Přepis: Jak to vidí Michal Stehlík – 28. října 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Je půl deváté, příjemný sváteční den vám přeje Zita Senková, jsem moc ráda, že jste si i v dnešní svátek naladili Jak to vidí. Pozvání přijal Michal Stehlík, historik a slovakista, náměstek generálního ředitele pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost Národního muzea, spoluautor podcastu Přepište dějiny. Buďte vítán, dobrý den.

Michal STEHLÍK, historik
Hezký sváteční den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zeptám se vás nejenom na prvorepublikový odkaz, ale také na naše pouto ke zrodu Československa nebo činy současných politiků ke zlepšení poměrů ve společnosti. Přeji nerušený poslech.

/znělka/

Připomínáme si 104. výročí vzniku samostatného Československa. Pane Stehlíku, do jaké míry se současná společnost identifikuje se dnem zrodu republiky, která vlastně nebo její osud byl zpečetěn před 30 lety?

Michal STEHLÍK, historik
Je to velmi zajímavé třeba ve srovnání se slovenskou společností, docela dobře se to ukázalo třeba před čtyřmi lety, kdy se slavilo 2018 jako 100 let Československé republiky. Tam bylo hodně vidět, že naše státní identita je upřena pořád na 28. říjen 1918 a vůbec ne na 1. leden 1993, byť v realitě prostě náš stát, v kterém žijeme, vznikl před 30 lety. Zatímco to mentální, psychologické nebo jaké pouto té naší historické paměti je pořád zakotveno hluboce někde mezi Štefánikem, Masarykem a Benešem, protože i ten 1. leden 93 pro nás byl ve smyslu "ten stát se zmenší, ale je to pořád ten stejný stát". To je na tom hrozně zajímavé, že to vztahování se je pořád reálné a 1. leden pro nás není tak silný jako 28. říjen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Slováci mimochodem loni opět si začali připomínat 28. říjen 1918 jako den vzniku samostatného československého státu, byť to není u sousedů vyloženě státní svátek, a tím pádem jako u nás den pracovního volna, jde o pamětní den.

Michal STEHLÍK, historik
Je to zajímavé, protože oni i v předchozích letech několikrát hlasovali o tom, zda to bude památný den, zda to bude státní svátek, v jistých konstelacích slovenské politiky tam vůbec nebyla podpora vlastně pro to, vztáhnout se k tomu Československu, na druhé straně on spoustu věcí v uvozovkách hojí čas. A i ta slovenská společnost, i slovenská politika vlastně už přistoupila na tu tezi a je to o čase. Že bez vzniku Československa by nebyla ta moderní slovenská státnost, že ta slovenská společnost se reálně začala vyvíjet ve smyslu dozrávání se vším všudy, nové generace, inteligence, politika, právě uvnitř té Československé republiky. Takže to, co se tvářilo, že je stát těch Čechů, což my jsme bohužel i tak vnímali, že prostě ta Praha byla to centrum a tam měli jsme jakési Slovensko, tam je trošku ten náš zahlížecí pocit, tak i pro Slovensko nebo slovenskou společnost myslím, že už je trošku narovnanější v tom, že bez Československa by nebylo dnešního Slovenska. Dalo by se to zjednodušit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co nám má 28. říjen v současné době v roce 2022 připomínat?

