Odpuštění je věc veledůležitá, i když se jedná o zjevnou křivdu

20. prosinec 2016
Sorry

Je důležité, abychom si udrželi rituály, třeba v podobě Vánoc? Proč se v dnešní době neumíme ztišit a soustředit?

Martina Kociánová si povídala s profesorem filozofie a dějin přírodních věd, spisovatelem Stanislavem Komárkem.

Martina: Náš host je také autorem esejí O lidských duších a společnosti anebo eseje O přírodě, biologii a jiných nepravostech, což se nám do toho dnešního tématu opravdu hodí. Čím jsou Vánoce pro biologa, pro filozofa, ale především pro Stanislava Komárka?

Stanislav Komárek: Zažil jsem Vánoce po smršti 50. let, kdy ještě nebyly vůbec slaveny v televizi, kdy byl malý konzum. Jako malé dítě jsem dostával několik oříšků a červených jablíček, to by dneska většinu dětí příliš neuspokojilo. Zažil jsem konzumní rozpuk, nad kterým bývá zvykem vždycky naříkat.

V současnosti jsem už patery Vánoce trávil meditacemi v temné komoře. K tomu se ta doba kolem slunovratu mimořádně hodí. Asi bych to nevydržel za jarního rozpuku přírody. Je velmi zajímavé se zavřít do plné temnoty a ticha.

Člověk má týden čas na to si v duši uklidit, udělat nový začátek a ten Vánoce, ať už předkřesťanské nebo v křesťanské symbolice, vždycky nějakým způsobem zastupovaly.

Půlnoční mše je nejnavštěvovanější bohoslužba celého roku

Martina: Co nám zbylo z vánočního rituálu? Mění se forma oslav, mění se i jejich obsah, sdělení?

Stanislav Komárek: Správná odpověď je jak komu. Dnešní společnost není homogenní. Řada lidí je prožívá tak jako v 18., 19. století. My jsme si ty vánoční příběhy stejně jako v lidové podobě přeřadili do středoevropského kontextu. Betlémy jsou zasněžené, přicházejí pastýři podobné těm obecním slouhům 18., 19. věku, zpívají jezulátku. Z Vánoc každému zbylo tolik, kolik chtěl.

Jesličky ve chlévě

Ostatně půlnoční mše je nejnavštěvovanější bohoslužba během celého roku. I ti, kdo jinak do kostela příliš nechodí, tak tam většinou přicházejí, což je taky pozoruhodné, proto je ta odpověď nejednoznačná.

Já bych zas tolik nežehral na sklouznutí do konzumu. Ono do konzumu sklouzlo úplně všechno. Výchova dětí, cestování. Přesto na ty staré Vánoce rád vzpomínám, protože to bylo bližší k těm předlohám, jak třeba kreslil Josef Lada.

Martina: Přemýšlel jste nad tím, co přiměje nevěřícího člověka jít o Vánocích na mši? Je to nějaká historická potřeba, je to snaha patřit do určité skupiny, anebo je to tlak společnosti?

Stanislav Komárek: Tlak společnosti je dneska velmi malý. Ono dělení společnosti na věřící a nevěřící je jako dělení na tlusté a hubené. Někteří jedinci se dají zařadit dobře, ale pak je taková veliká, široká šedá zóna těch takzvaných ‚něcistů‘, co jsou přesvědčení, že je něco jiného než to, jak tradičně ateisté líčí svět. Ale neřadí se k žádné pevné náboženské denominaci nebo jsou v tom velmi vlažní. U nás není mimo jihomoravský venkov velký společenský tlak, který by někoho na půlnoční mši nutil.

Martina: Tak proč tam jdeme?

Stanislav Komárek: Je to zajímavá tradice, církevní obřady jsou neobyčejně propracované, člověka do sebe vtahují. Vidíme tam ostrůvek tradice, která se jinde v životě naprosto ztrácí.

Přes všechny své chyby si hmota nezaslouží, aby se na ni plivalo

Martina: Myslíte si, že tam jdou mimo jiné také v touze po tom skutečném poselství Vánoc, tak jak ho všichni vnímáme? Vánoce bývaly oslavou naděje, lásky, víry v dobro, v lidi a víry v něco, co nás přesahuje. Nechci to zjednodušovat, ale dnes se zdá, že jsou Vánoce v zajetí těch nejnižších hodnot. Znamená to, že se materialistické společnosti podařilo zničit ve většině lidí ty nejvyšší hodnoty a ten chrám, ten rituál připomíná naše chtění a touhu po čistotě?

