Vládní zmocněnkyně k debatě o redefinici znásilnění: Stereotypy, jak byla oběť oblečená, kudy šla a jak se chovala, je nutné vymýtit

Předloha dále mimo jiné upravuje i pohled na sexuální praktiky s dětmi do 12 let. Soudy by je nově měly pokládat za znásilnění nebo sexuální útok, nikoli za mírněji trestané pohlavní zneužití.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková|foto:Alžběta Boháčová, Český rozhlas

„To je jeden důležitý posun. Naprosto klíčové ale je, že znásilnění už nebude definováno jako akt, ke kterému došlo za použití násilí. První otázka ze strany policie či soudu by už tedy neměla v budoucnosti znít, zda se daná osoba bránila, či nikoliv. Ne bude znamenat ne a znásilnění bude akt realizovaný proti vůli oběti,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

K debatě o změně přispělo mimo jiné i to, že velká část obětí sexuálního násilí nepovažuje český systém za dostatečně pevný a efektivní. V důsledku toho je v České republice nahlášeno jen minimum případů znásilnění a sexuálního obtěžování, přičemž 50 % případů znásilnění končí pouhou podmínkou.

Nedůvěra v systém

„Oběti sexuálního násilí nevěří v systém, v justici, ve stát a ve funkčnost nástrojů efektivní ochrany. Jsme neustále v začarovaném kruhu, kdy jen malá část populace je odhodlána takové chování vůči sobě hlásit, hledat pomoc a řešit to aktivně. Naopak velká část obětí si svá traumata nese v sobě a v systém spíše nevěří,“ popisuje zmocněnkyně.

Je důležité jednoznačně hlásat princip respektu k ochraně důstojnosti každého člověka a právo na bezpečí bez ohledu na genderové role.
Klára Šimáčková Laurenčíková

Přispívá k tomu podle ní také bagatelizace sexuálního násilí ve veřejném diskursu. „Jakékoli zlehčování této problematiky, relativizace toho, zda si oběť za to nějakým způsobem nemohla, jen prohlubuje nedůvěru obětí v systém. Proto je důležité toto označit za velmi nevhodnou praxi, která do veřejného diskursu, zejména ze strany veřejných autorit, opravdu nepatří.“

Bohužel až historicky zakořeněná zvyklost zkoumat, zda se oběť aktivně nezasloužila o to, že se obětí stala, je dosud naprosto běžná. „Mluví se o tom, jak byla oběť oblečená, kudy šla, jak se chovala. Jde o zažité, možná až kulturní stereotypy, které je nutné vymýtit. Naopak je důležité jednoznačně hlásat princip respektu k ochraně důstojnosti každého člověka a právo na bezpečí bez ohledu na genderové role, bez ohledu na to, jak kdo vypadá, co mám na sobě či k jaké skupině náleží.“

Sexuální výchova na školách

Novela by mohla přispět i k tomu, že se s oběťmi bude zacházet citlivěji, čímž se zamezí jejich sekundární traumatizaci. „Novela však není všespásná. Musíme posilovat vzdělávání všech důležitých profesních skupin – policistů, soudců a dalších složek systému – v tom, jak citlivě komunikovat s člověkem, který prožil traumatickou zkušenost, jak se vyvarovat sekundární viktimizace.“

Čtěte také

iROZHLAS

Polovina pachatelů znásilnění odchází s podmínkou, je to systémový problém, upozorňuje Nejedlová

Důležitým tématem je podle Šimáčkové Laurenčíkové ale i téma prevence, tedy jaká má být role škol v seznamování dětí a mladistvých s kvalitní sexuální a vztahovou výchovou a jak ve školách rozvíjet bezpečné klima, aby se nikdo nemusel bát říct si o pomoc. Podle výzkumů organizace Konsent si až tři čtvrtiny obyvatel přejí, aby sexuální výchova byla součástí výuky. Realita tomu však neodpovídá. 

„Programy sexuální výchovy jsou nárazové, nepotkají se s nimi všechny děti, příliš není monitorována jejich kvalita, učitelům chybí systémová metodická podpora. Fakta o sexuálních trestných činech však vybízejí k tomu, abychom prevenci věnovali mnohem větší pozornost. Pokud totiž děti nechráníme a včas je nevzděláváme, přispíváme k tomu, že se z nich mohou v budoucnosti stát oběti sexuálních predátorů v on-line prostoru, ale i ve skutečném živém prostoru, oběti sexuálního násilí a obtěžování,“ uzavírá vládní zmocněnkyně.