Michal STEHLÍK, historik
Tak každá připomínka v sobě musí mít buď nějakou emoci, prostě máte nějaký pocit nebo vztah k tomu datu, je otázka, zda se dokážeme vztahovat k tomu, co tady proklamuje Švehla, Soukup a Stříbrný se Šrobárem, to je asi velmi obtížné, anebo tam musíte mít nějakou aktualizaci. Musíte být buď hrdí na ten národ, na ten stát, na tu společnost, abychom nebyli v těch pojmech nacionalistických, a vždycky ta aktualizace je podle toho, co žijeme teď. Já myslím, že žijeme docela významnou mezinárodní krizi, žijeme válečnou krizi, žijeme ekonomickou krizi. A třeba ta válečná může ukázat, že třeba pojem státní suverenita, státní hranice není vůbec v dějinách samozřejmý. A vnímání státnosti jako prostoru, který je pro nás důležitý, tak to je třeba ta aktualizace, kterou si můžeme vzít letos. Že je důležité vnímat jako ten náš prostor, že se o něj staráme a že patříme do těchto hranic. To před rokem bychom třeba možná vůbec neřešili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Václav Havel se v roce 1997 v projevu právě k 28. říjnu zamýšlel nad státem, nad občanskou společností a mimo jiné řekl, cituji: "Netvoří-li občané pospolitost, nejsou-li spolu navzájem svázáni týmž pocitem sounáležitosti, pak neexistuje technický trik, který by zajistil, že bude dobře fungovat i jejich stát." Pane Stehlíku, jak funguje český stát podle vás? Jaká je tady ta pospolitost?

Michal STEHLÍK, historik
Pospolitost je slovo, které bych těžko vztáhl na naši společnost za poslední léta. A není to jenom tím, že se teď častěji demonstruje v centru měst včetně Václavského náměstí třeba, ať už proti vládě, nebo vůbec proti situaci, objevuje se tady střet podle mě ruské propagandy s tou realitou našeho směrování na západ, ale to není úplně podstata. Já myslím, že ta podstata vyrůstá z nějaké možná dlouhodobější frustrace ve společnosti, možná z problémů, které jsou víc pociťovány, než jsou reálné, anebo těch reálných, třeba sociálních, takže pospolitost si nemyslím, že úplně žijeme, neříkám, že jsme v nějaké veliké krizi, Češi jako společnost jsou vždycky trošku v uvozovkách chladní, ne že by měli velké emoce a měli jsme velké přemety a přeskoky a vládu každého půl roku. To si myslím, že ne. Ale o to je možná horší, jestli v té společnosti nedoutná něco, kdy spolu přestáváme mluvit, anebo umět mluvit, kdy si nenasloucháme a vrháme na sebe spíše postoje než názory. Ta pospolitost předpokládá dialog, nejsem si jistý, zda v těch vyhrocených názorech, které padají, ať už na sociálních sítích, nebo vlastně ve společnosti i v médiích, se ještě bavíme o dialogu, anebo o přetlačování názorem. I ta aktivita, která se odehrává kolem 28. října, komu vlastně patří symbol vlajky, je státní, jedněm, druhým, vlajka je naše, ale co je to naše? Už to ukazuje, že v té společnosti je nějaký vnitřní rozpor. Neřekl bych zatím rozkol, ale cesta k pospolitosti nebo solidaritě nebo vnímání těch věcí jako společně, ta je podle mě ještě hodně dlouhá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co dělají politici, politická reprezentace ke zlepšení ať už té atmosféry, nebo i poměrů ve společnosti?

Michal STEHLÍK, historik
Politici dlouhodobě hájí své zájmy. Bych byl velmi skeptický. Nemáme asi mnoho politiků, kteří mají nějaký nadhled nebo přesah, to je vždycky dobře vidět, jestli někdo dokáže fungovat i v tom mezinárodním společenství, tak je to člověk nebo politik s nadhledem. Ale politika je v podstatě otázka opravdu poslední dobou instrumentalizovaná, já mám už takovou opakovanou smutnou tezi, že mezisystémem liberální demokracie jsme se posunuli do systému populistické demokracie z hlediska obsahu, protože politika přestává přinášet nějaké hodnotové rámce, nějaké zakotvení, jsem vpravo a chci více, aby lidé se o sebe starali a měli odpovědnost, jsem vlevo a chci víc, aby byla solidarita, stát přerozděloval. Tohle téměř zmizelo a my se ocitáme v takových populistických vlnách právě ve smyslu lidé chtějí zrovna tohle, tak jim to dáme, získáme hlasy a pak uvidíme, co bude. Nechci to takhle zjednodušovat a zobecňovat na úplně všechny politické reprezentanty. Jsou tady určitě lidé, kteří chtějí s tou společností něco dobrého dělat. Otázka je, jak se jim to daří, otázka je, jak vlastně vnášejí do té společnosti včetně hlavy státu, včetně hlavy vlády, Parlamentu atd. nějaké hodnoty a nejenom krátkodeché výkřiky v rámci politiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Kdo by mohl přispět k zlepšení té atmosféry podle vás?

