140. schůzka: Katedrála – Matyáš z Arrasu a Petr Parléř

Katedrála sv. Víta od jihozápadu
Katedrála sv. Víta od jihozápadu

„Ad similitudinem ecclesiae Romanae rotundam,“ neboli: „k podobě kostela římského okrouhlý.“ Tak takový měl být kostel svatého Víta na Pražském hradě podle rozhodnutí českého knížete Václava Přemyslovce, později řečeného Svatý.

To bylo v době, kdy měl Matyáš z Arrasu tři století na to, aby spatřil svět. Kostel byl pojmenován podle italského světce, jehož ostatek (byla to část ramene) získal kníže Václav od německého císaře Jindřicha I. V pořadí čtvrtý šéf českého státu zde založil rotundu. Měla průměr třinácti metrů, kruhovou klenbu, zaklenutou loď s ochozem neseným na pilířích, které obíhají po jejím obvodu. Začali ji stavět z tesaných opukových kvádrů, spojovaných na vápno. Oblázky v dlažbě tvořily mozaikové vzorce. Do světových stran se klenuly čtyři apsidy. Když Václav osobně pomáhal se zděním, netušil, že si zde staví hrob. Právě tady, v hlavní apsidě, zřídil Václavův synovec Boleslav II. (tedy syn Václavova vraha) biskupský stolec a tím se mu podařilo dostat Čechy z církevní závislosti na řezenském biskupství. Právě sem byly z Hnězdna s velikou slávou převezeny ostatky svatého Vojtěcha, aniž nám je Poláci vydali po dobrém. Zasvěcení kostela bylo už tenkrát rozšířeno na svatého Víta, Václava a Vojtěcha (už tenkrát, nikoli až v roce 1997). Svatovojtěšská svatyně byla přitom podle Kosmy "quasi in porticu," tedy: "jakoby v předsíni."

Uplynulo dalších 70 roků. Skoro 230 let zbývá do narození Matyáše z Arrasu, "když Spytihněv viděl, jak o svátku svatého Václava kostel svatého Víta není tak veliký, aby stačil lidu sbíhajícímu se k svaté slavnosti; ten kostel vystavěl někdy sám svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý, v něm i tělo téhož svatého Václava odpočívalo, a rovněž i druhý kostel, přilehlý a jakoby v předsíni toho kostela ležící, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha. Uznal, že bude nejlepší, aby oba zbořil a vystavěl jeden velký kostel oběma patronům, vyměřil hned místo kostela, položil základy, dílo rostlo, zdvihla se zeď." A tak začala růst trojlodní basilika a s ní i nová dominanta Pražského hradu. Respektovala klášter Kostela pražského (ten byl vlastně přistavěn k její severní straně), Svatovítskou kapitulu i biskupský palác. Byla vlastně jakousi obrovitou nástavbou nad svatými hroby, jenomže ji už nestavěl Spytihněv, neboť "šťastné začátky přetrhla v následujícím roce nevčasná smrt."

V budování pokračoval Spytihněvův bratr, kníže bratr Vratislav. Tedy muž, který se stane prvním českým králem. On sám vytyčil půdorys a dispozice stavby. Basilika měla půdorys ve tvaru kříže, na délku měřila sedmdesát metrů, tlusté zdi a pilíře členily temný prostor do tří lodí. Od časů basiliky se prosadila unikátní tradice: "Jestliže byl v jejím centru pochován panovník svatý Václav, nechť jsou čeští králové i napříště nejen korunováni, ale též pohřbíváni!" Jak píše doktor. Zdeněk Mahler ve své knize Katedrála: "Pražský chrám se tím začne podstatně odlišovat od ostatních v Evropě: korunovační akty francouzských suverénů se konaly v Remeši, pohřebiště však nalezli v pařížské Saint Denis. Rakouské dynastii se pomazání dostane před oltářem svatého Štěpána, po smrti však bude shromážděna v hrobkách kapucínské krypty. Sakrální a světské se v Praze prostupovalo."

