale s holemi

Husitské vraždění
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Husitské vraždění

„A když se stalo, že král Václav zemřel, hned nazítří, ve čtvrtek, vrhl se vzteklý dav, který se už neměl čeho bát, na kostely, ve kterých nepodávali pod obojí způsobou, i na kněžské domy, a ničili varhany a sochy.“

„Pobízeni k tomu kněžími, bořili pak i kláštery – nejprve Kartouzy, klášter velmi krásný na Smíchově, který založil král Jan a který byl stavěn s velkými náklady; ten vypálili hned v pátek po králově smrti a potom do základů zbořili. Pak pobořili Břevnov, Strahov, Plesy u Prahy, klášter svatého Tomáše na Malé Straně, klášter u svatého Klimenta, u svatého Benedikta, u svaté Marie Magdaleny, na Karlově, u svatého Ambrože a u svaté Kateřiny na Zderaze, u svatého Františka.“

V sak, mniše, v sak!

Jako první to odnesla už 17. srpna odlehlá kartouza před Újezdskou branou na Malé Straně. Všechno se odehrálo v živelné atmosféře bez vůdců a kazatelů. Zdá se, že přepadení obstarala spodina velkoměstské společnosti, která se (jak už to za revolucí bývá) velice pružně přiživila. Z druhého břehu Vltavy se ke klášteru přihrnuly houfy ozbrojených obrazoborců i obyčejní zvědavci. Když byl klášterní komplex s dobře zásobenými sklepy dobyt, v pozoruhodné směsici se tu náboženská hysterie mísila s řáděním opilé lůzy. „Mnichy z kláštera vedli do Prahy, rouhali se jim a říkali: Už máme takovou moc a dovedeme dělat tak veliké zázraky, že jsme naučili němé mluvit!“ Zajatce pak zástup odvedl ke Staroměstské radnici. Teprve do po delší době se konšelé odvážili vystrčit nosy ze svého útočiště a mnichy převzali. „V sak, mniše, v sak!“ zněl Prahou nový revoluční slogan. (Něco jako „Do pytle, mnichu, do pytle!“) Nervózní sběh lidu se proměňuje v bouřlivou vlnu. Houfy chudiny a městských řemeslníků se vrhají na pražské kostely a kláštery. Faráři a mniši v panickém strachu prchají. Dav ničí varhany, obrazy svatých, ornáty kněží, všechny nenáviděné symboly falešné víry a rozmařilosti církevních představitelů. S touž zarputilostí útočí Pražané o dva později na staroměstské nevěstince. Boří je a zapalují.

„Konečně vzmužily se i úřady městské a způsobily poznenáhlu opět pořádek, takže když rota jakási plašila jeptišky z kláštera svatého Františka, purkmistr pražský držel nad nimi ochrannou ruku. Ba taková tehdáž byla ještě vážnost starých zákonů v myslích vůbec, že po ztečení Kartouz, když padouch jeden rouhaje se, oblékl se v roucho posvátné a šel v něm do Prahy, páni pražští dali jej bez další nesnáze zatknouti a poté stíti.“

Ale nejenom v Praze se dělaly a dělají dějiny. V době, o kterou nám jde, to platilo dvojnásob. V Písku husité zaútočili na dominikánský konvent. Prakticky současně propukly obrazoborecké bouře spojené s vybitím klášterů v Plzni, Žatci, Klatovech a Lounech. V Sezimově Ústí, tam byl klid (zatím), dominikány tady nechali na pokoji. Celkem se dá říci, že střed a sever Čech zůstává poměrně klidný. Morava je stranou událostí. Zato v jihozápadních a hlavně v jižních Čechách, na území mocných feudálních panství Rožmberků a kláštera Zlatá Koruna, tak tam to vře. I na východě je neklid, zvlášť na Hradecku. Nebyla to náhoda - podmínky k životu právě tady byly ještě horší než jinde. A kromě toho: odedávna tu žilo tajné kacířství.

