Sociolog Kostelecký: České společnosti chybí společná pozitivní vize. Tmelem jsou vyhraněné situace

Nálady ve společnosti se dají spolehlivě měřit pomocí relevantních sociologických průzkumů. Veřejné mínění ale dnes odrážejí i příspěvky na sociálních sítích nebo společenská aktivita. „Lidé si něco myslí, jsou naštvaní a můžou třeba jít protestovat. Jde o viditelnou akci, která ukazuje určitou náladu,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... sociolog Tomáš Kostelecký.

Podle něj jsou nejvýraznějším tmelicím prostředkem ve společnosti vyhraněné situace. Ukázal to covid, válka na Ukrajině i nejistá budoucnost. „Pokud ale mají lidé v průzkumech možnost vybírat z několika odpovědí, zpravidla se názor rozmělní napříč společností. Není typické, že by se lidé shodli na stejné odpovědi. Když už se shodnou, je to zpravidla na tom, co nechtějí nebo co se jim nelíbí.“

Odkud přijde rána?

Typickým příkladem je podle Kosteleckého invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Univerzálně je to hodnoceno negativně. Není nikdo, kdo by říkal, že to bylo dobře. Shodnou se na tom všichni.“

Čtěte také

Historik Stehlík: Mentálně jsme pořád někde mezi Masarykem a Benešem. O pospolitosti ale nemůže být řeč

Oproti tomu je podle sociologa mnohem obtížnější najít něco pozitivního, na čem by se většina společnosti shodla. Proč tomu tak je, může mít různá vysvětlení. Jedním z nich je podle Kosteleckého kulturní pozadí, což se projevuje i v tom, jak Češi mluví.

„Když se zeptáte Američanů, jak se mají, odpoví vždycky kladně. Oproti tomu Češi řeknou, že by mohlo být lépe. Jako kdybychom se obávali hlásit se k tomu, že něco funguje dobře, něco pochválit. Může to být odraz toho, co jsme v minulosti zažili, naakumulovaná historická zkušenost. Mnohokrát jsme si dělali naděje, a pak přišla rána. Lidé možná i dnes čekají, odkud to zase přijde, a jsou dopředu skeptičtí.“

Pozitivní vize?

Tendence projevovat společně nesouhlas vyplývá i z toho, že je snadné najít řadu důvodů pro to, proč s něčím nesouhlasíme. Dohromady to vždy tvoří nesouhlas. „Kdežto na pozitivních věcech typu, co dělat, aby se naše společnost stala přátelštější nebo bohatší, není jednoduché se shodnout, protože lidé mají různé představy o tom, jakým způsobem by se toho mělo dosáhnout,“ vysvětluje sociolog.

Čtěte také

Cinkali klíči, podepisovali petice, přesto se mnozí cítí jako oběti nenaplněných ideálů. Tabery, Klímová a Just ve speciálu k výročí 17. listopadu

Přesto má podle Kosteleckého smysl hledat minimální společný zájem, na kterém by se velká část společnosti shodla. V historii už jsme to zažili. „Přelom 19. a 20. století byl do jisté míry souboj s Němci. Němci si udělali divadlo, Češi také, Němci začali vyrábět auta, Češi také. Původní motivace byla negativní, ukázat Němcům, že jsme stejně dobří jako oni. Povedlo se to ale převést do pozitivního programu. Dnes nám pozitivní program chybí. Chybí nám shoda na tom, co bychom vlastně chtěli.“

Ještě 90. léta byla ve znamení pozitivních vizí. „Měli jsme představu, že se zbavíme dědictví komunismu a posuneme se více do západních struktur. Chtěli jsme se stát součástí EU i NATO. Jakmile se to ale povedlo, začali jsme zjišťovat, že se nám spousta věcí nelíbí. To je sice normální, ale myslím si, že by bylo dobré, kdybychom si minimálně udrželi pozitivní vizi vylepšovat náš stát, dělat ho přátelsky funkční, vylepšovat ekonomiku, abychom se mohli srovnávat s lidmi v západní Evropě a ve Spojených státech jako rovní s rovnými.“