1142. schůzka: Tažte se! Přemýšlejte! Hledejte pravdu!

V Praze se Masaryk postupně seznamoval s kolegy. Buď na fakultě, nebo při osobních návštěvách. Potvrzovaly se mu bohužel některé obavy. Zdejší universitní prostředí bude zřejmě plné přetvářky a klepů.

Ačkoli se vyptával na úplně jiné věci, dostával při setkáních rady, před kým si dát pozor na ústa, komu se vyhnout, komu naopak spíše podkuřovat. Tohle manévrování ve vztazích nesnášel. Masaryk odhadoval, že zejména se staršími autoritami bude mít problémy. Zato s takovými vzdělanci, jako byli jazykovědec Jan Gebauer, estetik Otakar Hostinský, historik Jaroslav Goll, astronom August Seydler, s těmi rozuměl. Lidsky… a snad i programově.

„Beztak je ale nejlepší Vojta Náprstek! Obyčejný chlap, usměvavý vlídný tlouštík, vstřícně pomáhající každé užitečné věci, zvelebující veřejný život v Praze, zaujatý zejména pro svůj program vzdělávání žen.“ Do Náprstkova jedinečného Amerického klubu dam v domě U Halánků na Betlémském náměstí začala s radostí chodit Charlotta. Ve vlídném prostředí životem tepajícího malého paláce rodiny Fingerhutů–Náprstků objevila Masarykova manželka první záchytný bod ve své pražské samotě. Vybudovala si přátelské svazky s několika dámami v čele s Eliškou Krásnohorskou a Karolinou Světlou.

Ještě víc ji však jako klavíristku a znalkyni hudby obohatilo poznání díla Bedřicha Smetany. Začala odkaz českého génia blíže studovat, a dokonce se odvážila napsat o něm několik článků do amerických novin The Sun. O rok později, v listopadu 1883, se Masarykovi zúčastnili i nezapomenutelné celonárodní slavnosti, otevření, vlastně znovuotevření Národního divadla. Naposledy tehdy viděli Smetanu živého, dojatého a současně už chorobou dezorientovaného.

Na filosofické fakultě české university se mezitím schylovalo k takovému prvnímu malému českému profesorskému souboji. Na sklonku roku 1882 si Masaryk šel poslechnout přednášku svého šéfa, profesora Josefa Durdíka. Ze zdvořilosti i zvědavosti. Téma večera mu přišlo jaksi rozbředlé.

Durdík nabitému sálu představil „pět velikánů vědy a umění 19. století.“ Masaryk se ošíval: „Proč ne sedm? Nebo jedenáct? – Ale… budiž!“ Sestava těch hrdinů vyzněla značně subjektivně. Básník George Gordon Byron, německý jazykovědec Franz Bopp, Johann Friedrich Herbart, přírodovědec Charles Darwin. Což však jsou jenom čtyři. A ten pátý velikán? Durdík prohlásil, že pro pátého výtečníka ponechal místo volné, aby posluchači mohli navázat diskusí.

Nikdo se do debaty nehrnul. Když už začalo být ticho trapné, přihlásil se Masaryk. Vstal a kratičce prohlásil, že on by sestavu do toho kvinteta doplnil například anglickým filosofem Augustem Comtem, zakladatelem moderní sociologie. Neměl potuchy, jaké opovážlivosti se zrovna dopustil. Až doma mu došlo, že ztichlé auditorium se k němu otočilo s očima naplněnýma úžasem.

Profesor Durdík podrážděně Comta odmítl. Přátelé musili nechápajícímu Masarykovi vysvětlit, co tak strašlivého udělal. Výzva k diskusi má v českých poměrech spíše zástupný zdvořilostní význam. Otevření debaty z hlediska zavedené etikety není v žádném případě signálem ke kladení záludných otázek, a už vůbec ne k názorovému střetu. V tomto smyslu se Masaryk dopustil neslýchaného faux pas, neboť veřejně oponoval svému představenému. Což se nevyplácí. (Tehdy… a snad ani dneska.)

Čerstvý vítr na univerzitě

Masaryk přednášel vždy ve čtvrtek odpoledne. Dvakrát dvě hodiny dějin antické filosofie. Zprvu měl pouhých pět posluchačů. Později se mezi mládeží rozneslo, že na rozdíl od ostatních pouze nečte, nýbrž nahlas přemýšlí, analyzuje a klade otázky. Časem byly Masarykovy přednáškové sály nabité mladými lidmi. V oddílu takzvané mravovědy se například pustil do problematiky lidského pohlavního života s takovou otevřeností, že zanedlouho dorazilo na ministerstvo kultu a vyučování anonymní udání: Prý kazí mládež, zavléká na universitní půdu od věků tabuizovaná a nemravná témata.

A s podobnou, v oněch dobách neslýchanou otevřeností přednášel TGM i mravovědu a krásovědu. To, co znělo z úst páně profesorových v sálech Klementina, bylo jako zjevení. Žádal po studentech, aby přicházeli připraveni, doporučoval jim konkrétní četbu, povzbuzoval je k samostatnému myšlení. Brzy začal studenty dokonce zvát do svého bytu. Věděl, že se odváží přihlásit jen ti nejzapálenější. Zprvu přicházeli o sobotách a nedělích, posléze se ustálil zvyk pořádat taková setkání o pátečních podvečerech. Paní Charlotta obvykle nachystala pohoštění a sedánků se aktivně účastnila.

Každý viděl, že rozhled TGM je kromobyčejný, že ve znalostech faktů je kovaný, a že má své miláčky, zejména Platona a Pascala. Oba ho fascinovali mučivou idealistickou touhou smířit nějak kritické lidské poznání, onu řeč rozumu, s nadpozemskými výzvami duše či srdce, s vírou v nás. Masaryk získal přezdívku. Začali mu říkat Pastýř. Studenti, přátelé i spolupracovníci. Ať Masaryk vyslovoval při přednáškách cokoli, bylo vždy evidentní, že za svými myšlenkami stojí. A že jim věří.

„Naše životní orientace, ono směřování, ač si myslíváme opak, nepramení z činnosti rozumové. Odkud se bere energie, jež nás pohání, nevíme, ani analyzovat ji přesně nedovedeme. Ale ona tu je! Náš rozum funguje jen jako světélko světlušky poletující ve tmě. Předkové už tolikrát obětovali životy za ideje, jež jejich rozum pokládal za svaté, avšak dodatečně se ukázaly jako bludné. Rozum není správný kompas.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.