A uplyne celá jedna čtvrtina tisíciletí (tedy od vysvěcení hlavního oltáře roku 1094 do chvíle památného aktu roku 1344). V té době se na Spytihněvově a Vratislavově basilice nic nezmění. Bude ovšem poškozena při obléhání hradu, přečká dvojí rabování i dvojí požár, s Václavem Druhým vtrhne do Českého království gotika, dravě a citlivě zároveň se tu zabydlí, ale Pražský hrad mine. Prozatím. A tehdy - roku 1290 - se v zemi pod svrchovaností králů Francie narodí v Arrasu v kraji Artois muž jménem Matyáš. To je všechno, co se o jeho původu ví. Rodiče, dětství, sourozenci: nic. Studoval. Byl pilný, pracovitý, talentovaný. Musel být. Aby se stal jedním z nejlepších, aby nezabloudil v kulisách dějin, tak musel být. Musel obdivovat mistrovská díla románského slohu, musel krůček po krůčku propadnout lehké a vznosné gotice. Musel jí porozumět, pochopit ji, musel ji milovat. Fakta: Ve 40. letech 14. století pracoval jako stavitel (nebo polír) v Avignonu. Lze předpokládat, že v papežských službách, lze soudit, že jako člen hutí severofrancouzského mistra Jeana de Louvres. Takže musel mít zkušenosti, věhlas, úspěch.

Jak jinak si vysvětlit, že roku 1344. přivádí toho pětapadesátiletého Francouze do Prahy sám Karel IV. Tehdy ještě "pouhý" markrabí moravský nezamýšlel nic menšího, než vytvořit dílo, které předčí stavby ve Francii, kolébce gotiky. České království si to přece zaslouží. 30. dubna 1344: Praha je povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského. Za šest dní nato: je papežskou bulou uděleno arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic právo korunovat českého krále. A je tu datum velké církevní i státní slavnosti 21. listopad 1344. Arnošt je oblečen v arcibiskupské palium, u té slávy nemůže chybět slepý král Jan se syny Karlem a Janem Jindřichem: "Když řečení s velikým množstvím prelátů a urozených vyšli z Pražského kostela, přišli na místo vykopané a připravené pro nové základy. Do tohoto výkopu vstoupili čtyři, totiž arcibiskup, král a jeho dva synové, sestoupili na dno a položili s úctou a zbožností, jaká náleží, první kámen pro stavbu nového kostela. Konečně vystoupili z výkopu radujíce se, přičemž sbor zpíval Te Deum laudamus. Tamtéž český král Jan (se souhlasem svých řečených synů) dal a daroval pro věčné časy desetinu všech výnosů z urbury Kutné Hory, která měla být vynaložena na stavbu Pražského kostela. A toto darování stvrdil otevřeným listem."

Začíná historie chrámu svatého Víta, ve kterém má gotika překonat sama sebe. Už to nemohla být architektura přežitého románského slohu. Nevyhovoval. Valená klenba z těžkých kvádrů neumožňovala velkorysý rozmach, prostor z tlustých zdí s okénky jako střílny působil tísnivě, dlažba tam zábla, i když ji vystlali slámou, šero rozechvívaly jenom lojové kahany. "Po věky sužoval živáčky, kteří se dožadovali spásy drmolením modliteb a zpěvem podobným nářku jenom hlad, doplňovaný pohromami a epidemiemi," popisuje zrození gotiky Zdeněk Mahler: "Letopisci úzkostně zaznamenávali komety a zatmění věštící válku, neustávalo lamento nad černým morem decimujícím ve vlnách celé krajiny, k dovršení všeho se objevila mračna kobylek, až zaclonila slunce, pro chřestění jejich křídel nebylo slyšet zvony bijící na poplach, v panice uletěli i havrani. Převládl pocit, že život je zlý sen a svět jen třasovisko nejistoty - pomýšlet na proměnu znamenalo nemístně se vměšovat do díla a záměrů Božích; zlo bylo trestem za hříchy a každý byl vinen; spása byla odložena až po smrti; smrt jediná byla jistá, vězela v každém jako červ v jablku. A právě nespornost smrti, pohled na rozklad těla, na triumf červů zviklaly poslední naději: jací přijdeme na onen svět? Je zánik těla opravdu osvobozením duše? Zda posmrtná odměna není jen prázdným příslibem? Co když je všechno jinak?. Vznikla potřeba podat důkaz, že spása je nepochybná a nablízku, ukázat neviditelné, aby pochybovační Tomášové spatřili, mohli se dotknout, prozřeli."

