1050. schůzka: Povídka O šedivé paní

Nacházela se a stále se nachází jaksi v pozadí, byť se narodila jako dcera jedné z nejváženějších našich osobností, „otce národa“, a za dalšího důležitého muže, „vůdce národa“ se provdala. Byla to však žena vskutku výjimečná svou opravdovostí, neokázalostí, smyslem pro povinnost, skromností a vytrvalostí, se kterou dokázala překonávat své nemoci. Její známý, pater Schneider o ní říkal, že má jen jedinou chybu: „Schází ji trochu lehké mysli“. Pro svou ustaranost, kvůli tmavým šatům i brzkým šedinám byla nazývána „černou“ či ještě častěji „šedivou paní“. Stala se prototypem „první dámy“ předního politika, jejíž tradiční úlohou bývá od té doby starost o sociální problémy dětí, osob starých a nemocných.

Průkopnice rodící se ženské emancipace u nás se chopily nejenom otázky vzdělání, ale i bolestivého, státem takřka opomíjeného problému: až nepopsatelné chudoby, zanedbanosti osamělých rodiček, rozvedených a většinou nezaměstnaných žen, vdov, matek ze sociálně slabých vrstev, a jejich rachitických, podvyživených, jen bezútěšné ulici ponechaných dětí. Následující řeč tedy povedeme o charitativních a filantropických činech žen. Bez nadsázky je to opravdu vznešená kapitola našich dějin a emancipačního hnutí žen – přitom však spolehlivě, důkladně a odjakživa opomíjená. Příklad: O románech a povídkách Karoliny Světlé či Elišky Krásnohorské, jakož i Boženy Němcové se dodnes ve školách učí (bez ohledu na to, že se jejich díla čtou už leda na příkaz učitele - prostě povinná školní četba…). O tom však, jak obětavé dámy konaly dobročinné skutky, jaké humanitární záchranné akce organizovaly, neví dnes prakticky nikdo. Takže jakousi náplastí na naši selektivní, zásluhy pomíjející paměť budiž aspoň tato naše Povídka. Povídka o šedivé paní. Bude o jedné z našich největších dobrodějek, o níž si valná většina čtenářů a posluchačů přečte či o ní uslyší patrně poprvé.

Marie Aloisie byla druhým dítětem Františka Palackého, a jeho ženy Terezie, rozené Měchurové. Měla ještě bratra Jana, který byl o dva a půl roku starší. Byla vychována v duchu náboženské tolerance, vyplývající z faktu, že otec byl protestant a matka katolička. Jak vypadala Marie? O tom spolehlivě vypovídá její podobizna, kterou namaloval Josef Mánes. Podnět k portrétování vážné hnědooké Márinky dal snad František Ladislav Rieger, který se do ní během roku 1852, před jejím podzimním odjezdem do Nice (to jí bylo devatenáct let) – no prostě se do ní až po uši zamiloval. S Josefem Mánesem se znal už nějaký ten rok – na sněmu v Kroměříži malíř vytvořil jeho známou kreslenou podobiznu, rozmnoženou vzápětí litograficky. Objednavatelkou Mariiny podobizny byla ale paní Terezie Palacká.

V rodině se tradovalo, že portrét vznikl ještě před Márinčinou svatbou, nejspíše tedy roku 1852. Poznámka asi 1852 je také (dodatečně) připsána na krátký nedatovaný německý dopis Josefa Mánesa Márinčině matce, který jí malíř poslal spolu s obrazem. V českém překladu zní: „Milostivá paní! Posílám přiložený portrét a velmi prosím o prominutí za zpoždění. Avšak ani do této chvíle není obraz natolik suchý, jak bych si rád při odevzdání své práce přál. Cena olejového obrazu je 18 zlatých konvenční měny. Obraz je teď bez lesku, protože smí být nalakován až po pár týdnech, a protože já bych už v té době neměl být v Praze, je moje sestra ochotná to obstarat za mě. V největší úctě se milostivé paní znamená nejoddanější Josef Mánes.“

