1009. schůzka: Prázdniny na břehu Krocaní řeky

 Pilu sice Spielmannovi zničila povodeň, ale on si postavil novou. A právě tehdy sem přijeli první osadníci z Čech Martin Bouška, Frank Payer, Wenzel Mikeš, Andrew Kubeš a John Novák s rodinami. Třebaže se tu ještě toho roku usídlilo pět Švýcarů, během dalším let začali převažovat Češi. V roce 1860 byl položen základní kámen ke kostelu, který ponese jméno svatého Václava, patrona české země. O tom si rozhodli obyvatelé – už to napovídá, kdo tu měl převahu. První bohoslužby se konaly v roce 1861, v dalších letech byla přistavěny boční kaple a věž, za deset let nato česká škola, která se stala centrem vzdělání i hudby. Jejím prvním učitelem byl Jan Kovařík, otec Josefa Kovaříka, Dvořákova „tajemníka“. A ještě zbývá dodat, že v roce 1876 zakoupili osadníci do svého kostela varhany, první v celém okrese. Za pár let na ně hrával denně Antonín Dvořák.

A ještě jeden údaj, poslední: podle sčítání lidu v roce 1970 měl Spillville 370 obyvatel, z toho 82 procenta byla českého původu. Josef Kovařík svému šéfovi nelhal. On mu nikdy nelhal. Okolí Spillvillu bylo nádherné. Spillville se Dvořákovi na čas stal americkou Vysokou. Žili tu takřka samí Češi, vesměs z Písecka, ze vsí kolem Protivína, byli milí, vstřícní, a do skladatele, jenž při vší své jednoduchosti (či díky právě jí) vždy vyzařoval silné osobní kouzlo, se zamilovali. Všude měl dveře otevřeny dokořán. A on toho bezelstně využíval. První, které otevřel hned nazítří po příjezdu, byly od místního kostela. Ráno si (tak jak na Vysoké) přivstal ve čtyři, prozkoumal okolí Krocaní řeky, blaženě prohlásil: „Po osmi měsících jsem zase slyšel zpívat ptáky,“ a zamířil na mši, aby v jejím průběhu vystřídal starého pana Kovaříka u varhan. Napoprvé vzbudil svými svatými písněmi a zpěvem, při němž až rudl a nabíhaly mu žíly na krku, ve věřících ohromení. Uvedl se krásnou písní Bože, před Tvou velebností, tu tady neznali.

„Vzpomínám si, jak rád tatínek chodíval ke břehům nedaleko Turkey River, jak rád tu naslouchal jemným zvukům přírody v naprostém tichu,“ napsal ve svým vzpomínkách skladatelův syn Otakar. „Rád brával s sebou bratra Toníka nebo mne, případně oba. Jednou se svým kamarádem Frantíkem ze Spillville, vybaveni jsouce jednoduchými pruty na chytání ryb, vypravili jsme se společně s tatínkem do míst, jimž se tehdy říkalo River Side Park – s úmyslem, že tatínka ponecháme jeho myšlenkám a sami že se pustíme do chytání ryb. Tatínkovi ovšem myšlenky letěly rychleji, než my dva vykonali svoje přípravy, a tak se stalo, že za nějakou chvilku došel k nám a vyslovil strohý rozkaz: Tak hoši, sbalte to své chytání a půjdeme zase domů. Vyslovil jsem podiv nad tím, že jeho milované procházce v tato místa je tak záhy konec. Dostalo se mi však stejně stručné odpovědi: Mám už toho na manžetě napsáno tolik, že není místa na další."

