Tonka a Jack Rozparovač. Symbolický osud jedné prostitutky u nás na přelomu století

Adolphe Willette: Madeleine, Monologue et 9 dessins

Příběh z doby, kdy hampejzy byly legální a největším pasákem byl stát. Webový speciál Historie českého zločinu i s interaktivní mapou vyhlášených pražských bordelů.

To jméno znali tehdy všichni. Protože Ferdinanda Prokůpka odsoudili k smrti za vraždu tří mladých dívek. O to divnější bylo, když 12. srpna 1881 inspektor Lederer požádal jiné mladé dívky, jestli by jedna z nich nesplnila českému Jacku Rozparovačovi jeho poslední přání. A nestrávila s ním noc.

Byly to dívky ze salónu Emanuela Kauckého. Všechny mezi 18 a 25 lety. Všechny prostitutky. Antonie Havlová, které se kvůli jejím modrým očím neřeklo tehdy jinak než Modrá Tonka, nakonec svolila. A tohle rozhodnutí jí nakonec stálo její luxusní život.

5 nejluxusnější pražských bordelů

Cestu mladé nevěstky z vrcholu až na dno popsal ve své povídce Nanebevzetí Tonky Šibenice (1921) Egon Erwin Kisch. Ještě ten rok byl příběh zdramatizován a v roce 1930 i zfilmován. K pochopení jeho symboličnosti je ale dnes potřeba znát i dobové reálie.

V Praze na přelomu 19. a 20. století existovalo na 60 veřejných domů. A právě salón Emanuela Kauckého patřil spolu s podniky Goldschmieda, Friedmanna, Návesníka nebo se salonem Aaron do pětky těch nejluxusnějších. Jejich věhlas přesahoval i naše tehdejší hranice.

Lehký holky, těžkej kalibr

Tyhle salóny totiž nezaměstnávaly jen obyčejné pouliční nevěstky, ale dámy na úrovni, se vzděláním i vychováním. Tyhle „lehký holky“ četly, chodily do divadla, později do kinematografu. Byly schopné diskutovat na jakékoli vážné téma. A právě jednou z nich byla i Antonie Havlová.

„Jenže tím, že vrahovi splnila přání, se mu stala blízkou. Ostatní prostitutky se jí pak začaly bát, podobně jako měly strach z Prokůpka,“ odhaduje publicista Radim Kopáč, který o zapomenutém světě pražských hampejzů napsal několik knih. Havlová tehdy musela luxusní salón opustit.

Egon Schiele: Stojící žena v červeném (1913)

Dvojí metr

Dočasně našla útočiště v podniku druhé kategorie Modrá nudle na Klárově. Ale jen do chvíle, než to na ni prasklo. Pak musela i tenhle podnik opustit a skončila na ulici. A tam už nebylo snadné se uživit. V roce 1900 stála holka na ulici 1 korunu, holka z nevěstince (koncesionovaná) 15–20 korun.

V Praze na přelomu 19. a 20. století totiž pracovalo na 2000 prostitutek. A víc než půlka z nich pracovala bez koncese, načerno. Prostituce totiž byla trojí: pouliční, pohostinská a „bordelní“. A právě tu zákon z roku 1860 legalizoval.

Největší pasák za Rakouska

Majitelé veřejných domů pak museli žádat o koncesi a jejich zaměstnankyně musely se zdravotní knížkou na pravidelné lékařské prohlídky. Protože prostitutky kontroloval stát, říkalo se, že je největším pasákem. Taky právě salón Kaucký nebo Friedmann patřily bývalým detektivům.

Konec přišel v roce 1922 s aboličním zákonem, který bordely de iure zrušil. Ale ne de facto. Prostitutky se jen přesunuly. Kam? Už v lednu 1927 uvádí Volná myšlenka, že prostitutek je v Praze stále 1452. Stejný časopis pak v září 1932 obviní Národní politiku, že „nepřímo podporuje prostituci publikováním výnosné inzerce masérských salónů“.

Nanebevzetí? Sotva!

Jen rok před tím, než začal platit aboliční zákon, nechal Egon Erwin Kisch svou hrdinku za její čin odejít do nebe. „Ona podle mě opravdu projevila křesťanský soucit,“ myslí si Kopáč. Její skutečná životní dráha z vrcholu na dno ale spíš připomíná i postavení pražských hampejzů od Rakouska-Uherska až do první republiky.

Příběh českých prostitutek a české prostituce na přelomu 19. a 20. století symbolicky uzavírá dosud nevyřešená brutální vražda Otýlie Vranské z 1. září 1933. „Je to svatý grál české kriminalistiky. Na případu se stále pracuje. Aktuálně zkoumáme stopy DNA,“ prozradil v lednu 2016 policejní historik Radek Galaš.

Účinkují: Zdenka Procházková, Jan Teplý, Zuzana Onufráková, Vasil Fridrich, Růžena Merunková a Jan Novotný
Scénář: Ivana Denčevová a Radim Kopáč
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš

 

Egon Schiele: Klečící žena (kresba 287 x 443 mm, 1917)

Zpět na: časovou osu a mapu Historie českého zločinu