Zamyšlení - 5.11.

Hodně jsem o tom všem přemýšlel nad výsledky senátních voleb na konci minulého týdne. Zatímco první kolo - spojené ovšem s volbami komunálními - oslovilo 42 % oprávněných voličů, do druhého rozhodujícího kola přišlo volit jen necelých 21%. Pouhá pětina z těch, kteří mohli volit, dala najevo, že je zajímá, jaké bude složení druhé komory našeho Parlamentu. Ti lidé si jistě uvědomovali, že sám nově zvolený senátor pro ně, pro jejich obvod nebo region příliš udělat nemůže, ale věděli také, jak důležité je politické složení volených zástupců v Senátu i ve Sněmovně. A zvlášť v takové situaci jaká je v české politice dnes. Věřím, že právě tohle byla motivace té pětiny voličů, kteří přišli k volbám po týdnu i podruhé. Anebo to byl jejich pocit vlastní odpovědnosti?

Dobře si vzpomínám, jak ještě před ustavením Senátu jako druhé komory našeho Parlamentu, hovořil bývalý prezident Václav Havel o jeho předpokládané podobě - jakési radě starších. I proto se způsob volby do Sněmovny a do Senátu liší. Kdesi v základních kamenech našeho Senátu je také víra, že by v této skupině zvolených neměla rozhodovat jen a pouze politická příslušnost . Alespoň ne na prvním místě. Bylo to v senátních volbách v roce 1996, kdy jsem si tak mohl vybírat z trojice Pavel Tigrid, Václav Benda a Jiří Dienstbier. Ovšem tahle situace už se jen tak nebude opakovat. Osobnosti - to je, co tu dnes chybí a oč tu běží.

Ovšem, mluvíme -li o (z)odpovědnosti, na druhé straně přiznejme její velkou míru těm, kteří hned v prvním kole řekli jasné ne všem rádobyosobnostem, které k práci v Senátu neměly vlastně co nabídnout. Stejné otázky ohledně odpovědnosti si můžeme klást i při pohledu na neschopnost dohodnout se po pěti měsících sestavení respektované vlády. Neboť ta poslední v čele s Mirkem Topolánkem je v naší polistopadové historii vlastně vůbec první, která nezískala důvěru poslanců. Ve chvíli, kdy dopisuji tohle Nedělní zamyšlení, skončila schůzka pěti předsedů parlamentních stran u prezidenta republiky. Podle prvních informací je jasné, že bez jasného výsledku. Veřejně o svém způsobu řešení současné situace hovoří pouze předseda ODS Mirek Topolánek. Nepopírá nutnost schválení změn v Ústavě a navrhuje také změnu volebního zákona a to všechno ještě dřív, než se vyčerpají všechny možnosti vedoucí k sestavení vlády. A tak mě v souvislosti s tím, o čem tu dnes mluvím, napadá: Ptají se naši političtí zástupci na to, co je zodpovědnější nebo výhodnější ? Respektovat Ústavu a využít všechny tři možnosti sestavování nové vlády nebo hledat i proti duchu a smyslu současné Ústavy nejrychlejší cestu k novým předčasným volbám? Jsme už v takovém bodu, že nám nic jiného než změna Ústavy nezbývá? Vyčerpaly se všechny ostatní možnosti?

V úterý se vedoucí představitelé politických stran setkají u prezidenta znovu. Do té doby mohou o jeho návrhu přemýšlet a snad si při tom vzpomenou i na slova z prezidentova projevu v sobotu 28. října:

Občané naší země si přejí, aby politici jednali konstruktivně a aby jejich politické soupeření nevedlo k nesmiřitelnému dělení společnosti Hlavní aktéři naší politiky musejí jasně říci co chtějí a co nechtějí, respektive s kým jsou a s kým nejsou ochotni se domluvit. Věřím, že si odpovědnost vůči celé naší zemi dobře uvědomují.