„Smrti se nebojím, ale já budu ten, kdo odejde první.“ Říká o svém manželství s o 18 let mladším mužem Libuše Švormová

Herečka, která svůj hlas propůjčila markýze Angelice, hrála ale i v desítkách filmů a seriálů (Marečku, podejte mi pero, Milenci v roce jedna, Léto s kovbojem, Byl jednou jeden dům, Třicet případů majora Zemana) a v nespočitatelných divadelních hrách.

MUŽ č. 1: OTEC

Když si vzpomene na tatínka, slyší „Libulko, cibulko,“ tak jí říkal. Když zlobila, tak „Libule cibule“. Otce si zdaleka neužila tak, jak by si přála. Narodil se v předminulém století, měl ji poměrně pozdě (ve 40 letech) a sama odešla „do světa“ už v 15.

Zuzana Maléřová: Jak na tatínka vzpomínáš?

Libuše Švormová: Odmalička jsem s ním měla blízký vztah. Snažil se mne vtáhnout do hudby, přál si, abych jí porozuměla. V 11 mne vzal na Rusalku, doma mi hrál na piano a říkal: „Víš, Libuško, Bach to je chleba a Mozart chleba s máslem." Maminka se snažila tátovi porozumět, ale líbilo se jí vždy něco jiného.

Teprve v 15letech jsem odešla ze šumperského domova studovat do Brna a i když jsem dojížděla domů, musela jsem se brzy naučit o sebe taky postarat. Spolu s mládím to způsobilo, že jsem přestala vnímat problémy svých rodičů. Řešila jsem své. Dnes si uvědomuji, že mamince v té době bylo teprve 45, že byla mladá a měla právo na svůj život. A otci, že už nezbývalo mnoho času, což jsem netušila. Tak si pouze představuju, jak asi žili, když jsem odešla z domova.

Zuzana Maléřová: Dožil se otec tvých hereckých úspěchů?

Libuše Švormová: Ne. Po střední jsem škole odešla na DAMU do Prahy. Zavnímala jsem, že se doma občas říkalo, že táta „hapruje“ se srdíčkem, ale v zahleděnosti mládí jsem se tím nijak nezabývala. A tak zcela nepřipravená jsem zažila svůj první otřes v životě.

Na koleji mne zavolali na vrátnici k telefonu. Volala sousedka, že otec zemřel. Tak jsem si prostě vzala kabát, šla na nádraží a jela domů. Sama, vlakem, v noci. Plakala jsem a uvědomovala si, co pro mne otec znamenal. A na konci té noční cesty bylo nádražíčko v Šumperku, kde stála maminka, schoulená do sebe, bylo jí málo přes 50, ale v tu chvíli vypadala, jako stařenka. Ale alespoň ona si později mé divadelní úspěchy užila. Byla roztomilá, vlastně vždycky dojatá, i když se hrála veselohra. Dávala jsem jí lístek do první nebo druhé řady a občas v průběhu představení po ní „hodila okem“. Viděla jsem smějící se lidi a mezi nimi maminku, jak pláče.

MUŽ č. 2: JAN OTČENÁŠEK

Zuzana Maléřová: Jak nesla tvůj první životní vztah?

Libuše Švormová: Maminka se později přestěhovala do Prahy, žily jsme každá ve svém bytě a já věděla, že po ní nemůžu chtít, aby porozuměla mému osobnímu životu. Těžce nesla můj vztah s Janem Otčenáškem. Ten vztah trval 19 let a byl značně komplikovaný. Jan mne moc naučil, byl originální ve svých názorech, ale i ve svém soukromí. Obyčejné soužití s ním bylo velmi těžké. A já byla zase temperamentní a nemoudrá a tak docházelo k ostrým střetům.

Libuše Švormová: Dnes si uvědomuji, že mamince bylo v době, kdy jsem odešla z domova teprve 45, že byla mladá a měla právo na svůj život. A otci, že už nezbývalo mnoho času...|foto: Adam Kebrt

Nikdy však nešlo o zásadní věci, protože ty jsem mu nevyčítala. Přijala jsem jeho soukromí, nenaléhala jsem, aby se rozvedl, i když už jsme spolu mnoho let žili, ctila jsem jeho důvody. Považovala jsem ho za svého celoživotního partnera, a kdyby nezemřel, asi by jím i byl. Odešel prudce, náhle, mladší než můj otec, nemoc ho zkosila během čtyř měsíců. Nemohla jsem to pochopit. Ale jednou jsem přišla do nemocnice, spal, čekala jsem na chodbě. A tam se se mnou dal do řeči 75letý pán. Dívala jsem se mu do tváře a pak jsem vešla do nemocničního pokoje, kde ležel o dvacet let mladší Jan. Pochopila jsem, že takhle nevypadá člověk, jehož nemoc může být poražena.

MUŽ č. 3: JAN PATERA

Zuzana Maléřová: Jak ti vstoupil do života muž, se kterým prožíváš už třetí desítku let?

Libuše Švormová: Jednou mi sestra oznámila: „Jedeme na Šumavu.“ Tam v restauraci pracoval muž, který o mne jevil zájem. Já jsem si řekla, že snad mám právo na kousek letní lásky. Bylo mi 46, on byl o 18 let mladší. Letní láska se proměnila v něco krásného, neukončitelného a on se rozhodl, že si mne vezme. Nikdy jsem nebyla vdaná. „Přece se teď nebudu vdávat,“ říkala jsem si. Jednou mi ale Irena Kačírková, která byla rozvedená a už se nikdy nevdala, řekla: „Holka, jestli budeš mít vztah, který stojí za to, nepusť ho. Nebo se z tebe stane zlý samotář.“ Maminka byla šťastná, přece jen se dočkala. Prohlížela si svatební fotografie a cítila, že tenhle muž přinese do mého života vlídnost a pevnost.

Zuzana Maléřová: Když přemýšlíš nad svým věkem, čeho se bojíš?

Libuše Švormová: Nebojím se smrti, ale vzhledem k našemu věkovému rozdílu si uvědomuji, že já budu ten, kdo odejde první. Těžce se srovnávám s představou, že svému muži připravím takovou bolest. Nikdy jsem mu to neřekla, ale je to moje největší obava v našem jinak hezkém životě...

Víc si poslechněte v archivu pořadu.

Libuše Švormová a Zuzana Maléřová|foto: Khalil Baalbaki