1051. schůzka: Průlom do zakázaného území

Z dosud ojedinělých, obvykle svépomocných pokusů o otevření malých, v podstatě kvalifikačních a doškolovacích kursů (šití, vyšívání, domácí práce v nich bývaly hlavním učivem) se počalo klubat organizované už hnutí, a idealistky do všech stran čím dál hlasitěji volaly: „Stačilo! Nadále už odmítáme stav, aby polovina národa žila v nevědomosti, bez práva na vzdělání, na kvalifikaci a možnost jiného uplatnění než u plotny!“ Ještě donedávna se nesměly ženy ani spolčovat, pokud si nevybraly zrovna náboženskou nebo dobročinnou činnost. Po roce 1861 se však s ženskými organizacemi roztrhl pytel – spolků vznikaly desítky, ba stovky. Kdekterý z nich, včetně pěveckých souborů, organizoval kursy, přednášky, vzdělávací cykly.

Co na to páni manželé? „Chvályhodné! Na ja, lobenswerte!“ Říkali populární vlastenci, i vůdčí členové politiky, pokud ovšem šlo o lokální zájmové aktivity. A říkali to česky, a když nenašli vhodné slůvko, vypomohli si němčinou, kterou řada z nich ovládala přece jenom líp. Ale jakmile se s ženských klubů vyklubal požadavek na zřízení první vyšší dívčí školy, kde by dívky dosahovaly vzdělání rovnocenného s chlapci, byl oheň na střeše: „Co si ty ženské o sobě myslí? To je vzpoura vařeček! Začne to opuštěním sporáku a žehličky, a skončí to rozpadem instituce manželství! K čemu vůbec ženám studium bude? Ty vdané pro chod domácnosti řádné učenosti nepotřebují! A svobodné? S vyšším vzděláním se pod čepec snadněji nedostanou, to spíš naopak. Chlapi přece chtějí ženy šikovné a pracovité, ne chytré!“ Vzdělané ženy ovšem najdou lepší pracovní uplatnění… „Aber nein, ráčíte být na omylu, gnädige Frau. Na gut – milostpaní! Vždyť švadlen je víc než nití!“ Ony by mohly kupříkladu k sázecím strojům…na pošty… do kanceláří… „Už to vidíme, jak je tam chlapi vítají! Z toho přece vzejde hotová Sodoma Gomora!“

Bouře kvůli první vyšší dívčí v Praze (otevřené v roce 1863) byla pouhý začátek. Ale odvěké představy o rozdílnosti rolí mužské a ženské se začaly otřásat v základech. Čím dál organizovanější zápas o rovný přístup ke vzdělání trval následující dvě generace. Muži, ovládající politiku, školství i rodinu, nemínili vyklízet pozice snadno. Jestli na začátku, v diskusích o vyšších dívčích školách, kývli brzy a jakžtakž elegantně, tak se přetahovaná o první gymnázia a maturity vedla po léta. Co horšího: brány univerzit, ať na ně ženy bušily sebevíc, zůstaly pro ně zamčené. A to až k letopočtu 1900. Při zpětném pohledu je to docela úsměvné… Tenkrát však nebylo. Zprvu to šlo opravdu ztuha. A bylo to dost krotké. Jako když se dítě učí chodit. Hluboko do druhé poloviny 19. století, rozhodně až do pádu absolutismu, měly ženy jen velmi nepatrný prostor, do něhož mohly svobodně a bez komplikací vkročit, a ležel přitom za hranicemi jejich rodin a domácností: směly se stát filantropkami. Čili: dobrodějkami. Dobrodějky byly povoleny. Pokud konaly dobro v rámci své náboženské víry, křesťanského milosrdenství, bylo to v naprostém pořádku a nikdo neprotestoval. Služba bližním patřila do popisu jejich práce. Jestliže o manžela, děti, o domácnost bylo dobře postaráno, nebylo o čem diskutovat – mecenášství milostpaní přece vrhalo příznivé světlo i na pána domu a jeho živnost.

Filantropie, tedy činění dobrých skutků, to ještě nebyla žádná emancipace… Spíš ji můžeme zařadit k jakémusi předstupni k sebeuvědomění vlastní hodnoty žen a jejich možností. Puťky směly sem tam vyběhnout z klece, aby si „po křesťansku zapečovaly.“ K prvním emancipistkám – jak už z Toulek dobře víme – můžeme zařadit paní Magdalenu Dobromilu Rettigovou. Tu lze pochválit za to, že měla vždy vzorně naklizeno, a jídlo, to bylo nepochybně vynikající, prostě dokonalost sama. Bohuslava Rajská, ta naznačila trajektorii příštích ženských snah. (Trajektorie je pohybová křivka, budoucí dráha.) Své kolegyně dala dohromady, a s úspěchem, jehož míru neumíme posoudit, jim vnukla ambici systematičtěji se vzdělávat. Její pokus trval však jenom krátce. Za jejích pokračovatelek byla dívčí škola přenesena z Budče k piaristům, do Panské ulice, tam ale začala pomalu zacházet na úbytě. Na horšící se úroveň si stěžovala mimo jiné i dcera Boženy Němcové Dora, kterou maminka do té školy poslala. Psala, že se tam nic nenaučí – kromě planého vlasteneckého horování.

