1010. schůzka: Devátá. Ale jinak zcela jistě první

„A nyní pracuji o nové symfonii (e moll). Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit, a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ To byl leden 1893. Rodila se Novosvětská. Presidentka Americké národní konservatoře hudby Jeanette Thurberová na to po letech vzpomínala: „Jeho největším počinem v Americe, snad ani netřeba říkat, bylo zkomponování Novosvětské symfonie, jedné z nejvíc prostředím inspirovaných symfonických prací, které kdy byly vytvořeny. Byl to můj návrh, aby zkomponoval tuto symfonii. Stýskávalo se mu zvláště za mlhavých dnů, když četl lodní zprávy v Heraldu. Myšlenky na domov ho často dojaly k slzám. Jednoho takového rána jsem mu navrhla, aby napsal symfonii, zobrazující jeho zkušenosti a pocity v Americe, návrh, který okamžitě přijal.“

Možná to tak opravdu bylo, ale paní Thurberová zapomíná na jedno: kdyby Dvořákova duše i rozum nebyly až po pokraj naplněny touhou komponovat, vyzpovídat se ze všeho, co za poslední tři měsíce prožil, pak sebeatraktivnější návrh paní presidentky by jednoduše neuspěl. Vypadá to (a vše tomu nasvědčuje), jako by to všechno v něm bylo připraveno, nachystáno. A my si zopakujme, jak to vlastně začalo. Jaký byl úplně první podnět, možná odněkud shůry nebo odkud, to my víme, ale přišlo to náhle. New York, kavárna Boulevard na rohu 2. a 10. ulice. Datum: 10. ledna 1893. Genialita mívá prostinkou podobu. Její nejvznešenější projevy dovedou přijít ve všedním rouchu. Tenkrát si Bůh zašel pro Antonína Dvořáka do té kavárny a jemně se dotkl jeho klenutého čela. Skladatel seděl s Josefem Kovaříkem, a mlčky snil o domově, o dětech, o všedním světě, který mu Amerika bez náhrady vzala.

A v té chvíli… zatím neslyšně… poprvé zazněla ta běžná, tklivá melodie, která až do skonání světa bude patřit k nejkrásnějším výbojům lidské mohutnosti a nikdy už nepřestane dojímat svět. Až se vyklube ze skořápky, až ztratí svůj zárodečný tvar, až zazní oděna do svátečního, bude se té nádherné symfonické větě říkat Largo. Znovu si navoďme situaci, v níž přišel ke skladateli první motiv geniální hudební série. Mistr pokuřoval viržinko. Dvořák dost kouřil. Zvlášť, když pracoval. Nejraději měl kvalitní doutníky, i na nakladateli Simrockovi v mírových obdobích škemral, aby mu je posílal. Občas, pro změnu, bafal z gypsovky, jenže manželka Anna těžký tabákový kouř nesnášela, takže mu doma dovolovala jen viržinka a cigarety, k tomu ještě sem tam. „Za odměnu!“ Cigarety zase nesnášel on. „Smrdí to jak hnůj.“ Ale z nouze je míval po ruce. Karlu Weissovi, jehož talentu zprvu velmi věřil (složil operu Lešetínský kovář a připravil etnografické sbírky Český jih a Šumava v písni) nabídl jednou havano a podivil se, když odmítl. „Vy nekouříte? Tak to z vás nebude žádný komponista. Kdo komponuje, musí kouřit!“ Věřen svému přesvědčení pokuřoval Dvořák oblíbené viržinko… ano, a ještě tu byl Kovařík, který seděl vedle a mlčel. Nicméně zpozoroval, že se něco děje. „Je vám něco, Mistře?“ „Papír! Nemáte papír, člověče?!“ Kde nahonem sehnat v kavárně čistý papír…Dvořáka šacoval kapsy a měl rozšířené zorničky. „Nemáte? Tak seberte támhleten jídelní lístek!“ Vypadal asi dost potrhle, když špačkem tužky do načmáraných linek notové osnovy překotně předznamenával… „jen co ruka stačila…“ ten velebný diktát.

Doktoři hudebních věd (aby taky něco přidali, když už sami nic nesložili) se pak víc než století budou přít – marně – který z desítek krásných motivů Novosvětské vznikl jako první. Nikdy se na tom nedohodnou, ačkoli je jasné, zřejmě, nutné – že to muselo být Largo. Bůh nediktuje pozpátku. Všechno ostatní už byla jenom práce. A ta postupovala závratnou rychlostí. Koncem ledna 1893 měl Dvořák celou skicu symfonie e moll hotovou. Do 10. dubna vypracoval partituru tří ze čtyř vět. Na finále mu musel bohatě stačit květen – už bylo dohodnuto, už věděl, že děti brzo přijedou! To se docela jinak píše, když je naděje, vize a důvod! (Kterážto pravda platí beze zbytku dodneška. I v rozhlase.) Většina problémů se dá urvat pracovitostí a netřeba další přítomnosti Boha – ten je podstatný na samém začátku, ve chvíli vnuknutí. Dvořák nepotřeboval přece hledat žádnou inspiraci. Jenom, na ni musel čekat. Nepotřeboval kalkulovat, když je jen nástroj v cizích rukách, „jenom boží proutek, co hledá živou vodu.“ Tak sám sebe charakterizoval. Tentokrát ji našel. Ano, jenom on, Antonín Dvořák, věděl, jak to tenkrát přesně bylo. Dostavilo se to zcela neočekávaně. Seděl v kavárně jako desítky jiných, myslel na děti, na domov, na svůj stesk. Pak náhle ucítil lehké pohlazení na čele.