„V té době psal tatínek svůj F dur kvartet. Ukončil jej za 4 dny. Co vzpomínek k němu mám, mně nejdražšímu dílu tatínkovu… Vždyť motivy k němu napadly ho v mé blízkosti na březích Turkey River a kdy nějaká ta ryba mi uplavala jen proto, že manžeta na košili byla již plničká not. Tatínek si nesl od řeky celou stavbu první věty a já s Frantíkem jsem šel od řeky s bžundou. Však také poslední stránka tohoto kvartetu vedle obvyklého Bohudíky dokončeno 16. června 1896 obsahuje ještě dvě zcela neobvyklé poznámky tatínkovy: Jsem spokojen. Šlo to rychle.“

Ke slavnému kvartetu F dur se váže ještě úsměvná historie: Co nápad v tomto díle, to perlička. Ve Scherzu je jisté proslulé místo, které opravoval, protože motiv opsal od záhadného opeřence. Na problém přišel hned při prvním přehrání, v němž mu pomáhali členové rodiny Kovaříkovy. „Když hráči dospěli ke třetí větě, jakmile to přišlo v prvých houslích do vyšších poloh, Mistr ustal, odplivnul sobě a povídá: Fuj! Setkakramentský pták!" (Setsakramentský vyřknout nemohl, protože byl zbožný křesťan, který nemohl klít, takže si svůj úlevný výraz poopravil.) „Všichni jsme na Mistra udiveně pohlíželi, co se vlastně přihodilo, ale Mistr, jenž se mezitím uklidnil, povídal: Ale vždyť ten ptáček zato chudák nemůže, že jsem zapomněl vyšší polohy! A jak později vysvětlil, hned prvého jitra, kdy chodil po lesích, zočil ptáčka, po celou hodinu jej sledoval: Byl celý červený s černými křídly, a neustále prozpěvoval.“

Uplynula nějaká doba a kterýsi dvořákovský badatel si zahrál na detektiva a zjistil, že v Iowě žije tanagra červená, BBC mu zapůjčila nahrávky zpěvu nejrůznějších ptáků, a onen zkoumatel si ověřil, že „tanagra červená skutečně zpívá velmi podobně, jak to zaznamenal ve svém kvartetu Dvořák, jenže se její zpěv neskládá ze čtyř, nýbrž z pěti nápěvů, což ovšem Dvořák mohl přeslechnout, protože je to zpěv velmi rychlý a obyčejně z velké výšky, z vrcholu stromu, takže i některé barevné detaily mohl Dvořák snadno přehlédnout. Je též možné, že jsou v tomto ptačím zpěvu jisté variace. Podobně a pomaleji zpívá i drozd stěhovavý, který je poněkud červený. Naproti tomu kardinál virginský, který podobně vyhlíží, zpívá jinak.“ Když si takový badatel umane, že něco vybádá, tak nedá pokoj, dokud se nedobere významného objevu. Přitom mu už vůbec nejde o hudební dílo, ale… o ptáka.

Ve Spillvillu se Dvořák pustil i do dalšího komorního díla, kvintetu Es dur se dvěma violami. Kromě motivu připraveného původně pro americkou hymnu v něm zní (prý) i indiánská hudba, motivicky odvozená od šamanských zpěvů, jež tu slyšel z úst „nefalšovaných a pravých rudochů.“ (Ve skutečnosti to byli ohnivou vodou křtění potulní indiánští mastičkáři.) „Nyní chvála Bohu jsme zde, jsme zdrávi a líbí se nám zde,“ napsal Dvořák v dopise Hodíkovi z Vysoké. „Všude samí Češi. Farmáři (sedláci) jsou roztroušeni po celé krajině, nejvíce mají usedlostí v lese – jeden od druhého až na hodinu cesty vzdálen – je zde vůbec málo lidnato. Člověka potkáte vzácně, na lánech luk a polí i v lesích se pouze pasou nesčíslné řady dobytka, v zimě v létě pod otevřeným nebem, tam je chodí i dojit. A tak je to zde velmi divoké, někdy až velice smutné. Když se tu jednou člověk chytí, dobře se mu vede. Ale proto každý říká, kdo má v Čechách jen trochu živobytí, ať sem nejede! Všude dobře, doma nejlíp! Nyní už to tak není, jak to bývalo, pozemky jsou už drahé a vystěhovalci musejí dál na západ, kde jsou pozemky buď zadarmo anebo velmi laciné. Zdejší farář má též pěkné koníky, a já i děti každý den jezdíme s ním na procházku, a tak se dobře bavíme. Ve zdejším státě, v Iowě, nesmí se vařit ani prodávat pivo – ale šenkýři přec prodávají – ale když se to vyzradí, musí platit pokutu – asi 1000 zlatých. Ti Amerikáni jsou divní lidé, člověk by to ani nevěřil – ale pivo pít přec chtějí, ačkoli sami si ten pivní zákon na sebe udělali. To je u nás ovšem lepší.“