Michal STEHLÍK, historik
No, dalo by se zjednodušeně nebo chtělo by se možná zjednodušeně říci, máme před sebou prezidentskou volbu, bude na Hradě sedět prezident či prezidentka a přispěje k lepší atmosféře. Ale tady bych byl velmi skeptický v tom, že my možná po vzoru mezi Franzem Josefem a Tomášem Masarykem hledáme někoho, kdo to udělá za nás. Přispět může každý. I ten prezident či prezidentka. To je asi v pořádku. Ale pokud, hloupě řečeno, drobnou masarykovskou prací nepřispěje každý z nás, jako Masarykova teze, že demokracii tvoří stav školství, kultury, novinařiny, veřejného prostoru a to teprv skládá dohromady stav demokracie, ale de facto každé. To není tak, že vezmete jedno táhlo prezidentské volby, zatáhnete ho a společnost se změní. Přispět ano, ale pokud to nebude každý z nás a pokud to nebudeme brát tak, že se nespoléháme, že někdo přijede na bílém koni a změní společnost, tak se nic nestane.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje historik a slovakista Michal Stehlík.

/znělka/

Vysíláme z budovy Českého rozhlasu na Vinohradech, jen pár metrů od Národního muzea, od sochy svatého Václava, pulzuje tam, pane Stehlíku, podle vás pořád ten genius loci?

Michal STEHLÍK, historik
Nemůže nepulzovat. To je realita našich dějin, přinejmenším 20. století. I v 19. bychom našli své křižovatky, revoluce 1848 a dále. Ale prostě pulzuje vždy, když se v této zemi něco děje, tak se ani tak nechodí k Janu Husovi na Staroměstské náměstí, ale chodí se k svatému Václavovi, ať už je to prostě situace kolem Jana Palacha, ať je to rok 1989, ať jsou to ty dnešní demonstrace, ať už jakéhokoliv charakteru. I muzeum jako symbol v podstatě i těch historických událostí anebo nějaké tradice nebo něčeho, k čemu se vztahujeme, to je takových jako pár set metrů čtverečních jako klíčových v centru hlavního města, kde se ty události symbolicky mezi 28. říjnem 1918 až dneškem vlastně odehrávaly, střetávaly, převrstvovaly, je tam různá paměť na ty věci, takže pořád to tam je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nakolik se přepisovaly dějiny či vnímání vzniku společného samostatného československého státu, republiky? Trošku narážím tím slovíčkem na název vašeho podcastu, který připravujete s Martinem Grohmanem, Přepište dějiny.

