139. schůzka: (C) Carolus Quartus

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vita Caroli - Karel IV. uděluje poučení svým nástupcům
0:00
/
0:00

Na Toulkách českou minulostí nás čeká setkání s Karlem IV. Ovšem nikoli jako vládcem (markrabětem, králem, císařem), ani jako s manželem čtyř královen (Blankou, dvou se stejným jménem Anna a jedné s dvojím jménem Alžběta neboli Eliška), nesetkáme se s ním ani v jedné z jeho mnohých rolí politických, státnických, veřejných.

Tentokrát bude řeč především o Karlovi jako spisovateli, a proto nalézáme v titulku dnešní 139. schůzky zkratku pro autorství - (C) jako Copyright, a za ním autorovo jméno: Carolus Quartus. "Secundis sedentibus in thronis meis binis, binas mundi vitas agnoscere et meliorem eligere... Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli nejlépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři, neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic."

Císař a král Karel IV. se původně vůbec nechtěl do spisování nějaké kroniky míchat. Naopak - snažil se tímto úkolem pověřit kronikáře cizího i domácího původu. Vita Caroli neboli Život Karlův, tedy vlastní Karlův životopis, tak ten začal panovník psát trochu jako ctnost z nouze. Čistě mezi námi: Životopis měl za úkol jej oslavit, a ono je vždycky podezřelé, když dotyčný nějak moc chválí sám sebe... První, kdo měl splnit císařovo přání, byl kronikář František Pražský. O autorovi tohoto spisu nevíme nic jiného, než co on sám o sobě napsal. Vystudoval (tedy možná) v Římě, byl správcem školy na Vyšehradě, pak kaplanem, zastával úřad kazatele v kostele sv. Víta. "Nejjasnějšímu knížeti knížat, ozdobenému pestrým vínkem všelijakých ctností, panu Karlovi, z Boží milosti králi římskému a českému, věnuji z oddaného srdce modlitby s přáním, aby v přítomném životě církev bojující šťastně chránil a v životě příštím věčně kraloval spolu s církví vítěznou." František měl tu nejlepší snahu napsat dobré dílo. Proto hned v úvodu poznamenal: "Dobrá mysl se pase v četbě jako v utěšených zahradách, sbírá v nich jakoby růže nebo lilie, když to, co čte, zcela obrací a přivádí k lásce k Bohu či k bližnímu nebo k vlastní nápravě. Však leckdy vážná pravda se stává pro čtenáře příjemnější vtipnou narážkou v řeči, podle onoho básnického výroku: ´Vážnost se zamlouvá lip, jestliže zpestří ji vtip.´"

Věru chvályhodný úmysl, leč dílo... poněkud zklamalo. Čímpak? Především původností. Tedy: nedostatkem původnosti. No ale s tím si ve středověku hlavu zrovna nelámali... Arciť, arciť. Jenomže když on se František poprvé pustil do své kroniky, tak použil prakticky kradené zboží. Prostě opsal Zbraslavskou kroniku Petra Žitavského. Teprve později, když ji opravoval a prodlužoval až do roku 1353, přidal i vlastní statě, ze kterých mají radost historikové, protože František poměrně přesně zaznamenával, co se kolem pana krále a císaře Karla IV. dělo. A literární úroveň toho svěžího dílka? Raději pomlčet... Františkova vynalézavost byla natolik bídná, že se nezmohl ani na pořádné, v dobrem literárním slohu sepsané věnování. On si půjčil. Doslova. Vykradl dedikaci ze Zbraslavské kroniky, a tu ještě použil dvakrát. Poprvé ji věnoval biskupovi Janu z Dražic, podruhé císaři Karlu IV. (No, ještě že císař pán ta věnování neporovnával.)