Každý den Mistra něco překvapilo, něco ho oslovilo, divil se něčemu jako malé dítě. Velmi silný zážitek měl na něj malý hřbitov, ztracený kdesi v prérijní pláni. Na náhrobních kamenech byla vytesána jména. Česká jména. Klíma, Bartoš, Mašek, Pšenička, Novák, Hejkal. „A že nemá z žádný z nich znamení kříže?“ „Jsou to odpadlíci od církve. My všichni jsme se vystěhovali ze země, která zchudla pod cizí, rakouskou nadvládou – a protože rakušáctví se vždycky ohánělo katolickou korouhví, rozešli se s ním někteří tak radikálně, že odvrhli i katolickou víru.“

Od kostela ve Spillvillu měl Dvořák cestu kolem hrobu, u kterého se pokaždé zastavil. „Kdykoli jdu ze mše, vede mě stezka zrovna okolo pomníčku s nápisem Dvořák, a vždy divné myšlenky mi tanou v hlavě: být tady k spánku věčnému uložen?“ V půlce září čtyřměsíční selanka skončila. Škola volala, tentokrát nejen pana otce, ale i jeho velkorodinu. Zamířili přes Chicago, aby fascinující Expo aspoň letmo proběhli i ti, kteří se prvně nezúčastnili. Ale nejen Světová výstava Dvořáka do Chicaga přivedla. „Doprovázen chotí s dcerami Otilií a Annou,“ vzpomíná opět spolehlivý zpravodaj Kovařík, „byl Mistr v Chicagu uvítán deputací a zavezen do hotelu Lakota (u hoteliéra–krajana), kde proň zamluveny pokoje. Sotva Mistr posnídal, ohlášena návštěva: dostavil se pan Theodore Thomas, toho času dirigent chicagského symfonického orchestru, největší průkopník Dvořákovy hudby v Americe. Setkání těch dvou bylo velmi srdečné. Pan Thomas se dotazoval Mistra, co že se tak dlouho odmlčel, že již delší dobu žádného nového dílka nevydal. Mistr vysvětlil nedorozumění se svým berlínským nakladatelem Simrockem, „jenž se rozčertil proto, že jsem poslední symfonii v G dur dal Novellovi v Londýně do nákladu, ale to bude nyní vbrzku urovnáno, a pak toho bude hodně!“

Dále se ještě Mistr panu Thomasovi svěřil, že napsal novou symfonii, nežli opustil New York, ve Spillvillu kvartet a těsně před odjezdem do Chicaga dokončil nový kvintet. A to se v Chicagu chystal Český den. V největším českém městě, protože tady žilo víc Čechů než v Praze. Ráno byl průvod, ve které české spolky měly ukázat sílu českého živlu v Chicagu. Před polednem, český koncert v obrovské Festival Hall na Výstavišti. Odpoledne cvičení sokolů česko–amerických, dámských odborů a dítek českých tělocvičných škol chicagských. Nás pochopitelně zajímá hlavně dopoledne a Festival Hall. „Hala praskala ve švech, každý chtěl slyšet českou hudbu a vidět Antonína Dvořáka," píše ve své knize Novosvětská dr. Miroslav Ivanov. „Neuvěřitelná atmosféra. Od těch dob se už v české Americe neopakující. Když zazněla předehra k Prodané nevěstě, přeplněná hala ji nejdřív s napětím vyslechla, poté bouře aplausu otřásla budovu v jejích základech, jak psal pak denní tisk. Po tomto hudebním úvodu se objevil za řečnickým pultem viceguvernér státu Wisconsin Karel Jonáš a anglicky i česky přivítal přítomné.“

