138. schůzka: S Karlovým jménem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02456964.jpeg
0:00
/
0:00

Bylo to 3. února roku 1342 (tedy ještě za života Jana Lucemburského), kdy jediný pražský most (pojmenován podle královny Judity, manželky Vladislava II.) vzal za své. Vydržel 170 let.

Ani on nebyl služebně nejstarší - ještě před ním se ze staroměstského na malostranský břeh chodilo po dřevěném mostě. Juditin most měl čtyřiadvacet polokruhových oblouků, rozepjatých mezi mohutnými šestibokými pilíři. Jeho délka dosahovala pěti set čtrnácti metrů, šířka byla sedmimetrová. Patřil k těm nejstarším stavbám tohoto druhu ve střední Evropě a byl vůbec nejstarším u nás. Jak naznačuje kronikář Beneš Krabice z Weitmile, všechno to zavinilo počasí. Teplý jižní vítr s deštěm tenkrát po dva dny kvapem likvidoval sníh, popukaly ledy na řece a pod jejich náporem a také připlaveného dřeva se prolomilo několik oblouků. Povodeň toho tenkrát poničila víc (vsi, mosty, mlýny), ale za nejstrašnější se tehdy považovala ztráta "koruny království."

"Mohutné zříceniny, jež z velkého pražského mostu zbyly, jak podivná věc, teď náporem vltavských proudů přinesly veliké zlo a neštěstí celému kraji; nářek pronikl vším a nesmírná bolest je v nitru, zašly přečetné dvorce, jež vzkvétaly pečlivou prací, domy ve vodě pluly, v nich lidský se ozýval nářek, vinen byl ledový chlad, že nazí bědují zimou..."

Povodeň zničila i kamenný most na řece Labi v Drážďanech, "zato velmi pevný most v Roudnici, postavený úspěšně, pevně a krásně ctihodným otcem panem Janem, dvacátým sedmým biskupem pražským" (byl to Jan IV. z Dražic) "ten zůstal nepoškozen, ačkoli tam byl větší proud vody a silnější nápor masy ledových ker." Juditin most byl pokládán za div a chloubu - měřit se mu mohly jedině podobné stavby v Řezně, Drážďanech a Würzburku. Právě z Řezna přišla do Prahy stavební huť (nebo aspoň její někteří členové), aby tady postavili první pražský most. Podle dochovaných ilustrací si byly velmi podobné (tedy most v Praze a v Řezně). Dokazuje to sloh románského reliéfu na menší malostranské věži, která je jediným viditelným pozůstatkem Juditina mostu. Praha se musela po jeho zřícení několik desetiletí spokojit s jakýmsi dřevěným provizóriem (vlastně to byla taková lávka). Prostě byly propojeny dřevěné pilíře pobořené stavby. A mezitím uplynulo patnáct let... "Léta Páně 1357. (dne 9.července) položil pan císař základní neboli první kámen v základu nového pražského mostu na břehu blízko kláštera svatého Klimenta."

Početí nového kamenného mostu v Praze známe na den přesně: 9. července roku 1357. "Kamenný" bychom měli psát s velkým "K," protože tak se skutečně jmenoval. Někdy se mu také říkalo jednoduše Pražský most. Oba názvy mu zůstaly až do roku 1780, kdy teprve dostal jméno svého zakladatele. Za stavitele mostu určil Karel IV. Petra Parléře. Měl s ním dobrou zkušenost. Už před čtyřmi lety se pustil na Hradčanech do chrámu svatého Víta. Tehdy bylo Parléřovi 23 let, a v době, kdy začal stavět Kamenný most, dovršil právě 27 let. Do té doby žádný most nestavěl. Bylo tedy od něj dost troufalé, že si troufl na most přes Vltavu v Praze - a od Karla také.

V Praze byl tento most druhý, jinak v Českém království čtvrtý. První kamenný a nyní stržený byl Juditin, druhý se klenul na Otavou v Písku, třetí přemostil Labe v Roudnici. Parléř měl značné technické problémy při stavbě nového mostu. Aby odolal přívalům vod za jarního tání a při povodních, tak jeho základy měly být správně založeny až devět metrů pod hladinu Vltavy na skalnaté dno. Něco takového však nebylo v tehdejší době technicky proveditelné. Parléř však udělal pro stabilitu mostu všechno, co mu tehdejší technika dovolovala. Proto budoval základy alespoň pod štěrkovým a písčitým dnem - to znamená dva metry čtyřicet pod úroveň vody na mohutné dřevěné rošty a kamenné desky. Hodně plánů a nákresů předcházelo, než se Parléř s dělníky pustili do práce. Ta zrovna rychle nepostupovala - stavitelé byli hodně závislí na přízni počasí. Dílo znemožňovaly hlavně dlouhé deště, při kterých stoupala hladina řeky.

