1121. schůzka: Jindřich Josef Mošna, mosazník (a taky herec)

18. prosinec 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jindřich Mošna na civilním snímku

Na této tisící sté dvacáté první schůzce seriálu Toulky českou minulostí vám budeme vyprávět o člověku, jehož jméno asi dnes jenom málokomu něco řekne. Ve své době byl však počítán mezi největší české herce.

Dokázal zahrát komické role, ale i charakterní postavy. Nejlépe však bylo, když se u něj tyto dva obory sloučily v jeden, takže spisovatel a novinář Jakub Arbes o něm mohl napsat: „V charakterní komice byl jediným a nepřekonatelným, poněvadž skoro ve všem byl svým.“ Když se narodil Jindřich Josef Mošna 1. srpna roku 1837, stalo se tak v Karlíně u Prahy kováři Josefu Mošnovi a jeho ženě Johanně.

Jindřich chodil na reálku do Panské ulice na Novém Městě pražském. Jenomže tahle reálka, byť v české Praze, byla německá, což se Jindrovi nezamlouvalo. V primě a sekundě nosil domů výborné, leč v tercii se to nějak zvrtlo. Začal nosit domů nedostatečné. Mošna musel ze školy pryč. Jindřich se rozloučil se školními lavicemi a nastoupil do učení ke svému strýci Böhmovi.

Klikatá cesta k herectví

Jeho učebním oborem se stalo mosaznictví. V 17 letech se vyučil a mohl na vandr do Vídně, kde začal vydělávat a rozhlížet se kolem sebe. Mimo jiné zašel i do Josefovského divadla a tamější režisér a také vynikající herec Schröder si všimnul Mošnova smyslu pro humor a zadal mu úlohu fiakristy v operetě Vídeňský život. A mladík ji zahrál, zatančil a zazpíval tak dobře, že sklidil vůbec první zasloužený aplaus.

Logo

Ve Vídni však žádné další volné herecké místo přes všechnu snahu nesehnal, a tak se přihlásil k německému divadlu v maďarském Temešváru. Jenomže tam narazil na byrokracii a musel se vrátit do Prahy. Když byl Mošna zpátky doma, rozhodl se na svém herectví zapracovat, což ale znamenalo, že zatím nemohl vstoupit na jeviště jako profesionál, a tak se dožadoval pozornosti u kočovných společností. S jednou z nich odjel na první štaci do Náchoda.

Hrál hrdinné milovníky, ale také maloval kulisy, pomáhal v orchestru na basu, napovídal, tisknul cedule, čistil a rozsvěcoval lampy, zvedal a spouštěl oponu, nahrazoval technický personál i se strojmistrem a ráno zametal jeviště. Takové děvče pro všechno. Všechno dělal z lásky k divadlu, a když se večer objevil na scéně, hrál i tu nejnepatrnější epizodku se zápalem ovšem neumdlévajícím.

Herecké mistrovství

Když se Mošna dostal natrvalo do Prahy, podepsal smlouvu s ředitelem Prozatímního divadla Františkem Liegertem. S ansámblem Prozatímního divadla Jindřich Mošna vystupoval celých dvacet let, až do roku 1886, kdy přešel do divadla Národního. Vynikl zde jako představitel v Tylových hrách. Ve Strakonickém dudákovi hrál postupně roli Švandy, Vocílky i Kalafuny. Z jeho Vocílky vyrostl i jeho principál ve Smetanově Prodané nevěstě.

Vynikl jako ekvilibrista, vyrovnal se nejproslulejším světovým profesionálům. Jeho mistrovství si nezadalo ani s těmi nejlepšími artisty, přičemž nezapomínal na hereckou kreaci. Stále ho provázely kritické soudy Jana Nerudy, které znamenaly pro Mošnu hodně.

Logo

Jindřich Mošna šel postupně z role do role. Stihl se i oženit. Vzal si 22. listopadu 1869 Josefinu Jedličkovou, dceru hospodského a řezníka z Dobříva. „Nemohl si vůbec naříkat, že by ho divadlo neobsazovalo anebo přehlíželo,“ konstatoval divadelní historik Otakar Brůna. „Naopak, zaměstnává ho nad jeho síly. Tragická postava střídá komickou a ve všech kraluje muž menšího vzrůstu s vysokým čelem a vysedlými lícními kostmi. Z očí mu jiskří šibalství, veliká je jeho schopnost převtělování.“

Povídalo se, že Mošna byl v soukromém životě skrblíkem střežícím nashromážděné korunky. Ostatně sám se o své šetrnosti zmínil ve svých pamětech: „Naučil jsem se milovat peníze; ne všechny, jen ty svoje peníze, které pro mne znamenaly víc než jistý obnos. Byly pro mne posvátným majetkem posvěceným mou krví a potem, byly pro mne drahocennou hřivnou, již jsem vytěžil ze svých schopností a práce; viděl jsem v nich cizí sílu, jíž jsem se zmocnil a kterou jsem mohl ovládat.“

Penízky měl Jindřich Mošna rád nikoli méně než divadlo. A byl v tom dobrý. Byl dobrý i v Našich furiantech. Zahrál si – jako padesátiletý – dědečka Petra Dubského. Tuto roli po něm převzali mnozí, ale Mošna vytvořil postavu, která se stala odkazem pro české národní jeviště. Některé role si zahrál ve svém hereckém životě víckrát – třeba Jiříka v Tylově Jiříkově vidění, a také si vychutnal Lízala v mrštíkovské Maryše. Ještě když bylo Mošnovi sedmdesát, zahrál si v Jiráskově dramatu Otec.

Za celý svůj třiasedmdesátiletý život byl nemocen minimálně. Na podzim roku 1910 se musel podrobit operaci hlasivek – měl na nich polyp. Následovala operace očního zákalu. Další operace, která měla odstranit rakovinný nádor na jazyku, byla zlým znamením. 6. května 1911 o půl druhé odpoledne zemřel. České divadlo ztratilo představitele, který svým dílem podněcoval a inspiroval. Lze snad říci, že znaky jeho herectví nesli a nesou velcí interpreti dodnes.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.