1190. schůzka: První ze dvou megabitev

Bitva u Verdunu, první ze dvou megabitev Velké války (tou druhou byla bitva na Sommé), trvala deset měsíců, od února do prosince 1916. Ve výsledku však nepřinesla vůbec nic, kromě obrovských ztrát - celkem sedm set až osm set tisíc padlých a raněných na obou stranách. Takzvaná životnost vojáka se u Verdunu počítala na necelé čtyři dny.

Starobylé lotrinské městečko Verdun leží u belgicko-německých hranic na řece Meuse. Kolem, v krajině plné kopců, se rozkládal systém osmatřiceti pevností. Francie byla na svou fortifikační soustavu, nemající v Evropě obdoby, právem hrdá, leč v zákopové válce, zdálo se, ztratila původní smysl. Vždyť Němci na počátku války verdunský val prostě obešli přes Belgii.

O prestižním významu Verdunu ovšem nebylo pochyb. A na myšlence, že Francouzi pevnosti za nic na světě nevydají, založil náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn plán hlavní ofenzivy pro rok 1916. Přišel s „opotřebovávací válkou". Což znamenalo, že u Verdunu přiměje Francouze, aby tam vykrváceli a vzdali se.

Zatímco Němci své síly pohodlně přisunovali po kolejích, neboť poblíž měli živý železniční uzel, Francouzi disponovali málo průchodnou železnicí a jedinou silnicí. Ta se proměnila v takzvanou „svatou cestu". Když vyšly najevo německé přípravy, tři a půl tisíce nákladních vozů v nekonečném řetězu přiváželo ze západu vojáky i munici. Pokud se některý z automobilů porouchal, byl shozen do příkopu. Němci zaútočili 21. února 1916 před úsvitem.

Když se jarní sněhové vánice proměnily v bláto, obě strany se opět zakopaly a sáhly k vyzkoušené taktice vzájemného „vybíjení na výdrž". Začátkem června Němci ještě dobyli pevnost Vaux, čímž dosáhli nejzazšího bodu postupu. Pak se ale situace začala obracet. Ač Francouzi mleli z posledního, pomohla jim odlehčovací britsko-francouzská ofenziva na řece Sommě, ale hlavně zapůsobil červencový útok ruského generála Brusilova na daleké východní frontě, kam musela být odvelena část německých jednotek.

Francouze přepad zaskočil, avšak národní hrdost jim velela tvrdošíjně bránit každou píď vlastní půdy. Za prvních pět dnů nepřítel prolomil francouzskou obranu do hloubky skromných tří kilometrů. A to poprvé nasadil plamenomety, brzy nato i plyn. (Na což Francouzi odpověděli granáty s fosgenem.) Obě strany začaly urychleně přisunovat posily.

Po hlavní přístupové silnici, „svaté cestě", Francouzi v nekonečném hadu vozidel dnem a nocí dodávali lidi i materiál. Jestli na začátku Verdun bránilo jen šest sedm divizí, na sklonku bitvy jich Francouzi a Britové soustředili už na sedmdesát. Angličané si pár měsíců předtím uzákonili povinnou prezenční službu (předtím dobrovolnou), zatímco Němci dokázali posléze disponovat jen sedmačtyřiceti divizemi: část jednotek museli odvelet jak do Itálie (na pomoc Rakousku), tak na východ proti souběžně odlehčovací ofenzivě generála Brusilova.

Od jara do léta 1916 se u Verdunu urputně bojovalo o každý vršek, o každou kótu - například ves Fleury byla během července a srpna obsazena celkem třináctkrát. Půvabná a kultivovaná lotrinská krajina se změnila v bezútěšné oraniště s vyčnívajícími pahýly stromů. A mrtvé v kráterech po dělostřelbě nebylo někdy po celé týdny možno odklízet.

Spekulativní otázka: co bylo u Verdunu nejhorší? Žízeň. Ten překvapivý, zdánlivě okrajový postřeh zdůraznil německý historik Gerd Krumeich, který cituje řadu svědectví, například toto: „Nedalo se nikam uniknout. Vše, co se na obou stranách fronty dělo, se odehrávalo pod přímým dohledem nepřítele. Věděl, kde jsou prameny, kam se musí chodit pro vodu, a trvale ta místa ostřeloval. Když si tam netroufneš, žízeň tě zabije. Když začneš pít vlastní moč, je už zle. Piješ-li chladicí vodu z kulometu, je to ještě horší. Nedá se pozřít, a navíc přijdeš o zbraň."

Zahánět žízeň dešťovou vodou také nepřipadalo v úvahu. Píše o tom německý voják Paul Ettinghofer: „Někteří filtrovali vodu přes špinavé kapesníky. Jiní hasili žízeň vodou z kráterů po granátech. Skoro v každém však ležely mrtvoly. Jenže žízeň je silnější než strach z tyfu či cholery. Tady v říši smrti, nemá už život žádnou cenu, jen pít, pít, pít!"

Francouzský velitel verdunské oblasti generál Frédéric-Georges Herr se z bezradnosti nervově zhroutil a byl nahrazen činorodějším, méně opotřebovaným generálem Pétainem. Ano, tento mužný voják se stane u Verdunu národním hrdinou, brzy nato i vrchním velitelem francouzských ozbrojených sil. Později však, ve válce s Hitlerem, Philippe Pétain morálně selže a přijme roli v kolaborantské „vichistické" vládě. Trest za to ho nemine.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související