"Tesaři připravovali silné a dlouhé fošny, které byly na konci zašpičatělé. Spouštěli je z loděk do vody těsně vedle sebe. O kus dál vybudovali ze silných prken jakýsi plot. Mezi fošnami a prkny se vytvořila mezera. Z ní dělníci vybrali všechnu vodu, poté navozili jíl a drny a všechno to upěchovali do mezery. Tak vytvořili jakousi hradbu proti toku vody a mohli stavět jako na suchu. Kladivy zatloukali fošny do dna, lopatami odhazovali písek, až narazili na štěrkové, kamenité dno. Špičáky je narušovali a zaráželi do něho kameny."

Parléř se musel vyhnout zbytkům Juditina mostu, které na staroměstské straně trčely z vody, a přitom chtěl vtipně využít mostecké věže Juditina mostu na straně malostranské. Postavil proto most do mírného oblouku. Měřil na délku 516 metrů (tedy o dva metry víc než Juditin), jeho šířka činila 9 a půl metru (oproti Juditiným sedmi), Vltavu překlenul o metrů výše než byl starý most, a to při menším množství pilířů (pouze šestnácti), než měl starý most.
Stavba kamenného mostu byla jednou z nejnákladnějších akcí středověké výstavby Prahy. Přispěla na ni ve sbírkách celá země. Roku 1370 se už po mostě jezdilo. V korunovačních průvodech českých králů, ale také v pohřebních. Konaly se na něm rytířské turnaje, prchalo se přes něj před nepřítelem, tady se odehrávaly války, odboje, revoluce.

Roku 1412 vyvěsil rektor pražské university Jan Hus na obě mostecké věže svůj protest proti odpustkům. Bojovali tu husité proti královským, most pamatuje krvavou řež Pasovských. Smrt tu stávala na třetím jižním pilíři, tedy blíž staroměstskému břehu. Tady stínal hlavy mistr popravčí. Těla házel do vody. Hlavy dvanácti z českých pánů, sťatých v roce 1621 na Staroměstském náměstí, byly naraženy na kůl a vystrčeny z cimbuří staroměstské mostecké věže. Do studené lázně odtud putovali v koši nebo železné kleci nepoctiví pekaři a živnostníci. Tři měsíce bránili most universitní studenti proti Švédům v třicetileté válce. A právě uprostřed mostu byla po míru vestfálském podepsána i mírová dohoda se Švédy. Na třicetiletou válku most doplatil tím, že mu rozbombardovali gotickou výzdobu vnitřní strany staroměstské věže. A jsou tu zase studenti - píše se rok 1848. a na mostě stojí jejich barikáda proti Windischgrätzovým dělům.

Snad by bylo na místě zmínit se o tom, že nejenom ta "velká historie" kráčela po tom pražském mostě. V obou mosteckých věžích bylo vězení pro dlužníky. Rozléhal se tady i smích, pokřik povozníků, obchodníků, služek, handrkovalo se tu o clo, a to až do roku 1816. Proclívalo se tu skoro všechno. Celnímu poplatku podléhalo víno, cín, sukno, chléb, koně na prodej. A taky nevěsty. Za každou nevěstu, která most přešla, měli celníci právo vybrat 72 haléře, a to byly nějaké peníze. A od voňavých nevěst k něčemu méně libému: až do roku 1592. bylo celé okolí malostranské věže skládkou hnoje a odpadků. Přímo na dohled z Pražského hradu.

