203. schůzka: Soukromá podobizna českého krále Václava IV.

Václav z Bible Václava IV.
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav z Bible Václava IV.

„Zpráva o krvavém povstání v Praze donesla se rychle na hrad kunratický. Král Václav vztekem ani vzpamatovati se nemoha, přísahal, že hrozně mstíti se chce, zvláště na kněžích husitských, které i jmenoval, a že vyhladí konečně tu sektu celou až do kořene.“

„Když jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako by dobře byl předvídal, že něco takového se stane, král obořiv se naň co domnělého protivníka, porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivše zvláště levý bok těla, avšak nezbavivší ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak neobyčejného rozzuření se.“

Ničitel důvěry, radící se s démony

To se stalo uprostřed léta v roce 1419. Král už předtím „neobyčejně zuřil“ nejméně dvakrát do měsíce. Což by tedy opravdu nebylo nic mimořádného, jenomže od defenestrace konšelů z oken Novoměstské radnice se jeho zdravotní stav zhoršil tak, že to bylo patrné na první pohled. Ani zvenčí to už dávno nebyl ten hezký mladík, jak ho známe z busty v triforiu svatého Víta, a taky to zdaleka nebyl onen pěkně vyhlížející zralý muž na staroměstské Mostecké věži u Karlova mostu.

Vaclav IV. a Žofie (miniatura z Bible Václava IV.)

Pokud tedy můžeme věřit soudobým kronikářům, stal se z něho člověk „hrozného vzhledu a hrozné tváře“. Nemusíme se spoléhat pouze na písemná svědectví – i na jeho portrétu v bibli Martina Rotleva, kde je král vyobrazen i s chotí, je vidět změna, kterou zaregistrovali jeho současníci: Václav má charakteristicky zarudlý obličej, a je odulý, jak notoričtí alkoholici bývají.

Králova povaha se měnila stejně jako rychle jako vnější znaky. Neuměl se ovládat, propadal hněvu a následně zase netečnosti. Z původně slibného panovníka se stal vladař programově krutý. Jeden nám neznámý duchovní, který měl blízko ke katedrále svatého Víta, o něm řekl: „Byl to ničitel důvěry, radící se s démony.“ Což už jsou silná slova. „Byl to člověk přímo divoký a hrozného vzhledu“ – to zase o něm tvrdil jeden augustinián. A kurfiřti, kteří se sešli v roce roku 1400, aby Václava zbavili římského trůnu, ho charakterizovali jako „člověka neužitečného a líného a pro římskou říši naprosto nevhodného.“

Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini

Když mu zemřel táta Karel IV., zůstal sedmnáctiletý Václav v rodině Lucemburků úplně sám. Přitom sourozenců měl dost. Jeho nevlastní bratr Zikmund se však k němu stavěl vždy velice nepřátelsky, a podobně si počínali všichni ostatní příbuzní. A pokud to snad o někom ještě neplatilo, tak se Václav brzy postaral, aby zničil i poslední zbytky přátelství. Do jeho života stále víc vstupoval alkohol. Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež, o něm ve své České historii napsal: „Kdyby byl válčil v Itálii, vzal by si za kořist pouze víno.“ Zpočátku mělo Václavovo pití společenský charakter (takto nevinně začínal snad každý druhý alkoholik). Jeho spotřeba však narůstala, zvětšovala se, stoupala. Podle některých soudobých svědectví se totiž úměrně zhoršovala i jeho žízeň. Po dvou pokusech o otravu (píše se dokonce o třech atentátech prostřednictvím jedu) si král stěžoval na palčivost v hrdle, kterou bylo třeba něčím zahánět.

Václavova závislost na alkoholu

„Václav byl výborným společníkem, moudrým a zdvořilým knížetem, ale jen když pil pro radost nebo střízlivě. Šlechtice a vyslance přijímal vznešeně, jak se slušelo na jeho královský majestát, přívětivě naslouchal jejich výkladu a ušlechtile s nimi rozmlouval.“ To znamená, že se dokázal držet zpátky. Když ale ne, ƒ„tak byl divokým, zvráceným, nebezpečným člověkem.“ Dynter svaloval všechny Václavovy ukrutné činy na alkoholickou závislost. Jednou prý ho ve stavu opilosti napadlo přesvědčit se, o čem přemýšlejí odsouzenci na smrt ve chvíli své popravy. Přikázal prý proto svému katovi, aby ho sťal. Mistr popravčí však stětí pouze předstíral (přihodilo se mu totiž, že byl kupodivu zcela střízliv), a tak udeřil krále pouze plochou svého meče. Král povstal z pokleku, přikázal katovi, aby si sám klekl, zavázal mu oči a sťal ho. Další případ: Na lovu v lese měl potkat mnicha, a toho skolil šípem, neboť takový mnich má být přece v klášteře a neměl by se nekontrolovaně potloukat po lese. I v tomto případě měl Václav jednat pod vlivem nemírného pití. Rovněž historce o kuchařovi předbíhal alkohol. V záchvatu opileckého vzteku měl král přivázat vlastního kuchaře k rožni a upéci ho proto, že mu odmítl podat žádaný pokrm.

