Toxoplasma nás ovládá (1/5)

Toxoplasma gondi je parazit, který podle odhadů hostuje ve třetině lidské populace. Podle výzkumů poslední doby jde o organismus, jehož cílem je doputovat do zažívacího traktu kočkovité šelmy, fungujícího jako shromaždiště pro námluvy i porodnice nových generací toxoplasmy. Živočichům, kteří nejsou kočkovitými šelmami, toxoplasma mění chování tak, aby je kočkovitá šelma snáze ulovila. Funguje to tak např. u myši, ale je to i případ lidských hostitelů? To je téma pětidílné četby na pokračování z připravované knihy biologa, profesora na Přírodovědecké Fakultě UK v Praze – Jaroslava Flegra.

Když jsem se v roce 1991 vrátil na pražskou Přírodovědeckou fakultu po zhruba čtyřech letech strávených na oddělení imunologie Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, chtěl jsem si v první řadě vybudovat molekulárně-biologickou laboratoř a věnovat se molekulární fylogenetice, tedy navázat na témata, kterými jsem se zabýval předtím v Akademii.

Dobře jsem si uvědomoval, že máme oproti zahraničním pracovištím dvě velké výhody. Na katedře jsme měli v tekutém dusíku velmi slušnou sbírku parazitických prvoků a mimo tekutý dusík neméně slušnou sbírku vědeckých pracovníků, kteří dovedli najít parazity v přírodě, určit je do druhu, izolovat a tam kde to bylo technicky možné i převést do laboratorních kultur. Oproti tomu na většině zahraničních univerzit byly do začátku 80. let katedry parazitologie buďto zrušeny, nebo kolonizovány biochemiky a molekulárními biology, kteří parazity většinou ani příliš neznají. Zdálo se, že se nám nabízí obrovská šance zmapovat a zaplnit bílá místa zoologického systému. Což se ostatně časem potvrdilo.

Jak se tedy vlastně stalo, že jsem se postupně raději věnoval studiu toho, jak prvok toxoplasma ovlivňuje chování hostitele, tedy v podstatě studiu manipulační hypotézy? Vlastně tak trochu náhodou.

O manipulační hypotéze jsem při svém příchodu na fakultu věděl velmi málo a rozhodně jsem nepředpokládal, že se jejímu výzkumu budu profesionálně věnovat. Podle manipulační hypotézy řada druhů parazitů mění chování svého hostitele tak, aby se snáze dostali do nového, ještě nenakaženého hostitele. Například parazit, který ke svému přenosu potřebuje, aby jeho hostitele pozřel dravec určitého druhu, je často schopen měnit jedincovo chování takovým způsobem, že se jedinec stane s větší pravděpodobností kořistí tohoto dravce. Infikovaný hostitel je například méně opatrný, více se pohybuje v otevřeném prostoru nebo pomaleji reaguje na nebezpečné podněty.

O manipulační hypotéze jsem v době svého příchodu na katedru nejspíš věděl pouze ze své oblíbené knihy Sobecký gen. Její autor Richard Dawkins v ní popisoval mimo jiné případ motolice Dicrocelium dendriticum. Tato motolice se v rámci svého životního cyklu potřebuje dostat z mezihostitele, kterým je mravenec, do definitivního hostitele, kterým je například ovce. Ovce obvykle mravence nežerou, ale tento drobný technický detail dokáže parazit velmi elegantně vyřešit. Přeprogramuje chování svého hostitele tak, že mravenec ráno vyběhne z hnízda, vyleze metr od mraveniště na nějakou trávu, zakousne se do ní kusadly a zůstane tam pevně zakousnutý. Jen když je v poledne velké horko, tak sleze a schová se, aby nevyschnul. Později k večeru když se ochladí, vyleze zase zpátky na stéblo a čeká. Čeká, až ho sežere mlsná ovce. Nádherně napsanou knihu Sobecký gen, plnou originálních a inspirativních myšlenek, jsem už jako student přečetl několikrát, takže zajímavý životní příběh této šikovné motolice určitě nemohl uniknout mé pozornosti.

Když jsem se, po pádu komunismu, natěšeně vrátil na své bývalé pracoviště na pražské Přírodovědecké fakultě, k mému nepříjemnému překvapení jsem brzy po svém návratu začal intenzivně cítit, že už tam tak nějak nepatřím. Prostě opakovaný vstup do stejné řeky se úplně nezdařil. Naštěstí se to během pár let srovnalo, ale ty první roky na fakultě byly, co se týká mých pocitů, zvláštní a rozhodně ne úplně příjemné. Patrně i díky těmto pocitům jsem - možná poprvé v životě - začal věnovat větší pozornost své psychice. Začal jsem si více všímat věcí, které jsem předtím u sebe také párkrát zaznamenal a které mi už dříve trochu vrtaly hlavou, ale kterými jsem se do té doby neměl chuť ani čas důkladně zaobírat.