Když František Pražský zemřel, našel si Karel dalšího literáta, který měl zvěčnit jeho vládu. Byl to potomek severočeské vladycké rodiny, mladý církevní hodnostář (kanovník ve svatovítské kapitule) Beneš Krabice z Weitmile. Karel ho však neplatil jenom za literaturu. Beneš Krabice musel jako vrchní stavební dozorce, investor, ředitel a kdoví co ještě v jedné osobě vést výstavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. On se Beneš na jednom místě docela poctivě přiznal, že "jsem své dílo psal podle pokynů pana císaře." A další důkaz jeho skromnosti: "Dříve než přistoupím k dalšímu vyprávění, žádám tě, čtenáři, abys mi nezazlíval, že o tak slavných věcech píši hrubým a neumělým slohem." Zdůvodnění: "Nikdy jsem se totiž neučil umění řečnickému a gramatiku jsem málo studoval. Uvážil jsem však, že mnozí vzdělaní muži, zaneprázdněni jinými důležitějšími věcmi, opomněli psát pražskou kroniku od časů krále Otakara. Aby tedy vzpomínka na to, co se mezitím stalo, zcela nevymizela, rozhodl jsem se sepsat to, co jsem nalezl v různých knížkách a co jsem slyšel vyprávět od starších. Ne že by všechno bylo pravdivé jako evangelium, ale věř tomu, čemu lze věřit, a oprav, co je třeba opravit."

První část kroniky je zase jenom odvarem Petra Žitavského, ke kterému připojil autor drobné poznámky. V pozdějších částech je Beneš osobitější. Někdy až příliš. Na začátek čtvrté knihy například bez mrknutí oka zařadil Karlův Vlastní životopis a pokračoval klidně dál. On autor nebyl zrovna nějaký veliký myslitel, a že by literární génius, to už vůbec ne, ale slouží mu ke cti, že nikomu okatě nenadržoval a zachovával si své vlastní stanovisko k událostem, které zapsal. "Jestliže bych v následujícím nebo předcházejícím textu snad napsal, špatně jsa poučen nebo z vlastní pohodlnosti něco, co by bylo na újmu cti panovníka nebo mých představených nebo třebas i jakýchkoli osob, pokládám to od nynějška za nevyřčené a nenapsané." Neboli: odvolávám, co jsem odvolal... "Ba odvolávám to a jsem připraven opravit. A toto jsem napsal na svou omluvu, protože tak jako v mnohomluvnosti zřídka chybí hřích, tak je obtížné nechybovat tam, kde se mnoho píše a ponejvíce o činech knížat, do jejichž rady poddaní nejsou připouštěni."

Za autora třetí kroniky pokládali současníci samotného císaře. Napsal ji však pravděpodobně muž, o kterém kromě jeho jména víme jenom málo. Přibík z Radenína, řečený Pulkava. Byl to další literát, kterému Karel, jak bychom řekli dnes, udělil stipendium, aby zachytil myšlenky o jeho vládě, o pojetí českých dějin. "Začíná kronika nejjasnějšího knížete Karla, krále českého a císaře římského, vždy rozmnožitele, kterou sám sepsal a pečlivě z jiných spisů složil." Kdybychom tomuto nadpisu beze zbytku věřili, tak bychom o autorovi neměli pochyb. Jenomže v pozdějších dochovaných rukopisech, které přinesly nejširší znění kroniky, je jmenován docela jiný spisovatel: "Přibík z Tradenína, doktor svobodných umění." A vzápětí se říká, že Přibík kroniku sepsal na příkaz Karla IV. podle jiných kronik, zatímco ve staročeském znění této kroniky je tenhleten pan Příbík uveden jako její překladatel: "Přibík, syn Dluhojův z Tradenína, mistr školní od svatého Jiljí, řečený Pulkava.

" Byl to pravděpodobně vzdělaný laik, nejspíš příslušník nižší šlechty, asi jeden z drobných šlechticů, kteří obklopovali Karla IV. Karel prý sám prohlédl všechny dostupné kroniky, "a když je bedlivě pročetl, svěřil veškerou onu spolehlivou a pravdivou látku a zápisy o skutcích a činech oné země, kterou velmi nade všechny ostatní své země miloval, zmíněnému Přibíkovi, aby z nich sepsal jedinou pravdivou a správnou kroniku a aby z nich sestavil jediný svazek," říká Přibík Pulkava, a ještě sám o sobě dodává: "To také, jak vidíš, učinil. Kdokoli tedy budeš číst svrchu jmenovanou kroniku, kterou podle svých sil s převelikým a nesmírným úsilím složil již řečený Přibík, vzdávej díky nikoli jemu, ale všemohoucímu Bohu, a při její četbě miluj ji samu a těše se jí, buď pamětliv jeho práce a rač se za něho modlit k Bohu, aby s ním přebýval v království božím na věky věkův, amen." Autor prohlašuje, že se postaral o to, aby zmizely věci vymyšlené a nepravdivé a aby bylo do díla zařazeno jenom to, co je pravé a čisté.

