Vrcholní politici EU zrazují Evropu, říká Jan Petránek

Jan Petránek
Jan Petránek
Co se to stalo se světem tak najednou? Ještě včera bylo všechno růžové, bezpečné, mírové. A dnes?

Jakou cestu náš svět urazil v posledních desetiletích? A kde mají kořeny některé současné změny a jevy?

Martina Kociánová si pozvala muže, který toho nejen hodně přečetl a nastudoval, ale hlavně mnoho zažil. Český novinář, komentátor, literát a jak on sám o sobě říká, starý rozhlasák Jan Petránek odpovídal na otázky poskládané především z vašich mailů a vzkazů.

Martina: Také si, stejně jako mnozí naši posluchači, pokládáte otázku, co se to stalo se světem, anebo už jste toho tolik viděl a zažil, že vás jen tak něco nevyděsí?

Jan Petránek: Já si myslím, že je to jako když plavete na loďce a začínají peřeje. Vždycky to tak bylo, záleží na tom, jaká je zrovna loďka, na které sedíte a jak velké jsou ty peřeje.

Líbil se mi vždycky Frédéric Joliot-Curie, to byl skvělý chlap. On aby znemožnil Němcům výzkum, který by vedl k atomové bombě, tak se čtyřiceti litry těžké vody, která k tomu je nutná, na poslední chvíli ve tmě na malé bárce utekl do Anglie, a tudíž tu těžkou vodu německým nukleárním fyzikům nenechal. A on říkal: „Co to je za míru jeden rok? Snad jedna generace, to už by se dalo něco hodnotit. Ale jeden rok, to je takové, jako když prostě pánbůh luskne prsty“.

Takže ten jeden rok zpátky, to já neberu.

Nadšení z nové doby využijí šibalové, kteří rozkradou, co se dá. Stalo se to i nám

Martina: Jako osmiletý jste zažil německou okupaci, jako čtrnáctiletý konec války a v sedmnácti takzvaný vítězný únor a nástup komunismu. O dvacet let později Pražské jaro, nádech svobody, i to, co to pro vás pak znamenalo po okupaci spřátelenými armádami tehdejší Varšavské smlouvy. Pak pro vás následovala léta disentu a rok 89. To už člověka jen tak něco neobalamutí. Pojďme trochu srovnávat. Co vám ta dnešní atmosféra ve společnosti připomíná nejvíce?

Jan Petránek: Rmoutí mě doba Václava Havla, který opravdu státnickému řemeslu nerozuměl. Byl to dobrý filozof, byl to dobrý dramatik, ale v okamžiku, kdy měl někdo dělat především ekonomickou státní koncepci, tak to nechal na Klausovi.

V knížce Bohové revoluce říká autor anglický teolog 19. až 20. století, že když už je stará situace společensky neúnosná, tak se společnost rozpadá, ale v ten okamžik se objeví rétor, filozof, tak jako Robespierre za Francouzské revoluce. Ten má nádherné myšlenky, hýří bratrstvím, láskou, pravdou a nevím čím vším. A za jeho zády se rozkrade, co se dá, protože tuto atmosféru nadšení, že přichází nová doba, využijí šibalové. Něco podobného se v historii stalo mockrát.

Václav Klaus - 1990

A samozřejmě, že česká kotlina na to za Klausova režimu doplatila tou šílenou privatizací, kdy se hlavně pospíchalo. Nad jakýmikoliv právními normami se zhaslo a rozkradlo, co se dalo. Jak to teďka chcete vrátit? Dvě, tři další generace to budou muset napravovat.

Pokrok bude, až lidské srdce bude lidštější

John Grey napsal Eseje proti pokroku a dalším iluzím, kde říká, že pokrok je iluze. Když jsem tu knížku dočetl, tak mě zavolali z televize a řekli: „Nechcete natočit nějaký vzkaz tak říkajíc přes televizní obrazovku?“ A já jsem řekl: „Ale ano, ale bude to vzkaz, který je, že stojím na ramenou literárního velikána Greye, který mluví o tom, že pokrok je iluze.“

Od začátku, kdy se člověk stal člověkem, kouká toho druhého praštit po hlavě, sebrat mu to, ukrást mu manželku, ukrást mu kořist jako lev lvovi, když chytne antilopu. A tak je to i dodneška.