Pisanello (1395–1455), Zikmund Lucemburský, 1433

„Když se toto všecko dálo, dědic trůnu českého již dávno uznaný, král Zikmund bavil se v Uhřích na Budíně. Mnozí šlechticové z Čech hned po Václavově smrti pospíchali k němu jak o závod, zpravujíce jej o příbězích českých a poroučejíce se do jeho přízně; také úřady zemské a dvorské, purkrabí hradů královských a města veškerá, ti všichni posílali k němu, žádajíce o naučení, kterak by se chovati měli. Tehdáž však Zikmund strojil se právě k válce turecké, staré jeho boje s Benátčany zle se mu dařily a nadto půtky mezi Poláky a řádem pruským požadovaly velmi pilně osobního přičinění jeho.“

Čtyři pražské artikuly

Zikmund se stal vlastně jediným Václavovým dědicem. České království mu spadlo do klína. Jeho nárok nikdo nezpochybňoval, ani kališníci, i ti počítali se Zikmundovým nástupnictvím, ale je fakt, že se připravovali. Členové svazu husitské šlechty z roku 1415 teď rozšířili svůj stavovský spolek na obec Království českého. A začaly porady. Skupina Čeňka z Vartemberka byla zvlášť iniciativní: připravila návrh patnácti článků. Král Zikmund měl sice pořád ještě jiné starosti, ale až přijede do Čech, je třeba být připraven... V čele tohoto petičního seznamu stály už tenkrát požadavky tří ze čtyř takzvaných pražských artikulů: Svoboda slova a zákona božího, přijímání laiků pod obojí způsobou, zákaz světského panování církve. A další body tohoto... no, nebudeme říkat ultimátum, říkejme tomu návrh: Ten návrh počítal, že v zemi budou legální dvě víry. Jeden z artikulů hájil důrazně národnostní zájmy: „Čechové aby první hlasy všudy po království a po městech měli.“ Staršího data byly články, zapovídající jakékoli vnější zásahy světských a církevních soudů do českých poměrů. A další body: Článek o svobodách pražského vysokého učení, artikul o ohledech na práva sirotků, vdov i zemanů, bod o podstatném omezení odúmrti, a dohled panské rady nad „poklady Království českého.“

Pražští měšťané přišli taky se svou troškou do artikulního mlýna: Nedopustit ve městě hampejz a nevěstky a kuběny. Regulovat židovské půjčky na zástavy. České čtení evangelia a epištol. Dohled mistrů nad bludaři z vlastních řad. Co asi dělal král Zikmund, když si ty artikuly přečetl? Inu – měl něco s krví. Začala se mu pěnit. „Písemná odpověď králova na všecky tyto články nás nedošla; ba zdá se, že jí ani nedal. Odpověděv prý jen v ten smysl, že zamýšlel zříditi a vésti panování své v zemi týmž způsobem a obyčejem jako kdysi jeho otec, císař Karel IV., slavné a svaté paměti. Odpověď tak neurčitá a vyhýbavá byla by sotva koho spokojila i v časech sebeklidnějších, pročež když opět bylo opět naléháno naň (jak se zdá, i od královny Žofie samé), aby zvláště co do církevních věcí propůjčil se sliby určitějšími, dal jménem svým oznámiti v zemi vůbec: že až přijde do Čech (což dá-li Bůh, brzy se stane), poradí se o těch věcech s biskupy, preláty, mistry, knížaty, pány i s městy, a co řádného bude na jejich radách a naučeních, při tom že je ráčí milostivě ostaviti.“

Na podzim se Praha trochu uklidnila. Na venkově však skončily žně a začaly zde zase poutě na hory. Vedle známých poutních míst na jihu a východě Čech se vynořuje shromaždiště Bzí u Blovic. V neděli 14. září 1419. roku tu obec poutníků z Plzeňska a okolí vydala písemné prohlášení, ve kterém všem věrným božím oznamuje své záměry a současně vyzývá k hromadné účasti na celozemském srazu u Křížků.