Kamenné nohy mostu vícekrát podtrhla zdivočelá voda povodní. Poprvé to bylo při stavbě mostu, podruhé v roce 1432, kdy po lijácích, které zvedly hladinu až k pověstné hlavě kamenného Bradáče, strhla voda pět pilířů a rozlomila most na tři části. Ale už za čtyři roky nato - v říjnu 1436 - se na něm konal velkolepý rytířský turnaj. V roce 1874, zase při jedné z povodní, se zřítil do Vltavy prostřední pilíř se strážnicí a všemi strážnými (od té doby nemá most svoji posádku). Nejhůře a přímo katastroficky to Karlův most odnesl v roce 1890. Doslova se roztrhl ve dví, dva pilíře voda pohltila. Při opravě byly ty nové už zakotveny hluboko do skalního podkladu, a za dva roky zase znovu stál. A stojí dodnes (navzdory tisícileté povodni v srpnu roku 2002), a to se všemi svými třiceti vzácnými sochami. Ty už ovšem taky nejsou původní, ale kopie. Na Karlově mostě se jezdilo vpravo nikoli od roku 1939, ale už v roce 1759. Platil tu zvláštní dopravní řád. O tom mostě se vyprávějí pohádky, pověsti a legendy. Nejznámější je snad ta o vajíčkách, která zpevňovala jeho maltu. Při chemickém rozboru malty byly skutečně nalezeny organické látky. I když vejce uvařená natvrdo, která údajně dodali pro stavbu Kamenného mostu experti z Velvar, tak ta tam určitě nejsou...

Je to ale vůbec ten původní Karlův Kamenný most? Vlastně není. Povrch pískovcových kvádrů rozrušila kyselina sírová, obsažená v pražském vzduchu, rozleptala ho sůl, kterou se sypalo proti námrazám. Chemicky agresivní voda Vltavy doslova rozhlodala jeho základy. Za posledních 50 let zchátral Karlův most víc než za uplynulá století. Proto musel Karlův most podstoupit důkladnou léčebnou kůru. Především byl most otevřen a bylo z něj vyjmuto staré hliněné jádro. (Ono už jej přece jenom trochu tížilo.) Taky se pečlivě hledal ten správný kámen pro nové kvádry, a našel se až v Božanově u Jičína a u Pometuje. Přemýšlelo se, jak kámen opracovávat, až byl nakonec zvolen vzor podle oken domu vévody Saského. Pořizovala se dláta, která odpovídala nástrojům dávno mrtvých kameníků, kámen se ručně nejenom tesal, ale i lámal a řezal. Zatímco na povrchu měl most vypadat naprosto středověce, uvnitř byl zpevňován ocelovou výztuží a betonovou injektáží.

Původně vyhrál návrh, aby byl Karlův most pokryt slušivým barevným asfaltem. Pak ale zvítězil zdravý rozum - povrch mostu pokryla žula. Vedle měkkého, sametového pískovce by ovšem žula působila hodně stroze, tvrdě. Proto byl vybrán druh tohoto kamene v jemných tónech šedé a narůžovělé. Začala dlouhá pouť restaurátorů po českých a moravských lomech. Ten správný kámen našli až kdesi u Skutče. Velkým problémem byly parapety (tím se myslí - kamenné zábradlí). Mnohde se uchylovaly až 20 centimetrů od svislice. A ještě jedna maličkost - opravené parapety nadělaly hodně starostí bezpečnostním technikům. Jsou totiž dost nízké. Ano, byly stavěny na míru mužných postav středověku a tehdejší rytíři byli v průměru asi 150 centimetrů vysocí. Naštěstí jsou parapety dost široké a tak se most obejde bez přídavného zábradlí. V současné době se Karlův most chystá na novou léčebnou kůru. A protože i medicínské prostředky pro staré mosty za pár desítek let notně pokročily kupředu, bude to terapie úplně jiná, než jakou už zažil.

"K vystavění hradu Karlštejna dala příčinu myšlenka zvláštní a původní. Karel chtěl na bezpečném, za umění válečného té doby naprosto nedobytném a přece snadno přístupném místě uchráněno míti vše, co Čechové chovali v lůně svém nejdůležitějšího, drahocenného a svatého: zejména korunu a jiné klenoty říšské, celý korunní archiv a všecky relikvie svaté, které Karel již sebral anebo ještě sebrati měl, protože ty, které již dříve v Čechách se nacházely, bez papežova dovolení nesměly z míst svých hýbány býti. Nařídil tedy stavění onoho hradu, ke kterému dne 10. června 1348 (v jeho nepřítomnosti) od arcibiskupa Arnošta položen kámen základní, a jež vedl stavitel dvorský Matyáš z Arrasu."