„8. ledna 1893 dokončil Mistr instrumentaci American Flag, a požádal mne, bych partituru opsal – a po dvou dnech, 10. ledna, počal s náčrtem nového velkého díla, jež označeno symfonie e moll, číslo 8.“ (Ve skutečnosti to byla Devátá, Dvořák předtím napsal osm symfonií.) „Během ledna, února, března a dubna se rodila Novosvětská, první až třetí věta. Koncem března nabyl Mistr toho přesvědčení, že do 15. května, kdy obmýšlel jeti na léto do Čech, dokončení symfonie je holou nemožností; tu počal s chotí se raditi, co a jak by si měli počíti – zda cestu do Čech o nějaký čas prodloužiti, než by bylo dílo, na němž jemu velice záleželo, nepřerušeně dokončeno – aneb povolati svých čtyř dítek do Ameriky. Po delších úvahách usneseno povolati dítka a rovněž rozhodnuto pro letní pobyt ve Spillvillu. Nyní, kdy Mistr byl ubezpečen, že dílo nepřerušeně ukončí, pracoval mnohem klidněji, náčrt čtvrté věty vypracoval do 12. dubna, a celé dílo v partituře dokončeno 24. května (v 9 hodin ráno). Mezitím Mistrovy dítky chystaly se na cestu do Ameriky. A zvláštní shodou ve středu 24. května, v týž den, kdy Mistr dokončil své veliké dílo, dostihly Southhampton v Anglii, a tak ke konci díla vedle dříve uvedené poznámky v 9 hodin ráno následovala dodatečná poznámka: Děti přijely do Southhamptonu, 1.33 odpoledne přišel telegram.“ I tato poznámka je součástí originální symfonické partitury. Vznikla a byla dokončena v New Yorku. Označení Z Nového světa připojil Dvořák teprve po návratu ze Spillvillu, krátce předtím než ji zadal Newyorské filharmonii k provedení.

„A pak nadešel jeden z pátků, jakých už byly od stvoření světa miliony. Jeden ze dnů, kdy lidé lépe či hůře klopýtají svými životy a netuší, že někde na světě se přihodilo cosi významného. Řekněme mimořádného,“ píše spisovatel doktor Miroslav Ivanov ve své knize Novosvětská. Ten pátek měl datum 15. prosince 1893. Kulturní kruhy newyorské společnosti už několik týdnů žily zvláštním očekáváním: vědělo se, že dirigent Anton Seidl studuje s filharmonií novou Dvořákovu skladbu. Deník New York Herald přinesl v onen pátek – ještě před premiérou – výrazný článek s titulem „Dvořák o svém novém díle.“ A v tom článku mimo jiné skladatel sděluje: „Symfonie je v e moll. Je napsaná podle klasického modelu a má čtyři věty. Začíná krátkým úvodem, adagiem, které má třicet taktů. To pak přechází přímo v allegro,v němž se řídím stejnými principy jako ve Slovanských tancích, to jest přenést do hudby duch národa stejně zřetelně, jako je obsažen v lidových písních. Druhá věta je art adagio, která se však od klasické formy tohoto útvaru liší. Je to ve skutečnosti studie nebo skica k delší kompozici, buď ke kantátě, nebo opeře, kterou bych chtěl napsat na téma Longfellowova Hiawatty. Už dlouho myslím, že tuto báseň zhudebním. Závěrečná věta je allegro con fuoco. Všechny předcházející témata se tu znovu objevují a já je různými způsoby odměňuji. Používám zde pouze nástroje, které hrají v takzvaném beethovenovském orchestru. Není tu harfa a ani jsem neuznal za vhodné přidat nějaké nové nástroje k dosažení zamýšleného účinku.“

V ten pátek 15. prosince 1893 pršelo, ale fronta na lístky se začala tvořit hned po obědě. Odpolední program sestával z Mendelssohnovy hudby ke Snu noci svatojánské a z Brahmsova houslového koncertu D dur. Kritiky na tato díla a jejich provedení nevyzněly příznivě. Pak se uskutečnila světová premiéra Novosvětské. Vlastně předpremiéra, neboť slavnostní premiéra se konala následujícího dne, 16. prosince 1893. Stala se vrcholnou kulturní událostí sezóny a pro Dvořáka představovala největší triumf jeho umělecké dráhy. O přijetí, kterého se symfonii dostalo, nejlépe svědčí jeho vlastní slova z dopisu nakladateli Simrockovi: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!..“