Michal STEHLÍK, historik
Tak my tam máme takovou zjednodušenou tezi, že dějiny se přepisují vlastně permanentně a pořád, jenom jsou zde režimy nebo systémy, které přepisují mnohem zásadněji, obracejí z rubu na líc a podobně. 28. říjen měl logicky za první republiky až jako rituální roli toho vzniku státu, byť i kolem něj se vedly spory, zda republiku přinesli ti zevnitř, muži 28. října včetně potom Karla Kramáře a dalších, anebo ti zvenku v rámci exilu. A také probíhaly hádky třeba hodně směrované na Edvarda Beneše spíše než na Masaryka. Pak to musí zamlčet logicky protektorát, no, ale pak se vám to začne převrstvovat jako velmi zajímavě, protože v roce 45 se podepíší dekrety o znárodnění právě k 28. říjnu a po roce 48 začne ten komunistický režim v podstatě potlačovat založení republiky, ale slavit den znárodnění právě 28. října. Vlastně naplnil ten den jiným obsahem. Lidé byli zvyklí slavit říjen, no, tak tomu dáme úplně jiný obsah. Je docela zajímavé, což se vlastně málo ví, že to přestalo být státním svátkem, i to znárodnění v roce 1975, uprostřed normalizace, a byl to jenom památný den a teprv zase v roce 1988, kdy je vlastně výročí roku 1918, tak se poprvé do veřejného prostoru vrací kromě znárodnění i Československá republika, ale už tehdy se režim bojí, že vztahovat se k ní může znamenat pro něj problém. Oni se vlastně reálně bojí 70 let staré historie. A vlastně je to pravda, protože lidé, když demonstrují, tak vlastně najednou vnímají Masarykův odkaz mnohem silněji než komunistickou vládu. Takže těch jako přepisování tam bylo hned několik a ještě my jako děti jsme si připomínali památný den v 80. letech jako ono znárodnění těch bank a velkých podniků, než přišel 88. a občas se někde zjevil Tomáš Masaryk.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říkal jste, pane Stehlíku, že co se týče konkrétně 28. října, ale možná se to vztahuje i na další svátky, nejsme Češi nějak příliš emotivní, alespoň mnozí to třeba nedávají najevo, jakou roli pro nás vůbec hraje státní svátek?

Michal STEHLÍK, historik
Tak skepticky by se dalo říct, že den pracovního volna, pokud do něj spadne, je prostě ta realita, kterou žijeme. Zároveň ať už veřejnoprávní média, ostatně sedíme v Českém rozhlase, anebo další státní instituce jistým způsobem logicky, rituálně bychom téměř řekli, tematizují ten den. Ptají se přesně, jako se ptáte vy, a to je v pořádku, protože my bychom se měli v tom běhu těch krizí občas pozastavit nejenom volným dnem, ale i tou otázkou vlastně, k čemu se vztahujeme. Jestli je tady nějaká identita, vlastenectví, jestli opravdu ten prostor vnímáme jako náš, jestli se o něj staráme, ne že jenom v něm žijeme. Asi je to emotivnější vždycky u těch výročí nebo dat, která jsou nám blíž na časové ose. Takže když budeme srovnávat 28. říjen se 17. listopadem, tak tam té emoce a toho jakoby bližšího nám bude víc v tom listopadu než 28. října. Ale to, že se veřejný prostor tak jako tak zaplní nějakým připomínáním nebo otázkami vlastně po naší identitě, to vlastně je jenom dobře. Protože my většinou tyhle věci vůbec neřešíme a nějakým způsobem žijeme jako všednodenně. Pořád ale nejsme tak emotivní jako třeba jiné společnosti nebo národy, které si připomínají své svátky možná mnohem výrazněji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Kde například to mnohem více prožívají?

Michal STEHLÍK, historik
Tak já nevím, jestli to je vlastně pozitivní úplně, ale rozhodně z našich sousedů Polsko nebo Maďarsko patří mezi ty, kteří jsou hodně emočně opřeni o své dějiny. Poláci určitě, Maďaři to mají velmi složitě spojeno až jako s nacionálními dějinami, objevuje se to v poslední době, kdy se velmi jako ostře vymezují zase vůči dějinám, a zase svá traumata v uvozovkách oslavují. Viktor Orbán si připomíná rok 1920 a Trianon, my jsme si založili hezkou Československou republiku a je to pozitivní. Maďaři přišli o Velké Uhry a svatoštěpánskou korunu a je to negativní. A ještě v roce 2020 měl velký projev, který vlastně mluvil o velkém Maďarsku. Takže tam to žije tou emocí i přes těch 100 let, protože je to mimo jiné emoce negativní a jsou tady miliony Maďarů mimo hranice Maďarska. Takže i vlastně kontext založení Československa pořád trošku žije v tom středoevropském prostoru. Ale jiný problém mají zase, podobný nám možná, Rakušané, kterým zmizel velký stát, oni hledali pracně svoji identitu a my jsme třeba Přepište dějiny měli poslední díl právě na to téma, že moderní Rakousko spíše na časové ose dává svůj začátek do roku 1955 a státní smlouvu a opuštění Rudé armády rakouského prostoru než rok 1918, kdy vlastně dalších 20, 30 let řešili, co se svojí rakouskou identitou. Takže to je zase úplně jiná historie než ta naše.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
I po desetiletích se vrací otázka, zda se dala společná Československá republika udržet. My jsme ostatně na sklonku srpna spolu s dalšími hosty se sešli v brněnské vile Tugendhat, abychom diskutovali právě o těch příčinách, těch důsledcích rozdělení federace, kdy podle vás začal konec společného státu?