Způsob, jakým se mučili zajatci před 5000 lety a jak se to dělá teďka, když se sekají hlavy v Sýrii anebo v Saúdské Arábii, je stejný. V Saúdské Arábii máte dvě popravy mečem během jednoho týdne.

Pokrok bude, až lidské srdce bude lidštější. Všechno ostatní je technický vývoj. Lidské srdce musí ještě hodně, hodně tlouci, aby se dotlouklo k něčemu, čemu se dá říct pokrok.

Pokrok bude, až srdce budou lidštější

Když někdo způsobí lavinu, máte možnost někde dole zastavit ten dopad?

Martina: Babička mého kolegy vyprávěla, že podobnou atmosféru, jakou zažívá teď, tak zažívala na konci 30. let. Vy jste byl tehdy kluk. Je to adekvátní srovnání? Tehdy – teď?

Jan Petránek: Tenkrát už moje máma dokázala včas tři neděle před tím, než sem přišel Hitler, utéct do Ameriky. Byla protinacisticky puncovaná natolik, že 16. března k nám do bytu vpadli gestapáci a chtěli ji odvést.

Odvedli jen tátu, protože na to, abychom všichni tři odjeli do Ameriky, na to nebylo, takže táta a já jsme tu zůstali, máma zmizela. A já jsem toho 16. března byl u babičky, protože táta cestoval jako obchodník s knihami po celé republice.

Z babiččina okna jsme viděli šňůru motocyklů, měly sajdkáru, na té sajdkáře seděl další voják a ten měl před sebou kulomet. To byly takové ty kulometné motorkové oddíly.

Představte si 39. rok, u nás se topilo uhlím, které se nosilo do šestého patra po schodech. Byl tam na to truhlík, ve kterém, byly velké kusy. Mně bylo osm a stále vidím, jak teta Jiřina ty kusy uhle brala a házela dolů na Němce a křičela.

Její muž, strýček Jindra, ji odtud tahal a babička říkala: „Prosím tě, šílíš? Ty si myslíš, že porazíš ty nácky kusem uhlí?“. Takže radši ji drželi, aby nevyprovokovala to, že někdo z těch Němců vyběhne nahoru a postřílí nás tam.

A představte si, ještě jedna fotografická momentka, kterou mám. Ve stejné ulici, květen 45, na stromech visí za nohy hlavou dolů asi 8 esesáků, jsou polití benzínem a zapálení. Lidské pochodně. Tak se mstil pražský národ na těch lumpech, co tu byli.

Nechávám tyhle dvě momentky vedle sebe a ať si posluchač třeba chvilku oddychne, sedne si a hodnotí těch sedm let, kdy nás němci měli v drápech, surově ždímali, ať si představí mezi tím Lidice, Ležáky, statisíce Čechů zničených, zlikvidovaných, genocidu, kterou Němci prováděli.

Snímek z bojů o rozhlas- květen 1945

A potom si dá třeba i ten obrázek zapálených, hlavou dolů visících esesáků a řekne si, bože můj, můžeme za to? Máme se dneska stydět? Když někdo válkou stupňuje tu nenávist, jaká by měla být koncovka?


Když někdo způsobí lavinu, máte možnost někde dole zastavit ten dopad?

Taková mírová, že bychom měli říct ty ty ty, tys to neměl dělat, ale ty teďka budeš sedět v kriminále a my tě budeme školit, že to bylo špatně. Tak jako třeba teď to dělají Norové s Breivikem, který postřílí nevinné lidi a on má samozřejmě ve svém kriminálu televizi.

Takže opravdu mám pocit, že tady je obrovská spousta věcí, na které se můžete ptát, ale taky spolu s posluchači budeme přemýšlet, co se s tím světem děje, co se s ním stalo, a jestli je náprava možná.