Všechno, co Karel budoval a zakládal, tak dělal - zdá se to možná na státníka nepatřičné, ale - s láskou. Měl rád svoje království. Sám o něm napsal, že "je zahrnujeme přednostní láskou srdce nad ostatní důstojenství a statky, ať zděděné nebo šťastně získané." Totéž platilo i o jeho rodném městě: "Praha je místo našeho narození a vychování, které jsme před převzetím břemene správy tohoto království milovali v letech dětství a vždy neúnavně toužíme po vůni jeho mastí." Zřejmě to byly podobné důvody (tedy hlavně vzpomínky z dětství), které ho vedly, když vybíral staveniště pro Karlštejn. Nedaleko odtud, na hradě Křivoklátě, totiž strávil skoro celých prvních sedm let svého smutného dětství, prožitého v Čechách. On mu asi pobyt na Křivoklátě musel připadat docela příjemný, hlavně když si jej porovnal s temnou kobkou na Lokti, ve které na toho dvouletého kluka dopadala jenom trocha světla malým otvorem u stropu. Křivoklát a Loket byly první hrady, které po svém návratu domů vyplatil ze zástavy. 10. června 1348, tedy ve stejném roce (mohli bychom říct přímo "superroce," ve kterém Karel založil pražskou universitu i Nové Město pražské) byl položen základní kámen hradu, který se měl stát hradem spásy.

Ten hrad začal Karel budovat 30 kilometrů jihozápadně od Prahy na strmém vápencovém ostrohu poblíž řeky Berounky. Arcibiskup Arnošt z Pardubic položil základní kámen v zastoupení svého přítele Karla IV., který měl zrovna jakési jednání v Rakousku. Vybral pro něj strategicky nejdůležitější místo, jaké měl k dispozici: byl to geometrický střed přibližného čtverce o straně asi dvou set padesáti kilometrů, který vytvářejí přírodní hranice Čech. "Ten hrad se jmenoval po Karlovi." A to německy: Karlštejn. Skládá se z vlastního jména - v německém znění "Karl," a ze slova "stein" - tedy kámen, což ale v zemích střední Evropy (podobně jako slova -eck a -berg) je jakousi obdobou výrazu "burg," což znamená hrad. První svůj hrad ale Karel nezaložil doma, nýbrž ve vzdálené Itálii. Už jsme na něj v Toulkách narazili. Nachází se v blízkosti města Luccy a jmenuje se Montecarlo. V Českém království zvěčnil po Karlštejnu svoje jméno ještě několikrát. Tak nedaleko Sušice stojí hrad Karlsberk, neboli dnešní Kašperk u Kašperských Hor, na hranicích Čech s Lužicí blízko Žitavy postavil Karlsfríd a Karlsvald, jeho jméno nesl původně i hrad u Plzně: Karlskrone neboli Karlova koruna. Karlshaus u Hluboké nad Vltavy se dnes jmenuje Hrádek a Karlsburk na Moravě, to je dnešní Tepenec, zatímco Karlík u Dobřichovic, ten už přejmenován nebyl. Zkrátka Karel svým jménem až neuvěřitelně plýtval. Proč? Protože vědomě pěstoval vlastní kult. S pýchou až přemrštěnou (možná i nesympatickou) se hlásil ke svým činům a ke svému dílu. Dlužno říct, že ani jedno ani druhé si nepřisvojil, ale vykonal. Byl skálopevně přesvědčen, že ho k moci povolal sám Bůh. Cokoli podnikal, dělo se ve shodě s vůlí nebes. Měl se za vyvoleného. Věřil ve své mimořádné poslání. (Kupodivu, podobně jsou postiženi i někteří dnešní státníci a politici. A nemusejí se ani jmenovat Karel.)