Slavnostní mše v chrámu sv. Jakuba

Stanislav Komárek: Já bych to možná takhle nevyjadřoval. Vždycky se zdůrazňuje, jak je přítomná společnost materialistická. Pravý opak je pravdou. Přítomná společnost na hmotu jako takovou z vysoka kálí.

Je dobře říct, že církevní učení nikdy nemluvilo v intencích duch – dobře, hmota – špatně. Ono to ve zlidovělých polohách někdy tak vypadá. Ale je to věc, která přešla na okraj křesťanství z manicheismu.

Jak známo, někteří význační církevní autoři, třeba svatý Augustin, byli původně vyznavači tohoto směru, který viděl hmotný svět jako jednoznačně špatný a něco jako duchovní svět jako jednoznačně dobrý.

Když bylo po revoluci, jak komunisti stále zdůrazňovali, jak hmota – dobře, duch – špatně, tak se to najednou obrátilo. Ale matička je hmota, slovo mategia je o mater – matka. Není dobré na to zapomínat, takže přes všechny své chyby si přece jenom nezaslouží, aby se na ni takhle plivalo.

Martina: Rozumím tomu správně, že teď obhajujete materialismus?

Stanislav Komárek: Ne. Dichotomie materialismus, idealismus je úplně falešná. To, co je ve světě je hmotoduch.

Martina: To znamená, že neustále zaměňujeme materialismus s konzumem?

Stanislav Komárek: Můj nezapomenutelný učitel Zdeněk Neubauer vždycky říkával, že nejvýraznější formou ducha jsou komputery. Měl naprostou pravdu. Tam už je ten hmotný nosič stále méně a méně důležitý a to, co tam podivně tajemně probíhá, už je téměř nehmotné.

počítač

I podle církevních nauk jsou ďáblové také nehmotní a rozhodně to není to, po čem bychom měli toužit. Všechna běsnění na světě vznikla primárně jako běsnění ducha. Dělit svět na hmotu a ducha je stejně pošetilé jako dělit člověka na duši a tělo. Podobně jako my máme něco jako dušotělo.

Martina: Naše medicína to ale dělá.

Stanislav Komárek: Medicína to dělá, proto si s mnoha chorobami neumí poradit. Proto jsem taky velkým stoupencem medicíny psychosomatické. Klasická umí vyměnit srdeční chlopeň, ale neumí si poradit s mnohým zarputilým ekzémem. Tak podobně je to s hmotou a duchem.

To je, jako když od sebe oddělíme dvě věci, které spolu způsobem nutně souvisí, a na jednu potom napliveme a druhou jednoznačně pochválíme. To je veliký blud. A ten nehodlám na vlnách rozhlasového éteru šířit.

Lidé všech kultur mají nějaký náboženský kult

Martina: K Vánocům většiny společnosti patří zbytnělá spotřeba všeho. Více odpočívat než jindy, více jíst, více utrácet , více přijímat i více dávat. Řekněte mi, mají tedy vlastně smysl Vánoce jako Vánoce? Nedal by se vytvořit úplně jiný zástupný svátek jídla a toho, že jsme spolu, třeba svátek rodiny? Je nám to jedno?


Stanislav Komárek Drobné hýření jakéhokoliv typu nevadí. Je ale nutné, abychom se taky naučili víc dávat než přijímat.

Stanislav Komárek: Úplně jedno nám to není. Svátky musí mít tradiční náboj. V Číně je největší každoroční oslavou Čínský Nový rok a Vánoce tam nejsou důležité. Řekl bych, že drobné hýření jakéhokoliv typu nevadí, je nutné, abychom se taky naučili víc dávat než přijímat. Němci říkají ‚Geben ist seliger als nehmen‘ a tohle to je taky jedno z důležitých poselství. Bez spojení se zásvětím žádná věc nevydrží příliš dlouho.

Martina: Jak tomu mám rozumět?

Stanislav Komárek: Člověk je bytostně religiózní, tím se také nejvíc liší od zvířat. I když my popravdě řečeno nevíme tak úplně, mají-li zvířata nějaké náboženské zážitky. Teď se objevují práce, že něco rudimentárního je u šimpanzů. Charles Darwin říkal, že zřejmě kolektivní vytí vlků je religiózní zážitek.