Možná zákonitě, možná bezděčně tomu vyšel vstříc drobný, převratný objev. Jakýsi zedník kdesi ve Francii při práci na klenbě zjistil, že oblouk, který je lomený tak, že připomíná ruce sepnuté k modlitbě, unese víc. A taky dovoluje (protože svislé a boční tlaky jsou rozvedeny do bočních žeber) vzepnout ten oblouk jak touhu do závratné výše. Zrodily se zárodečné znaky gotického slohu. Katedrála propojila zemi s nebesy, snesla nebe na zem, potvrzovala bezpečí, naději a řád. Jestli měl Karel IV. možnost seznámit se s francouzskou gotikou? Určitě. Poznal tam řadu katedrálních staveb. Svým půdorysem připomínaly Kristův kříž - tucet sloupů odpovídal počtu andělů, sloupy členily prostor na několik lodí, na jižní straně se klenul vysoký chór s ochozem lemovaným kaplemi. Ale samotná zkušenost nestačila. Bylo zapotřebí mistra. Karel si ho z Francie přivezl. Jmenoval se - Matyáš z Arrasu.

Matyáš z Arrasu začal v Praze neprodleně pracovat. Starý mistr zhotovil nákresy osvědčeného typu - zdvihl odlehčený plášť, alej pilířů a pletivo nosníků a opěr. Navrhl skelet z lukovitých oblouků podobný hrudnímu koši nebo kostře převráceného člunu. "Bylo to jakési lešení, které se samo stalo stavbou, ze zdí zbyly vlastně rámy oken, celek měl působit jako gigantická lucerna, otevřená na všecky strany a prostoupená od svítání do večera měnícím se jasem; bělostné roucho z pískovce bude uvnitř doplněno symbolickými barvami a ornamenty - vlídnost se spojila s patetickou přísností - všechno bylo funkční, číslo zde mělo platnost zákona, stavba vyrůstala z početních rovnic." Jak se dozvídáme v knize spisovatele doktora Zdeňka Mahlera, katedrála měla být modelem světa a vesmíru, rozčleněná do tří vrstev: Od podzemí s kryptami a hroby (tedy od pásma minulosti) přes zónu živých a jejich pánů v přítomnosti až po sféru svatých patronů a Krista. "Spínala pomíjivé a dočasné a věčností, vezdejší se zásvětím, s oblastí budoucí spásy. Věřící sem o svátcích vstupovali jak do faty morgany, do zaslíbeného ráje, setkali se zde se světci. Ježíš, jenž se za všecky obětoval, jim s všeobjímajícím gestem hleděl do očí."

Matyáš přichází z Avignonu a svůj původ rozhodně nezapřel. V architektonické tváři Svatovítské katedrály se uplatnily velké vzory: Katedrály v Narbonne, Rodez a Toulouse. Půdorys s dlouhým presbytářem o závěru složeném z pěti stran dvanáctiúhelníku, z ochozem a věnce kaplí, z dvojice pilířů vyvedených do výše arkád, to všechno napovídalo, že na Pražském hradě roste basilika katedrálního typu. Jenže Matyášovi už táhlo na šedesátku. Snažil se stihnout, co mu osud vyměřil. Jak bylo zvykem, zahájil stavbu východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. V chóru ve tvaru podkovy dokázal zbudovat osm kaplí. Všechny mají shodný půdorys a odpovídají jim lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitých příporek, svazkové pilíře jsou jemně členěné, celek je střízlivý a prostý. Kolik času měl Matyáš z Arrasu na svoje dílo? Osm let. Byl to neúprosný čas, naplněný prací, řešením problémů, které se objevovaly na papíře i na staveništi. Buduje závěr chóru s arkádami až po triforium. Staví východní část dlouhého chóru s jednou kaplí na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahajuje kaplí svatého Kříže, na severu sakristii. Projektuje a částečně už i staví obvodové zdivo Svatováclavské kaple, která byla zprvu umístěna samostatně mimo rozestavěnou část katedrály. Osm let, to jsou skoro tři tisíce dní. Ve dvaašedesáti letech Matyáš z Arrasu umírá.

Teprve po čtyřech letech našel král toho, kterému svěřil pokračování: Petr Parléř. Byl to mladíček, měl sotva dvaadvacet až pětadvacet let. Vyhlídl si ho sám král (on měl Karel vůbec šťastnou ruku, když si vybíral do svých služeb mimořádně schopné lidi). Našel si ho možná v Gmündu ve Švábsku (tam se Petr narodil), ale spíš se tak stalo v Kolíně nad Rýnem, kde pracoval na výstavbě místní katedrály. Jeho přízvisko Parléř - parlér - znamenalo "polír." Byl to kameník a architekt, nejnadanější z celého rodu Parléřů. Proč opustil Německo a vydal do Čech? Císařova nabídka pro něj znamenala velkou příležitost. A pak - v Kolíně neměl šanci se samostatně rozvíjet. Každá kamenická středověká huť byla uzavřeným celkem, který pracoval přesně pod vedením mistra a přísně střežil stavitelské metody a postupy. Takže odchod z uzavřené hutě pro něj znamenal šanci. Velkou šanci. Takovou, jaká se nezahazuje.

