Náš poslední host cestovatel Miloslav Stingl prozradil, kde je na Zemi peklo a kde ráj
Patrně žádný Čech nezažil to, co Miloslav Stingl. Objevil ruiny mayských měst, zažil blokádu Kuby, žil s Eskymáky v Antarktidě, stal se náčelníkem indiánského kmene, procestoval 150 zemí, podnikl 16 cest kolem světa, mluví 17 jazyky a dialekty.
Jak se za dobu jeho cestování změnil svět a především člověk v něm? Má člověk náležící k takzvané západní civilizaci stále společného s domorodými národy více, než si uvědomuje, anebo nás některé vlastnosti a schopnosti už opustily docela?
Hostem Martiny Kociánové byl cestovatel a etnograf Miloslav Stingl.
Martina: Pane profesore, vy jste se stal náčelníkem indiánského kmene. Řekněte mi, jací jsou indiáni? V čem jsou jiní než lidé západní civilizace? A tím samozřejmě nemyslím techniku, auta, počítače a podobně, ale rozdíl v lidství.
Miloslav Stingl: Indiáni jistě mají i špatné vlastnosti, ale líbilo se mi na nich, že indián vždycky dodrží slovo, je spolehlivý. Dokonce je i manželsky věrný, což tady v kraji není tak úplně zvykem. A potom je nebojácný. A co se mně hlavně líbí, že stojí za svým slovem.
Miloslavu Stinglovi vyšlo 46 knih ve dvou set čtyřiceti vydáních a v nákladu 11 milionů výtisků. Proto je také nejprodávanějším českým spisovatelem všech dob.
Mimo to jsou indiáni odvážní. A mají takovou vzácnou schopnost, která leckterým civilizacím v současném světě chybí, a tou je komunikativnost. Často jsem měl pocit, že lidé v západních rodinách si nemají co říct. Nejsou společenství, ale individuality. Rodina by měla být společenství, národ by měl být společenství.
Nade všechny národy je lidství
Martina: Fakt, že slovo bylo smlouvou, byl i v západní civilizaci před možná nedlouhou dobou poměrně velkou ctností.
Miloslav Stingl: Tyto hodnoty se vytrácejí, ale neumím tak docela dobře říct proč. Možná, že to, čemu říkáme konzumní společnost, vede člověka k jeho vlastnímu egu, zabývá se sám sebou, chce se mít co nejlíp a neuvědomuje si, že ten druhý už se tak dobře nemá.
Mně díky tomu, že jsem cestoval, pocit sounáležitosti neopustil, protože já jsem si zvolil rčení, které je od původních polynéských Havajců, a to: ‚Nade všechny národy je lidství‘. Takže původní Havajec se nechápe jenom jako Havajec, ale chápe se jako součást světové komunity.
Martina: Příslušník kmene lidí.
Miloslav Stingl: Mým oblíbeným spisovatelem je Antoine de Saint-Exupéry. Jedna jeho knížka se jmenuje La Terre des Hommes – Země lidí, a my jsme prostě obyvatelé této planety.
Mně se u Polynésanů vždycky líbilo, jak se k sobě chovají otevřeně. Když se narodí nějaké dámě děťátko, tak okamžitě celá komunita bere dítě za své. Neupřednostňují své biologické děti. Tam se dokonce ani nějak nezjišťuje, jestli jsem biologický otec. Možná, že genetici by se z toho zbláznili, ale tam komunita má dítě, které patří všem a všichni mu jsou povinni pomáhat, nikoliv jenom ten, který je jeho biologický otec nebo biologická matka.
Martina: Vy jste se zhlédl v kmenovém uspořádání a tradiční rodina vás tak nebaví?
Miloslav Stingl: Komunitní společnosti jsou mi docela sympatické a já bych třeba od té Havaje a Tahiti, což jsou jistě velice krásné a populární populace, odskočil k Inuitům, k Eskymákům, kde jsem žil dlouhý čas. A tam i v těch polárních mrazech žili dohromady.
Martina: Když budeme pokračovat ve srovnávání přírodních národů a naší západní civilizace, dnes je jakýsi úzus myslet si, že prakticky na všechno máme právo. Jak přírodní člověk vnímá svá práva v rámci místa, kde žije?