FOTO: Motolice podivná (Urogonimus macrostomus) v plži jantarce obecné (Succinea putris). V infikovaném plži vytváří veliké pestře zbarvené útvary, které ve dne pronikají plži do tykadel a neustále pulzují. Hmyzožravý pták (definitivní hostitel motolice) si snadno splete tyto útvary s housenkami. Uvnitř housenkovitých útvarů (sporocyst) se nacházejí stovky mikroskopických larev motolice (viz snímek vlevo nahoře), které mlsného ptáka nakazí. Parazit mu ale příliš neškodí, jinak by si ostatně dával při lovu housenek větší pozor.

Motolice podivná (Urogonimus macrostomus) v plži jantarce obecné (Succinea putris)

Od časů kam sahá má paměť, tedy asi tak od šesti let, se na mých postojích a způsobu myšlení nic výrazného nezměnilo, přinejmenším chyby dělám stále stejné. Najednou se mi však zdálo, že v určitých situacích jednám jinak, než bych od sebe očekával. Odjakživa jsem se považoval za spíše asertivního a důsledného člověka, který se jen tak snadno nevzdává a který dovádí důležité věci do konce. Obvykle jsem se velmi nerad podřizoval autoritám, tím méně „autoritám“, a když už, tak jedině ze strategických či taktických důvodů, po zralé úvaze a s krajním sebezapřením. Život mne naučil, abych se nesnažil své názory uplatňovat za každou cenu, přesto se mi to občas nepovedlo a tak jsem pochopitelně nejednou narazil.

Do toho mi ale rozhodně nezapadaly určité vzorce chování, které jsem tehdy u sebe zaznamenal. Jednoduchý příklad: Nakupování váženého salámu. V časech mého mládí zřejmě pokládali prodavači za věc profesní cti, aby na každé porci váženého zboží zákazníka o pár deka okradli. Když si člověk koupil třeba deset deka šunky, mohl vcelku s jistotou počítat s tím, že mu dají buď méně nebo že se ho pokusí ošidit při vracení drobných anebo obojí. Samozřejmě se to stávalo i mně. A já místo toho abych se proti tomu ohradil a vyvolal tak pěkný konflikt (a zbavil se možnosti v budoucnu nakupovat v daném obchodu), jsem mlčel. A co víc, mlčet mi připadalo z nějakého důvodu účelnější. Jako by mi to, že jsem mlčel a neohradil se proti pokusu o podvod, poskytovalo do budoucna vůči prodavači nějakou výhodu. „To jsem ale pěkně napálil prodavače, že jsem se nechal napálit.“ Prostě naprosto nelogické chování, které se ve zpětném pohledu nedá ani za nejlepší vůle považovat za účelné. Po odchodu z obchodu mi taky zatraceně vrtalo hlavou, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal a kde se vzaly ty pocity, které jsem při tom zakoušel. Že by hypnóza ze strany prodavače?

Začal jsem o tomto vzorci chování, který ke mně naprosto nepasoval, přemýšlet jako o zajímavém psychologickém problému. Začal jsem pátrat, zda s tímto podivným jevem nemají zkušenosti i jiní lidé a několikrát jsem ho probíral s přáteli. Vyptával jsem se, jestli někdo jiný nezná pocit, že v určité situaci jedná jakoby z cizí vůle a v cizím zájmu, a přitom to dělá vlastně dobrovolně. Asi jsme mluvili o hypnóze, sugesci, protože se mi opravdu zdálo, že tohle by s tím mohlo souviset. Bavili jsme se o tom, jestli je možné, že nějací lidé dokážou vsugerovat někomu jinému svoji vůli tak, že dotyčný dobrovolně a dokonce s pocitem převahy udělá přesně to, co se hodí jim. K čemu jsme tehdy došli, nevím, jasné ovšem bylo, že nikdo z mých známých tento pocit z vlastní zkušenosti neznal.

Asi měsíc po jedné takové debatě se za mnou zastavil Jaroslav Kulda, který rychle potřeboval dobrovolníky, na nichž by si otestoval nový antigen proti toxoplasmě. Chtěl jsem jednak vědět, jak se vyšetření na toxoplasmózu dělá a samozřejmě mě také zajímalo, jestli jsem nebo nejsem toxoplasmou nakažený.

Při tomto testu se do kůže vyšetřované osoby vpíchnul toxoplasmický antigen (směs makromolekul pocházejících z rozbitých buněk toxoplasmy) a osobám, které byly nakažené tímto prvokem, se během dvou dnů v místě vpichu udělal červený flek. Z velikosti fleku (učeně řečeno z intenzity reakce zpožděné hypersenzitivity) se dá odhadnout, před jakou dobou byla osoba nakažena.