"Za nejposvátnější místo, za srdce svatyně považovali císař Karel i jeho stavitel Petr prostor nad hrobem patrona Čech -Svatováclavskou kapli. Povýšili ji na chrám v chrámě. Parléř ji pojal jako samostatný, do sebe uzavřený útvar, a tak ji začlenil do celku katedrály." Zdi Svatováclavské kaple vzbuzovaly dojem hradeb - měly odpovídat vidině nového Jeruzaléma, centra svatosti. Za vnější holou stěnou připravil Parléř další kontrast - neskutečně oslnivý interiér. Vyložil kapli drahými kameny, leštěnými pláty - je jich na 1500, některé měří až skoro 300 čtverečních centimetrů - jsou to acháty, karneoly, chalcedony, ametysty, chrysoprasy a jaspisy. Spárování z malty tmelené vaječnými bílky dal Karel vyzlatit a ozdobit vlysy. Pod římsou protáhl pašijový pás (cyklu výjevů ze Spasitelovy cesty) - střední pruh zamýšlel Karel vyplnit obrazy z legendárního života Václavova. Nad náhrobkem svatého panovníka vztyčil Parléř dvoumetrovou sochu. Vytesal ji z opuky a pokryl ji barvami. Zpodobnil světce jako mladého, elegantního rytíře - tvar jeho hlavy přesně odpovídal Václavově lebce - pod štítem a kopím vládne laskavá tvář knížete míru. Z kaple vyvedl Petr schodiště vzhůru do komnaty, kam byly jako do trezoru uloženy korunovační klenoty - za nějaký čas byl přístup k nim uzavřen sedmerým zámkem, odemykaným sedmi klíči. Kromě koruny, žezla a jablka sem přibyly osobní relikvie jako Václavův meč, přilba a železná košile. Karel sem ale přikázal ukládat i vzácné královské pergameny, korunní archiv, státní poklad. Ke Svatováclavské kapli hodlal Petr Parléř přistavět stometrovou věž se zvony, aby už zdaleka oslavovala českou zbožnost.

U Václavova svatostánku pak umístil i hlavní katedrální vchod - nebyl naproti hlavnímu oltáři, na západní straně, ale na boku: Hleděl na jih, ke královskému paláci a na město - odtud přicházely všechny slavnostní průvody. Zlatá brána,kterou se vstupovala, byla opravdu zlatá. Říkalo se jí po latinsku Porta aurea. Nad oblouky triumfálního portálu se třpytila na ploše osmdesáti pěti čtverečních metrů mozaika, předvádějící na zlatém pozadí scénu z Posledního soudu: Ježíš Kristus v duhové svatozáři odděluje gestem dobro od zla; pravou žehnající rukou uvádí ctnostné do ráje, levicí zatracuje hříšníky do pekel k věčnému trápení. Po bocích Spasitele, který jako jediný smí sedět, poklekla jeho matka a apoštolská družina, všechno sleduje šestice patronů české země - k nim se dal celkem dost sebevědomě přiřadit i sám císař se svou čtvrtou manželkou. Pod tímto mementem vcházeli kajícníci do chrámu a k oltáři - král se stavitelem odhadli, že katedrála by měla naráz pojmout kolem osmi tisíc věřících.

"Nejenom mozaika; celý dóm upomínal na neustálý svár ctností a neřestí, na neúnavnou snahu ďábla zmocnit se lidské duše: zvenku se žebroví, opěry a římsy ježily monstrózními výrůstky, znázorňujícími démony, bazilišky, chiméry, draky, divné maskarony, pitvorné chrliče, fantaskní čeleď, svět abnormality a nečistých sil, jenž stále přítomný obléhal svatyni - dovnitř však nesměl, portál byl předěl, za tímto prahem se otvírala záštita."

