Tonka a Jack Rozparovač. Symbolický osud jedné prostitutky u nás na přelomu století

To jméno znali tehdy všichni. Kvůli tomu, že Ferdinanda Prokůpka odsoudili k smrti za vraždu tří mladých dívek. O to divnější bylo, když 12. srpna 1881 inspektor Lederer požádal jiné mladé dívky, jestli by jedna z nich nesplnila českému Jacku Rozparovačovi jeho poslední přání. A nestrávila s ním noc.

Byly to dívky ze salonu Emanuela Kauckého. Všechny mezi 18 a 25 lety. Všechny prostitutky. Antonie Havlová, které se kvůli jejím modrým očím neřeklo jinak než Modrá Tonka, nakonec svolila. A tohle rozhodnutí ji nakonec stálo její luxusní život.

5 nejluxusnějších pražských bordelů

Cestu mladé nevěstky z vrcholu až na dno popsal ve své povídce Nanebevzetí Tonky Šibenice (1921) Egon Erwin Kisch. Ještě ten rok byl příběh zdramatizován a v roce 1930 i zfilmován. K pochopení jeho symboličnosti je ale dnes potřeba znát i dobové reálie.

V Praze na přelomu 19. a 20. století existovalo na 60 veřejných domů. A právě salon Emanuela Kauckého patřil spolu s podniky Goldschmieda, Friedmanna, Návesníka nebo se salonem Aaron do pětky těch nejluxusnějších. Jejich věhlas přesahoval i naše tehdejší hranice.

Lehký holky, těžkej kalibr

Tyto salony totiž nezaměstnávaly jen obyčejné pouliční nevěstky, ale dámy na úrovni, se vzděláním i vychováním. „Lehký holky“ četly, chodily do divadla, později do kinematografu. Byly schopné diskutovat na jakékoli vážné téma. A právě jednou z nich byla i Antonie Havlová.

„Jenže tím, že vrahovi splnila přání, se mu stala blízkou. Ostatní prostitutky se jí pak začaly bát, podobně jako měly strach z Prokůpka,“ odhaduje publicista Radim Kopáč, který o zapomenutém světě pražských hampejzů napsal několik knih. Havlová tehdy musela luxusní salon opustit.

Dvojí metr

Dočasně našla útočiště v podniku druhé kategorie Modrá nudle na Klárově. Ale jen do chvíle, než to na ni prasklo. Pak musela i tento podnik opustit. Skončila na ulici. A tam už nebylo snadné se uživit. V roce 1900 stála holka na ulici 1 korunu, holka z nevěstince (koncesionovaná) 15–20 korun.

V Praze na přelomu 19. a 20. století totiž pracovalo na 2 000 prostitutek. Více než půlka z nich pracovala bez koncese, načerno. Prostituce totiž byla trojí: pouliční, pohostinská a „bordelní“. A právě tu zákon z roku 1860 legalizoval.

Největší pasák za Rakouska

Majitelé veřejných domů pak museli žádat o koncesi a jejich zaměstnankyně musely se zdravotní knížkou na pravidelné lékařské prohlídky. Protože prostitutky kontroloval stát, říkalo se, že je největším pasákem. Také právě salon Kaucký nebo Friedmann patřily bývalým detektivům.

Konec přišel v roce 1922 s aboličním zákonem, který bordely de iure zrušil. Ale ne de facto. Prostitutky se jen přesunuly. Kam? Už v lednu 1927 uvádí Volná myšlenka, že prostitutek je v Praze stále 1 452. Stejný časopis pak v září 1932 obviní Národní politiku, že „nepřímo podporuje prostituci publikováním výnosné inzerce masérských salonů“.

Nanebevzetí? Sotva!

Jen rok před tím, než začal platit aboliční zákon, nechal Egon Erwin Kisch svou hrdinku za její čin odejít do nebe. „Ona podle mě opravdu projevila křesťanský soucit,“ myslí si Kopáč. Její skutečná životní dráha z vrcholu na dno ale spíše připomíná postavení pražských hampejzů od Rakouska-Uherska až do první republiky.

Příběh českých prostitutek a české prostituce na přelomu 19. a 20. století symbolicky uzavírá dosud nevyřešená brutální vražda Otýlie Vranské z 1. září 1933. „Je to svatý grál české kriminalistiky. Na případu se stále pracuje. Aktuálně zkoumáme stopy DNA,“ prozradil v lednu 2016 policejní historik Radek Galaš.