Ale na scéně se objevuje paní Marie Riegrová–Palacká, o níž jsme si vyprávěli právě před týdnem. Ta dobrá zbožná duše učinila normou ženského úsilí jeden velmi potřebný obor dobročinnosti: a tím byla péče o malé děti a jejich vesměs osamělé maminky. Osobně vykonala obrovské množství lidumilné práce, obeznale a jemnocitně vnukla prvním českým mateřským školkám a jeslím vlídnou, humánní atmosféru tím, že odmítla nabízený německý model. Jak při svých nekonečných inspekčních návštěvách pražských brlohů hledívala do vyhaslých očí matek bez tří „P“: bez práce, peněz a perspektivy, tak dospěla dokonce ještě o krok či stupeň dál, k přesvědčení, že almužny nejsou žádné řešení, protože občasné sousto nemůže hladového nasytit. Poznala, že i kdyby se s přítelkyněmi vydala z posledního, jsou jejich peníze, nákupy a svršky jen kapkou v moři, chvilkovou náplastí na nehojící se rány. „Namísto občasných ryb bude zapotřebí dát těm chuděrám pruty a naučit je lovit!“ pochopila Marie Riegrová. Naplno si uvědomila nezbytnost minimální kvalifikace pro absolutně nekvalifikované (čili i nezaměstnatelné) ženy. V tom tkvělo jádro její myšlenky: založit pro nejchudší dívky takzvanou průmyslovou školu, v níž by se vyučovaly praktické předměty, zvyšující jejích naději uchytit se v nějakém zaměstnání. Tento záměr – jak víme – dokázala paní Riegrová s dočasným úspěchem uskutečnit. Avšak ani o krok dál už nebyla schopna se svou názorovou a duchovní výbavou pokročit.

„Naučit ženy praktickým dovednostem – to ano. K čemu ale by jim bylo (proboha!) literní či akademické vzdělání?!“ Nicméně ještě za života Marie Riegrové–Palacké přestali být feministky (my jim říkáme raději emancipantky) pouze služkami pro bližní. Nyní už měly svůj nárok. V první etapě nárok na lepší vzdělání žen. Zdá se však ale, že tu vyprávíme o ženách, jako by šlo o homogenní, jednotnou polovinu národa, jenomže tak tomu nebylo. Není žena jako žena. (Koneckonců o mužských to platí taky.) Především existovaly ženy sociálně znevýhodněné a sociálně zvýhodněné – prostě ženy chudé a bohaté. Život chudých městských fabriček či služek se nápadně podobal životu děveček a udřených venkovanek z rolnických hospodářství. Jejich svět nekončící práce se odlišoval od světa dívek a dam z takzvané „lepší společnosti.“

I škálu dobře situovaných žen bychom měli zřetelně odstupňovat. Vždyť je nabíledni, že mezi ženou učitele – lékárníka – továrníka – šlechtice existovaly markantní rozdíly, jak ve stylu života, tak ve společenském statusu. Nám jde ale o jiný zorný úhel pohledu – sledujeme problém zanedbaného školství žen na počátku procesu jejich emancipace. K tomu nám postačí uvedené rozlišení: byly ženy, odkázané na práci vlastních rukou, a pak ty ze zabezpečených rodin, jejichž programem bylo vdát se a které uživil pak manžel. S nadsázkou by se dalo říct, že mezi první a druhou skupinou byl rozdíl jedné služky. Dívky z rodin bez služky patřily k chudině, zatímco ty se služkou mezi ty „lepší.“

„Což není do nebe volající nespravedlností, že stvoření tak dokonalá jako ženy musejí žít v ponižující závislosti na mužích?“ Takto volala nikoli feministka či emancipantka, ne, takto promluvil britský filosof (mimo jiné zakladatel takzvané induktivní logiky) John Stuart Mill. A přidal ještě hrubší kalibr: „Z postulátů induktivní logiky vyvozuji (ano, pokud vím, tak jako první) požadavek volebního práva pro ženy.“ Jeho spisy Poddanství žen a Obrana ženských práv se četly v českých zemích tajně. Překladu se dočkaly až po jedenácti letech – a jistě nebyla náhoda, že Charlottou Garrigue–Masarykovou.