Marii Palackou silně ovlivnil především pater František Schneider, její domácí učitel náboženství, žák a vyznavač idejí Bernarda Bolzana. V duchu Bolzanova učení se snažila celý život prospívat svým bližním a své vlasti. Dostalo se jí důkladného domácího vzdělání dějepisného a hudebního, a to díky vynikajícím učitelům, jakými byli například historik Václav Vladivoj Tomek nebo skladatel a klavírista Bedřich Smetana. Díky častým pobytům v Nice (kam jezdila s rodiči kvůli chatrnému zdraví matky) se naučila perfektně francouzsky a měla blízko k francouzské kultuře. V době, kdy do rodiny začal docházet třiatřicetiletý doktor práv František Ladislav Rieger (bylo to po jeho návratu z Paříže), měla Marie právě osmnáct let a její názory na svět utvářela především víra a poznatky Bolzanova učení. Rieger se začal (samozřejmě se souhlasem Františka a Terezie Palackých, jak jinak) začal se o tu štíhlou dívku s vážnýma hnědýma očima ucházet. Prvního úspěchu u vyvolené dívky dosáhl teprve následujícího roku, kdy Marie odjížděla s matkou na půlroční ozdravný pobyt do francouzské Nice, a slíbila Riegrovi, že bude odpovídat na jeho dopisy. Ve svých dvaceti letech, po půlroční známosti, kterou lze označit jako korespondenční, se v roce 1853 za mladého spolupracovníka svého otce, za Františka Ladislava Riegra provdala. V kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském je oddal 15. srpna pater František Schneider.

Novomanželé Riegrovi se zabydleli v malém novoměstském Mac Nevenově paláci, kde do té doby žil Mariin dědeček, advokát Jan Měchura, otec Terezie, manželky Františka Palackého. I její rodiče, František a Terezie Palackých, zde bydleli. (Dnes se v tomto domě nachází Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra. Stojí uprostřed ulice, samozřejmě, jaké jiné než Palackého ulice, číslo 7.) Zde se Riegrovým během následujících sedmi let narodily tři děti: Marie (později provdaná Červinková). Ta se věnovala charitativní činnosti, ale ještě více literatuře. Napsala rovněž libreta k operám Dimitrij a Jakobín od Antonína Dvořáka, přeložila Evžena Oněgina, uvedla se jako autorka povídek, z nich nejznámější je sbírka Letní sen života. Syn Bohuslav, zvaný též Bohuš Rieger, který jako jediný syn svého otce mohl po něm užívat titul svobodného pána a zdědil statek Maleč. Po právnických studiích byl jmenován profesorem rakouských říšských dějin. Oženil se s Marií Červinkovou (její bratr Václav Červinka byl manželem Bohušovy sestry Marie). Nejmladším ze sourozenců byla Libuše, jež se vdala za Albína Bráfa, vynikajícího národohospodáře, který dokonce zasedl v rakouské vládě jako ministr zemědělství. Poté, co se jí narodilo třetí dítě, se začala (v době politického uvolnění po pádu Bachova režimu) Marie Riegrová–Palacká intenzivně věnovat veřejným věcem, zejména praktické filantropické činnosti a úsilí o emancipaci žen.

Určitě mělo svou váhu a prospěšnost, jestliže se tahounem a jakousi neformální hlavou ženského hnutí na samém počátku jeho formování stala žena–idealistka, pocházející z nejpřednější, nejváženější vlastenecké rodiny. V 60. letech předminulého století, kdy se správy a péče o Prahu ujala nově zvolená městská rada nikoli už s německou, nýbrž (po dlouhé době) opět s českou většinou, představovala spolupráce a podpora radních (jako byl Vojta Náprstek nebo sám manžel paní Marie František Ladislav Rieger) mocnou vzpruhu i politickou záštitu pro řadu důležitých, ženami inspirovaných nápadů. Ovšem to nejdůležitější, vlastní sociální práce ve prospěch žen (konaná navíc s nakažlivým entuziasmem), plynula zprvu hlavně z odhodlání paní Marie. Vzdělaná, sečtělá, hudebně nadaná Marie, nekonečně obdivující svého otce a dědečka, čerpala duchovní sílu ze dvou hlavních zdrojů – z upřímného křesťanství a z humanistické filozofie Bernarda Bolzana. Už když začala pracovat ve Spolku svaté Ludmily, splývala jí mravnost křesťanská a bolzanovská (řekněme tomu angažovaně občanská) téměř v jedno náboženství, prodchnuté povinností péče o bližní. Nejprve organizovala sbírky – například ve prospěch dostavby karlínského chrámu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Poté (jako členka Spolku svaté Ludmily) obcházela přítelkyně a dobře zajištěné dámy, od nichž vyprošovala almužny a dary, aby je rozdělovala mezi potřebné.

Spolek svaté Ludmily byl jedním z vůbec nejstaršího ženských spolků u nás. V roce 1851 jej založila hraběnka Kristina Schönbornová původně k podpoře vdov. Pečovatelskou službou v tomto spolku poznala Marie Riegrová propastnou bídu života chudých žen, matek, vdov, bezprizorných rodiček a jejich kojenců. Paní Marie začala v pražských chudinských čtvrtích vyhledávat ty nejzoufalejší případy a osudy. Snaha pomáhat potřebným ji časem začala pohánět, jako by byla nějaký štvanec. Navštěvovala i třicet příbytků denně… brlohů… hnízd nepředstavitelně tmavých, špinavých, zavšivených… přeplněných podvyživenými dětmi, často žijícími v jedné místnosti s několika rodinami společně. Nebývalo totiž výjimkou, když rodina svůj brloh (jinak to obydlí nelze nazývat) pronajímala další rodině či příbuzným. V jedné místnosti spávalo i deset lidí, dva až tři v jedné posteli (rodiče a nejmenší dítě), ostatní si ustlali na zemi či na sražených židlích.