Křížky... Křížky. Kde bychom je našli? „Na oulehlích na Benešovské silnici na té hoře za Ládvím ku Praze jedouc.“ Aha. Tedy za Prahou směrem na Benešov. No ale co tam? „Abyste se s námi všemi sešli a sebrali k jednotě božské o svobodu zákona božího a prospěch spasitelný i počestné dobré všeho království: aby úrazové a pohoršení zjevní i rozdílové byli zastaveni a kaženi s pomocí Pána Boha, krále, rytířů a panoší i vší obce křesťanské.“ Tím králem, jmenovaným hned po Pánu Bohu, tím mínili Zikmunda. Je to pozoruhodné svědectví o tom, jak velice nevěděli o jeho podílu na kostnických hranicích... jak ještě pořád přežívala důvěra ve spravedlivého panovníka. Oni se však ti organizátoři Křížků nespoléhali jenom „na krále, a rytíře a na panoše“, oni už vyzývali i dočista k něčemu jinému: „A proto, milí synové, posilněte se a mužsky sobě čiňte v Zákoně, neb když učiníte, co je vám v Zákoně přikázáno od Pána Boha vašeho, v tom slavní budete shledáni.“

Josef Mathauser: Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí z Vítkova na Prahu

Na Křížkách – tam se sešly zástupy lidí na svátek svatého Jeronýma, tedy 30. září – promluvil kromě jiných kněz Václav Koranda. „Bratří! Věztěž, že jest vinice Páně krásně zakvetla, ale kozlové se blíží, chtějíce ji snísti, proto nechoďtež s holemi, ale se zbraní!“ Milí poutníci kromě těch holí žádné zbraně neměli a to se jim stalo málem osudným. Před zavřenými branami arcibiskupských Rokycan je očekával houf ozbrojených měšťanů a ten je donutil město obejít oklikou. Jinak žádné jiné – řečeno policejním slovníkem – mimořádné události. Žádné. Nad bratrstvím husitské víry se sice už vznášely dost těžké mraky, ale na pouti byl klid. Poutníci si nepřestávali vážit chleba vezdejšího a dokonce na výzvu jistého panoše Záviše mezi sebou vybírali peníze. „Ten panoš na koni objížděl lidi a připomínal jim, aby jednomu chudému člověku zaplatili osení, které mu tam vedle toho úhoru pošlapali. Vybral hodně peněz a dal je tomu sedlákovi, kterému pole patřilo. Tenkrát ještě nechtěli odbočovat z cest, když se scházeli na horách, aby lidem nedělali škodu, a chodili pouze s holemi jako poutníci. Ale to se bohužel brzo změnilo v pravý opak, neboť potom jezdili s vozy, děly a praky, dobývali hrady, města i tvrze a pustošili zemi, jak o tom bude řeč níže.“

Praha v ohrožení

Věnceslav Černý: Křišťan z Prachatic návštěvou mistra Jana Husi

Kronikář má pravdu, to tedy ještě bude. „Než se vydali do Prahy, kněží ohlásili lidem, aby se sešli na stejném místě na den před svatým Martinem. Do Prahy to z Křížků nebylo daleko a tak se tam hned večer toho dne lidé za svitu pochodní a vyzvánění zvonů přes Vyšehrad vydali. Nazítří ráno vykázáno těm, kdo byli cizí, obydlí větším dílem v klášteře svatého Ambrože a obec pražská častovala je po několik dní. Oni pak se odměnili za takovou pohostinnost, že pomohli tepati obrazy, relikvie a svaté nádoby v kostelích a klášteřích pražských – tenkráte nad jiné zle toho zažil kostel svatého Michala na Starém Městě, ačkoli tam byl farářem mistr Křišťan z Prachatic, starý Husův přítel a příznivec.“

