Rozhlasové role se neodmítají, i kdyby to byl sebemenší štěk, myslí si herečka Dana Černá
Kdo poslouchá Dvojku, slýchá ji každý den. Je ženským staničním hlasem, který ohlašuje jednotlivé pořady. „Zohledňujeme typ každého z nich. U Nočního Mikrofóra jsme jemnější, u zábavných rozvernější,“ popisuje. „S režisérem se snažíme probrat dopředu, co chceme.“ Jak vnímá svůj hlas z éteru? Proměnila se během let rozhlasová práce na hrách a četbách? Potkala se při práci s Viktorem Preissem, který letos získal cenu Neviditelný herec? A na které divadelní kolegy ráda vzpomíná?
„Nabídku stát se staničním hlasem jsem dostala už dávno, kdy jsem byla hostem Nočního Mikrofóra. Nejdřív jsem to dělala sama, pak se ke mně přidal Petr Stach,“ popisuje Dana Černá.
A první role v rozhlasové hře? Tou byla postava mladičké Cecilky v Nebezpečných známostech. „Román je psaný formou dopisů, takže jsem přečetla dopis zamilované holčičky. Nedávno rozhlas tuto hru reprízoval a já běhala po domě a volala na své dcery: Holky, to jsem já!“
„Rozhlasové role se neodmítají, i kdyby to byl sebemenší štěk," myslí si herečka. „Protože se potkáme s kolegy, je čas si to nazkoušet, jít si natočit tzv. první trestnou, na které slyšíme svoje chyby… Zůstal tam ten klidný rytmus,“ pochvaluje si Dana Černá v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