Představme si běžnou… jak to říct? Prostě neprivilegovanou dívku, což je snadný úkol. Dnes. V druhé polovině 19. století to jde mnohem hůř, protože o ní pořád nic určujícího nevíme. Když to povíme zcela lakonicky, tak pro ni představovala triviálka (neboli šestiletá triviální škola, v níž se žák učil číst, psát, počítat – odtud triviální, třícestná škola) pro onu slečnu po několik generací základní, nepřekročitelné, vzdělanostní mantinely. Kompetentní úřady monarchie otázky kvalitnější školní přípravy krásného pohlaví neřešily. Na tuto problematiku bylo vynakládáno málo prostředků (ve srovnání s přípravou chlapců byly takřka nulové). Čím dál křiklavější nerovnováha, přetrvávající až do 2. poloviny 19. století, se postupně stala předmětem sporů, kdy osvícení jedinci na jedné straně bezúspěšně kritizovali netečný postoj státu, a na straně druhé museli čelit zakonzervovanému veřejnému mínění, v němž přežívalo dogma, že žena patří k vařečce.

I pro mnohé špičkově vzdělané muže byla představa vzdělané ženy takřka synonymem středověké čarodějnice. Leč právě požadavek všeobecného dívčího vzdělání, ač se považoval za kacířský, se v českém prostředí (a to nápadněji než jinde) stal hlavním cílem i prostředkem boje za ženská práva. Nyní bychom si mohli dovolit trochu faktografie, abychom lépe rozuměli a nezkreslovali… tedy příliš: Základní vzdělání v triviálních školách bylo od tereziánských dob pro chlapce i dívky od šesti do dvanácti let společné. Tehdejší reforma školství předpokládala, že při každém farním kostele vznikne trvalá (triviální) škola o jedné nebo dvou třídách. Dále pak v každém kraji takzvaná hlavní škola o třech třídách, a v sídlech zemských takzvaná normální neboli též vzorná škola o čtyřech třídách, která měla i další významný úkol: připravovat kandidáty učitelství pro základní stupeň. Nařízení dále předpokládalo, že až do 18. roku svého věku budou žáci navštěvovat nedělní opakovací hodiny. Reforma se podařila. Ne však ve všem. Nikoli kupříkladu v počtu žáků v jedné třídě. Ještě hluboko za vlády císaře Františka Josefa I. mívali učitelé ve třídách běžně 130 až 150, nezřídka i 200 žáků. (Hrozná čísla.)

Na druhé straně se už kolem roku 1860 podařilo přimět v pravidelné výuce 97 procent školou povinných dětí. Což byl zase úspěch. V gramotnosti patřila rakouská část habsburské monarchie k nejpokročilejším státům Evropy. Dívčí školství však v monarchii odedávna trvale pokulhávalo za chlapeckým. Zlatým standardem pro statisticky průměrnou dívku zůstávalo šest let triviální (tedy základní) školy. Ve dvanácti letech měla být připravena pro život. Cokoli nad tuto „laťku“ bylo už věcí privátního rozhodnutí rodičů, úsilí i peněz. O studiu elitním, tedy na gymnáziu a na univerzitě, si dívky mohly nechat leda zdát. Podobná myšlenka vyhlížela až do konce 19. století natolik absurdně, že až na několik "bílých vran" normální mladou ženu nenapadla. Brána ke kvalitnějšímu studiu dívek se prvně pootevřela, samozřejmě jen nepatrně, jako když do veřejí prstíček vložíš – v roce 1863. To se několik desítek frekventantek (musely mít samozřejmě za sebou šest let povinné školní docházky) přihlásilo do právě otevřeného prvního ročníku Vyšší dívčí školy (v Praze).

Vznik a provoz nového ústavu, prvního tohoto typu v celém mocnářství, financovalo tentokrát kromě sponzorů hlavně město Praha. V jeho správních orgánech působili František Ladislav Rieger a Vojta Náprstek, a ti byli už delší zalarmováni dámami z ženských spolků, za spolek Ludmila to byla vehementní „panímáma“ Marie Riegrová, za nově založený Výrobní spolek český jeho zakladatelky Karolina Světlá, Sofie Podlipská, Věnceslava Lužická–Srbová a další dámy. Tato nová Městská vyšší dívčí škola nebyla šestiletá (tak jako to měli na gymnáziích chlapci), nýbrž tříletá. Až po sedmi letech byla otevřena 4. třída, a v ní se vyučovalo francouzštině, psychologii, domácímu hospodářství, zdravovědě. Jinak o 5. a 6. ročník byla škola rozšířena až po dvacetileté existenci.