Nevzniklo v Praze čirou náhodou bezprostřední nebezpečí, že si ten mnohatisícový dav v ještě katastrofálnějším provedení zopakuje srpnové pogromy na kláštery a mnichy? A že nepůjde jenom o „tepání obrazů?“ To nebezpečí tady určitě bylo. Zikmund se svou armádou, tak ten bylo daleko... Strach z přítomnosti takové síly v Praze zahnal do společného kouta většinu těch, kteří měli co ztratit. To znamená katolíky, církevní preláty, kališnické pány i měšťany. Jako by se mávlo proutkem, vznikl vojensko-politický spolek „pro zjednání svobody slovu božímu, pro hájení cti české pro odvrácení potupy kacířské na národ náš křivě uvalované.“ Ve skutečnosti, jak ale poznamenává i František Palacký, tato jednota „jen za prostředek sloužiti měla, aby se městská rada dobrým způsobem zbavila hostů nemilých, zemská vláda aby pak zamezila vzbouření lidu.“ A v čele té jednoty stál Čeněk z Vartemberka. Všestranně použitelná osobnost. Po vášnivých disputacích s Želivským, Mikulášem z Husi a Janem Žižkou a ještě dalšími byla venkovská chudina „po dobrém“ a „ve jménu společné věci kalicha“ vypuzena z města ven. Ohrožená část Prahy si zajisté oddechla.

„Když se přiblížil čas, kdy se měli ti lidé znovu shromáždit, tehdy ti pánové, kteří už brali žold od uherského krále Zikmunda a měli v držení mnohá města a hrady v Českém království, ze všech sil zabraňovali tomu, aby se ti lidé sešli a shromáždili. A z toho vznikly velké války. Šly jich dost veliké zástupy – Plzeňští, Klatovští, Domažličtí, Sušičtí, všichni vyrazili k tomu shromáždění. Tehdy se stalo, že se tu poprvé sešli se zbraní, v odění a s vozy. Neboť kněz Koranda kázal, že kdo se chce na tu pouť vydat, ať si sebou vezme sudlice na kozly, že kozlové chtějí okusovat štěpy.“ O tom jsme už něco slyšeli. Co na to Praha? Nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka shání peníze, vojensky zabezpečuje Hrad, obsazuje Malou Stranu a podhradí a další strategicky důležité body. Vyšehrad (tedy druhou pražskou pevnost) drží královská posádka. Brzy se ale ukáže, že nebyla zrovna spolehlivá.

Jan Vilímek: Jan Žižka z Trocnova

„Koncem října obsadila obec Novoměstská Vyšehradský hrad, zahnavši odtamtud čeleď bývalého českého krále Václava. A k té obci se přidal Jan Žižka, dvořan svrchujmenovaného krále.“ V té době se ku Praze prodírají z různých stran venkovské houfy. Jihočeský hlouček se podaří na okamžik zadržet. Na velice chatrně ozbrojený zástup zaútočili nedaleko Živohoště panští žoldnéři pod vedením Petra ze Šternberka.

Mraky nad bratrstvím husitské víry

„Dva houfy lidí, jeden z Knína, druhý ze Sezimova Ústí, měly se spojit, aby nadále vespolek jely do Prahy nebo kam je Bůh povede. Když se ti z Knína brodili přes řeku, spatřili dva houfy – jeden jízdní, velmi dobře vyzbrojený, velmi veliký, asi třináct set jezdců s praporci; druhý zástup, pěší, byl z Ústí a mohlo jich být ke třem stům mužů i žen, kterým jelo těch pět vozů z Knína naproti. Když to viděli, dohadovali se, co teď. Mezitím Ústečtí našli nějaký vršek, na který se všichni nahrnuli. Pan Petr vyjel se svým šikem proti Ústeckým, rozrazil je a celý houf jezdců skrze ně projel. Když chtěl mezi ně vjet podruhé, vzdali se mu. Několik jich leželo zabitých a raněných. Při vyjednávání přeběhlo však přes sto Ústeckých ke Knínským, kteří se také uchýlili na kopec, připravovali se k obraně a začali dělat z kamene nasucho zídku, aby se k nim jezdci tak snadno nedostali. Páně Petrovi jezdci s nimi vyjednávali, aby se vzdali, oni nechtěli a doufali v záchranu, a to se také stalo. Za chvíli uviděli celý zástup z Knína, jak jim táhne na pomoc i s městskými korouhvemi. Když to viděl pan Petr, nečekal déle a jel pryč ke Kutné Hoře. Nazítří kněží sloužili mše a pochovali zabité. V noci pod Jílovým přebrodili Sázavu a druhý den ráno jako veliká síla vyrazili ku Praze, okolo Nového hrádku u Kunratic, na kterém byla právě královna Žofie... Zastavil jsem se u toho proto, aby potomci věděli, jak začala ta krutá válka v Českém království po smrti krále Václava.“