Řadu podrobností z průběhu premiéry se dozvídáme také z rozsáhlých novinových článků, které byly druhý den uveřejněny v předních newyorských listech (o tom si povíme za chvilku). Skladatelův syn Otakar, který byl premiéře rovněž přítomen, zaznamenal ve svých vzpomínkách atmosféru večera takto: „Zájem o vstupenky na slavnostní premiéru Novosvětské symfonie byl tak mimořádný, že by k plnému uspokojení zájemců musela i tak obrovská Carnegie Hall několikanásobně zvýšit počet sedadel. Všechny noviny se předháněly v úvahách, zda tatínkova symfonie určí další vývoj americké hudby a předem tak dílo obklopily jakousi aurou jedinečnosti. Úspěch byl tak obrovský, že se jeho velikost vymykala běžným lidským představám, a jistě slouží ke cti amerického publika, jakým způsobem dokázalo ocenit hudbu žijícího skladatele. Již po první větě zcela neočekávaně propukl dlouhotrvající potlesk. Po úchvatném Largu druhé věty lidé vůbec neumožnili pokračování, dokud tatínek nevystoupil na pódium, aby přijal ovace nadšených posluchačů už uprostřed díla. Po skončení symfonie lidé doslova šíleli nadšením. Snad dvacetkrát musel tatínek vystoupit s dirigentem Seidlem na pódium a přijímat díky uchváceného publika. Byl šťastný.“

Dvořák se pátečního koncertu nezúčastnil, nebyl tedy ani u prvního provedení Novosvětské. I s rodinou přišel až na sváteční provedení v sobotu večer. Velký deník New York Herald nemohl tuto událost opomenout. Redaktor, který o ní psal, si dal vskutku záležet. „Dr. Antonín Dvořák, slavný český skladatel a ředitel Národní konzervatoře hudby, věnoval americkému umění veliké dílo. Stalo se to včera, kdy byla jeho nová symfonie v e moll nazvaná Z Nového světa uvedena při druhé premiéře v Carnegie Music Hall. Byl to důležitý den v hudební historii Ameriky. Bude zaznamenán jako den, kdy byla poprvé veřejně uvedena skvělá skladba. Byl to den, kdy obvykle vlažné americké publikum propuklo téměř ve frenetické nadšení a aplaudovalo jako ti nejnadšenější »Italissimi« na světě. Není divu, že posluchači byli u vytržení. Dílo apelovalo na jejich smysl pro estetické krásno bohatstvím něžných, patetických a ohnivých melodií, svým přebohatým harmonickým hávem, svými jemnými, sonorními, báječnými a neustále se měnícími instrumentacemi. A apelovalo také na jejich vlasteneckého ducha. Cožpak dr. Dvořák nebyl inspirován dojmy, které v něm zanechala tato země? Nepřevedl snad tyto dojmy do zvuků, do hudby? Cožpak je skladatel neumocnil tím, že dílo napsal pod vlivem seriózních studií hudby severoamerických Indiánů? Neznamená snad tato skladba první plody Dvořákova hudebního génia od té doby, co se uvolil žít v této zemi? Není to snad naprosto zřejmě americké umělecké dílo?“ Na tomto místě jakoby vyzařuje z textu to, o čem praví staré přísloví, že přání je otcem myšlenky. V další části dlouhého článku autor detailně rozebírá všechny čtyři věty skladby a je jimi doslova nadšen, o čemž svědčí závěr: „Souhrnem lze říct, že jde o pozoruhodně krásné dílo. Duchem snad může být indiánské, ale atmosférou je české. Dr. Dvořák se své národnosti nemůže zbavit zrovna tak, jako se leopard nemůže zbavit svých skvrn.“ V žádném z novin se neobjevilo záporné hodnocení. Novosvětská vyrazila Američanům dech. List Evening Post: „Dvořákova symfonie se vyznačuje přímo heroickými proporcemi – právem si zaslouží být přičítána k tomu vrcholnému, co bylo od smrti Beethovenovy zkomponováno.“ New York Daily Tribune: „První věta je nejtragičtější. Druhá nejkrásnější. Třetí nejbujarejší. Čtvrtá největší.“

The Sun: „Názory Antonína Dvořáka svého času vyvolaly úsměšky, diskutéři si však neuvědomili, že polemizují s Mistrem, který byl zrozen, aby skládal symfonie. Dvořák objevil Ameriku i pro Američany!“ Miliardář Vanderbilt předstoupil před orchestr a objednal si koncert ve svém soukromém paláci: „Přeji si, abyste zahráli Novosvětskou jenom pro mne!“ A na závěr ještě jeden výkřik: „Jaký bude vliv té symfonie na budoucnost americké hudby? Ohromný – pokud skladatelé budou Dvořáci! Obdrželi jsme danajský dar: kdo kdy toto dílo překoná?“