Historik Stehlík: Mentálně jsme pořád někde mezi Masarykem a Benešem. O pospolitosti ale nemůže být řeč

„Velmi zajímavé je právě srovnání se slovenskou společností. Rozdíl se dobře ukázal třeba před čtyřmi lety, kdy se slavilo 100 let od založení Československé republiky,“ podotýká v pořadu Jak to vidí... historik Michal Stehlík, náměstek generálního ředitele pro Centrální, sbírkotvornou a výstavní činnost Národního muzea.

„Ukázalo se, jak je naše státní identita pořád opřena o 28. říjen 1918, a vůbec ne o 1. leden 1993, byť stát, ve kterém žijeme, vznikl před 30 lety.“

Pořád u Masaryka

Podle Stehlíka je mentální či psychologické pouto české historické paměti pořád hluboce zakotveno někde mezi Štefánikem, Masarykem a Benešem. „I ten 1. leden 1993 jsme chápali tak, že se náš stát zmenší, ale pořád je to ten stejný stát.“

Čtěte také

„Že většina lidí byla proti rozdělení Československa? To je mýtus!“ Kňažko, Stehlík a Holzer v hodinovém speciálu Jak to vidí…

Zatímco u nás je 28. říjen státním svátkem, na Slovensku jde pouze o památný den. „To je také zajímavé. Slováci v předchozích letech několikrát hlasovali o tom, zda 28. říjen bude památný den, nebo státní svátek. V jistých konstelacích slovenské politiky tam vůbec nebyla podpora vztáhnout se k Československu. Na druhé straně spoustu věcí hojí čas a i slovenská společnost postupně přistupuje na tezi, že bez vzniku Československa by nebyla moderní slovenská státnost.“

Nicméně i tak je podle Stehlíka obtížné vztahovat se dnes k tomu, co proklamovali muži 28. října. Mnohem důležitější než emoce či případně hrdost, je podle něj aktualizace. „Aktualizace podle toho, co žijeme teď. Žijeme významnou mezinárodní krizi, válečnou krizi, ekonomickou krizi. A třeba ta válečná nám může ukázat, že pojmy státní suverenita a státní hranice nejsou vůbec v dějinách samozřejmé. Státnost jako prostor, který je pro nás důležitý, o který se staráme a do kterého patříme, bychom možná loni vůbec neřešili.“

Něco tu doutná

Václav Havel kladl ve svém projevu k 28. říjnu v roce 1997 důraz na občanskou společnost a její sounáležitost a pospolitost. „Pospolitost je slovo, které bych ale na naši společnost za poslední léta nevztáhl,“ konstatuje Stehlík.

Čtěte také

Pavel Kosatík: Jako společnost jsme přestali držet pohromadě

„Není to jenom tím, že se teď častěji demonstruje na Václavském náměstí a objevuje se tu střet ruské propagandy s realitou našeho směřování na Západ. Podstata podle mě vyrůstá z dlouhodobé frustrace ve společnosti, možná z problémů, které jsou více pociťovány, než že by byly reálné, anebo z těch reálných, třeba sociálních. Neříkám, že jsme v nějaké veliké krizi, ale vnitřní rozpor tu je.“

Podle Stehlíka je česká společnost méně emotivní než jiné národy. O to je to ale podle něj možná horší. „Něco tu doutná. Přestáváme spolu mluvit anebo umět mluvit, nenasloucháme si a vrháme na sebe spíše postoje než názory. Pospolitost ale předpokládá dialog. A já si nejsem jistý, zda ve vyhrocených názorech, které padají na sociálních sítích i v médiích, se ještě bavíme o dialogu, anebo o přetlačování názorem. Cesta k pospolitosti a solidaritě je podle mě ještě hodně dlouhá,“ uzavírá Michal Stehlík.