Kronikář Dynter ovšem pečlivě odlišuje to co sám viděl, zažil, čeho byl u královského dvora svědkem, a to, co zřetelně označil slůvkem „dicitur“, popřípadě „alii dicunt“ (což znamená „jiní říkají“). Ti jiní taky říkali, že král měl na svědomí život své první manželky Johanny Bavorské. Václav se totiž vyznačoval mimořádnou lásku k loveckým psům – pověřoval své vyslance, aby mu je přiváželi z různých evropských zemí – a toho největšího z nich přechovával ve své ložnici, kde obvykle spal u králových nohou. Když pak jedné noci „alii dicunt“ (ano, tedy „údajně“) vstala královna prudce z lůžka a když s hlukem šmátrala pod lůžkem po „noční váze“, mohutný pes se vylekal, skočil po ní, popadl ji za hrdlo a zardousil. Ale zase jiní „dicitur“, že královnu ve skutečnosti pokousal jeden z králových velkých psů, který dostal vzteklinu a královna pak na ty rány zemřela. Krále natvrdo charakterizoval pražský kanovník, doktor Pavel Žídek: „Byl to žráč a opilec,“ jeho svědectví ovšem zavání na každém řádku předpojatostí, protože Václava docela upřímně a nepokrytě nenáviděl. „Dále panny a paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, že nemohl roditi, kázal před sebou milostníkům hřešiti, kdy se mu zachtělo. Miloval řezáky, šípy, psy a touly a vydal se na nedbanlivost.“ Což může jak nepořádnost, ledabylost, tak i bezohlednost.

Václav IV. na lovu

„O Václavově povaze a chování se, byly zplozeny nejodpornější úsudky jak již za jeho živobytí, tak i u potomstva. Tím se pak stalo, že když z jedné strany většina spisovatelů líčila ho co podlého ochlastu a zuřivce bezsmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali člověka rozumně a dobře smýšlejícího, ba mučenníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí. Při takovém odporu zdání lidských nelze ke spravedlivému rozsudku vésti jinak, nežli co nejvěrnějším výkladem událostí skutečných, a my soudu čtenářova tím méně závadou býti chceme, čím méně zapírati lze, že král Václav sám co do chování svého v rozličných dobách svého živobytí rozličně se měnil.“

Muž dvou tváří

Rovněž tak i my (abych parafrázoval historikovu větu) soudu posluchačovu též závadou býti nechceme, což se nám snad v tomto seriálu podařilo. František Palacký se dotkl jednoho velice důležitého momentu: že totiž český král byl mužem dvou tváří. Jedna byla klidná, příjemná, vzdělaná, elegantní, ba občas i lidsky srdečná, druhá velice emotivní, drsná, vzteklá, divoká. Tvář číslo 2 budila samozřejmě větší pozornost. Každý na pražském královském dvoře si toho musel všimnout: král reagoval čím dál tím častěji v afektu a pod vlivem nestřídmého pití vína. Počínání Václavovo ovlivňoval jeho zdravotní stav, a ten se horšil, čím víc toho stačil vypít. Byl to člověk nervově labilní, povahou cholerik, který postrádal jakýkoli náznak trpělivosti. Zatímco v mládí se jeho slabost projevovala jako komplex mladické pánovitosti a svéhlavosti, v pozdějším věku doznala povážlivé a nebezpečné podoby záchvatů bezmezného vzteku. Když se vybouřil, upadl pravidelně do stavů netečné melancholie a později i chorobné apatie.

Václav se pak snažil uniknout z rušného dvorského prostředí a politického ruchu do klidu a nerušeného pohodlí královských hradů uprostřed lesního zátiší. Na rozdíl od svého otce Karla IV. prožil značnou část svého života v ústraní na českých hradech.

