Prostitutky v české literatuře

Kabaretní divadelní představení Nanebevzetí Tonky Šibenice Emila Arthura Longena mělo premiéru v roce 1921 na tzv. Revoluční scéně a udrželo se v repertoáru po celou (krátkou) existenci téhle scény. V titulní roli údajně excelovala Xena Longenová.

Kischova povídka byla v roce 1930 i zfilmována Karlem Antonem ještě jako němý film. Později byla Tonka Šibenice i dodatečně ozvučena a stala se tak prvním českým zvukovým filmem. Z české verze filmu se dochovalo jen 15 minut s úvodním proslovem a písní Karla Hašlera, německá verze je ztracená úplně. Celá zůstala jen francouzská kopie. Hlavní roli hrála Ita Rina, známá už z Extáze.

Literární zastaveníčka

Nanebevzetí Tonky Šibenice ale nebylo jediným dílem Egona Erwina Kische z prostředí pražských nevěstinců. Už v roce 1914 vydal román Pasák. Ještě před Tonkou Šibenicí také bylo zfilmováno Bahno Prahy (1928), kniha, ve které její autor Karel Ladislav Kukla popisuje pražskou prostitutku schopnou recitovat francouzské básníky v originále nebo podniky se „třetím pohlavím“ (transvestity).

Literatura začala prostitutky ve skutečnosti vyzdvihovat už mnohem dřív. Od dob romantismu. Z té doby pochází klíčová Tylova povídka Zastaveníčko u Černé branky. Tou „černou brankou“ se myslí Prašná brána, vyhlášené místo pražských prostitutek už od středověku. Z ní vedla cesta do tzv. Páté čtvrti – Josefova, nejvykřičenější pražské části. Zájem literátů o svět prostitutek se ještě zvětšil za naturalismu, dekadence a symbolismu. A vydržel i přes vlnu anarchistického a bohémského proudu až do nástupu poetismu a surrealismu.

Za pana Drašnera stala se tu mela

V Haškově Švejkovi se dochovalo jak hovorové označení pro bordely („pufy“), tak i jméno legendárního policisty z mravnostního: „…v deset večer už ji bylo vidět chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadně každýmu pánovi, kterýho potkala, říkat: Hezoune, šel si to zafilipínkovat. Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel.“ Jde o Ladislava Drašnera, o kterém se za doby působení policejního rady Vaňáska (Vacátka) zpívaly po hospodách i kuplety.


O lehkých holkách a nočním životě také vydatně básnil František Gellner. Poslechněte si zdarma jeho Radosti života ve Čtenářském deníku.

Až po roce 1948 byla prostitutka přijímána jako příživnice, a do literatury měla vstup zakázán. Díla Boženy Němcové, Jana Nerudy nebo Vítězslava Nezvala s prostitutkou jako jednou z hlavních postav nesměla vycházet. A tak třeba Sexuální nocturno, kde básník Vítězslav Nezval popisuje svou iniciační zkušenost z nevěstince, bylo z jeho sebraných spisů v 50. letech vyškrtnuto. Stejně tak nesměly vyjít erotické texty Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Voskovce a Wericha nebo Jiřího Koláře.


František Halas: Stařec a děvky
-
Už hnízdo poklopce je ptákem opuštěno
říj trvá však a žádostivost vzteklá
teď slídí v ulicích ve tváři obsah pekla
a leká děvčátko jež čurá roztaženo
-
Chrochtá kol hampejzů a cinká zlaťáky
běhny nejtlustší si domů odvléká
o řiť tře se jim a stále navléká
tam v houštince kde čižba na ptáky
-
Spadlé břicho mu stále natřásají
válí se řehotem nad jeho měkkotou
omdlí-li chlípností vzkřísí ho sprchou svou
a hadrem prsů tvář mu otírají
-
Když zrudne dočista a raní jej mrtvice
vše mu ukradnou a rychle prchají
on sténá oči v sloup však ústa hledají
vlhkost klína a oblost zadnice

Strašidlo židovského města

Velká díla se vracejí až po roce 1989 – Lord Mord Miloše Urbana nebo Mlýn na mumie Petra Stančíka, která tematizují prostituci z konce 19. století. Připomínají tak zaniklé prostředí Josefova, které pražský německý autor Paul Leppin popsal v povídce Strašidlo židovského města:

„Tady byla domovem neřest a večer lákala červenými lucernami k návštěvě. Byly tu uličky, v nichž byl každý dům hanbincem, špeluňky, kde necudnost spala v jedné posteli s hladem, kde provozovaly svou ubohou živnost souchotinářské ženské s odkvetlými půvaby, tajná doupata, ve kterých šeptající a pomžourávající zločin hanobil školou povinná děvčátka a s jejich bezmocně zraněnou nevinností handloval za bídnou odměnu. Byly tu moderní a luxusně zařízené podniky, kde se chodilo po kobercích a kde se vykrucovaly syté, kypré děvky v hedvábných šatech s vlečkou.“

Kde všude se u klasických českých autorů o prostitutkách dočtete?

  • Josef Kajetán Tyl: Zastaveníčko u Černé branky (1833)
  • Božena Němcová: Baruška (1853)
  • Jan Neruda: arabesky Za půl hodiny a Měla gusto! (1859)
  • Karolína Světlá: Na úsvitě (1864)
  • Josef Svatopluk Machar: Magdalena (1893)
  • Arnošt Procházka: Prostibolo duše (1895)
  • Egon Erwin Kisch: Pasák (1914)
  • Gustav Meyrink: Golem (1915)
  • Franz Werfel: Dům smutku (1927)
  • zmínky o prostitutkách najdete také v díle Jaroslava Haška, Gézy Včeličky, Jaroslava Seiferta, Františka Halase...

Zpět na případ: Tonka a Jack Rozparovač

autoři: ide , rota
Spustit audio