Ano, byla to už skutečná občanská válka. U Živohoště se vůbec poprvé krvavě střetla dvě husitská křídla. Tedy vyznavači jedné víry, ale dvou odlišných programů. „Ještě předtím, než ten lid znovu přitáhl do Prahy, Pražané staroměstští i novoměstští v sobotu před svatým Martinem zaútočili na Malou Stranu, protože na arcibiskupově dvoře i jinde se usadilo a opevnilo mnoho žoldnéřů – uherský král Zikmund platil všem žold (po půl kopě grošů týdně na koně) ještě předtím, než přijel do země. Ty žoldnéře Pražané přepadli, pobrali jim koně i zbroj a způsobili jim velikou škodu. Arcibiskupský dvůr i některé jiné domy vypálili. A tak tu Malou Stranu pomalu pálili jednak Pražané, jednak posádka Hradu, až ji celou vypálili.“ Docela sympatický začátek, že. Takový konstruktivní. Všechno to začalo poplašnou zprávou z Nového Knína, kde se utkali jedni husité s druhými husity, přičemž ti „panští“ nakonec ustoupili. Někteří kazatelé začali z popudu hradeckého kněze Ambrože svolávat husity do zbraně na pomoc ohroženým bratřím. Za zvuku zvonů se rychle shromáždilo množství dobrovolníků, kterým se postavil do čela Mikuláš z Husi.

Nový Knín podle F. B. Wernera kolem poloviny 18. století

Nejkratší cesta k Novému Knínu vedla právě přes Malou Stranu, na kterou se mohli dostat přes jediný kamenný most. Královští ozbrojenci v domě u malostranské mostecké věže však považovali to rojení na mostě za útok na své pozice a proto na něj spustili palbu. Takže z celé té výpravy na pomoc ohroženým bratřím a v podstatě z hlubokého nedorozumění se vyvinuly několikadenní boje a systematické planýrování pražského podhradí. Pražským městům ale přibývaly další a další protivníci. Celkem 100 rytířů, 35 členů předních panských rodů a 4 středočeská královská města – ti všichni jim vyhlásili válku. (Těmi městy byla Kutná Hora, Kolín, Čáslav a Kouřim.) Mezi urozenými opovědníky byli i mnozí kališničtí páni, mimo jiné i Čeněk z Vartemberka a Oldřich z Rožmberka. Situace pro odbojnou Prahu se den ode dne zhoršovala. Oddíly královské strany pevně uzavřely zásobovací tepny, drancovaly venkovské statky pražských měšťanů a na některých místech už začaly budovat obléhací bašty. Z nepřátelských městských hotovostí si počínali nejkrutěji a nejzběsileji kutnohorští horníci.