Program to je teda náramný, ale skutečnost poněkud chudší. Kromě toho zpracování materiálu končí už tam, kde by mělo vlastně začínat - v roce 1330. "Končí kronika česká všech knížat a králů, kteří ve své době spravovali zemi českou a vládli v ní od jejího počátku." Ještě s dalšími dvěma spisovateli to Karel zkusil. První z nich se jmenoval Neplach, opat benediktinského kláštera v Opatovicích, a ten druhý byl cizinec, Ital Giovanni di Marignolli neboli Jan Marignola. Neplach se pokusil slepit české dějiny dohromady s dějinami říšskými, ale že by se mu to povedlo, to se věru nedá říct. Kromě toho měl autor značnou smůlu, protože se z jeho díla nikde nedochovala ta část, ve které píše o době Karla IV. Co je nám platné, že známe celkem slušně Neplachův životopis včetně přesných dat a míst narození a úmrtí, když nám jinak sděluje tato a podobná fakta: "Léta Páně 1008.: Proslavil se sv. Štěpán, král uherský." A tečka.

Nikdy se nedozvíme, proč se zrovna onoho roku dotyčný proslavil. "Léta Páně 1241: o poledni bylo zatmění Slunce, takže se lidé domnívali, že se smráká." Ani pro astronomy nemá tento údaj valného významu, protože vůbec nevíme, kterého to bylo dne. "Léta Páně 1336: V Čechách sotva míli od Kadaně ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. Probodli ho kůlem, a když ho chtěli spálit, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo. Kohokoli však volal v noci předtím, ten do osmi dnů zemřel." Zajímavý příspěvek k dějinám nauky o upírech neboli vampyrologie, ale z hlediska historického. no, informačně slabé.

Dalším specialistou, který měl uskutečnit Karlův záměr udělat z českých dějin dějiny světové byl Marignola, muž s jménem a životními zkušenostmi. Předtím, než ho Karel pozval k pražskému dvoru, strávil jako cestovatel léta ve střední Asii, Číně, Indii a v Arábii. Je jasné, že Marignola necestoval Orientem jako nějaký dobrodružný turista, to se tenkrát ještě nenosilo, to ne, putoval ve službách papežské kurie. Mimochodem horko těžko z ní tahal za tyto služby peněžní odměnu. Takže Karlovu nabídku uvítal, a opravdu se zdálo, že ten zkušený italský cestovatel bude tím pravým, kdo konečně napíše pro Karla a jeho dvůr důstojné a umělecky hodnotné dílo. A napsal, ale - nestálo to za nic. Marignola sice věděl hodně o tehdejším světě, ani potřebný literární talent mu nechyběl, jenomže o českých dějinách neměl ani páru, a (mezi námi) ani se moc nesnažil, aby se o nich něco dozvěděl a pochopil je. Kromě toho většinu napsal po návratu z Prahy do Itálie, kde neměl při ruce ani jedinou pomůcku, nějakou starou kroniku například.

A tak vzniklo to, co vzniknout muselo. V jeho kronice najdeme celé strany popsané popisem Ráje a historie hory Cejlon a zahrady Adamovy tamtéž, kteréžto údaje se týkají dnešního ostrova Srí Lanka, kde autor určitě byl. "První rodiče se živili na Cejlonu plody a pili mléko zvířat a před potopou nejedli maso. Adam byl tehdy usazen na hoře Cejlonu a začal zde budovat dům z velikých mramorových desek. Tam bydlí lidé velmi zbožní a čistí, dokonce tak velice čistí, že by žádný nebydlel v domě, kde by byl někdo plivl. Ba ačkoli zřídka odplivují, přece jdou tak daleko kvůli slině jako z jiného důvodu." Věru závažná informace. To se toho o Českém království našinec doví v knize jménem Kronika česká... "Tak například nejurozenější císař Karel IV. přivezl z Toskánska dívku v obličeji zcela zarostlou a po celém těle velice chlupatou, jako by byla dcerou vlka. A viděli jsme obludu v okolí Florencie, která se narodila z krásné matky, majíc dvě hlavy dokonale utvářené, čtyři paže, dvě hrudi až k pupku, zde se v dokonalé podobě spojovaly, jakási noha vycházela z boku a potom měla toliko dvě chodidla. Byla pokřtěna jako dvě osoby."