A časopis Amerikán pak napsal: „Konečně objevil se dr. Antonín Dvořák, a jásot, který byl uvítán, nechtěl bráti konce. Ze všech stran máváno bylo šátky, volána sláva, v nadšený jásot strženi byli i hudebníci a náš mistr hudby několik minut nucen byl ukláněti se na vše strany, odkud bouře nadšení stále k němu hlučněji a hlučněji doléhala. Při odpoledním koncertu se vše opakovalo a Dvořákovi, který se už v roce 1886 nazval v dopise prostým českým muzikantem, bylo v duši dobře.“

Podél Erijského jezera celá dvořákovská karavana (rovněž Indián Kovařík znovu rád přijal svůj „těžký úděl“), tak ta karavana to vzala oklikou ještě i kolem Niagarských vodopádů. „Když Mistr spatřil ten div světa,“ zaznamenal vše pečlivě Kovařík, „postál dobrých pět minut bez jediného slova, upřeně pohlížel na ty spousty vod, až konečně promluvil: Kakra, to bude symfonie v h moll!“ Svou „Desátou“ už Dvořák pravda nenapsal, i když – jeho slavný violoncellový koncert h moll s doprovodem orchestru ve své podstatě i struktuře další symfonií je. Vodopády zřejmě Dvořáka hypnotizovaly. Další zažil ve státě Minnesota, byl to vodopád Minnehaha. „Když pozoroval stříkající, třpytivé peřeje vodopádu Minnehaha, napadla ho melodie. Řekl mi: Půjčte mi honem papír a tužku! Tužku jsem měl, ale žádný papír, a tak si načrtl svůj nápad na škrobenou manžetu od košile. Později se tato melodie hrála pod názvem Indiánský nářek.“

Začal druhý rok Dvořákova amerického pobytu. Bylo mu teď mnohem lépe na duši – měl všecky blízké u sebe. A byl zároveň trochu otrávený. Od jara ho přestali na konzervatoři pravidelně vyplácet. Manžel paní Thurberové stál před úpadkem, takže i škola se zmítala ve finančních problémech. Dvořákovi dlužili tisíce dolarů. A to paní presidentka chtěla, aby v předstihu podepsal další smlouvu na dva roky. „Proboha, vždyť to tu tak dlouho nevydrží!“ A to se v amerických novinách objevila zpráva, že Dvořák zamýšlí Ameriku zvolit za svou novou vlast. On, Čech jako poleno! „Kakra, kde to vzali, to jim snad přeskočilo!“ Dvořák byl skutečně Čech, vlastenec v době, kdy toto slovo ještě něco znamenalo, a hrdý – na svém češství lpěl s tvrdošíjností, jakou by jinému sotva tolerovali. I v cizině například žádal, aby na plakátech či výtiscích hudebnin, vedl v té záležitosti spory zejména se Simrockem, aby na plakátech bylo uváděno namísto německého Anton křestní jméno Antonín. Ještě nekompromisněji trval na tom, aby mu nad „r“ v příjmení dosazovali chybějící háček. Hudroval i nad dvojitým W při transkripci Dworak. Párkrát v Americe vtrhl do obchodu a vlastnoručně upravil plakát, na němž přidělal háček nad „r“, ač musel vědět, že je to znak ve Spojených státech neznámý.

19. května 1894 opustil s rodinou i služebnou půdu Ameriky, Loď Aller patřila k průměrně rychlým, poštovní parníky překonávaly vzdálenost mezi New Yorkem a Bremerhaven obvykle za 10 až 12 dnů. Dvanáctý den cestování už vítali Dvořáka a celou jeho rodinu v Praze na státním nádraží. Hudební skladatelé, dirigenti, mnozí členové divadla i zpěváci opery, zástupci spolků, redakcí, přátelé – každý mu chtěl stisknout pravici. V Jezdecké ulici uvítaly Mistra zástupy obecenstva provoláváním slávy, které utichlo teprve, když povoz s hudebním skladatelem a rodinou jeho odjel. Zůstal pár dní v Praze, ale pak už spěchal na Vysokou. Na svou zahradu, k holubům, kopcům, loukám.