Martina: Je něco ve vašich vzpomínkách, nějaká atmosféra té doby srovnatelná s tím, co bublá pod povrchem dnes?

Jan Petránek: Víte, každá doba je jiná. Nedá se nic dělat. Ty vztahy jsou takové. Vezměte si, když byste šla do kasina a házela kostky, a těch kostek bylo jako lidí, nikdy nepadne stejná figurace. Vždycky se něco něčím liší. Lidská invence si musí s každou situací poradit znovu.

Martina: Vy jste popisoval svoji tetu, jak házela uhlím. A ona zmíněná babička mého kolegy přidala ještě jeden postřeh. Tehdy se všichni chtěli bránit, všichni se připravovali na obranu a jen málokdo měl odvahu nahlas říct, že obrana nemá cenu. A dnes je to podle ní úplně obráceně. Řekněte mi, vnímáte to tak?

Jan Petránek: Podívejte, já mám doma podepsanou knížku Jaroslava Seiferta, napsal mi tam lichotivě „Milému, drahému Janovi Petránkovi“ a je to knížka, kterou jsem od něj dostal ještě v pětačtyřicátém roce. Ta knížka se jmenuje „Zhasněte světla“. A je to vlastně o patnáctém březnu 39.

Můj táta byl silný chlap, ruský legionář. Jednou jsem ho viděl plakat a to, když se po mobilizaci na podzim 38 vrátil a řekl: „My jsme nebojovali.“.

Vezměte si to srovnání nás a Poláků. Když tam Hitler vpadnul, tak si Poláci mysleli, že toho Hitlera utlučou. Ti Poláci se bránili a krvavě za to zaplatili. Stejně tak bychom byli zaplatili my. Ale jakmile se národ nebrání, tak to poznamená další generace.

Páteř národa musí být v jeho vojsku a v jeho inteligenci

Martina: Myslíte si, že máme skutečně zlomenou páteř, jak se o českém národě říká, kvůli nejméně dvojí zradě politiků nebo sebe sama, která přišla vlastně právě ve chvíli, kdy se lidé odhodlali bránit se?

Jan Petránek: Já bych neřekl, že máme zlomenou páteř. My jsme ty smějící se bestie, jak se říká. My jsme vždycky hledali způsob obrany, který by měl být nejúčinnější.

Jak definovat páteř národa? Normální člověk šel třeba i k partyzánům. Spousta lidí podporovalo ty, co byli zatčení. Ale páteř národa musí být v jeho vojsku a v jeho inteligenci.

Vojenskou páteř nám tehdy asi zlomili, ale ne páteř inteligence. Stali jsme se pro svět určitým zázračným vzorem, jak je možné komunistickou ideu podrazit myšlenkami disentu, myšlenkami touhy po svobodě a prosazovat si svobodné slovo. Celá Edice Petlice Ludvíka Vaculíka byla skvělá. A Vaculík sám asi nejlíp odpovídá na otázku o páteři národa, když říká: „Každý má vědět, jak velkou facku unese.“

Ludvík Vaculík

Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme šli jako prosebníček do klubu

Martina: Myslíte si, že nám něco podobného hrozí potřetí?

Jan Petránek: Ano, ale tentokrát by nám tu páteř skoro zlomila Evropská unie, protože to je instituce, která je velice podivná. Jsou lidi pro evropskou jednotu? Je Jan Petránek pro evropskou jednotu?

Martina: Řekla bych, že ano.

Jan Petránek: Ano, ano, ano! Ale ne ve formě, v jaké se to provedlo. Ta struktura evropské jednoty je špatně vystavěná. I kdyby celá tahle ta planeta, vesmír, veškerý kosmos zmizel a objevil se znova, tak se ptejte na jeho strukturu. Já jsem demokratický strukturalista. Cokoliv děláte, musí mít, jinak to nejde, strukturu.

A struktura Evropské unie je špatně postavená. My, když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme šli jako prosebníček do klubu.