Do jaké míry odpovídalo Marignolovo pojetí kroniky Karlovým představám? Tato kronika je sice spisem stručným, jak Karel požadoval a chtěl, ale - kvality nevalné. A kromě toho si Karel od ní sliboval, že bude "hladkého latinského slohu," jenomže ve skutečnosti je Marignolova latina kostrbatá, autor se často opakuje a vyjadřuje se nejasně. Navíc si o samotných Češích docela normálně vymýšlí: "Jafet, náš otec, je třetí syn Noemův a od něho vzali Slované a Češi svůj počátek. Slované se nesprávným jménem nazývají Slávové, jako by se nazývali sluneční´ nebo ´zářící´nebo spíše ´slavní.´ Část jich tvoří Čechy. Byl mezi nimi totiž kdosi jménem Boya a podle něho byla nazvána Boemia."

Po tolika nepříliš zdařilých zkušenostech nezbylo panu císaři a králi Karlovi, než aby se pustil do spisování sám. Nebyla to ovšem kronika, do čeho se pustil. Jeho Vita Caroli neboli Život Karlův napovídá, že je to životopis. Jako životopis však vůbec nezačíná. Je to spíš jakési kázání. Karel prostě cítil potřebu svoje následovníky varovat před všemi špatnými lidskými náklonnosti, zhoubnými především v mládí. Zřejmě měl v tomto ohledu svoje vlastní bohaté zkušenosti. Aspoň s některými "špatnými lidskými náklonnostmi" určitě.

"Budete-li nenávidět lakomství, poplyne k vám bohatství; lakomec nepanuje, nýbrž je poddán vládě peněz. Varujte se špatného spolčování a špatných rad, neboť hřích je nakažlivou nemocí. Dopustíte-li se hříchu, ať vaše duše cítí lítost nad vaším životem, dokud se neutečete k prameni zbožnosti a milosrdenství. Jakkoli je lidské hřešit, přece je ďábelské v hříchu setrvávat.. Nepopřávejte u sebe místa hněvu, ale mírnosti, neboť mírnost vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému, ale mějte raději lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem. Bude-li se chtít vaše srdce povyšovat, pokořte se, a nechť k vám nevkročí noha. Nebuďte rozmařilí v jídle a piti, jak činí ti, jejichž Bohem je břich a jejichž slávou a koncem je hromadění hnisu. Neposkvrňujte ledví svých, ale bedra svá opásejte, pevnou myslí se opásejte uzavírajíce manželství. Zdržujte se od zla zahálky, aby vás nestáhla svou tíží do prohlubně pekla. Střezte se veškerého hříchu v útlém věku, neboť malá chyba na počátku velikou bude na konci. Potomstvu vašemu jsem pečlivě popsal výše uvedená slova moudrosti a bázně Boží, jak jsem to jen ve své nepatrnosti s pomocí Boží dovedl. Nyní chci vám napsat o marném a nemoudrém životě svém a o počátku svého světského běhu, aby vám mohl sloužit za příklad."

Když začal líčit svoje vlastní životní zážitky, nezapomněl na vzpomínky na nádherný francouzský královský dvůr. Zmínil se o svém rodokmenu, ze kterého vyzdvihl dědečka z otcovy strany, císaře Jindřicha VII., a dědečka ze strany matčiny, českého krále Václava II., zdůraznil příbuzenský vztah k rodině francouzského krále, zato o svých vlastních rodičích se skoro vůbec nezmínil. Nenapsal ani slovo o jejich osobních a politických rozporech - jako by mezi nimi k ničemu nedošlo. Marně bychom v jeho životopise hledali zmínku nebo aspoň narážku na trpká léta dětství v izolaci na hradech Lokti a Křivoklátě. Naproti tornu věnuje hodně místa setkání s podmanivou osobností svého učitele Pierra de Rosiers (pozdějšího papeže Klementa VI.).

