Samota není osamění. To se dá přece překonat, říká psycholožka
Někdo má samotu rád, jiný miluje společnost dalších lidí. Co když ale zůstanete sami nedobrovolně a není vám už osmnáct?
„V životě je vždy něco za něco,“ říká psycholožka Marta Boučková. V seniorském věku máte najednou spoustu volného času, kvůli problémům se zdravím ho ale často věnujete tomu, abyste se postarali sami o sebe. Navíc se zužuje množství lidí, které kolem sebe máte, a snižuje se šance potkat někoho nového. Výsledkem je samota. Anebo osamění.
Důležité jsou i občasné návštěvy dětí nebo vnoučat. Nejdou za svou babičkou přece jen proto, že by potřebovala „opečovávat“, ale proto, že dává „něco“ i jim. Lásku, vzpomínky, domov. Je to vzájemný výměnný obchod, který drží všechny nad vodou.Marta Boučková, psycholožka
Samota vs. osamění
„Jsou to dvě různé věci: být sám, nebo se cítit osamocený,“ vysvětluje Boučková. Když jste „sami“, víte, že máte kolem sebe spoustu lidí, kteří na vás myslí. Jste s nimi ve spojení, čas od času komunikujete. „Osamocení je ale daleko horší, protože je navázáno na plíživý pocit, že vám nikdo nerozumí a ani na vás nikdo nemyslí,“ říká psycholožka.
Pocit osamění přichází často po smrti celoživotního partnera. „Pokud odejde náhle, jste vlastně v šoku a celý život se vám rozpadne na malé kousíčky. Vy ho ale musíte znovu poskládat,“ popisuje Boučková. „Je vaší největší životní zkouškou najít v sobě sílu dál smysluplně žít.“
Vyrovnat se se ztrátou blízkého
Je to složitá cesta, protože jste s celoživotním partnerem vlastně téměř srostlí. A to i přesto, že vám za života často „lezl na nervy“. Ale připravit se na ztrátu blízkého není v lidských silách. „Život je řeka, která pořád teče. Ve vodě je pak všechno, co se vám za život přihodilo.“
„Když máte děti a pak vnoučata, tak rodina drží pohromadě. To je první věc, která vám ve stáří může pomoci. Dalším pilířem mohou být přátele a sousedé, kteří se těší dobrému zdraví a pak komunikace.“
Komunikujte!
Chybějící spojení s partnerem se dá nahradit třeba krátkou debatou se sousedem, který venčí psa nebo při nákupu. To se líp daří extrovertům nebo lidem, kteří byli celý život zvyklí mluvit s lidmi. Horší to mají introverti. Možností je i o někoho pečovat, třeba o pejska.
„Po smrti partnera se dostanete do vzduchoprázdna. Vaše okolí to pozná, ale netroufá si k vám blíž. Řekne si, že nechce rušit a že se nejdřív musíte znova naučit být sami se sebou. Někdy je ale tento meziprostor dlouhý až příliš. Vdovec nebo vdova si pak může myslet, že ostatní o něj nemají zájem a lehce tak vznikne pocit osamění.“ Co s tím?
Nebojte si říct...
„Neobávejte se říct si o pomoc nebo o společnost. Pozvěte někoho k sobě domů. Buďte ti, kteří udělají první krok. Ale tato rada vlastně platí pro všechny. Mladé i staré,“ dodává psycholožka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor


Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...