Nový hrad u Kunratic (kresba na informační tabuli)

Takže bychom si mohli shrnout alespoň několik základních příznaků: Špatný zdravotní stav... rychle přicházející únava... častá žízeň... malátnost... ochrnutí. (Ochrnutí... Něco podobného postihlo i jeho otce, císaře Karla...) „Král Václav byl zachvácen tak, že se nemohl postavit na vlastní nohy a nemohl hýbat ani rukama, ale byl přenášen z místa na místo ve vozítku nebo na rukou jiných. Co mu nyní pomohou doly na stříbro a obrovské poklady, které přikázal jeho otec hrabivě shromáždit a jež později sám jeho syn s veškerou péčí rozmnožil a dosud zachoval nedotčené?“ táže se římský kuriální činitel a přední člen papežské kanceláře Dětřich z Niemu, aniž uvádí, o jakou nemoc se to mohlo jednat.

Václav IV. - imaginární hanlivá podobizna složená z výjevů legendy o sv. Janu Nepomuckém (konkrétně jeho umučení a smrt).

Pravděpodobně šlo o dnu neboli o naši starou známou podagru. Tedy o starou známou pro členy lucemburského rodu, neboť tatík Karel si s ní taky dost užil. A nejenom on – trpěl jí i markrabě Prokop a taky Zikmund Lucemburský se kroutil bolestí, když udeřila. Léčby se ujal králův osobní lékař Albík z Uničova, o jehož vzdělanosti svědčí, že svého času zastával funkci rektora university, a ten ho skutečně postavil na nohy (král dokonce mohl bez problémů jezdit na koni). Asi to neměl tak úplně jednoduché, Albík, protože musel čelit královým nápadům. Král mu mluvil nejenom do diagnózy, ale i do terapie. Ptal se ho, jestli by pomohlo, kdyby byl smáčen v destilační nádobě. Albík mu to rozmluvil, protože na rozdíl od krále neměl nějakou zvláštní důvěru k alchymistickým pokusům. Král se domníval, že tato procedura z něj nemoc vytáhne podobně jako se v destilační nádobě vyráběla růžová voda z květů nebo umělý balzámový olej, tedy že by se z něj ta podagra jaksi vydestilovala

„Podával jsem mu aqua rosarum aut oleum balsami,“ říká doktor Albík z Uničova (došlo tedy i na tu růžovou vodu a balzámový olej). „Z dnešního lékařského hlediska si můžeme těžko představit jejich léčebný účinek,“ podotýká neurolog profesor Ivan Lesný ve své knize O nemocech mocných, „soudíme spíš na spontánní úlevu. Albíkovi však slouží ke cti, že se mu krále od tehdejších alchymistických praktik podařilo odradit.“
Václav onemocněl ve svých sedmačtyřiceti letech prakticky úplně stejně jako jeho otec Karel, když mu bylo čtyřiatřicet. Karlův zánět nervů a jejich kořenů trval deset měsíců, načež došlo k trvalé úpravě. Po ohledání jeho kostry se však zjistilo, že Karel utrpěl úraz (pravděpodobně na některém turnaji, kterých se často inkognito účastnil), a ten mu způsobil výron tlačící zevně na krční páteř, což u něj mohlo vést k tetraplegii, tedy ochrnutí všech čtyř končetin. Něco podobného v úvahu u Václava nepřipadalo, na rozdíl od jeho otce se mu vůbec nedostalo vojenské výchovy a skutečně nikdy nebojoval. S jedinou výjimkou, kdy vedl vojsko. K boji ovšem nedošlo.

Ochrnutí končetin

Co tedy mohlo způsobit Václavovo ochrnutí všech čtyř končetin? Podkladem mohl být alkoholický zánět nervů (a jsme zase u jeho záliby ve vinném moku). Možná to byla i takzvaná Korsakovova nemoc (u té se mohou objevit i známé „bílé myšky“ alkoholiků neboli delirium tremens). V popisu královy nemoci uvádí ošetřující lékař Albík, že šlo o „contractus“ (to by nasvědčovalo, že mohlo jít o spastické ochrnutí). „Contractus“ však neznamená jenom „stažení," ale i „scvrklost“ – tedy atrofii – a kromě toho by se křečové ochrnutí nemohlo v krátké době upravit natolik, aby pacient mohl chodit a jezdit na koni, ať už byla příčina jakákoli. Takže jaká je tedy diagnóza? Možná diagnóza? Václavovo ochrnutí bylo jenom periferní a jeho příčinou mohl být alkoholický zánět nervů.