Miloslav Stingl: Je tam nesmírná úcta k matce Zemi. Ve všech kulturách je Země uctívaná. Třeba při práci na poli se často Zemi omlouvají, protože když ji rozrývám, tak je to jako kdybych rozrýval tělo své matky. Oni jsou docela moudří.
Na dvou místech světa se žije velmi špatně. V Bangladéši a v zemích ve střední Africe
Martina: Našel jste někde ráj na zemi? Tím nemyslím krásné západy slunce a přírodně okouzlující místo, ale spíše právě společnost, společenství lidí, kteří dokázali naplnit idealistický formát toho, jak si představujeme, že by se lidé k sobě měli chovat a jak by spolu měli soužít.
Miloslav Stingl: Nádherný ráj, kde se spojovala dobrá povaha s neuvěřitelně krásnou přírodou, byl na polynéských ostrovech. O Polynésii jsem napsal knížku, která se jmenuje Poslední ráj, protože ona před dvěma sty roky splňovala přesně to, co si Rousseau, Paul Gauguin nebo belgický zpěvák Jacques Brel pod rájem představovali. Jenomže dneska, když přijdete do hlavního města Tahiti, tak tam jsou větší zácpy než v Praze. Když chcete vidět folklór, tak musíte jít na nějaké placené představení pro turisty.
Martina: Napsal jste Poslední ráj, ale nenapsal jste žádnou knihu o pekle. A mě by zajímalo, jestli jste našel místo, kde jste si říkal, tak to je pro mě lidsky, vztahově peklo.
Miloslav Stingl: Já bych řekl, že jsou dvě oblasti světa, kde se žije mimořádně těžce. Jedna je Bangladéš, zejména jeho hlavní město, kde se na maličkém na území tísní neuvěřitelné množství lidí, kteří nemají z čeho žít, spí na ulicích v papírových krabicích a jsou vám ochotni nabídnout desetiletou dceru za půl dolaru.
A další nešťastná oblast světa jsou některé země ve střední Africe, protože tam je permanentně občanská válka. Tam se i dneska jedí lidi, jakákoliv žena je tisíckrát znásilněná a bere se to jako zcela samozřejmá součást života. Není tam co jíst a neustále se tam vedou občanské války. Je těžko srozumitelné, kdo proti komu bojuje, protože bojují všichni proti všem.
To bych řekl, že je peklo, protože místní lidé jsou oběti několika generálů, kteří navzájem proti sobě bojují. A pak jsou ještě mezi nimi ti, co jsou na tom ještě hůř, a to jsou Pygmejové – trpaslíci, které ani ti nejchudší černoši nepovažují za lidi a pojídají je zcela samozřejmě. A neznásilnit Pygmejku, se považuje spíš za faux pas nebo za neschopnost.
Martina: Jak vypadá indiánský bůh? Je na kontinentech pro určité kmeny jeden, nebo má každý kmen jiné božstvo?
Miloslav Stingl: Každý kmen má jiná božstva, většinou jsou to přírodní božstva, třeba božstva stromů. Nám dobře známý Manitou byl rozšířený v Severní Americe a není to vlastně bůh. To byl špatný výklad, protože první, kdo se k severoamerickým indiánům dostal, byli jezuitští misionáři, a protože my křesťané věříme na jednoho boha, tak oni si pod jménem Manijudo řekli, že to jejich jediný bůh.
Miloslav Stingl U 99 % indiánských kmenů bylo mnoho bohů a pojem Manitou byl vlastně omyl.
Jeden velice vzdělaný vídeňský teolog napsal knihu, která se jmenovala Ein Göttliches Schaft – Jednobožství. A snažil se dokázat, že všechny národy na světě měly jenom jednoho boha. Křesťané, Arabové a Židé jsou všichni jednobožské. Židé mají Jehovu a Arabové Alláha, my máme, Ježíše Krista nebo Pána Boha, ale u těchto národů bylo bohů nespočet.
Já bych to trošku přirovnal ke starému Egyptu, kde bylo bohů veliké množství a s výjimkou faraona Achnatona, který chtěl zavést kult boha slunce jako jediného boha, tak bylo prostě mnohobožství.
