1189. schůzka: Bestiální krok: bojové plyny

Dochovalo se svědectví: „Muži leželi na dně zákopů, jejich obličeje byly zčernalé a přední části blůz a košil měli u krku rozervány, jak se z posledních sil zoufale snažili popadnout dech. Mnoho jich leželo docela tiše, zatímco další se stále ještě svíjeli v agonii nejpříšernější smrti, jakou jsem kdy viděl."

Proč k chemickému útoku došlo právě poblíž vlámského textilního města Ypres? Kraj kolem byl posledním neobsazeným kouskem Belgie, klínem vraženým do Němci zabraného území. A Yperský oblouk bránil protivníkovi v obsazení strategických přístavů Dunkerque a Calais, jež by se Němcům náramně hodily jako ponorkové základny. Urputně se tu o to území bojovalo po celých 1392 dnů.

Ač řada válčících států (ne všechny) už roku 1907 podepsala konvenci o nepoužití a zákazu chemických látek, koketovaly s „levnou smrtí" mnohé z nich. Ve velkém se ke kroku do propasti odhodlali jako první u Ypres Němci. Do vlastních zákopů umístili téměř šest tisíc padesátikilových tlakových lahví s chlorem, potichu natáhli k nepříteli pavučinu trubek a otevřeli ventily. Vytékající zkapalněný chlor se začal na vzduchu odpařovat a během pěti minut vytvořil přízračný žlutozelený mrak, který vtekl do zákopů a zamořil je v délce asi šesti kilometrů. Na smrt udušením zemřelo (dostupné údaje se dramaticky liší) kolem pěti tisíc Francouzů a Maročanů.

V průběhu května pak Němci údery jedem třikrát opakovali. Zasáhli na jiných místech fronty zejména Brity a Kanaďany, na podzim sáhli po chloru u Remeše, v Rusku i jinde. Takže první chemické zbraně se sice používaly už dříve, ale jen ve velmi omezeném množství. Za začátek chemické války se logicky považují bojiště první světové války.

Všechno to začalo příběhem agenta Lucieta. První světová válka se utápí v krvi a bahnech zákopů. Mocnosti nasazují všechny páky k získání převahy nad protivníkem, ať už ve sféře zbraní, nebo informací. Ve hře jsou i tajní agenti. Charles Lucieto, pracující ve prospěch francouzské strany, se osvědčil jako jeden z jejích nejlepších vyzvědačů.

Možná měl informaci, kterou mu v dubnu 1915 vyzradil německý zajatec August Jäger, totiž že Německo reálně připravuje plynový útok. Lucieto zjistil, že se v Mannheimu vyrábí nějaký plyn pro válečné účely a že se přepravuje do Kruppových závodů v Essenu. V hostinci se seznámil s příslušníkem Kruppovy soukromé policie a za pomoci několika půllitrů piva se dověděl, že se dovážený plyn používá k plnění dělostřeleckých granátů. Pochybováním vyprovokoval německého partnera k sázce o dva tisíce marek.

Tvrdil, že celá záležitost je technicky neproveditelná. Partner nabídl důkaz pravdy a vzal ho brzy na střelnici, kde došlo k předvádění nové zbraně před císařem Vilémem II. Salva byla vypálena do stáda ovcí, které zmizelo v oblacích zeleného plynu. Ovce pak byly nalezeny mrtvé, porost odumřelý.

Lucieto sázku zaplatil a vyžádal si střepinu granátu jako suvenýr. V Paříži pak rychle zjistili podstatu věci. Nebyla však podniknuta žádná opatření. Stačilo pár dnů, aby se ukázalo, že šlo o fatální selhání. Po ovcích šli už na jatka lidé. Chlorem to v roce 1915 začalo, brzy přišel ještě nebezpečnější fosgen (sloučenina chloru s oxidem uhelnatým) a teprve na jaře 1917 se objevil výlupek odpornosti - yperit.

Plynové útoky měly drtivý zastrašující efekt. Muže v zákopech pohled na dusící se, osleplé a poleptané kamarády zcela demoralizoval a obracel na útěk. Žádná protizbraň neexistovala, většina vojáků neměla zprvu o existenci bojových plynů ani ponětí. První svépomocná opatření proti jedům byla groteskně primitivní. Počátek chemického útoku se například leckde ohlašoval chřestěním dětských řehtaček. A vojáci si na obličej přikládali onuce či ponožky nasáklé vlastní močí.

Konkrétní souhrnné údaje o rozsahu chemické války nejsou k dispozici. Není se co divit - válčící státy se za drastické použití chemických jedů styděly a nijak se svým barbarstvím nechlubily. V historické literatuře lze objevit mimo jiné tato data: každý čtvrtý odpálený dělostřelecký náboj prý obsahoval jedovatou chemikálii. Vražednými plyny bylo zasaženo kolem jednoho milionu mužů, z nich nejméně sto tisíc zemřelo.