Evropská unie je stavěná na komerčním principu, proto nemáme společně bráněné hranice proti imigračním vlnám

Tehdy Robert Tamchyna dělal v půlnoci v den přístupu do Evropské unie reportáž přímo z hradu. On si mě tam pozval jako už starého rozhlasáka, abych řekl, jak to vidím. A já jsem řekl ve vteřině, kdy jsme vstupovali do Evropské unie: „Jsme jako podvyživený člověk, který vstupuje do vypracovaného masitého boxerského klubu. Čekejte zítra ráno, že dostaneme první knock-out.“

A tak to taky je. Evropa je stavěná na komerčním principu. Je to dneska vidět, proto nemáme společně bráněné hranice proti imigračním vlnám. Je to politické nařízení podřídit se komerčním vztahům. To je špatně.

V okamžiku, kdy chcete stavět Evropu, tak ať každý evropský stát je sám za sebe, ať se nemůže stát, že Evropská unie má své předsednictvo a když se cokoliv, s odpuštěním, pokaká, tak to řeší Hollande s Merkelovou, kteří tam ale jsou jako dva nejsilnější.

Co je lepší důkaz, ať už jde o Ukrajinu, ať už jde o vztah k Rusku, ať už jde o vztah ke Spojeným státům z hlediska komerčních vazeb, ať už jde o imigrační vlny.

To by se nikdy nemohlo stát, kdyby Evropská unie byla stavěná strukturálně dobře. Zespoda, kdy každý stát by řekl: „Já dávám do našeho společného úsilí tohle a ti ostatní, ať řeknou.“. Takhle to říkalo jen těch prvních šest.

Kdybychom tady celou tu evropskou jednotící bázi viděli historicky, tak uvidíme, že šlo vždycky o to, jak páni miliardáři chtějí ovládnout Evropu. Je to tak dodnes.

Evropský parlament


Já chci Evropu, která by především preferovala zájmy jednotlivých národů. A uvnitř těch jednotlivých národů, a to je důležité, by si museli demokraticky zvolení zástupci říct, jak má vnitřní struktura jednotlivých členů vypadat. A ne, aby se nahoře udělala struktura, a my jsme zoufale balancovali.

Evropský parlament je paskvil, kde jsou milionáři. Ale podle evropské jednoty by to měly být národní parlamenty, které poroučejí Evropskému parlamentu. Tam by se mi mnohem víc líbil evropský senát, do něhož by každý z těch osmadvaceti nebo dneska pomalu devětadvaceti členských států poslal dva senátory.

Vrcholní politici EU zrazují Evropu

Martina: Když jsem na FB oznámila, že si s vámi budu povídat, tak mi lidé psali, že jsou přesvědčení, že evropští politici se v tuto chvíli prostě nechtějí bránit. Navazují na to, že si čtyři roky evropští politici vůbec nevšímali, že od roku 2011 prudce sílí vlny imigrantů. Opravdu tady není vůle se bránit? Jak se v tom mají vyznat?

Jan Petránek: Vůle se bránit je u pětiset milionů Evropanů, ale ne u pětiset vedoucích politiků.

Martina: A čím to je?

Jan Petránek: Jsou to ti, kteří dneska představují vršek aparátu Evropské unie, který zrazuje Evropu. Za tímto výrokem si plně stojím. Není myslitelné tohle to dělat.

Ale dneska už v každé zemi rozhoduje neviditelný nadnárodní kapitál. Ať si přečtou Ilonu Švihlíkovou, která to říká. Víte, ta akademičnost, ta mi leze na nervy.

Třeba Joe Stiglitz, skvělý ekonom, ten říká o neoliberální ekonomice, že nestuduje ekonomiku, která je ve skutečnosti, ale studuje ekonomiku, jaká je v hlavách ekonomů, kteří si hrají s pojmy. A to je přece jenom dost velký rozdíl.

Další díl s publicistou Janem Petránkem můžete poslouchat v úterý 26.1. v 18:30 na Dvojce

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.