A u 99 % kmenů bylo bohů mnoho a pojem Manitou byl vlastně omyl.
Martina: Setkal jste se s nějakými zvyky, místními zákony nebo normami, o kterých jste si řekl ‘tak to bych nejraději zavedl u nás v Česku?
Miloslav Stingl: Mně se hrozně líbí ten obyčej, o kterém jsme mluvili na začátku. Že společnost, kmen nebo anglicky se říká extended family – rozšířená rodina, přijme všechny děti za své, i když nejsou biologicky moje. A tohle se mně hrozně líbí, protože proč mám toho svého syna odlišovat a dělat ho lepším než vašeho syna.
U nás se ještě v 19. století rozlišovalo, jestli bylo dítě počato mimo svazek manželský. Na hřbitovech musely být ty nemanželské pochované jinde, stejně jako třeba byli sebevrazi pochovávaní jinde.
Společnost má pečovat o všechny děti a nejenom o ty privilegované nebo jenom o toho mého syna, kterého mám samozřejmě rád, ale který není jediný člověk na světě. A jestli nade všechny národy je lidství, tak to musí v první řadě platit v naší rodině, v naší společnosti. Kdybych byl zákonodárce, tak bych se snažil tohle prosadit.
Martina: Říkal jste, že přesto, že jste celý svůj život věnoval cestování, jste velký vlastenec. Proč?
Miloslav Stingl: Protože tohle je moje země. Když přišla zahraniční vojska 21. srpna 1968 do republiky, byl jsem v Tokiu na kongresu a všichni tam za mnou chodili a říkali: „Prosím tě, my ti dáme profesuru, pojeď do Ameriky…“.
Miloslav Stingl Narodil jsem se v téhle zemi a chci tady umřít.
Měl jsem Green Card, to je karta, která vám povoluje 10 let žít v Americe. Nabízeli mi plat, který byl 20 krát vyšší než v Akademii věd, nabídli mi povolání univerzitního profesora na velice prestižní univerzitě a stačilo v tom Tokiu sednout do letadla a odletět třeba do Los Angeles. Já jsem ale řekl: „Ne, já jsem se narodil v téhle zemi a chci tady umřít.“ Tohle zní jako velice patetické slovo, ale já jsem opravdu velký vlastenec a jsem rád, že jsem se narodil tady a nechtěl bych se narodit nikde jinde. Tady žili moji rodiče a tady chci, aby žil můj syn a pokud chci něčemu sloužit, tak bych chtěl sloužit téhle zemi.
Dneska se slovo vlastenec bere skoro jako urážka
Martina: Dnes je slovo ‚vlastenec‘ považováno za archaické a mnohdy dokonce určitým způsobem nepatřičné, někdy i nekorektní. Když o sobě někdo řekne, že je vlastenec, tak je často označen za nacionalistu. Co si myslíte, že se stalo s tím pojmem a s pocitem, že vlastenectví se už tak nenosí?
Miloslav Stingl: Tuto otázku si sám často kladu. Stačilo otevřít kteroukoliv knížku, která byla napsaná mezi roky 1850 a první republikou a první věta byla přímo výronem vlastenectví. Všichni byli hrdí na to, že jsou Čechoslováci, byli hrdí na Tomáše Garrigua Masaryka, byli hrdí na stát, který si sami vytvořili.
Měli armádu, legie, které vznikly ještě předtím, než ten stát vůbec existoval. To na celém světě nemá obdoby. A dneska se často slovo vlastenec bere skoro jako urážka. Jako teda něco nepřípadného. Ale proč tomu tak je, to nevím.
Myslím, že bychom měli být hrdí, že jsme Češi a já jsem hrdý. Přestože jsem žil v řadě zemí, umím řadu jazyků, v řadě zemí mi nabízeli, abych tam dlouhodobě žil nebo abych tam zůstal.
Protože jsem uměl dobře španělsky, tak ačkoliv jsem nebyl ani v ROH, ani v KSČ, ani ve všemožných spolcích, tak mě poslali na několik let učit na Kubu. Kuba je velice krásná. Sice tam není co jíst, ale i ty Kubánky jsou docela pohledný. A mockrát mi nabízeli, abych tam zůstal jako děkan na univerzitě.