Lidé všech kultur jsou typičtí tím, že nějaké náboženství mají. Uctívání hospodářského růstu taky není nic jiného než podivný kult. Některé kulty jsou strašlivé. Kult Huitzilopochtliho ve starém Mexiku, to byl bůh války, si žádal spoustu lidských obětí, děsilo to i otrlé conquistadory.

Komunismus

Koneckonců i nacismus a komunismus lze chápat jako obludná náboženství. Religiozita v sobě skrývá také rizika. Tady dobře vidíme, že všechno, co je nějakým způsobem důležité a hluboké, na sobě nese nějaké nebezpečí. I nůž, kterým si krájíme chleba, můžeme někomu vrazit do zad a zabít ho.

Co je ve světě důležité, je také nějakým způsobem rizikové. Tohle si poměrně málo uvědomujeme. Už pozdní 19. století křesťanství stylizovalo do něčeho, aby lidi tolik nekradli a děti tolik nezlobily. To už je jedna z cest k jeho destrukci.

Tajemství není to, co jsme ještě nepoznali, ale něco, co poznat nemůžeme

Martina: Zažil jste v dětství něco, čemu říkáme mystérium Vánoc? Něco výjimečného? Kardinál Dominik Duka říká, že Vánoce alespoň na chvíli odkrývají to lepší v nás. Vlastně je to také jakási součást mystéria. Souhlasíte?

Stanislav Komárek: Ano. Mystické zážitky lze mít. Je to to, čemu říká můj oblíbený Arthur Koestler oceánský pocit, souvislost s veškerenstvem, s božstvím a k tomu jsou Vánoce jistě velice dobrá a vítaná příležitost. Tajemství není něco, co jsme ještě nepoznali. Skutečné tajemství je něco, co poznat nemůžeme.

Já bych Vánoce neviděl úplně izolované, jako něco výlučného. Tajemství je kolem nás v celém světě. Tajemství není něco, co jsme ještě nepoznali. Skutečné tajemství je něco, co poznat nemůžeme.


Stanislav Komárek V každém člověku je nějaké tajemství nebo něco, co nikdy nevyčerpáme a nikdy neuchopíme.

Ono nám při všech výzkumech vždycky utíká hlouběji a hlouběji do tmy, ale koneckonců my si běžně neuvědomujeme, že tajemní jsou třeba i jiní lidé nebo zvířata, rostliny.

I v každém člověku je nějaké tajemství nebo něco, co nikdy nevyčerpáme a nikdy neuchopíme. Ono je to vlastně třeba i v každém smrku, ale my ho prostě pokácíme a uděláme z něj stůl. Koneckonců kdybychom se nad vším měli takto zastavovat, tak bychom nemohli v praxi vůbec nic udělat. Ale svět je ve skutečnosti různých tajemství plný.

V Bruselu se mluví o tom, jestli umisťování vánočních stromů na náměstí neuráží jinověrecké občany

Martina: Jaké vidíte hlavní výhody společnosti, která je ukotvená v tradicích, společnosti, která je vědomá si svých starých zvyků, která je hrdá na své kořeny.

Stanislav Komárek: Společnost se většinou dostatečně rozmnožuje. Pokud by tradice opadla, taková společnost pak vymírá, protože nemá, proč by pokračovala. Spousta společností na světě je tvořena směsí různých kultur. Osmanská říše, tam byla komunita muslimská, řecko-křesťanská, armeno-křesťanská a židovská a žili tam spolu 500 let celkem v pokoji a slavili jednotlivé své svátky, které si prožívali po svém.

Měli kupodivu i vlastní samosprávu a vlastní interní soudnictví. Samozřejmě ta uzavřená tradiční společnost těm, kdo ji nemohou nebo nechtějí sledovat, značně komplikuje život. Řekněme, že by v úplně tradiční společnosti někdo od křesťanství odpadl z toho či onoho důvodu, tak by ty Vánoce chtě nechtě musel slavit stejně, protože jinak by byl společensky úplně znemožněný.

betlém

Pak naopak může vzniknout další tlak, že kdo bude Vánoce slavit, tak bude naprostý společenský outsider. V Bruselu se již diskutuje o tom, zdali umisťování vánočních stromů na náměstí neuráží jinověrecké občany, takže tam už k tomu není daleko.

Život v tradiční společnosti je v něčem snazší, v něčem těžší, já jsem vlastně v takové poměrně tradiční společnosti ještě v dětství vyrůstal, takže nemluvím úplně do větru. Taky jsem nakonec přesídlil do velkého města, ale tradice je něco jako korzet.