Michal STEHLÍK, historik
Na jeho začátku. Protože ten, zní to lapidárně, ale ten předpoklad vstupu do mnohonárodnostního státu při společnostech, které byly naprosto rozdílné, roku 1918. Jeden z mých učitelů v Bratislavě prof. Holec má takovou hezkou tezi, že ty 2 národy vešly jako v manželství, což je jako hezké. Když dáváte manželský slib, tak byste měli konstatovat a deklarovat, že znáte zdravotní stav toho druhého. No a on řekne: no a my jsme se neznali vůbec. My jsme neznali zdravotní stav Slováků a Slováci neznali zdravotní stav Čechů. Kdybych to vzal na to manželství. A to je vlastně od začátku, kdy pak se ty společnosti vyvíjí, naráží na sebe, Slováci objektivně politicky i jinak dozrají, a když nechám před závorkou všechny hrůzy druhé války, oni si osvědčí třeba za druhé války, že dokáží mít vlastní stát, byť jako v konstelaci fašistického vedení. Tzn. už na tom začátku bylo vlastně trošku jako předpokládáno, byť to nikdo ještě nevěděl, že to není navěky. Češi si to rozhodně představovali, že je to navěky, že je to konečně ta státnost a vyhráli jsme dějiny. Ten pokrok nás dostal prostě na vrchol, to, že to několikrát spadlo do dvou diktatur a totalit je jiná věc. Takže ten konec byl možná jistým způsobem zaklesnut v tom začátku a pak po pádu komunismu o to více byli možná Češi překvapeni, že Slováci více než demokracii, transformaci a ekonomickou reformu řeší národnostní a národní spor, který je pro ně důležitý v rámci hledání role v tom novém světě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Kdo je nyní podle vás, pane Stehlíku, v lepší kondici?

Michal STEHLÍK, historik
Češi, nebo Slováci? Každý je na tom trošku jinak, já když sleduji asi pozorně docela, protože jako někdejšího slovakistu pořád mě slovenská společnost zajímá, kdybych to vzal ryze na politickou rovinu, tak si myslím, že pokud mluvíme v našem případě českém o populistické demokracii, tak slovenská politická scéna je ještě mnohem dynamičtější z hlediska vůbec hledání role populismu, přelévání politických sil. A v tom jsme na tom možná stabilněji, neřekl bych lépe. Jsme na tom stabilněji. To, co mě šokuje, ale zase to má nějaké historické konotace a důvody, je, když se podíváte třeba na míru rusofilství slovenské společnosti, která je nejvyšší z celé Evropské unie. A vlastně to vnímání toho východního konfliktu tam rozhodně není tak jednoznačné, jako stále ještě přes všechny demonstrace je třeba v české společnosti. A tam se zase ukazuje, jak vlastně mocný proud je třeba ten konzervativismus jistý, který je v té slovenské společnosti mnohem silnější než u těch ošklivých českých ateistů, který se pohybují mezi liberalismem a mávnutím ruky, že je to jedno. Takže v tom si myslím, že jsme jistým způsobem víc zakotvení na Západě a jsme stabilnější z hlediska politického systému. Nejsem schopen nahlédnout ekonomické aspekty, kulturně jsme na tom rozhodně obě společnosti úžasně a stejně, ale jsou tam aspekty, které bych zmínil mezi tou politikou a třeba tím mezinárodním zakotvením, kde přece jenom cítím Českou republiku stabilnější.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Byl by z hlediska geopolitiky, pane Stehlíku, silnější, větší stát jaksi lepší v současné době?