V té době neexistovaly důchody, sociální dávky, úřady práce, organizovaná péče o děti či seniory – občan bez prostředků a práce byl zcela vydán na pospas osudu. S touto lhostejností osudu se dobrotivé (byť nemocné) srdce Marie, dcery Palackého a manželky Riegrově, nebylo schopno smířit. S košem jídla či svršků pro děti se vydávala do chudinských bytů na Hradčanech, Malé Straně, v Holešovicích, na Starém Městě, a zejména do polorozpadlého židovského Josefova. Doktor Rieger sice kroutil hlavou nad nesystémovými snahami své ženy, ale ona jako by si už nemohla pomoci. Když jsme u těch rodinných příslušníků, tak se u nich chvilku pozastavme. Mariina matka, paní Terezie Palacká, se obligátní dobročinnosti, jako byly různé dary nemajetným, věnovala jenom okrajově, což mělo víc důvodů. Jak ve svých vzpomínkách uvádí její vnučka: „Babička ještě vlastenčila po německu.“ Paní Terezii Kromě toho od mládí sužovaly vážné choroby. Neuróza, žlučníkové záchvaty – hlavně však trpěla těžkou srdeční vadou. Tu po ní zdědila dcera, a po ní i vnučka. Marie na ni zemřela (v Římě) v nedožitých padesáti sedmi letech. My se s ní však ještě neloučíme.

Marie Riegrová postupně ztratila zájem o vše, co jí v rodině Palackých v láskyplné výchově kdysi poskytovali. Opustila krásnou literaturu, hudbu, hru na starou rodinnou modrobílou harfu. Všechno nadbytečné se jí začalo zpětně jevit jako nemístný, hříšný přepych, ztráta času. Vnitřně se styděla za nákladná jídla, která doma jejich hospodyně připravovala manželovi a dětem. Sama se přestala nápadně oblékat – nemohla přece přicházet do zbídačených rodin jako naparáděná milostpanička. Pořád byla ještě pohledná, ale odhodila líčidla a šatila se nyní jako vdova. Vysloužila si za to u chudiny i mezi ostatními dámami přezdívku, pod níž ji znala celá Praha: „Naše šedivá paní.“ Bez pohledu na vlastní zdravotní stav sloužila – přes čtvrt století! – především neúplným rodinám, neschopným vybřednout ze světa na okraji společnosti.

Autentických svědectví sice není mnoho, ale ta, co se zachovala, dokládají, jak se "šedivá paní" chovala. Vlastní životní úroveň začala považovat za přímo nepatřičnou: vzdala se obvyklých zábav měštek, do úpadu organizovala dobročinné sbírky, prosila o pomoc přítelkyně, známé i politiky. A také (což bylo z hlediska psychologie komunikace citlivé pole) jak dovedla neokázalostí a prostým vystupováním získávat na svou stranu podezřívavé, mnohdy otupělé či duševně méněcenné ženy–klientky. Co jí na to říkali doma, tedy hlavně manžel, pan doktor Rieger? Občas vyslechla jeho přednášku, že charitou a lidumilností se bída světa přece léčit nedá. Odpovídala, že to sice ví, avšak něco se přece dělat musí, složit ruce v klín by byl smrtelný hřích. Citlivě vnímala, jak se propast mezi bohatstvím jedněch a nuzotou druhých prohlubuje, a jak – nebude–li choroba léčena – hrozí v blízké budoucnosti zničující společenská exploze. (Což ale vůbec nejsou nějaké jen do historie patřící úvahy…) Jestli se paní Marie ve Spolku svaté Ludmily věnovala zprvu péči o osamělé vdovy a občas s kamarádkami, celá umoučená, rozdělovala u Týnského chrámu mouku ženám staroměstské chudiny, tak po čase její svědomí zburcoval pohled na bezvýchodnou situaci bezprizorných rodiček a kojenců. Začala se starat o to, aby šestinedělky a jejich ratolesti nalezly aspoň na bezprostřední dobu po porodu azyl a bylo jim zdarma poskytováno jídlo.