„Po tom mordu na Novém Městě, protože se Pražané tak velmi vzbouřili a konšely jím dosazené z radnice shodili a takové ukrutenství nad nimi činili, osmnáctý den, tj. ve středu po Nanebevzetí Matky Boží, 16. srpna, král Václav v hodinu nešporní, byv raněn mrtvicí z opravdového zármutku, náhle zemřel s velikým křikem a řvaním jako lvím na Novém hradu, jinak Kunraticích.“ Po událostech u Novoměstské radnice se král sice uklidnil, ale duševní depresi a melancholii, kterou doprovázely nevolnosti a občasné zvracení, prožíval naplno. Trpěl návaly strachu, a často naříkal, že je ode všech opuštěn. Stěžoval si taky na prudkou bolest v levé paži (ta ho podle svědectví dvořanů sužovala devět nebo deset dní po údajném mrtvičním záchvatu). V den Nanebevzetí Panny Marie (tedy 15. srpna) se králi poněkud ulevilo a požádal o zpovědníka. Svátost oltářní však přijmout nemohl, protože zvrátil všechno, co pozřel. Na druhý den (to znamená 16. srpna) si Václav naříkal před polednem jenom na bolest v levé ruce, jinak se cítil líp. Po poledni kolem devatenácté hodiny (podle tehdejšího počítání, to je asi ve 13 hodin našeho času) byl náhle stižen záchvatem mrtvice. O mrtvici neboli šlaku se zmiňuje několik kronikářů. Ukrutná bolest, která projela jeho tělem, způsobila, že ze sebe vydal strašný výkřik. František Palacký měl za to, že šlo o mozkovou mrtvici, ale profesor Josef Thomayer určil jinou diagnózu: „srdeční smrt“. To, co ho postihlo, mohla být srdeční angína (i za její vznik vděčil Václav svému alkoholismu). MUDr. Thomayer vycházel z faktu, že král měl trvající bolest v levé paži a že trpěl úzkostí a hrůzou. Před svou smrtí měl takové řezavé bolesti, že podle záznamu městského písaře Březiny řval jako lev.

Smrt krále

Tyto poslední fáze Václavovy choroby vyplývaly z toho, že trpěl zkornatěním jednak srdečních věnčitých tepen, jednak aorty. To znamená, že (podle profesora Thomayera) zemřel nejspíš na infarkt srdečního svalu. Něco jiného si ovšem myslí neurolog profesor Ivan Lesný: „Je tu jedna okolnost, která mluví proti: k incidentu u Novoměstské radnice došlo 30. července, a král zemřel až 18. srpna. Při tehdejších léčebných možností se zdá být nepravděpodobné, aby někdo s infarktem myokardu přežíval skoro tři týdny. A když už přežil, bylo by to na delší dobu. Jinými slovy: uzdravil by se, kdyby infarkt nebyl těžký.“ Na co tedy mohl český král zemřít? Vraťme se ještě jednou ke svědectvím, která se nám o oné smutné události zachovala. Staré letopisy české: „Umřel jest v hodinu nešporní od šlaku náhlého pravým hořem a velikým křikem a s řvaním jako lvovým na Novém hradu, jinak Kunraticích.“

A co o tom říká Husitská kronika pana Vavřince z Březové? „Ze shození konšelů král Václav náramně se rozhněval. Ve středu po Nanebevzetí Panny Marie král Václav v hodinu nešporní poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven na Novém hradě blízko Prahy.“ Veliký křik ani řvaní však obvykle infarkt myokardu neprovází, zato je úvodním příznakem velkého epileptického záchvatu. Říká se mu (tedy tomu záchvatu) „cri épileptique“ – doslova „epileptický křik, výkřik, řev“. Taky to však může být takzvaný „epileptický status“, což je život ohrožující jev, kdy epileptický záchvat nepřestává a trvá několik hodin. Epileptickými záchvaty trpí často alkoholici – alkohol takové záchvaty přímo vyvolává, řada notoriků v epileptickém statu zemře. My už dnes asi žádný podrobnější popis skonu Václava IV. nezískáme, „ale to, co je k dispozici budí podezření, že spíše na infarkt myokardu zemřel Václav IV. v epileptickém statu.“

Karel Svoboda: Smrt Václava IV.