Ale mojí vlastí je Česko, nebo bylo Československo, a být vlastencem nepovažuji za něco zastaralého. Tak jako máme svou rodinu, tak máme svou vlast. A ta vlast je jenom jedna. Často se mluví o kosmopolitismu, ale já jsem Čech a nejsem Novozélanďan.
Martina: Říkáte, že náš národ má 10 tisíc dobrých vlastností. Řekněte mi, kterých z nich si vážíte nejvíce?
Miloslav Stingl: Já bych řekl, že jsou tři. Pracovitost, protože Češi jsou nesporně pracovití. Pak mají jednu vlastnost, kterou považuju za hrozně důležitou, a to je humor. Každá sebenepříjemnější věc se dá řešit legrací, humorem. Já cestuji pořád sám, tak se pořád sám sobě chechtám a směju se tomu, jaký blbosti a nepovedenosti dělám. Čili humor považuju za velice dobrý.
Martina: A ta třetí?
Miloslav Stingl: Určitá spolehlivost, ale ta ne vždycky. To je to, co obdivuju na indiánech, že indián vám dá slovo, nemusíte to dávat na papír a ověřovat, on to prostě dodrží. A je řada lidí, kteří jsou spolehliví a kteří, když mně dneska řeknou: „Budeme na tebe v půl devátý čekat s autem.“, tak vím, že tam v těch půl devátý na mě čekat budou, protože jedeme do rádia. Tuhle spolehlivost považuju vedle pracovitosti a humoru za důležitou věc. A pak považuju za důležitou věc, která je jako mimo morální kategorie, komunikativnost. Být schopný komunikovat s druhým člověkem.
Martina: A nejen po esemeskách.
Miloslav Stingl: Kdybychom nekomunikovali, tak bychom nebyli. Protože i ty gorily si mezi sebou něco sdělují, ale my jsme lidstvo a máme spolu komunikovat.
Martina: A právě asi schopnost komunikace vám také umožnila zakotvit na mnoha místech ve světě, protože jste se dokázal přizpůsobit a naladit.
Miloslav Stingl: Ano. To je to základní. Přizpůsobit se, komunikovat s místními.
Martina: Říkal jste, že vám vadí jedna velmi špatná vlastnost, a tou je závist. Řekněte mi, je opravdu závist z vašeho pohledu zvenčí typicky česká vlastnost? Není všude na světě, anebo přinejmenším všude v západní civilizaci, častá?
Miloslav Stingl: Nemám žádné měřítko, kde se víc závidí a kde míň. Ale protože žiju v Čechách, tak jsem se se závistí sám na sobě, ale i jako pozorovatel mockrát setkal. A to je velice ošklivá vlastnost.
Martina: Indiáni nezávidí?
Miloslav Stingl: Zdaleka na tolik, co my. To bych se vsadil, že opravdu tolik nezávidí.
Martina: Pane profesore, já vám moc děkuji za povídání, které jste mi nadělil a děkuji vám také za to, že ze všech těch cest, které jste absolvoval, jste všechny poznatky sepsal také pro nás, že jste si je nenechal jenom sám pro sebe. Díky za to a přeji ještě hezké cesty, chcete-li se vydat. Děkuji vám.
Miloslav Stingl: Děkuju za pozvání, opravdu moc děkuju, bylo to velice příjemné. Přeji lidem mír a lidství, o kterém jsme mluvili.
Martina: Milí posluchači, obvykle bychom vám teď prozradili, co vás čeká příště, protože jsme měli s panem Miloslavem Stinglem připravený ještě další díl, ale změna je život a pořad Kupředu do minulosti končí. Jsme velmi rádi, že jsme s vámi mohli hledat jiný pohled na život a na svět, než je ten, který je nám servírován dnes a denně. Jsme rádi, že jsme si mohli povídat s tolika lidmi, kteří nemají pocit, že už pravdu našli, ale stále ji poctivě a těžce hledají. A především jsme moc rádi, že jsme se na vlnách Českého rozhlasu mohli potkávat s vámi, milí posluchači. Martina Kociánová a Ladislav Henek vám přejí šťastný nový rok. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Záznamy dalších pořadů najdete v Archivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