Podobně (jenom trošku rychleji) se mohla škola přestěhovat z nevyhovujících učeben v Rytířské ulici do nové, moderní, luxusně prostorné, na průčelí sgrafity vyzdobené budovy, kterou v novorenesančním slohu postavil v Pražské Vodičkově ulici jeden z nejžádanějších architektů té doby Ignác Ullmann. Vyšší dívčí se časem stala líhní česky studovaných vlastenek. Školu vychodila dcera Havlíčkova Zdenka, malířka Zdenka Braunerová, světoznámá operní pěvkyně Ema Destinnová, spisovatelka Helena Malířová, herečky Hana Kvapilová a Růžena Nosková. A znamenala inspiraci pro další města – podle pražského postupně vzniklo několik dívčích škol v jiných městech – v Písku, Jičíně, Kroměříži, Velkém Meziříčí a ještě jinde.

Novinkou byly některé dosud nevídané zásahy do vyučovacího procesu, například zavedení přestávek mezi hodinami, v prvním až čtvrtém ročníku nepovinný, zato studentkami hojně a nadšeně navštěvovaný tělocvik. Zdali se mohly tyto dívčí vyšší školy rovnat chlapeckým měšťankám? Nemohly. Ani ta pražská. Jednak nabízela menší počet vyučovacích hodin týdně, hlavně však studijní program přece jen preferoval industriální předměty – tedy ruční a hospodyňské práce všeho druhu. Na druhé straně je pravda, že klasické literní předměty a jazyky měly na ní vyšší úroveň než v dívčích soukromých školách a zařízeních. Na vyšší dívčí se platilo školné, takže se sem hlásily především studentky ze středněstavovských rodin – jinak řečeno: frekventantky braly studium jako bonus či ozdobu k věnu; nepředpokládalo se, že by si po absolutoriu našly zaměstnání.

Podobná škola, avšak pro chudé svobodné dívky, potřebující získat nějakou kvalifikaci a uplatnit se pak v pracovním procesu, ta zatím v české metropoli chyběla. Ne však nadlouho. Průmyslová škola byla založena dvě léta po vyšší dívčí, v roce 1865. K průmyslovkám současnosti měla pochopitelně daleko. Záměr poskytnout dívčímu dorostu vědomosti potřebné v zaměstnání se zdařil jen částečně. Chyběly zkušenosti – a hlavně finanční prostředky. Organizátorky dokázaly levně pronajmout jen barabiznu na zboření ve Spálené ulici vedle kostela svaté Trojice. (Tento sousední kostel měl v domě svůj zájem: márnici, kam se přiváželo několik nebožtíků týdně.) Zrovna nejvkusnější společnost pro děvčata to v žádném případě nebyla. P

růmyslovka narážela od samého začátku na nepochopení. Nepochopení rodičů. V zaostalém prostředí chudiny mnozí z rodičů nechápali (nebo nechtěli pochopit), proč by se dcera měla namáhat s nějakým zbytečným učením. „Jako pradleně či na ulici jí přece nebude hůř!“ Další zklamání se dostavilo hned po spuštění provozu: elementární znalosti valné části žaček byly tak bídné, že odborné výuce bylo třeba předřadit tříměsíční rychlokurs na úrovni osnov ze základní školy. Teprve poté se mohlo začít s odborným školením, se šitím, pletením, vyšíváním, zhotovováním střihů, výrobou prádla. Mělo se brzy ukázat, že dovednosti švadlen budou zatím takřka jediné, jež najdou uplatnění v tovární či domácké výrobě. Ostatní odborné předměty, jako rytectví, malba na sklo, na porcelán, rýsování, neměly zatím na trhu práce větší ohlas.

Ve fabrikách sice volná místa byla, jenže práce v nich se nepovažovala za dost počestnou; co však hlavně – diplom z průmyslovky byl pro mechanickou dělnickou práci u továrního stroje k ničemu. A kdekoli děvčata svým zájmem o práci ohrožovala muže, vznikaly konflikty. Předsudky měly tuhý kořínek. Už jen pobývat celý den s muži v jedné místnosti se považovalo za nemravné.

Z prvních běhů průmyslovky se podařilo zaměstnat jen dvanáct absolventek. A taky záměr na první pohled objevný – totiž vyučit dívky v oboru typografie – skončil fiaskem. „Žádné ruční sazečky, žádné ženské k tiskařským strojům nechceme a nepřijmeme!“ Pražští typografové, nejlépe placená „dělnická aristokracie“, nechtěli o hádavých a štěbetavých ženských mezi sebou ani slyšet. Ale i dámy ve spolcích se nad tím nápadem ocitly uprostřed sporů: „Aby muži a ženy dělali bok po boku, to je přece neslýchanost, to přinese jen mravní zkázu!“ Skutečnou mravní zkázu však – jak dobře víme – přinášel někdo jiný a jinak. To však už patří do některých z dalších kapitol Toulek českou minulostí.