V azylových útulcích (první vznikly z její iniciativy v kostelích svatého Ducha, pak u svatého Jakuba v Praze), mívaly nemajetné rodičky aspoň jedno teplé jídlo denně, přičemž "šedivá paní" dbala, aby se dosyta najedly okamžitě a na místě, aby jídlo neodnášely, jinak by se z jejích porcí stravovala celá rodina či všichni spolubydlící v brlohu – včetně alkoholem zmožených otců. V logice přibývající zkušeností s životem lidí "za obzorem civilizace" se jedním z hlavních, napříště už trvalých témat stala paní Riegrové aktuální problematika předškolní výchovy dětí. Pochopitelně těch „vyděděných“. Ponořila se do problematiky jak po teoretické, tak po praktické stránce. Za letních pobytů ve Francii, při návštěvě světové výstavy v Paříži roku 1867 i při dalších příležitostech shromažďovala zkušenosti a poznatky o tamním, už značně moderním systému péče o předškolní drobotinu. Nadchlo ji poznání, že ve Francii se o malé děti starají školené vychovatelky, a síť školek (i jeslí) už je poměrně hustá, přístupná valné části potřebných, zatímco v monarchii funguje dosud pouhých pár „opatroven“, hlavně německé „dětské zahrádky“ (Kindergarten) pro ratolesti z bohatých rodin, přičemž děti tam cepují téměř výhradně muži, pojímající vesměs výchovu spíš jako přípravku pro školu či kopii elementárek, jen snad bez rákosky. Všude tam, kde mohla, skrze manžela, i Vojtu Náprstka, v radě města Prahy, v Americkém klubu dam, ve spolkových komitétech, mezi rodinnými přáteli, počala paní Riegrová lobbovat za brzké zřízení nového, dosud neexistujícího typu dětské opatrovny. Až vznikne, začne se jí na počest Komenského říkat škola mateřská, bude ryze česká, přednost při přijetí dostanou děti z chudých rodin a výchovná péče bude svěřena výlučně ženám. Což byl tak trochu políček do tváře mužům…

Aby se nefixlovalo a bylo zajištěno přednostní přijímání skutečně sociálních případů, vyšetřovaly se existenční poměry hlásících se rodin individuálními kontrolami dam ze spolkového komitétu. S bohatými předchozími zkušenostmi se do inspekční skupiny přihlásila paní Riegrová jako první. A současně zařídila, aby za peníze města Prahy dvě z příštích pečovatelek mohly absolvovat kvalifikační kurs v Paříži. Marii Riegrové šlo o školky nového typu. Bez ohledu na uštěpačné hlasy pražských Němců, že se ta bláznivá ženská pokouší objevit Ameriku (místo aby se poučila od nich), dokázala „šedivá paní“ Marie začátkem roku 1869 zprovoznit v několika místnostech bývalého kláštera u svatého Jakuba první českou mateřskou školku. Během následující let se podařilo v Praze otevřít 15 dalších mateřinek, vesměs už pod patronací Českého (později Ženského) výrobního spolku, u jehož zrodu stála (společně s Karolinou Světlou, Sofií Podlipskou, Věnceslavou Lužickou a dalšími dámami) kdo jiný… než naše paní Marie Riegrová–Palacká. Asi bychom mohli toho o „šedivé paní“ napovídat ještě víc. Setkáváme se s ní jako zakládající členkou (a funkcionářkou) Českého (později Ženského) výrobního spolku. Podílela se na založení první dívčí průmyslové školy. Právě ona ze spolkových kursů šití vytvořila kvalitnější školu pro ženská povolání vůbec.

Oproti „feminismu domácích ctností“ (jak jsme jej poznali u Magdaleny Robromily Rettigové), a oproti „feminismu vlastenecké oběti“ (což byl případ Bohuslava Rajské) měly ušlechtilé aktivity Marie Riegrové–Palacké zřetelnější emancipační náboj v úsilí osvobodit z krutého životního údělu ženy nad sociální propastí. Ono o vlastní feminismus v pravém slova smyslu tehdy zřejmě nešlo… Pokud například paní Riegrová uznávala potřebu vzdělávání žen, pak jen kvůli jejich vyhlídkám na pracovní uplatnění: probojovávala založení dívčí průmyslovky, ale ne už „vyšší dívčí“, či dokonce klasického gymnázia. Své dceři Marii psala: „Není dobře předělávat přírodu a tvořit ze ženských udatné, bezohledné, rozumové tvory, a muže vychovávat jenom v samém citu. Učené dámy, ty bývají někdy k posměchu a v nelásce.“

Anebo zase jinde – a to jako by opisovala z panímámy Rettigové: „Prosím tě, zabereš–li se do studií knihovních, abys pamatovala na domácnost a zvláště na prádlo! Hleď muže svého zaopatřiti v každém ohledu, a v kuchyni dbej, aby měl, co mu chutná.“ Tato slova musejí působit na dnešní militantní feministky jako červený hadr na býka. Ale (jen tak mezi námi mužskými) tyto její myšlenky znějí docela dobře – i ve 21. století. (Aspoň si myslím.)