Michal STEHLÍK, historik
Vždycky je větší stát lepší. Na druhou stranu ona Česká republika, když se podíváte na Evropskou unii, není úplně malý stát. Když se podíváte na počet Rakušanů, Maďarů nebo Čechů, pořád si myslím, že patříme mezi spíše střední státy než ty úplně malé. A ta teze o tom, že větší stát je vlastně lepší, silnější, stabilnější, ta je pravdivá, pokud tam ale nepřidáme jedno ale. Ono to ale je v tom, že musí být ten stát taky vnitřně stabilní. Tzn. musí být postaven tak, aby nedocházelo k vnitřním sporům, které ho oslabují, a potenciál více národů v jednom státě je vždycky o tom, že tam máte jako možnost přetlačování se, vnitřních sporů. Velké ideje o federacích, které budou silné, jsou dobré jenom potud, pokud se ty národy uvnitř těch federací nezačnou mezi sebou hádat a hledat si svoje role a směrovat zase k vlastní omezené, respektive separátní státnosti.

/znělka/

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jste ve společnosti Českého rozhlasu, se svým pohledem na české dějiny i současnost se s námi dělí historik a publicista Michal Stehlík z Národního muzea. Tomáš Garrigue Masaryk v tento den 28. října vždy akcentoval národní jednotu, jak k tomuto svátku přistupovali, pane Stehlíku, naši tři porevoluční prezidenti?

Michal STEHLÍK, historik
Tak Václav Havel se rozhodně snažil navazovat i vyřčeně, i nevyřčeně, někdy fakt explicitně, třeba Lánskými hovory a podobně, na Masaryka, tzn. podobně se snažil dávat důraz třeba na ty mravní až morální otázky do politiky, což není úplně klasicky politické, takže ta návaznost ideová. A zároveň Václav Havel je rozhodně podobný Masarykovi v jedné věci, že on je také nebo dokáže být výsostně mezinárodní. S tím nadhledem a s nějakým fungováním mimo toto. To je návazné zcela. Václav Klaus jako prezident, byť už hodnotíme trošku soudobé dějiny, myslím, že ten zůstal, řekněme, v respektu k pojmu prezidentství, kdy v podstatě neporušoval nějaká neformální pravidla, ale z hlediska vnímání společnosti Václav Klaus je objektivně politik, který ušel cestu mezi liberálem a nacionalistou, kdybych to řekl hodně ostře. Takže možná se to neprojevovalo tak zcela během jeho prezidentství, ale to, že on v tom středu má ten český národ trošku v tom vědomí my a oni, my versus oni, to okolí, tak tam ta nacionální linka nebo takový ten jako škaredý ocásek trošku jako je někde v pozadí. No a Miloš Zeman, to se mi vlastně nechce v rámci posledních x let ani moc hodnotit, protože jemu se povedlo vlastně úplně odstoupit od toho pojmu prezidentství jako instituce, která má nějaká neformální pravidla a nejsou to pravidla personální, privátní osoby. Ale jako privatizace prezidentského úřadu ve smyslu nevnímání všech těch pravidel. A vůbec nejde o to, koho kam zve na jaká setkání. No a zároveň v tom mezinárodním zakotvení nebýt války na Ukrajině, tak by Miloš Zeman stále vnímal východ jako nějakého přirozeného spojence mimo zakotvení v těch západních strukturách. Jsou to vlastně jako velké rozdíly mezi všemi třemi prezidenty, pokud Václav Havel má mezinárodní roli, a to neříkám, že jde o jakou glorifikaci jeho, ale myslím, že jeho role ve vnitřní politice byla velmi složitá a nebyl klasickým politikem, a kdybych to řekl zase zjednodušeně, ono to moc nešlo, pokud jde o vnitřní politiku. To prostě také tak je. Ale v tom mezinárodním zakotvení je to jasné, západní, s důrazem na nějaké hodnoty, u Václava Klause je to s důrazem na ten národ, ale tam už jako já osobně vnímám větší míru nacionalismu, a u Miloše Zemana je to vlastně překlenutí se kamsi na východ a také samozřejmě s nějakým populistickým vnímáním toho natia jako toho národa. Takže každý je jiný, na té stupnici mezi Masarykem a Milošem Zemanem to jde dolů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co očekáváte, pane Stehlíku, od dnešního ceremoniálu na Pražském hradě? Prezident ve své funkci naposledy ocení vybrané osobnosti, mimochodem Tomáš Garrigue Masaryk inicioval vznik Řádu Bílého lva, vlastně stál u zrodu státních vyznamenání.