Erb Švihovských z Rýzmberka

„Po smrti krále Václava se biskup litomyšlský, dále Petr Konopišťský, Kutnohorští a další páni spojili, aby hubili všechny, kdož přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou. A tak pochytali mnoho chudých lidí i kněží a vodili je do Kutné Hory, a brali také pastýře z polí a prodávali lidi do Kutné Hory jako dobytek. Tehdy také Kouřimští vpustili do svého města královskou stranu, pochytali významnější měšťany, kteří byli přívrženci pravdy boží, a vydali je do Kutné Hory. A odvedli se všemi těmi měšťany do Hory také mistra Jana Chůdka, kouřimského faráře, ještě se dvěma kněžími, sťali jim hlavy a naházeli je do šachty. A chytali i další lidi a přiváželi je do Kutné Hory, navečer je stínali a házeli do šachty; když usekli hlavu jednomu chudákovi, jeho hlava, jak tak skákala po zemi, třikrát za sebou pravila: Krev boží! Krev boží! Krev boží! Jan Švihovský takto přikázal ty lidi mučit: rozkázal přivázat nebohého křesťánka k prknu a nasypat mu do hrdla střelný prach; pak ten prach zapálili a ten plamen prolétl všemi střevy, až vyletěl zadkem ven.“

Vypálení pražského podhradí

Pražské podhradí je prakticky zničeno, vypáleno, obyvatelé se rozutekli. Královna Žofie uprchla. Boje v Praze trvají deset dní, potom protivníci uzavírají až do jara roku 1420 příměří. Houfy z nejrůznějších koutů Čech rozzlobeně opouštějí město. Vlastně už podruhé v krátké době za sebou... Věřily, že tady zpečetí bratrství ve víře, že se Praha stane centrem nastávající obrody světa. A namísto toho – komplot katolíků se záludnými měšťany a feudály, co se ke kalichu hlásí slovy, nikoli skutky, znemožnil, aby se Praha postavila do čela revoluce. A už je tady zima. A ozbrojené houfy sedláků, vyhnané z Prahy, nacházejí útočiště v pěti vyvolených městech, dále v Hradci Králové i jinde. Část bratří – mezi nimi zřejmě i Jan Žižka z Trocnova – zamířila do Korandovy Plzně. Nejhůř jsou na tom Jihočeští. Strádají v lesních úkrytech v okolí Sezimova Ústí. Ozbrojenci najatí pány křižují po Čechách a loví kacíře. Kutnohorští Němci dokonce za každého husitu vyplácejí peněžitou prémii. Zajatce házejí do opuštěných šachet. „Nepřátelé pravdy,“ líčí nám tu tragickou historii kronikář Vavřinec z Březové, „lapajíce v rozličných místech království kněze a laiky, horlivé vyznavače přijímání z kalicha, odevzdávali je Kutnohorským, a některé prodávali i za peníze.“ Účty se dochovaly. Za jednoho husitského laika platili Kutnohorští po jedné kopě pražských grošů, zatímco za kněze se sazba vyšplhala až na pětinásobek.

„A ti ukrutní pronásledovatelé a nepřátelé Čechů a zvláště milovníků pravdy Kristovy Kutnohorští, Němci, trápili rozličnými urážkami a různými druhy trestů, a nelidsky je házeli, zvláště v nočních dobách do nejhlubších jam neboli šachet, některé zaživa, některé však postínané. Tak velikou pak nelidskou ukrutností rozpálil se lid kutnohorský proti věrným křesťanům a horlivým vyznavačům zákona božího, že v krátkém čase přes šestnáct set lidí, přívrženců nejsvětějšího přijímání z kalicha, bídně zahubil a naházel do šachet, přičemž katové často omdlévali únavou z vraždění. Ale toto nelidské zuření proti věrným křesťanům spravedlivě následovala Boží pomsta, neboť po dvou letech bylo to město Kutnohorských z pomsty za tu nelidskou záhubu mnoha věrných takřka z kořene vyvráceno a plameny ohně zničeno, jak bude možno zřejmě objasniti v následujícím vypravování.“

Ta pomsta vůbec nebyla boží, ta byla veskrze lidská. Sled činů a pomsty a pomsty této pomsty a pomsty této pomsty této pomsty se stal charakteristickým rysem vnitropolitické situace v Českém království po mnoho dalších let.