Smrt nastala po tříhodinové agónii kolem čtvrté hodiny odpolední. Jak neklidný bouřlivý byl život Václava IV., tak komplikovaný byl i jeho konec a posmrtný úděl. „Královna Žofie dala tělo manžela svého balšámem napuštěné dne 18. srpna nejprve v kostele svatého Petra na Vyšehradě na máry položiti; za příčinou však velkých bouří, které hned po jeho smrti v Praze vypukly, nemohl obyčejný pohřební průvod jemu ke cti brán býti. Proto v noci ke dni 21. srpna převezeno jest tělo jeho potichu cestou nejkratší do kaple svatého Václava v kostele svatého Víta; když ale ani potom ještě pokoj se nevracel, odřeknuvše se slavného pohřbu, zavezli smrtelné ostatky královy dne 12. září lodí do kláštera zbraslavského, kde nebožtík sám sobě hrob připravil, a pochovali ho s obřady obyčejnými.“

Však, když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel!

Pochovávajícími nebyli přední mužové království, ale rybáři, pekaři a laičtí mniši. V následujícím roce – prakticky rok po králově smrti, 10. srpna 1420 – vyrazily táborské a pražské ozbrojené davy ke Zbraslavi pod vedením táborských kněží v čele s Václavem Korandou. Klášter nikdo nehájil, tak ho vzaly útokem a zničily, co se dalo. Z klášterních sklepů vyvalily sudy vína a piva a daly se do hodování. Při útoku nebrali táboři ohledy ani na pohřebiště přemyslovských králů, kde byl pochován i Václav IV. Jeho mrtvolu vytáhli z rakve, položili v kostele na oltář a ověnčili ji senem. Pak nalívali nebožtíkovi do úst víno a tento akt doprovázeli slovy: „Však, když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel!“ Když se dostatečně pobavili, zapálili klášter i se zásobami obilí a vrátili se do Prahy.

„Pak nějaký rybář jménem Moucha vzal jeho tělo a tajně ho pochoval pod kamenem opukovým na své vinici, takže o něm žádný nevěděl, a tam ležel asi tři roky. Potom čeští páni pátrali po těle krále Václava a slibovali veliké dary tomu, kdo by jim o něm dal zprávu. A když je nalezli, přenesli tělo krále Václava na Vyšehrad a odtud se slavným procesím a s poctami cechů je slavnostně přenesli na Hrad a tam řádně pochovali.“

Iluminace z kopie bible Václava IV.

Jenomže to už se psal rok 1424 a mnohé bylo v tomto království zcela jinak a mnohé jiné ještě jinak bude. O králi Václavovi toho jména Čtvrtém se toho řeklo hodně, ale jen opravdu málo je mu ke cti. Rozmnožme to dobré, co o něm lze vypovědět, ještě několika větami ze Starých letopisů českých: „Jaký byl za krále Václava v zemi klid, o tom si dodnes lidé po celé zemi vyprávějí. Říká se, že za jeho časů mohl člověk jít nebo jet po cestě a nést na hlavě zlato a nikdo si ho ani nevšiml. Také se o něm říká, jak chtěl, aby bohatí byli k chudým spravedliví. Oblékal se do obyčejných šatů, jaké nosí prostí lidé, a sám všechno zkoumal. Tak šel třeba mezi pekařky kupovat chleba a tam smlouval a kupoval. Když byl chleba dobrý a měl poctivou váhu, zaplatil a odešel. Ale když byl chléb malý, hned podvod odhalil, dal se poznat, chléb jim sebral a přikázal, aby ho rozdali chudým a do škol. A majitele trestal na penězích a někdy i na hrdle. To dělal také řezníkům, šenkýřům a všem řemeslníkům. Na každé řemeslo a zaměstnání šel vždycky jinak a tak zkoumal a zkoušel je, jak jsou při svém obchodování poctiví. Jednou šel také kopat na vinici, aby zjistil, jak to tam chodí, a kopal tam celý den jako každý jiný nádeník. Za ten den poznal jejich práci a ustanovil, aby ti dělníci v poledne, když jedí, hodinu odpočívali, a také v kterou hodinu mají s prací končit. To všechno rozhodl a přikázal. Bylo by dlouhé vypisování o tom, co všechno dělal a vyváděl se svými kumpány, když se po nocích toulali po Praze, ale to vynechám. Milý Pane Bože, rač se jen smilovati nad jeho dobrou duší!“