Michal STEHLÍK, historik
Miloš Zeman dlouhodobě osvědčuje, že dokáže vyznamenat jak úctyhodné osobnosti, tak osobnosti, nad kterými zůstává rozum stát. Takže já vlastně nečekám nic jiného. Bude to soubor gest, který bude velmi jako pestrá paleta vyznamenaných osobností, je to jenom další z mnoha vyznamenání, uzavře se tady jedna éra jednoho prezidenta, o to víc bude pro mě jako pro historika zajímavější srovnání s tím, co nastane na Pražském hradě příští 28. říjen. Jakým způsobem se příští hlava státu, ať už muž, či žena, vymezí. Což stejně tak bude proti tomu, co se odehrávalo na Pražském hradě po ta léta, která jsme žili teď, takže mě dnešní 28. říjen na Pražském hradě zajímá v zrcadle toho, co bude příští rok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem, jak vnímáte kampaň před prezidentskou volbou? Miloš Zeman v neděli odpoledne přijme na zámku v Lánech expremiéra a lídra hnutí ANO Andreje Babiše.

Michal STEHLÍK, historik
Tak naštěstí nejsem politolog, tak se nemusím pouštět vysloveně do toho, kdo co a proč, já to spíš vnímám tak, že my jsme v situaci, která je rozhodně jiná od těch předchozích dvou voleb, protože na první mandát Miloše Zemana jsme si zažili první přímou volbu a to byla vlastně jako nová situace pro celou společnost včetně toho, jak k té přímé volbě přistoupit komunikačně, protože volí všichni, kdo mají volební právo. Druhá přímá volba byla zase v uvozovkách postižena tím, že je to Miloš Zeman versus kdokoliv, kdo ho dokáže vyzvat, a teď jsme možná poprvé v jakési standardní situaci, kdy to není ani přímá volba, která je poprvé v našich dějinách, ani to není vymezování se proti Miloši Zemanovi, ale je nějaké portfolio kandidátů, které jde už do volby, o které všichni vědí, jak asi vypadá, a zároveň to není jako jeden proti ostatním a je to prostě otevřené. A i v tom možná jsou ty rozpaky nebo hledání toho jako jednoho klíčového kandidáta. Mohlo by se to stát, což zase jsem skeptik, asi se to nestane při všech negacích, jako normální volbou. Mělo by se to stát vlastně normální volbou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje Michal Stehlík, historik, slovakista a publicista, náměstek generálního ředitele pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost Národního muzea. Děkuji moc za váš čas ve sváteční den a přeji vám krásný den. Na slyšenou.

Michal STEHLÍK, historik
Přeji hezký sváteční den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zita Senková se připojuje, užijte si další vysílání Českého rozhlasu.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.