1120. schůzka: Jak zvoní zvon historie

11. prosinec 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zikmund Winter

V dějinách české kultury je to svérázná a nezaměnitelná postava. Není právě obvyklým jevem, aby se v jediné osobnosti tak výrazně prolínaly zájmy odborné a umělecké. Snad u žádného autora české historické prózy nebyla umělecká tvorba tolik podmíněna důkladným pramenným bádáním; jen málokterý historik přelomu století 19. a 20. si troufal psát obsáhlá odborná pojednání nadlehčeným čtenářsky přístupným stylem, jak to často činil právě on.

Zikmund Jiří Winter – tak byl pokřtěn. Jeho otec Antonín, zvoník a kostelník, syn stejnojmenného příslušníka rodu Winterů, jinak profesí školní pomocník, se i se svou rodinou stěhoval podle aktuálního působiště po různých pražských kostelech.

Vydejme se k milníku, který završil Zikmundovo středoškolské vzdělávání, k jeho maturitě. Předseda maturitní komise, universitní profesor Jan Kvíčala, vynikající vědec, budoucímu historikovi a spisovateli nic nedaroval. Zikmund tak ztratil nárok na stipendium ke studiu na vysoké škole, takže hledal hmotné zabezpečení. Našel je v klášteře křížovníků s červenou hvězdou. Brzy však seznal, že je k duchovní dráze jaksi nezpůsobilý.

Takže z kláštera odešel, a s novým semestrem se zapsal na filosofickou fakultu. Získal Ferdinandovo stipendium a dostudoval bez velkých finančních potíží. Kromě filosofie a historie poslouchal také přednášky z římských dějin, což učinil na radu svého přítele Josefa Stupeckého. Tuto průpravu si rozšířil ještě tím, že v městském archivu pracoval jako kopista archivních materiálů.

Měl všestranné zájmy, už na gymnáziu hrál mladý Winter ochotnicky divadlo. V klášteře začal veršovat. V obou těchto činnostech pokračoval na universitě. Tam už se dočkal i velkého představení – v Novoměstském divadle sehrál úlohu pěvce Dalemila při studentském provedení hry Záhuby rodu Přemyslovců. Wintrova výkonu v oné hře si povšiml i recenzent Národních listů Jan Neruda, který velice pochválil jeho pěvecké umění.

Zikmund Winter na portrétu od Jana Vilímka

„Po vykonaných studiích na pražské universitě dal jsem se na učitelování. Nejprve pobyl jsem za suplenta rok v Pardubicích, odkudž přivedl jsem sobě do Rakovníka ženu a s ní rodinné štěstí. V Rakovníce sloužil jsem na reálné škole plných deset let." Zdá se, jako by to byla hotová idylka. Leč v tom malém městě Winter okusil život i z méně příjemné stránky. Poznal maloměstskou řevnivost a pohodlnost, úzkoprsost i nezájem. Přesto spravoval svým spolkům knihovny a připravoval přednášky.

Sbírání cenného materiálu

Zajímal ho vzhled města nikoli jen v historii, ale i ten současný, městské radě dopisoval o nepořádcích ve městě. Velice ho tehdy zajímaly historické prameny, zejména ty, které se týkaly jeho oblíbených století, patnáctého, šestnáctého až sedmnáctého. Čerpal z bohatého rakovnického archivu. A psal. Nikoli romány, ale odbornou dějepisnou literaturu.

Nic nebylo dostatečně nicotné a malicherné, vše ho zajímalo – jak Rakovničtí vařili pivo, co jedli, jak se oblékali, jaký inventář byl sepisován v jejich domácnostech, jak léčili i čarovali, jak byli spravedlivě i nespravedlivě souzeni a popravováni, jak si pomáhali i škodili, a také to, jak si nadávali. Ještě silněji než v Rakovníku se jeho schopnosti mohly rozvinout, když se mu podařilo vrátit se do Prahy.

V Praze Winter pokračoval v sepisování historických obrázků, které si z Rakovníka přivezl. Nejenom že je psal, on je i začal vydávat. Byly z toho tři knížky: Starobylé obrázky z Rakovnicka, Malá historie ze života staročeského, Rakovnické obrázky. Dnes bychom je nejspíš zařadili do kategorie předchůdců literatury faktu.

„Když začal Zikmund Winter psát beletrii, dopadl lépe než u dějepisných knih,“ to se dočítáme v práci dr. Věry Brožové. „Lidé na stránkách jeho knih nejsou spolutvůrci dějin, naopak, prostředí a dějinný vývoj je ovládá. V jeho novelách Vojačka, Peklo, Nezbedný bakalář, Rozina sebranec, i v jeho jediném románu Mistr Kampanus se ozývá autorův povzdych nad naivními, čistými lidmi nehodícími se do vřavy zištného a sobeckého světa.“

Winter sledoval dějiny jaksi „zespodu“. Se všemi detaily, které vysledoval v archivech. Byl dokonale obeznámený s dobovým jazykem. Nová tvůrčí generace to velmi oceňovala. Zdá se, jako by Winter byl zcela zaujat svou vědeckou prací, jako by své prózy považoval za pouhé odštěpky výsledků archivního bádání. A přece to bylo právě jeho umělecké dílo, kterým našel cestu k mladší generaci.

Vůbec nejvíc vzpomínal Zikmund Winter na Rakovník. Čím byl starší, tak tím častěji. „Je to místo mých největších sil životních, nejkrásnějších mužných let.“ Těch sil mu ubývalo. Trápily ho záchvaty kašle, chronické záněty průdušek. Svůj stav přičítal dlouholetému vysedávání v prašném prostředí archivů. Pravidelně se jezdil léčit do Hojné Vody v Novohradských horách, a pak také do bavorského Reichenhallu. Tam 12. června v roce 1912 zemřel.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související