Na veškeré to dílo milosti Karel trvale shlíží. Dal se spolu s těmi, kteří se o katedrálu zasloužili, portrétovat. Nikoli malířsky, ale sochařsky. Galerii jedenadvaceti bust rozestavěl Parléř na vysokém ochozu. Karla umístil uprostřed. Zpodobnil vladaře, jak se usmívá pod vousy. Ten úsměv snad není jenom postavením úst - on se na nás Karel směje i očima. Petr ho obklopil rodinou - manželkám přiznal osobitý půvab, ba dokonce jistou erotickou přitažlivost - zpodobnil je s dekoltem a s rozpuštěnými vlasy, se zvědavým pootočením hlavy. Snad nejkrásnější jsou Blanka z Valois a Anna Svídnická - mají vysoké, klenuté čelo, souměrný úzký nos, jemně vykrojená ústa laskavý, něžný výraz tváře, štíhlý krk, na který padají vlnité vlasy. Na rozdíl od poslední manželky Alžběty neboli Elišky Pomořanské - z té vyzařuje energie a síla. (O té síle se vyprávěly hotové legendy - prý lámala meče a ohýbala železo.) Mezi rodinnými portréty nechybí ani kralevic Václav jako kluk.

Jižní křídlo ochozu zase patřilo arcibiskupským hlavám, jejich tváře jsou goticky oholené; sever věnoval pěti ředitelům stavby a dvěma architektům. (Karel vyzvedl stavitele z anonymity, která jinak bývala v těch dobách obvyklá.) Petr tady vytvořil první sochařský autoportrét. Jeho rysy jsou jemné. Mírně zvlněné řidší vlasy mu spadají skoro na ramena, sahají mu těsně pod ušní lalůčky. Pod nosem má knír navazující na krátký, přistřižený plnovous. Obličej měl oválný, delší, hubenější s poněkud vysedlými lícními kostmi. Pohled očí je energický a přitom hloubavý. A protože Petr Parléř měl evidentně smysl pro humor, tak přidal ještě plastiku psa a kočky, kteří žili spolu s kameníky v huti. Ostatně zvířat je ve svatovítské katedrále víc. Nejsou ale spolu s bustami v dolním trifóriu, ale v jeho horní části. Je tu lvice s lvíčaty, medvěd, kůň, jednorožec, orel, gryf (gryf, to má být napůl lev a napůl pták), nechybí tu kočka, hlava slepice, a ještě další fantastické motivy - zvláštní pták, jakási vlasatá hlava a dokonce - čert. Nad kněžištěm umístil sochař plastiku polonahého divého muže s dlouhým vousem, divou ženu a okřídleného draka s rozšířenými nozdrami a velkou rozevřenou tlamou.

Ještě zbývalo vybudovat místo posledního odpočinku. Pod kněžištěm poručil císař vyhloubit královskou hrobku a trochu bokem pohřebiště arcibiskupů. Shromáždil sem pozůstatky doposud porůznu rozptýlené. Pro své slavné předky Přemysla Otakara Prvního i Druhého objednal u Parléře náhrobní reliéf. Sochař oděl prvního krále ve splývavý hábit, druhý je chráněn brněním. Je to jakási dvojice rytíře a učence. Symbolizuje sílu a moudrost. Tam, kde se v půdorysu chrámu měla protínat ramena kříže, na místě nejzávažnějším, nakázal Karel přichystat tumbu pro sebe. "Když se Karel IV. loučil se životem, ozval se podle pověsti z nedostavěné katedrály umíráček - všichni se podivili: nikdo ho nemohl rozhoupat, žádný zvon tam dosud nevisel - načež se přidaly všechny pražské zvony - smuteční hrany zněly po devět dní."

S císařem tu byl pochován i sen o katedrále. Ten se po úžasném vzepětí zhroutil. Parléř ještě setrvačně pokračoval v díle, ale za dvacet let po císaři odešel i on. Zájem následovníků pak opadl, pokladna sklapla, Petrovi synové zatloukli staveniště stěnou z prken a potom fragment chrámu uzavřeli zdí. Katedrála zůstala pro dalších pět set let torzem. Rozmanitá díla umělecká, k jejichž povstání všude v Království českém dával Karel za panování svého příčinu, znamenití umělci, jež z Francie, z Itálie a z Němec do Prahy povolal, hojné milosti, vyznamenání a dary, jimiž je podělil, zjevným a nezvratným jsou důkazem, že vlastně on to byl, jenž povýšil krásné umění na onen vysoký stupeň květu, kterým Čechy za jeho doby nad všecky krajiny v Evropě se vyznamenávaly.