Další čtyři rozsáhlé kapitoly věnuje kronikář Karel líčení svého pobytu a působení v italské lucemburské signorii. Hospodářsky a kulturně nejvyspělejší země Evropy musela na toho mladíka zapůsobit dojmem přímo nesmazatelným. "Potom jsme dospěli do Čech, kde jsme nebyli po jedenáct let. Tam jsme shledali, že několik let předtím zemřela naše matka jménem Eliška. Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi." Ani slovo o tom, kdo nesl za poněkud neutěšený stav Českého království odpovědnost. Veškerou vinu svedl na českou šlechtu, která se krále nebála a podle Karla to byli většinou tyrani. Dokonce i otevřenou nevraživost otce vůči sobě vysvětlil jako dílo zlých a lstivých králových šlechtických rádců. Tatínek prostě za nic nemohl. Nemohl ani za Karlův útěk z Čech do Tyrolska, ten autor pečlivě zamaskoval rouškou pomoci svému bratrovi Janu Jindřichovi. Že ho král Jan prakticky vyštval, o tom nepadlo ani slůvko... Neodpovídalo by to obrazu morálně příkladného panovníka.

Tři další kapitoly Karlova životopisu opouštějí jeho vzpomínky a věnují se homiliím. Homilie jsou jakýmsi výkladem biblického textu, čteného při mši. Karel se tady rozepsal o pasáži Matoušova evangelia, ve které se rozvádí myšlenka o povaze nebeského království. "Podobno je království nebeské pokladu skrytému v poli. Podobno je království nebeské člověku kupci, hledajícímu pěkně perly, který, když nalezl jednu drahou perlu, odešel a prodal všechno, co měl, a koupil ji. Podobno je království nebeské síti spuštěné do moře a shromažďující v sobě ryby všeho druhu." Smyslem této homilie bylo vysvětlit Karlův princip "Deo servire regnare est" - neboli "Kralování je totožné se službou Bohu." Čímž vlastně dokazuje nutnost politického spojenectví s církví.

Hned nato bez jakéhokoli přechodu se autor vrací domů a popisuje, jak se mu vládlo - velice suverénně, i když pořád byl pouze markrabětem moravským. Hodně místa věnuje rozhovoru, který vedl s Pierrem de Rosiers, nyní už kardinálem, v jeho avignonském domě. "Petr, kdysi opat fécampský, v té době kardinál, přijal mne, tehdy markrabího moravského, do svého domu, když jsem vystupoval před papežem Benediktem. I řekl mi jednou, když jsem byl u něho v jeho domě: ´Ty budeš jednou králem římským.´ Odpověděl jsem mu: ´Ty budeš ještě dříve papežem.´ A to obojí se potom stalo."

Zbytek životopisu - to znamená šest kapitol z dvaceti - se liší, a dost podstatně, takže nikdo nepochybuje o tom, že je psal nebo diktoval někdo jiný než Karel IV. Není vyloučeno, že je zachytil Karlův dlouholetý kancléř Jan ze Středy. Proč ale Karel nepokračoval v psaní (anebo tedy spis v diktování) dál? Proč to vzdal? Literární tvorba vyžaduje většinou autorovo soustředění, vyžaduje potřebný čas, a toho Karel nikdy moc neměl. Politická aktivita mu nedopřávala klidu a plně zabírala jeho čas, i když náhodou občas dlel delší dobu na jednom místě. Je pravděpodobné, že většinu svých literárních děl napsal v Praze nebo na některém ze svých oblíbených hradů, hlavně na Karlštejně. Nedostatek času vtiskl Karlovu spisovatelství do velké míry ráz improvizace. Mnohdy nebyl ani úplným a naprostým autorem, ale jakýmsi spoluautorem, pořadatelem, redaktorem díla. Někdy byl jeho podíl zúžen na roli iniciátora.

Moralitates, Knížecí zrcadlo, Nová historie o svatém Václavovi, dopisy Francescu Petrarcovi, Korunovační řády, Majestas Caroli, to všechno a ještě mnohé jiné český král a římský císař sepsal a nadiktoval. Pro autora to byla především a hlavně služba politice. Koneckonců - takovou službou se žádný politik nezkompromituje, a pokud zná pravopis, tak ani nezesměšní. (Což se o mnohých jiných politických služebnících nedá říct.) Panovník přispěl svými literárními ambicemi velmi podstatně a úspěšně do pokladnice latinské literatury v Českém království. A nejenom to - oživil zájem o některé literární žánry - hlavně odborné a právnické. "Kdožpak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou?"

autor: Josef Veselý
Spustit audio