Kdo projektoval Karlštejn, to není známo. Ale před chvilkou nám tvrdil František Palacký, že to byl "stavitel dvorský Matyáš z Arrasu." Není to ničím doloženo. Ale je fakt, že to musel být vynikající stavitel opevnění. Složité uspořádání hradních budov, které dokonale využívaly skalnatý ostroh, to nemělo v tehdejší Evropě obdoby. Už rozměry obou věží byly těžko s něčím srovnatelné. Hmotou tisíců tun kamenných bloků navršených na temeno skály působí dojmem úplné nedobytnosti - její severní zeď je skoro sedm metrů silná. Na rozdíl od jiných hradů, které měly jednu, nejvýš dvě kaple, bylo na Karlštejně kaplí pět. Karlštejn byl vybudován na třech odstupňovaných úrovních. Nejnižší zaujímaly prostory určené k obývání císaři, císařovně a jejich družině. Ve druhém stupni byl ve věži zřízen kostel Panny Marie a kaple svaté Kateřiny, a konečně nejvýše se tyčila hlavní hranolová věž, kde byla v patře největší sakrální prostora hradu, kaple svatého Kříže, nejposvátnější místo hradního komplexu.

Ty tři hradní roviny měly pravděpodobně symbolickou povahu: Světský komplex představoval "obec pozemšťanů." Druhý stupeň "místo očištění," a třetí a nejvyšší byl v symbolice kaple svatého Kříže s ostatky světců "nebeským Jeruzalémem." Na Karlštejně chtěl Karel IV. uschovat ty nejcennější pozemské věci, podobně jako měl rytíř Artuš se svými rytíři na hradě Grálu střežit misku s krví Kristovou. On však chtěl využít Karlštejn i jako místo pro spojení s Bohem. Proto ve Velké věži uložil říšský korunovační poklad: zlatý obřadní kříž, ozdobený drahokamy a emailem, ve kterém bylo uloženo kopí, hřeb a část kříže Kristova s křišťálovou schránkou obsahující zub Jana Křtitele a rámě svaté Anny. Dále k němu patřily dva meče, z toho jeden z vlastnictví Karla Velikého, zlatá koruna svatého Karla s velkým drahokamem zvaným Candidus, zlato a pozlacené říšské jablko, stříbrné a pozlacené říšské žezlo, dva drahocenné prsteny, tři zlaté ostruhy, zlatá kadidelnice, obřadní roucha, střevíce, rukavice a pozlacená schránka na ostatky. Císař si zároveň vymyslel velmi přísná pravidla. Mohli říct jakýsi provozní řád karlštejnské Velké věže.

"Na oslavu a s ní spojenou úctu k posvátným nástrojům umučení Páně císař stanoví, aby na oltáři těchto posvátných nástrojů ve větší kapli slavné mše sloužiti nesměli jiní, leč jen arcibiskupové a biskupové mající právo pontifikální. A aby posvátnost místa nebyla ničím rušena, zapovídá císař jednou provždy, aby ve věži hradu Karlštejna, v níž dotčená kaple je vystavěna, nebo v některé komnatě věže nebylo nikomu dovoleno s nějakou, byť i zákonitou manželkou spáti nebo lehati." Toto ustanovení se odvolávala na praxi starozákonních kněží a levitů, kteří se při službě Hospodinovi rovněž nesměli intimně stýkat s vlastními manželkami. Jaroslav Vrchlický to v Noci na Karlštejně popletl. Nebylo to tak, že Karel IV. zakázal jakékoli ženě strávit noc na Karlštejně. Bez ženské práce nebyl život na královském dvoře vůbec představitelný. Pouze do Velké věže měly ženy zákaz přístupu, jakož i "lehání a spaní." Byť i se zákonitými manželi.

"K ozdobení hradu Karlštejna uvnitř císař nešetřil zlata ni drahého kamení, ale i krásouma, zejména malířství, hojně muselo přispívati. K manské službě hradu přikázáno drahně osad nablízku ležících a představeno jemu po dvou purkrabích, jeden z panského, druhý z rytířského stavu, kteří majíce pod svou stráží také všecka privilegia zemská, byli nejen králi, ale i stavům zavazováni přísahou. Takovýmto způsobem zaujímali oni velmi důležité místo ve státním ústroji českém a vynikali brzy mezi předními úředníky zemskými, až v roce 1625. všecky poklady karlštejnské přeneseny byly do Prahy, po čemž hrad sám co statek korunní některým lidem soukromým do zástavy dáván byl a rychle se blížil pádu svému, který teprve v časech nejnovějších odvrácen byl. A i podnes ještě rád putovává tam poutník uměnímilovný, aby křísil srdce i mysl názorem nehojných, ale i tak poměrně bohatých zbytků uměleckých těch pokladů, které tu kdysi shromážděny byly."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.