Člověk se o něj může opřít a zároveň ho člověk pak třeba zamění za kuratelu pečovatelského státu, která je v něčem horší. Takže úplně svůj stín nepřekročíme, ale tradiční společnosti mají minimálně tu výhodu, že se umějí obnovovat ze sebe samých. To už my ztrácíme.

Martina: Říkáte, že nejsme tak úplně tradiční společnost, tudíž ten společenský tlak ani na vás není tak značný. Proto už několikátý rok trávíte své Vánoce ve tmě, aniž byste riskoval, že budete vyobcován ze společenství lidí, kteří Vánoce tráví běžným způsobem. Proč to děláte? Proč se zavíráte do tmy?

Stanislav Komárek: Při troše vstřícnosti by se to dalo pochopit jako intenzivní vánoční meditace, která nebere ohled na konzum. To je technika, kterou praktikovali tibetští a pravoslavní mniši, kteří se na delší dobu, třeba na 100 dní nebo i natrvalo, nechali uzavřít do pousteven, kam jim jenom někde pod dveřmi podstrkávali jídlo a byla tam úplná tma. Jungiáni by to viděli jako pohled do vlastní duše, vlastního nevědomí. Ono koneckonců není důležité, co si za tím představujeme, ale co nám to konkrétně přináší.

Odpuštění je veledůležitá věc a stejně důležité je odpuštění nám samým

Martina: Co vám to přináší?

Stanislav Komárek: Vnitřní usebrání. Mám notýsek, naučil jsem se dělat si potmě poznámky, které jsou i k přečtení. Když vás tam něco napadne, tak to musíte rychle zachytit. Myšlenky se pohybují rychle a jsou brzy pryč. Pak se zase někdy vrátí.

Pobyt ve tmě umožňuje vnitřní usebrání

Napadají mě tam zajímavé věci k vlastní minulosti, vlastnímu osudu, vlastní budoucnosti, co bych měl udělat nebo kým ze svých přátel a známých bych se měl zabývat více a kým méně. Je to výborná věc na odpuštění jiným. Odpuštění je strašně důležitá věc. V tom jsou si vlastně všechna tradiční náboženství zajedno.

Když se nad tím zamyslíme i z psychologického hlediska, tak jednak my jsme se provinili na spoustě lidí a jsme sami odpuštění potřební, jednak i když někdo třeba ublížil nám, i když je to gauner a budeme se tím neustále obírat, tak si nepomůžeme.

Je to jako když se nám za hrází přehrady hromadí voda a hrozí nám ji protrhnout. Když ji trochu odpustíme, vytáhneme nějaké to šoupátko, tak se hrázi uleví a nějaký rok nám vydrží.

Je to moc důležité. Dokonce i ve stádiu, kdy se člověku stane nějaká strašná křivda. Mého nebožtíka dědu, starého sedláka tehdy rozkulačili a zařadili do JZD a on chudák zemřel.


Stanislav Komárek Odpuštění je důležitá věc, protože se nám uleví. Dusit v sobě křivdu nám nepomůže.

Pokud by se v člověku podařilo zlomit ten pocit křivdy a s veselou myslí by druhý den oral na družstevním, ono stejně se nic jiného dělat nedalo, tak by se jeho perspektivy velmi zlepšily, protože 40 let v sobě dusit křivdu, byť evidentní a velkou, není vůbec únosné. Ale je to věc velmi obtížná, málokdo by toho byl býval schopen.

Odpuštění je věc veledůležitá a stejně důležité je odpuštění nám samým. Požadavek milovat svého bližního jako sebe sama je v zásadě zacyklený do kruhu. My většinou se sebou samými jednáme mnohem hůř, než bychom si vůbec s bližním kdy dovolili zacházet.

Martina: Pane profesore, je to zvláštní způsob trávení Vánoc, kdy se zavíráte do tmy, zatímco většina nás ostatních hledá světlo, blýskání a takový ten pocit jásavosti. Chtěla bych vám popřát, ať v té tmě najdete to, co tam hledáte. Ať už klid nebo paradoxně světlo, poznání. Díky za to, že jste si s námi dnes povídal o tom, co všechno mohou pro nás znamenat Vánoce.

Záznamy dalších pořadů najdete v Archivu.

Spustit audio
autoři: Martina Kociánová, Ladislav Henek
  • Životní styl
  • Rozhovor
  • Kupředu do minulosti